Výkonová motivace, Individuální a kolektivní sport
Výkonová motivace
Motivace vysvětluje chování lidí (proč někdo dělá to, co dělá).
Motivace k výkonu potom žene sportovce za úspěchem i za cenu překonání všech těžkostí, strádání i rizika.
Výkonová motivace - uspokojení z toho, že jsem něco udělal dobře, je silná potřeba autonomie
Máme dvě základní tendence:
1) dosáhnout úspěchu
2) vyhnout se neúspěchu
Vycházejí nám ze třech funkcí: motiv dosáhnout úspěchu, očekávání pravděpodobnosti úspěchu a atraktivnost činnosti (hodnota úspěchu).
Ad. 2 – je to obava z neúspěchu, tzv. úzkost či strach z neúspěchu.
Výkonové potřeby tvoří základ aspirační úrovně. Aspirační úroveň = úroveň cílů, které si člověk vytyčuje a jejichž dosažení očekává; dosažením těchto cílů pak prožívá jako úspěch, nedosažení jako neúspěch. Nejúspěšnější jsou ti, kteří mají největší touhu se prosadit.
Individuální a kolektivní sport
Sportovní kolektivy mají vliv na formování osobnosti, vzájemné vztahy, na sportovní výkony.
Je třeba rozlišovat sociálně vytvořené skupiny v oblasti rekreačního sportu a výkonnostního či vrcholového sportu. Skupiny v oblasti rekreačního sportu vznikají často jako skupiny přátel, vrstevníků, nebo známých (např. skupiny vznikají při sportovních hrách, turistice, při návštěvě fitcentr, apod.). Sportovní kolektivy v oblasti výkonnostního a vrcholového sportu, které se zúčastňují pravidelných soutěží, patří mezi formální skupiny. Utváří se za účelem účasti na sportovních soutěží a jejich cíl spočívá v dosahování co nejlepších výsledků a co nejlepšího umístění.
V procese vzájemného působení vzniká množství vazeb, jisté uspořádání vztahů a interakcí, které se nazývá struktura skupiny. Pod strukturou skupiny rozumíme soustavu sociálních interakcí a vzájemných vztahů členů skupiny.
Pro výkon v týmu sehrávají rozhodující úlohu tyto faktory:
• Soudržnost týmu – týmový duch
• Motivace jednotlivých hráčů
• Skupinová atmosféra – způsob a metody komunikace v družstvu
• Skupinová morálka – disciplína a spolupráce
V individuálním sportu též existuje forma rekreačního a výkonnostního (vrcholového) sportování. V rekreačním sportu je nabídnuta velká škála individuálních sportů (např. jogging, lyžování . . .). Toto sportování není vázáno na vytvoření žádného kolektivu. Dalo by se říci, že to může být časově méně náročné. Spoustě rekreačních sportovců to může takhle vyhovovat (lidé používají sport zejména pro upevnění zdraví).
Výkonnostní a vrcholový sport též nabízí celou řadu možností. Sportovci nemusí vytvářet žádné skupiny či družstva. Jejich výkon je vázán pouze na jejich osobě.
Článek podporuje:
skateboard shop, sportovní obuv, koloběžky
Sociálně patologické jevy ve sportu
Sociálně patologické jevy ve sportu
Sociálně patologické jednání ve sportu a kolem sportu jsou jevy, které lze považovat za nemorální, pro sportovní prostředí a společnost obecně nežádoucí jevy, jejichž součástí je nebezpečné až deviantní chování sportujících či diváků.
Negativní jevy sportovní scény: násilí, agresivita, zastrašování, hostilita.
