O vyostření protikladů mezi muslimy a křesťany se postaraly jak křížové výpravy, tak turecká okupace některých částí Evropy. Jak mohly názory na arabského proroka vypadat, ukazuje i „Antialkorán“ našeho Václava Budovce z Budova (asi 1547-1621), který mj. napsal: „Mahomet, ten z Ismaele pošlý panhart/, posměvač, rouhač, syn podle těla, /a ne podle zaslíbení zrozený/, ten zjevný Antikrist a atheista,/ jenž nic o Bohu nevěřil...“
O síle Muhammadova odkazu svědčí to, že je dnes islám druhým největším světovým náboženstvím, které se už ve 12.-13. stol. rozšířilo až do Indonésie. Nejmohutnější rozmach zaznamenalo jeho šíření ve století 15. a 16. V současné době žije největší počet muslimů v Indonésii, Pákistánu, Bangladéši, Indii, na území bývalého SSSR a v Číně, naprostou většinu populace tvoří v Íránu, Iráku, Turecku a severní Africe, ale i v USA např. žije kolem 5 milionů muslimů.
Pasážemi o etice islámu, o jeho analogiích s židovstvím nebo křesťanstvím jsme se snažili ukázat, že ve všech třech těchto tzv. abrahámovských náboženstvích je možno najít mnoho společného. Vyslovila to ostatně již papežská bulla „Nostra aetate“ z r. 1965. A důraz, který islám klade na životní praxi, která by neměla být v rozporu s vůlí boží, též jistě prostírá dosti širokou cestu ke vzájemnému porozumění.
