Vzhledem ke vzniku muslimské ummy v době, kdy ve většině případů (výjimkou mohla být velká, z obchodu zbohatlá města) byla rodová a kmenová solidarita značně silná, nepřekvapí, že sociální etika, hlásaná a zpočátku také přísně dodržovaná muslimskou společností byla vysoká a že jí bylo věnováno mnoho pozornosti.
V Koránu najdeme velké množství předpisů, které se zabývají péčí o chudé anebo mají za úkol chránit slabé před silnými. Pilíři péče o sociálně slabé jsou zakát a almužna (sadaka). Zakát je odvozen od slovního kořene, znamenajícího čistotu a je tedy chápán jako očištění nabytého majetku pomocí jeho přerozdělování potřebným. Almužna je zcela v souladu s křesťanským chápáním považována za půjčku Bohu (73/20) a za provinění proti víře bylo pokládáno i rozdávat jenom málo (53/33).
Na bohatství by si ovšem člověk měl počkat raději až do ráje, kde již atlasové ani brokátové šaty a šperky, pohovky, podušky anebo drahé koberce (např. 76/21; 88/13-16) nebudou výrazem modloslužebnictví a nepochopení náboženských principů. Do ráje, v jehož vysněné podobě se jasně obráží přírodní prostředí, v němž Korán vznikl. Tvoří jej dvě temně zelené zahrady, z nichž obou tryskají dva prameny, jsou tu řeky s vodou, jež nezahnívá. Zraje tam ovoce všeho druhu, datle a granátová jablka (55/64-68; 47/15). Tato poměrně prostá představa o nejkrásnějším prostředí je až dojemnou výpovědí o nepřízni přírody, kterou se krajina prvních arabských muslimů vyznačovala.
Výrazem lásky k Bohu je podle Koránu krmení chudáků, sirotků, ale i sycení zajatců anebo výkup otroků, kteří do ummy sice nepatří, představují však slabé, odkázané na cizí milosrdenství (76/8n; 2/177; 107/1-3, 7; 90, 13-18; ). Prorok připomíná, že nic z dobrých skutků se neztratí, a koná-li člověk dobro, pomáhá tak především sobě (17/7 a 46). Muslim byl povinen dávat svým příbuzným, chudým i těm, kteří byli na cestě Boží – např. bojovníkům a poutníkům (30/38), neutiskovat sirotky a žebráky (93, 9-11). Jeho povinností bylo nebrat úroky z půjček, neboť to nepřinese žádný úrok u Boha, zatímco almužna přinese zisk (ibid.). Těm, kteří křivdili, byl souzen věčný trest (52/47).
Lidem se podle Koránu dostává pozemských statků, aby tím byli uváděni v pokušení (20/131) a u Posledního soudu čeká trest na ty, kteří žili v přepychu a chlubili se svou urozeností. Věřící by se však neměl dopouštět ani jiných projevů pýchy a jak by se dnes řeklo, úmyslně se „zviditelňovat“: „Buď umírněný v chůzi své a ztišuj hlas svůj, vždyť nejodpornější z hlasů všech je věru hlas oslů.“ (31/19).
Láska k majetku, v níž jsou lidé zpravidla horliví, je stavěna do příkrého protikladu k lásce a vděčnosti vůči Bohu (23/64 a 101; 100/6nn) a přísně odsuzována: „Však pozor! Vždyť vy sirotky nectíte ani k nakrmení nuzných se navzájem nevybízíte, však dědictví slabých nenasytně pohlcujete a jen bohatství v lásce vášnivé máte.“(89/17-20). Toto odsouzení zaznívá i v souvislosti s jedním z koránských, biblí nepochybně inspirovaných „běda“: „Běda každému pomlouvači, jenž na cti utrhá, který bohatství hromadí a stále je počítá a že jmění jeho jej učiní nesmrtelným se domnívá“. (104/1-3). Lakomci budou prý mít v době zmrtvýchvstání okolo šíje to, s čím lakotili (3/180).
Žádné komentáře:
Okomentovat