Násilí z pohledu sociologie sportu vyjadřuje „užití nepřiměřené fyzické síly, které může být možným zdrojem či příčinou ublížení na zdraví nebo ničení“. Agresivita je pojem označující „verbální či fyzické chování založené na záměru ovládat, řídit či zranit jinou osobu“. Zastrašování se významově vztahuje k zneužití „slov, gest, a činů hrozících použitím násilí či agrese“. Projevy nepřátelství neboli hostility vyjadřují trvalou tendenci nepřátelsky myslet nepřátelsky jednat a to až k hranici agrese. Dále musíme připomenout šikanu, jako způsob chování umožňující většinou v bezprostřední komunikaci, fyzickým a psychickým týráním získat nad nimi pocit převahy, moci či určité výhody.
Používání hrubých slovních výrazů je spíše typické pro muže, u žen je to zcela výjimečné.
Fanoušci se na veřejném prostranství mohou projevovat přinejmenším verbálně silně agresivně nebo také společně sdílené nadšení tel. sportovních fandů shromažďující se k oslavě v ulicích. Prohra naopak může znamenat hluboké zklamání, vztek a následné destruktivní chování včetně násilí proti životu. Na stadionech potom můžeme ukázat na příkladu rasistického chování vůči hráčům barevné pleti. Negativních tendencí ve sportu a jejich dopady na mravní úroveň společnosti si všímá sportovní etika. Připomíná se, že současný ideál výkonu a produktivity poničil platnost a význam zásady fair play.
Článek podporuje:
skateboard shop, sportovní obuv, koloběžky
Sociálně patologické jednání ve sportu a kolem sportu jsou jevy, které lze považovat za nemorální, pro sportovní prostředí a společnost obecně nežádoucí jevy, jejichž součástí je nebezpečné až deviantní chování sportujících či diváků.
Negativní jevy sportovní scény: násilí, agresivita, zastrašování, hostilita.
Násilí z pohledu sociologie sportu vyjadřuje „užití nepřiměřené fyzické síly, které může být možným zdrojem či příčinou ublížení na zdraví nebo ničení“. Agresivita je pojem označující „verbální či fyzické chování založené na záměru ovládat, řídit či zranit jinou osobu“. Zastrašování se významově vztahuje k zneužití „slov, gest, a činů hrozících použitím násilí či agrese“. Projevy nepřátelství neboli hostility vyjadřují trvalou tendenci nepřátelsky myslet nepřátelsky jednat a to až k hranici agrese. Dále musíme připomenout šikanu, jako způsob chování umožňující většinou v bezprostřední komunikaci, fyzickým a psychickým týráním získat nad nimi pocit převahy, moci či určité výhody.
Používání hrubých slovních výrazů je spíše typické pro muže, u žen je to zcela výjimečné.
Fanoušci se na veřejném prostranství mohou projevovat přinejmenším verbálně silně agresivně nebo také společně sdílené nadšení tel. sportovních fandů shromažďující se k oslavě v ulicích. Prohra naopak může znamenat hluboké zklamání, vztek a následné destruktivní chování včetně násilí proti životu. Na stadionech potom můžeme ukázat na příkladu rasistického chování vůči hráčům barevné pleti. Negativních tendencí ve sportu a jejich dopady na mravní úroveň společnosti si všímá sportovní etika. Připomíná se, že současný ideál výkonu a produktivity poničil platnost a význam zásady fair play.
Článek podporuje:
skateboard shop, sportovní obuv, koloběžky
Koheze malé sociální skupiny ve sportu
Sociální skupina je sdružení více osob, které se vyznačují jistými znaky. Pro malou skupinu je jistý počet osob, které jsou ve vzájemné bezprostřední sociální interakcí při několika střetnutích, při kterých každý člen skupiny o ostatních členech určitý názor, který mu umožňuje při následujícím střetnutí reagovat na každého člena, jako na individuální bytost. Společné charakteristiky jsou společné hodnoty, normy atd. Počet členů je malý, zpravidla do 20 osob. Ve skupině převládají bezprostřední interakce.
Znaky soc. skupiny: společné cíle, hodnoty a normy, struktura supiny, podmíněna dělbou úloh ve skupině, pocit spolupatřičnosti a příslušnosti ke skupině, skupinová solidarita.
