Za velký hřích bylo považováno každé vzájemné utlačování věřících,

Za velký hřích bylo považováno každé vzájemné utlačování věřících, za velkou zásluhu nezneužívat moci nad druhým: „Člověk, který potlačí zlost, třebaže má tu moc, aby jí dal volný průběh, bude povolán Bohem vznešeným před všechna stvoření v Den zmrtvýchvstání a bude si moci vybrat pannu s jasnýma očima, kterou bude chtít“ (hadíth podle at-Tirmídhího). Konečně podle tradenta An-Numán ibn-Bašíra „Věřící jsou ve vzájemné laskavosti, slitování a soucitu jako jedno tělo. Je-li zasažen jeden orgán, projeví se to na celém těle nespavostí a horečkou.“

Nutnost sociální soudržnosti od nejvýznamnějšího člena ummy až do toho posledního mohla být v prvotních dobách dána nutností udržet se a bránit proti přesile, jako třeba ve „společnosti rovných“ starořecké Sparty. Úsilí spartských představitelů se podobá i snaha omezit na minimum viditelný a pro chudé dráždivý přepych. Když Prorok uviděl na ruce jednoho muže zlatý prsten, pravil prý (hadíth ze sbírky Muslimovy): „Chce-li se někdo z vás vydat směrem k ohni, ať si to navlékne na ruku.“ Zakázal také jíst a pít ze zlatých a stříbrných nádob, nosit hedvábné nebo brokátové šaty či na nich sedět (podle sbírky Buchárího a Muslima).

Milosrdenství a sociální etika ummy neznamenaly ovšem žádnou cílenou politiku „chleba a her“. Prorok si podle sbírky hadíthů Buchárího a Muslima přál, aby lidé pracovali, nikoli žebrali, a řekl prý: „Nikdo nejí lepší jídlo, než to, které získal svou prací. David, Posel Boží, jedl jen to, co získal svou prací.“ Dar žebrákovi byl ale stejně považován za dar Bohu. Podle F. Tauera byla slova: „Něco pro Boha“ obvyklou prosbou muslimských chudáků.