Význam sportovní legislativy lze z časového hlediska zahrnout především do 20. století. V historii sice existovaly legislativní úpravy vztahující se ke sportu, ale jednalo se spíše o dichotomii (zákaz - povolení), než o přímou podporu sportu založenou na sportu jako sociálním jevu. Vývoj byl roztříštěný, zlomem byla fáze, ve které se začalo hovořit o tzv. právu na sport. Deklarace práva na sport znamenala, že sport se stává právem pro všechny fyzické osoby, není doménou několika vyvolených, ale jeho pojímání a chápání jako základního lidského práva nalézá svůj odraz také v právní rovině. Právo na sport je jednak vtěleno do základních mezinárodních chart a jednak je součástí řady ústav jednotlivých zemí (konstitutivní právo).
• Konstitutivní právo na sport - je součástí ústavy (např. Španělsko, Řecko, Portugalsko, Švýcarsko, Turecko . . .).
• Nekonstitutivní právo na sport - postoj státu ke sportu se v těchto zemích na ústavní úrovni odvíjí především od svobody sdružování1, garantovaných lidských práv a nezřídka od rozvoje kultury či podpory zdraví jednotlivců.
Nejdůležitější dokumenty v oblasti tělesné výchovy a sportu
• Evropská charta sportu pro všechny (1974) - Rada kulturní spolupráce Rady Evropy.
• Mezinárodní charta tělesné výchovy a sportu (Paříž 1978) - jeden z nejvýznamějších dokumentů, oficiálně uznaný více než 160 členskými státy UNESCO.
Žádné komentáře:
Okomentovat