Celkový výkon sportovního týmu v kolektivních sportech ve velké míře závisí na jednotlivých hráčích, od vnitřní koheze (soudržnosti) skupiny. Koheze však nemá jednoznačnou pozitivní korelaci s dosahovaným výkonem družstva. Vliv koheze je podmíněný charakterem sportovního kolektivu, resp. samostatným sportem. Koheze má pozitivní vliv na výkony družstva v těch sportech, ve kterých existuje vzájemně závislá struktura úloh, vysoká míra vzájemné interakce, skupinový výkon závisí od kvality kooperace, koordinace schopností členů skupiny (fotbal, basketbal, volejbal, házená, hokej apod.). Je spjatá s celkovou atmosférou ve sportovní kolektivu, členové se cítí spokojenější, mají vyšší motivaci, sportovní kolektivy se nerozpadají. Pro úspěch ve skupině je důležité, aby se každý jedinec cítil zodpovědný. S rostoucí velikostí skupiny klesá koheze i spokojenost členů.
Znaky soc. skupiny: společné cíle, hodnoty a normy, struktura supiny, podmíněna dělbou úloh ve skupině, pocit spolupatřičnosti a příslušnosti ke skupině, skupinová solidarita.
Celkový výkon sportovního týmu v kolektivních sportech ve velké míře závisí na jednotlivých hráčích, od vnitřní koheze (soudržnosti) skupiny. Koheze však nemá jednoznačnou pozitivní korelaci s dosahovaným výkonem družstva. Vliv koheze je podmíněný charakterem sportovního kolektivu, resp. samostatným sportem. Koheze má pozitivní vliv na výkony družstva v těch sportech, ve kterých existuje vzájemně závislá struktura úloh, vysoká míra vzájemné interakce, skupinový výkon závisí od kvality kooperace, koordinace schopností členů skupiny (fotbal, basketbal, volejbal, házená, hokej apod.). Je spjatá s celkovou atmosférou ve sportovní kolektivu, členové se cítí spokojenější, mají vyšší motivaci, sportovní kolektivy se nerozpadají. Pro úspěch ve skupině je důležité, aby se každý jedinec cítil zodpovědný. S rostoucí velikostí skupiny klesá koheze i spokojenost členů.
Význam sportu pro zdraví a kvalitu života člověka
Největší význam sportování je přičítán pozitivním zdravotním důsledkům a naplnění principu všestrannosti v mládí. Význam zdravotní prospěšnosti a udržování tělesné kondice koresponduje s vysokým kreditem s vysokým kreditem hodnoty zdraví ve všech věkových skupinách naší populace.
Je zřejmé, že sport je vřazen do sféry volného času a že chápán i jako vhodná forma zábavy. Důležitá je i psychicky relaxační funkce sportu a to zejména při jeho aktivním pozorování v přírodním prostředí. Sport je také vysoce hodnocen z hlediska posilování i pocitu osobního sebevědomí.
Oceňujeme důraz na zdokonalování nejen tělesné, nýbrž i psychické kondice, když dosahování výsledků je rozšířeno nad rámec cílené soutěživosti i o rekreační sport. K vrcholům nepatří pouze vítězství a výkon, ale zejména radost z pohybu, posílení zdraví a psychické odolnosti, harmonizující relaxace, příjemný pocit únavy, kompenzující jednostrannost.
Sport a pohybová aktivita člověka, jako pohybové činnosti člověka, prováděné rekreačně a prožitkově, které zpravidla nesměřují k závodní činnosti, ale k naplnění východisek zdravotně orientované zdatnosti a zdravého životního stylu.
