Výsledky pohybového učení je nutné chápat jako získanou způsobilost ležící v základu dovednostního výkonu a rozvinutou během praxe, je to více než pouhé zlepšení výkonu. Indikátorem učení jsou trvalé změny (Schmidt 1991). Učení produkuje získanou způsobilost v dovednosti. Proto je nutné rozlišovat učební a výkonový efekt, křivka procesu učení se nekryje s křivkou změn výkonu.
V ontogenezi lidské motoriky jsou nejdříve vytvářeny předpoklady pro rozvoj obratnosti, pohyblivosti, následují rychlostní schopnosti, dynamická síla, pak teprve vytrvalost a nakonec statická síla. Pohybové učení v gymnastice zahrnuje rozvoj funkcí koordinačního i kondičního charakteru, které se vzájemně prolínají (např. silová obratnost). Komplex koordinačních schopností umožňuje jedinci efektivně realizovat pohybový potenciál, úroveň kondičních schopností vytváří předpoklad pro racionální využití koordinačních schopností. Úroveň a vyváženost obou složek je kvalitativním předpokladem vzniku dynamických stereotypů, které se utvářejí na základě opakujících se podnětů jako soubor podmíněných a nepodmíněných reflexů. Při vzniku pohybové aktivity zpracovává motorický kortex tři druhy informací:
• volní impuls k motorické aktivitě (motivace, koncentrace - funkce limbického systému
• informace o aktuálním stavu vnitřního prostředí (interocepce, nocicepce...
• informace založené na předchozích zkušenostech (motorická paměť)
Vzhledem k výslednému efektu jsou informace ze všech zmíněných zdrojů důležité. Podstatné je to, že je v procesu pohybového učení jejich výtěžnost kvalitativně ovlivnitelná (závislost mezi funkcí a orgánem). Ve vztahu k třetímu bodu je účelné vybavit jedince širokou škálou různorodých pohybových zkušeností až do úrovně pohybových stereotypů. Základním prvkem pohybového učení je opakování, které má na vznik pohybového stereotypu a jeho kvalitu podstatně větší význam neverbální instrukce. Důvodem je kinestetická diferenciační schopnost, která se více uplatňuje až při opakování. Představuje nutnou a trvalou kvalitu, kterou lze vnímat jako schopnost "procítění (prožití) pohybu". V prvních fázích pohybového učení se uplatňují především informace z exteroceptorů (zrak, sluch), až s přibývajícími pokusy se více uplatňuje interocepce (především propriocepce). Dostředivé informace, které přicházejí průběžně do CNS jsou vyhodnocovány a s ohledem na rychlost pohybu mají podstatný vliv na adekvátnost pohybové reakce.
ZVI - zpětnovazební informace - představují základní prvek kontroly a korekce pohybu, jsou důležitou součástí pohybového učení. ZVI posilují asociace mezi podnětem a jednotlivými pohyby. Mezi počtem ZVI a učením není přímá úměra. Smith (1991) pokládá za možné, že méně ZVI vyprodukuje více učení, respektive velký počet kontrolních informací v krátkém časovém intervalu považuje z hlediska učení za kontraproduktivní. Podstatný je aktivní přístup subjektu ve smyslu zapojení do řešení problému na rozdíl od pouhého pasivního přijímání informací.
Transfer - je způsobilost řešit pohybový úkol na základě praxe nebo zkušenosti z jiné úlohy. Transfer je kritérium učení. Uplatňuje se nejvíce na začátku učení, postupně jeho účinek klesá (specifikace). Opakem transferu je interference, kdy dříve naučená dovednost je svou podobností brzdou v učení nové dovednosti.
Reminiscence - je produkt paměti, který se může projevit například po přestávce v procesu pohybového učení (efekt může být kladný i záporný). Při dlouhodobě neúspěšné snaze o odstranění technické chyby v průběhu pohybu je možné, že po přestávce pominou inhibiční vlivy spojené s tímto problémem a dojde ke zlepšení.
Útlumy - v procesu pohybového učení může dojít k paměťovým útlumům různých druhů, například:
• retroaktivní útlum (nově naučená dovednost tlumí dříve naučenou dovednost)
• proaktivní útlum (dříve učená dovednost tlumí nově učenou dovednost)
• afektivní útlum (po prožitém šoku nastává útlum naučeného).
Pohybový rytmus - v každém pohybu (cyklickém i acyklickém) lze vysledovat pohybový rytmus, který je charakteristický specifickou časovou posloupností pohybových aktů a operací. Matvejev (1981) vnímá rytmickou charakteristiku jako jednu z nejvíce integrálních charakteristik techniky pohybů a pohybový rytmus definuje jako "relativně správně organizované rozložení úsilí v prostoru a čase" (relativně správné střídání svalového napětí a uvolnění). Jeho respektování a kultivace této schopnosti představuje v procesu pohybového učení ekonomický princip. Vynaložené síly jsou využívány účelně (především díky optimálnímu časovému rozložení), finální pohyb je snáze zapamatovatelný a tedy i naučitelný. Při respektování tohoto principu jsou vytvářeny podmínky pro korektní odhad pohybu ve smyslu anticipace a adekvátní reakce (korektní = fyzikálních, biologických principů a zákonitostí dbalý). V důsledku individuálních zvláštností existuje u každého jedince vlastní pohybový rytmus. Tato variabilita však nepřekračuje hranice, jimiž je vymezena racionální struktura dané pohybové činnosti (Matvejev 1981). Při změně vnějších podmínek se mění i pohybový rytmus (např. měkčí hrazdová žerď vyžaduje změnu časové souslednosti pohybových aktů a operací). Vhodným prostředkem pro rozvoj rytmických schopností v obecném smyslu je cvičení s hudebním doprovodem, kdy pohyb musí korespondovat s hudbou. Dalším pozitivem tohoto přístupu je rozvoj motorické paměti, ale pouze za podmínky, že se základní motiv rozvíjí ve více prvkovou sestavu či skladbu.
V důsledku gravitace lze každý pohyb lidského těla považovat v jisté míře za "balancování", vyvažování polohy v prostoru. I statické polohy mají svou vnitřní dynamiku, která spočívá v koordinované činnosti aktivovaných svalů. Společným rysem gymnastických aktivit je "cvičení s vlastní hmotností těla ve smyslu unésti se", vnímat hmotu svého těla a užitím nemaximální síly dosahovat cílených poloh a pohybů. Tyto činnosti kladou zvýšené nároky především na rovnovážné, orientační a kinesteticko-diferenciační schopnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat