Název "gymnastika", který nahradil dříve užívaný název "tělocvik", bývá často nesprávně redukován pouze na obsah sportovní gymnastiky. V širších souvislostech lze gymnastiku pojímat jako péči o tělo (tak byla vnímána již v dávnověku např. Platónem), jako schopnost vnímat, produkovat a koordinovat polohy a pohyby těla jako celku i jeho jednotlivých částí. Takto vnímaná gymnastika si činí nárok být prostředkem kultivace biologického potenciálu člověka a součástí pohybové výbavy jedince, které se mu dostává formou školních i mimoškolních pohybových aktivit. Hlavní důvody proč je tento přístup a jeho funkce obecně respektován jsou:
• pohybová všestrannost (různé pohybové struktury lokálního i celostního charakteru)
• zdravotně preventivní význam
• kompenzace negativních civilizačních vlivů
• fenomén volného času (socializační význam)
• motoricko-funkční připravenost ke sportovním aktivitám.
Význam jednotlivých aspektů je umocněn účelovým zaměřením jednotlivých pohybových aktivit, přičemž soutěžní i nesoutěžní formy jsou ve smyslu pohybového učení v naprosté shodě. Pojem pohybová všestrannost odráží kultivaci a stabilizaci základních variant lokomoce na horních i dolních končetinách v různých směrech i úrovních (stoj, klek, leh...) při různých rychlostech pohybů a to jak celého těla, tak jeho částí. Takto vnímaná pohybová vybavenost vytváří předpoklady jednak pro úspěšné zvládnutí běžných životních situací (kondiční význam), jednak vytváří obecně využitelné pohybové základy (motoricko-funkční připravenost) i pro jiné sporty. Zdravotně preventivní důvody se týkají celého věkového spektra populace s důrazem na mládež (zdravotně orientovaná zdatnost - formativní funkce pohybu). Kompenzační funkce spočívá především v předcházení vzniku a v odstraňování svalových dysbalancí vznikajících z důvodů civilizačních, sportovních nebo pracovních.
Gymnastické sporty patří podobně jako krasobruslení či skoky do vody mezi koordinačně-estetické (nebo také technicko-estetické) sporty, jejichž společným rysem je kromě strukturální podobnosti pohybového obsahu i způsob hodnocení. Předvedený výkon se hodnotí z hlediska obsahu (obtížnost), z hlediska techniky (způsob řešení pohybového úkolu) i z hlediska estetického (průběh pohybu a čistota provedení). Odborné posuzování není redukováno na dosažení či nedosažení cílené polohy, ale vztahuje se k celému průběhu pohybu. Dalším společným rysem je dominance obratnostní, respektive koordinační složky.
Obratnost je možné vnímat jako komplex motorických funkcí, které umožňují řešit časoprostorově složité pohybové úkoly, jako způsobilost rychle a trvale se učit novým pohybům, adekvátně reagovat na změny vnějších i vnitřních podmínek. Koordinace je nutnou vnitřní podmínkou tohoto procesu. Pojem obratnost (vztahuje se především k finálnímu motorickému projevu) zastřešuje několik svébytných systémů. Každý z těchto systémů reprezentují konkrétní pohybové schopnosti (např. rovno¬vážné schopnosti, rytmické schopnosti, schopnost orientace v prostoru...).
Koordinace je vnímána jako způsobilost sladit jednotlivé pohybové akty a operace do větších celků a to jak ve smyslu jejich časování, tak proporcionality (amplituda silového impulsu a doba trvání). Vyjadřuje předpoklad k pohybové činnosti, obratnost je její specifickou formou. Koordinace je nutnou podmínkou každé pohybové činnosti (např. chůze, kdy plní každá z končetin ve stejný čas rozdílné funkce). Dále se můžeme setkat s pojmem hbitost, který odráží především schopnost rychle a adekvátně reagovat. Přes různé odlišnosti můžeme u zmíněných pojmů vyznačit společné rysy, které jsou reprezentovány následujícími systémy:
• systém senzorický (vnímání a registrace pohybu, dostředivé informace z vnějšího i vnitřního prostředí, které zprostředkovávají zpětnovazební kontrolu poloh a pohybů - aferentace, komplexní funkce kinestetického analyzátoru)
• systém řídicí (CNS - rozhodovací funkce, tvorba programů, motorická paměť) • systém motorický (produkce pohybu nervosvalovým aparátem na základě odstře¬divých informací z CNS).
Každý pohybový projev je výsledkem spolupůsobení všech tří systémů (senzomotorika) s rozdílným zastoupením dle charakteru pohybového úkolu a stupně jeho osvojení. Pohled na obratnost jako na izolovanou pohybovou schopnost je neobjektivní jednak z důvodu komplexnosti obsahu tohoto pojmu, jednak z důvodu terminologického, neboť výsledný motorický projev (předvedený cvik) je jako celek učením získaná způsobilost a je tedy dovednostního charakteru (také proto se obratnost jako pohybová schopnost obtížně testuje). Míra využití výběru jednotlivých pohybových schopností, jakožto faktorů limitujících výkon, se praxí mění (Schmit 1991). Již v úvodu této kapitoly jsme poukázali na nesprávnost zúženého vnímání gymnastiky (které reprezentují pouze přemety, salta...) na rozdíl od vnímání tohoto pojmu v širších souvislostech, tedy jako činnosti zaměřené na kultivaci biologického potenciálu člověka, na rozvoj schopností vnímat polohy a pohyby těla, produkovat a koordinovat pohyb těla a jeho částí. V procesu pohybového učení (a to nejen v gymnastice) by měl být nadřazen přístup "učit cvičit" přístupu "učit cvikům", od polohy k pohybu, od obecného ke speciálnímu, od profilujícího ke strukturálně podobnému.
Žádné komentáře:
Okomentovat