Článek podporuje:
brankářské masky, hokejové lapačky, betony
Je zřejmé, že sport je vřazen do sféry volného času a že chápán i jako vhodná forma zábavy. Důležitá je i psychicky relaxační funkce sportu a to zejména při jeho aktivním pozorování v přírodním prostředí. Sport je také vysoce hodnocen z hlediska posilování i pocitu osobního sebevědomí.
Oceňujeme důraz na zdokonalování nejen tělesné, nýbrž i psychické kondice, když dosahování výsledků je rozšířeno nad rámec cílené soutěživosti i o rekreační sport. K vrcholům nepatří pouze vítězství a výkon, ale zejména radost z pohybu, posílení zdraví a psychické odolnosti, harmonizující relaxace, příjemný pocit únavy, kompenzující jednostrannost.
Sport a pohybová aktivita člověka, jako pohybové činnosti člověka, prováděné rekreačně a prožitkově, které zpravidla nesměřují k závodní činnosti, ale k naplnění východisek zdravotně orientované zdatnosti a zdravého životního stylu.
Článek podporuje:
brankářské masky, hokejové lapačky, betony
Dyadická interakce
= vzájemné působení mezi trenérem (koučem) a sportovcem, kdy reakce jednoho se stává podnětem pro reakci druhého a tato reakce je opět podnětem pro reakci prvního
• působení trenér (kouč) ↔ sportovec
• Příklad: Trenér (kouč) sleduje svého svěřence, na základě jeho chování (a vývoje zápasu)
udělí taktický pokyn. Sportovec jej přijme, zachová se podle něj a reaguje na tuto novou
situaci, což je opět podnětem pro trenéra (kouče) pro nové pokyny.
Omezení činnosti kouče
• v průběhu celé soutěže (box, tenis, sportovní hry…)
• před a po soutěži (plavání, motorismus, parašutismus, potápění, sjezdové lyžování…)
• kombinace dvou předchozích (cyklistika, gymnastika…)
- prostor pro koučování jen v omezené míře – v přestávkách mezi sestavami na nářadí,
mezi rozjížďkami u dráhových cyklistů
Vlastnosti kouče
• senzitivita – citlivost, schopnost poznávat nové problémy
• flexibilita – schopnost měnit způsoby a východiska myšlení při řešení situací a problémů
• originalita – schopnost nalézt a formulovat nápaditou odpověď
• elaborace – schopnost vypracovat plán realizace, převést nová řešení do praktické podoby
Jaké kouč získává informace
• obecné - vnější a vnitřní charakteristika sportovce
(osobnost sportovce včetně jeho charakterových vlastností, dimenzí temperamentu apod.)
• specifické - popisují jedince ve vztahu ke konkrétní činnosti
(specifická motivace k určitému výkonu apod.)
• operativně regulační - získávány v průběhu soutěže
(informují o obecném chování sportovce v průběhu soutěže)
Metody získávání informací
• pozorování
• psychometrika – psychodiagnostika
• rozhovor
Prostředky kouče
• verbální prostředky - rozhovor, skupinový rozhovor, psychologické regulační prostředky apod.
• taktilní prostředky - signály, gestikulace, smluvené symboly apod.
• individuální přístup – sportovec, charakter soutěže
• působení trenér (kouč) ↔ sportovec
• Příklad: Trenér (kouč) sleduje svého svěřence, na základě jeho chování (a vývoje zápasu)
udělí taktický pokyn. Sportovec jej přijme, zachová se podle něj a reaguje na tuto novou
situaci, což je opět podnětem pro trenéra (kouče) pro nové pokyny.
Omezení činnosti kouče
• v průběhu celé soutěže (box, tenis, sportovní hry…)
• před a po soutěži (plavání, motorismus, parašutismus, potápění, sjezdové lyžování…)
• kombinace dvou předchozích (cyklistika, gymnastika…)
- prostor pro koučování jen v omezené míře – v přestávkách mezi sestavami na nářadí,
mezi rozjížďkami u dráhových cyklistů
Vlastnosti kouče
• senzitivita – citlivost, schopnost poznávat nové problémy
• flexibilita – schopnost měnit způsoby a východiska myšlení při řešení situací a problémů
• originalita – schopnost nalézt a formulovat nápaditou odpověď
• elaborace – schopnost vypracovat plán realizace, převést nová řešení do praktické podoby
Jaké kouč získává informace
• obecné - vnější a vnitřní charakteristika sportovce
(osobnost sportovce včetně jeho charakterových vlastností, dimenzí temperamentu apod.)
