definice: soubor pr. norem, která zajišťují mírovou existenci a plynulý vývoj mezinárodního společenství (společenství vnitrostátní stojí mimo), zdůrazňuje sociologický a historický základ MP
mezinárodní společenství – především společenství států (od vzniku moderních států v 16.st)
rysy subjektů: geograficky determinované (pohyb členů je vyloučen) – konstanta
početně omezené (asi 200) - chování individuálního státu má mnohem větší význam, než chování jednotlivce ve VP
od 2.pol.19.st součástí MS také mezivládní mezinárodní organizace (dnes asi 300)
nevládní mezinárodní organizace a mezinárodní sdružení jednotlivců – nejsou subjekty MP, nejsou členy MS, mají postavení autonomních činitelů působících v MS
Právo mezinárodních společenství
předpoklad: intenzivní vzájemné styky, překonání politiky egocentrismu a isolacionismu
dnešní MS je konečné – zahrnuje všechny státy – jedním z pojítek je právě obecné MP (zavazuje všechny státy bez rozdílu)
jednotu ohrožují spory (konflikt Západ-Východ, a bohatý Sever – chudý Jih)
určující subjekty MP – státy – nadané svrchovaností (suverenitou) = vrcholná a výlučná moc na příslušném státním území a nezávislost v mezinárodních vztazích => souřadné vztahy mezi státy => volní povaha MP – žádná norma nemůže vzniknout bez vůle samotných států = zásada svrchované rovnosti
zásada svrchované rovnosti – model vztahů mezi státy – působí protikladné síly a vytváří jednotu
suverenita – síla, která vyvolává dynamiku vztahů svrchované rovnosti
historie pojmu: Jean Bodin (= kormidelník, který má dovést loď k cíli – obecnému blahu, a neptá se nikoho jak), Thomas Hobbes (příkazy vládce = právo, odpor proti moci vládce vede k destrukci všech hodnot), - zdůvodnění koncentrace moci v rukou vlád 17.st., jen minimální pozornost suverenitě ve vztahu k ostatním státům, uplatňování moci i navenek (kolonizace)
- ve vztazích mezi státy působila odstředivě – ale i to mělo své meze: vojenské, technické, administrativní podmínky => rovnováha sil mezi státy a z ní vyplývající objektivní nezbytnost jejich koexistence byla brzdou rozpínavosti členů mezinárodního společenství = odpor společenského prostředí – státy musí zachovávat ve vzájemných vztazích reciprocitu
podřizující suverenita a tolerující reciprocita se v mezinárodních vztazích vyrovnávají a jednota těchto vzájemně konfliktních sil tvoří dynamiku zásady svrchované rovnosti
svrchovanost se realizuje prostřednictvím vnitrostátního pr., důsledkem dostředivého působení reciprocity je vznik a existence MP
Zvláštnosti MP
chybí: nadřazenost normotvorné vůle (zákonodárce) a podřízenost subjektů, sankce (donucovací prostředky), soudce a exekutor jeho rozsudku
všechny instituty se rozvíjeli jinak než ve VP, další příčinou je také relativní mladost MP
1) souřadnost zprostředkovaná uplatňováním zásady svrchované rovnosti – státy jsou zároveň „výrobci“ i „spotřebiteli“ MP, mají úplnou normotvornou způsobilost upravit kterýkoliv mezinárodní vztah
normy k jejichž vzniku svým projevem vůle přispěly musí samy respektovat (pacta sunt servanda)
situace k niž došlo bez vůle některých států – institut uznání – deklaratorní účinky, zároveň i konstitutivní (z MP nevyplývá povinnost uznat vnější situaci)
existuje ale MP závazek neuznat protiprávní situaci (zásada legitimity)
decentralizovaný výkon donucovacích pravomocí samotnými státy – vliv velikosti a moci států, na druhou stranu je státní moc nejúčinnějším garantem dodržování MP, dále kolektivní sankce (Rada bezpečnosti OSN) – závislé na politických faktorech ! MP je především odkázáno na dobrovolné plnění norem
soudní řešení sporů projednání jen se souhlasem všech dotčených stran (a priori, a posteriori)
největší prestiž: soudní orgány mezinár.org. – Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti (Společnost národů - do 1946), Mezinárodní soudní dvůr v Haagu (OSN - od 1945) – přístup jen státy a některé MO. jen málo případů (2 za rok), příslušnost k MSD: na základě opčních prohlášení (jen 1/3 členů OSN), státy od mezinár. soudnictví odrazuje jeho zdlouhavost, nákladnost, nejistý výsledek
2) rozvojové právo – stále hledá svou konečnou podobu – rozšiřuje se (nové subjekty, nové oblasti v nových prostředích, vniká do sféry dříve vyhrazené VP, kodifikace) – přijímá některé rysy vyspělého VP
3) částečně nepsané právo – obyčejové právo je ale pojmově nejasnější a neurčitější, málo vyhovuje dynamice rozvoje MP => rozvoj smluvní normotvorby – k té je ale třeba aktivní vůle států – proto je stále důležitý obyčej (v příp. neochoty států k uzavření smlouvy)
4) nevyváženost hmotně a procesněprávních pravidel – převažuje hmotné (leges imperfectae) – nevadilo, dokud byly spory řešeny diplomatickou cestou, s tendencí k řešení prostřednictvím třetího, nezainteresovaného subjektu potřeba alespoň základních procesních pravidel – přednostně pro strany sporu, které nejsou ve vzájemném postavení svrchované rovnosti
Funkce MP
tradičně: přispívat ke koexistenci států – normy omezovaly svrchovanost států na recipročním základě („právo koexistence“)
postupně přešlo v „právo spolupráce“ – ochrana a uspokojování společných zájmů a cílů (mezinárodní mír, životní prostředí, lidská práva, příp. hospodářský blahobyt a ekonomický rozvoj) (nelze redukovat na reciprocitu, je také např. solidarita)
pokrok v MP – rozšiřování okruhu společných cílů, prohlubování a utvrzování ochrany společných zájmů
Žádné komentáře:
Okomentovat