Pojem metoda můžeme chápat jako promyšlený způsob, jímž lze úspěšně vyřešit určitý úkol. Pro potřeby tréninkového procesu ve fotbalu jsme použili dělení na skupiny metod:
a) nácviku a zdokonalování (kritériem je hledisko vztahu části a celku v nácviku a herním tréninku)
- metoda v celku (někdy označována jako syntetická, komplexní)
Trenér nacvičuje a zdokonaluje herní činnosti při zachování herních souvislostí, to znamená, že využívá různých variant hry (volná, řízená, modelovaná) nebo průpravných her. Kromě výhody integrace osvojených dovedností v podmínkách utkání je výhodou lepší možnost motivačního působení.
- metoda po částech (někdy označována jako analytická)
Tato metoda rozkladu herního výkonu na části umožňuje a usnadňuje nácvik a zdokonalování jedné, izolované herní dovednosti. Nevýhodou je vytržení nacvičované dovednosti ze souvislého herního děje, ale metoda na druhé straně dovoluje efektivní zdokonalování (možnost častějšího opakování) až na úroveň dovednostního detailu. Více je využívána při nácviku technické stránky herních činností.
- metoda progresivního spojování v celek
Tato metoda se v tréninkové praxi může například využívat při nácviku zakládání, vedení a zakončení rychlého protiútoku, kdy postupně přiřazujeme k již naučeným dílčím elementům (např. kombinacím při zakládání útoku) další, nově osvojené prvky (kombinace při vedení a založení). Postupným spojováním těchto jednotlivých elementů v určitém časovém sledu pak vytváříme nový, vyšší celek - v tomto případě systém hry.
- metoda od celku k části a k celku
Příkladem může být průpravná hra, která umožní diagnostikovat chyby v dílčích herních činnostech hráčů. Následuje zdokonalování těchto herních činností mimo podmínky utkání a jejich opětovná integrace do herního děje v průpravné, řízené nebo volné hře.
Schopnost odpovídajícího a citlivého kombinování a využívání metod je jedním z ukazatelů kvalitní práce trenéra. O použití metody rozhoduje charakter a složitost herních činností, dovednostní úroveň hráčů i vnější podmínky z hlediska prostoru i času.
Platí pravidlo, že při nácviku nové nebo jen v hrubých rysech osvojené dovednosti, je efektivnější se věnovat souvisle jedné dovednosti, byť v různě obměňovaných cvičeních. V případě, že je herní dovednost v podstatě osvojena a zvládnuta, je cílem tréninku spíše naučit vybrat ve správné chvíli správnou dovednost, tedy nejvhodnější řešení.
b) manipulace se zatížením (zaměřené na rozvoj pohybových schopností)
Obecně při konstrukci metod manipulace se zatížením musíme brát vždy v úvahu: intenzitu zatížení, délku trvání zátěžových intervalů a počet jejich opakování v sérii i počet sérií, délku trvání zotavných intervalů a jejich charakter (v jedné sérii i mezi sériemi).
Základem všech metod manipulace se zatížením je opakování zatížení a jejich cílem je rozvoj schopnosti vydávat větší množství energie, podávat větší výkon a ekonomizovat všechny komponenty sportovního výkonu. Z fyziologického hlediska lze velké množství metod zúžit na tři základní, nejčastěji používané a to:
metodu střídavého tréninku (zatížení), pro kterou jsou charakteristická opakovaná zatížení různé délky trvání, různé intenzity i případně nestejné intervaly odpočinku,
metodu intervalového tréninku (zatížení), která je charakterizována opakovaným zatížením stejné délky trvání, stejné intenzity i standardními intervaly odpočinku,
metodu kontinuálního tréninku (souvislého zatížení), která spočívá v déle trvajícím zatížení a činnost tohoto charakteru je podmíněna vysokou úrovní motivace jedince.
Žádné komentáře:
Okomentovat