• specifické - popisují jedince ve vztahu ke konkrétní činnosti
(specifická motivace k určitému výkonu apod.)
• operativně regulační - získávány v průběhu soutěže
(informují o obecném chování sportovce v průběhu soutěže)
Metody získávání informací
• pozorování
• psychometrika – psychodiagnostika
• rozhovor
Prostředky kouče
• verbální prostředky - rozhovor, skupinový rozhovor, psychologické regulační prostředky apod.
• taktilní prostředky - signály, gestikulace, smluvené symboly apod.
• individuální přístup – sportovec, charakter soutěže
9. Sociologicko-psychologické problémy ve sportu
Společenská funkce sportu a sociálně patologické jevy ve sportu, koheze malé sociální skupiny ve sportu. Význam sportu pro zdraví a kvalitu života člověka, výkonová motivace, individuální a kolektivní sport (psychologické a sociologické hledisko)
Společenská funkce sportu
Sport se v poslední době stává jedním z nejfrekventovanějších výrazů masových médií a patří zároveň ke stále častěji diskutovaným tématům globální společnosti nového tisíciletí. Jeho význam je dnes umocňován svým nesporným dopadem v rovině sociální, ekonomické i kulturní. Je ztělesněním hodnot radosti z pohybu, výkonu, zdraví a krásy. Je fenoménem, o jehož existenci jsme pravidelně – vedle nejdůležitějších politických událostí a počasí – mediálně globálně informování s pravidelností skutečně železnou. Pro jedny může být sport alfou a omegou aktivně zaměřeného životního směřování, pro jiné neodmyslitelnou formou pasivního přijímání vzrušujících forem rozptýlení a pro další pouze okrajovou stránkou každodennosti. Sport se nepochybně stává součástí kultury. Sport je přímo osudově provázán s kulturou dané společnosti. Je tak výrazem specifických představ, idejí, hodnot prostřednictvím kterých lidé zaujímají svoje postavení ve světe a hledají své místo v něm. Ve velké míře to platí i o třídní, etnické či rasové logice ve sportu, kdy se zejména v naší současné pedagogické praxi má za to, že aktivní sport může být účinným výchovným nástrojem pro utváření pozitivních charakterových rysů. Sport je provázán s důležitými oblastmi života společnosti. Rodina tak mnohdy přizpůsobuje svůj životní rytmus tréninkovému a hracímu programu svých členů a sledování sportovních televizních událostí může i narušit či přímo rozvrátit společný život. Nebo naopak může sport společné vztahy posílit.
Společenská funkce sportu
Sport se v poslední době stává jedním z nejfrekventovanějších výrazů masových médií a patří zároveň ke stále častěji diskutovaným tématům globální společnosti nového tisíciletí. Jeho význam je dnes umocňován svým nesporným dopadem v rovině sociální, ekonomické i kulturní. Je ztělesněním hodnot radosti z pohybu, výkonu, zdraví a krásy. Je fenoménem, o jehož existenci jsme pravidelně – vedle nejdůležitějších politických událostí a počasí – mediálně globálně informování s pravidelností skutečně železnou. Pro jedny může být sport alfou a omegou aktivně zaměřeného životního směřování, pro jiné neodmyslitelnou formou pasivního přijímání vzrušujících forem rozptýlení a pro další pouze okrajovou stránkou každodennosti. Sport se nepochybně stává součástí kultury. Sport je přímo osudově provázán s kulturou dané společnosti. Je tak výrazem specifických představ, idejí, hodnot prostřednictvím kterých lidé zaujímají svoje postavení ve světe a hledají své místo v něm. Ve velké míře to platí i o třídní, etnické či rasové logice ve sportu, kdy se zejména v naší současné pedagogické praxi má za to, že aktivní sport může být účinným výchovným nástrojem pro utváření pozitivních charakterových rysů. Sport je provázán s důležitými oblastmi života společnosti. Rodina tak mnohdy přizpůsobuje svůj životní rytmus tréninkovému a hracímu programu svých členů a sledování sportovních televizních událostí může i narušit či přímo rozvrátit společný život. Nebo naopak může sport společné vztahy posílit.
