Jeden z hadíthů sbírky Buchárího tvrdí, že jediný, kdo by se z ráje chtěl vrátit zpátky na zem, je padlý hrdina, jenž by toužil padnout znova a znova kvůli tomu, co ví o nebeských slastech. Mezi hadíthy, které cituje Mas,údí, je tradice, která říká, že ráj stojí ve stínu mečů a jiná, tvrdící, že silný člověk je ten, který vítězí sám nad sebou. První výrok se týká tzv. malého džihádu, kterým je skutečná válka, boj se zlem uvnitř člověka byl chápán jako důležitější, velký džihád.
Při ozbrojeném konfliktu bylo podle Mas,údího třeba dodržovat určité zásady. Nezabíjet bezbranné a zbytečně neničit majetek, zejména zavlažovací zařízení. Tyto principy připomínají způsoby vedení války křesťanskými „barbary“, např. Alarichem I., i když v případě závlahových zařízení jistě šlo také o snahu zachovat úrodnost krajiny pro její dobyvatele.
Prorok byl přesvědčen, že jeho povinností je obrátit Araby „pohany“, a vedl za tím účelem řadu válek. Násilím se snažil přimět ke konverzi také odbojné židy nebo snad judaizované Araby z Hidžázu. Bylo to stále ještě v době bezprostředního ohrožená malé muslimské obce silnými sousedy. Chalífové však již nedobrovolné konverze židů anebo křesťanů nežádali a pronásledování těchto „lidí Knihy“ byla daleko méně rozsáhlá a nebezpečná, než třeba v dobách předkonstantinovského Říma. Odehrávala se tam, kde bylo nejvíce možné spojení křesťanů pod muslimskou vládou s křesťanským zahraničím (al-Andalus). Muslimové byli ke křesťanům většinou tolerantnější, nežli příslušníci různých křesťanských sekt k sobě navzájem. Vítězná tažení, která je přivedla k Indu a k Pyrenejím, nebyla oficiálně opravňována nábožensky, jako např. tažení vandalského krále Geisericha do západořímské severní Afriky, válka franského Chlodvíka I. proti Vizigótům, tažení, která Karel Veliký podnikal proti Sasům, německé výboje proti Pobaltským a Polabským Slovanům nebo křížové výpravy do Palestiny. Muslimové ve skutečnosti vedli méně „svatých válek“ než křesťané. A ani tím, že Boha chápali jako pomocníka v bojích, se od křesťanů nebo židů nelišili.
Muslimské právo zavrhovalo zabíjení nevinných a drancování, za trestuhodné a zbabělé považovalo mučení zajatců a znásilňování žen, za ponižující pokládalo i dlouhodobé věznění nepřátel. Odvádět otroky bylo ovšem dovoleno a stala-li se žena družkou anebo otrokyní vítěze, nedalo se sice už mluvit o znásilnění, které právo nedovoluje, ale pro ženu přesto nemusela být tato situace o nich příjemnější, než být bojovníkovi po vůli přímo v pleněném sídlišti.
Cenné však je, že válečné či mezinárodní právo existovalo a bylo bráno v potaz. Na vrcholu muslimské civilizace, zhruba od 8. do 11. stol., se podle Miloše Mendla hovořilo už hlavně o „džihádu srdcí“, válce, kterou má každý jedinec vést proti zlu ve svém nitru.
Žádné komentáře:
Okomentovat