Regulační prostředky slouží ke zvýšení odolnosti sportovce:
• Biologické
Spánek
- Naprosto individuální (různé typy lidí – různá potřeba spánku = sovy, skřivani…)
- Souvisí s respektováním individuality sportovce (např. na soustředění nenutit děti po obědě spát, ale v rámci respektování fyziologických zákonitostí trávení vyžadovat odpočinek, klidné činnosti.)
Výživa - Pitný režim (aktivní sportovec cca 5l, sportující děti cca 3,5l)
Psychofarmaka
- Minerální látky a vitamíny (především v přirozené podobě, je pro tělo nejsnáze přijatelná)
- Léky působící na CNS – uklidnění sportovce (pozor, aby nebyly v seznamu zakázaných dopingových látek – WADA)
- Alergik – o užívání léků, které obsahují látky ze seznamu zakázaných látek musí informovat dopingovou komisi minimálně 10 dnů před soutěží (s přesnými informacemi o léku, podávání, dávkování apod.)
• Fyziologické
Rozcvičení
- Švihová rozcvička (postup od hlavy dolů) – vyhovuje spíše impulzivnějším
jedincům; rozcvičení vydrží asi 10 min.; pozor na mikrotraumata – mikrotrhlinky svalových vláken
- Strečink (postup od nohou nahoru) – protahovací cvičení; rozcvičení vydrží asi 40 min.
Dechová cvičení - tzv. „jogínská dechová vlna“
Kompenzační cvičení - na konci tréninku
- Snažíme se udržet celé tělo v rovnováze (svaly, které byly při tréninku posilovány, protahovat, svaly, které neměly výraznou zátěž posilovat)
Aromaterapie (terapie prostřednictvím vůně)
Masáže
- Sportovní masáž aktivační, regenerační
- Automasáž, masáž druhou osobou
- Sprcha – masážní nástavce, masážní vany apod.
- Sauna, koupele, …
• Psychologické
Slovní působení - Prostřednictvím rozhovoru
- Nejvyšší metodou je psychodrama (sehrání určité situace a podle reakce sportovce ho psycholog dokáže zařadit)
Náhradní činnost - Trenér se snaží odvést sportovcovu pozornost od aktuálního stavu (vtipy, veselé historky, dotazy na rodinu, dovolenou apod.)
Regulace snížení požadavků- Pro lepší motivaci
Magické prostředky - maskoti, plyšové hračky, růženec atd., můžeme sem zařadit také víru
Mentální trénink - Sebereflexe, sebeprožívání, tzv. ideomotorický trénink – zavřít oči a vidět sám sebe jak ten určitý cvik provádím (krok za krokem)
Relaxace - Základní poloha – leh, paže volně podél těla (úhel asi 30°), vyvětraná místnost,
teplá podložka, bez ostrého světla (zavřít oči), vliv relaxační hudby
Autogenní trénink - Relaxace sama sebe (nejznámější je Schultzův autogenní trénink)
- Vždy se soustředit na dýchání
Psychoregulační trénink
Hypnóza - Nesmí se využívat při sportovním výkonu – soutěži (je možné ji použít před nebo
po výkonu)
Biologická zpětná vazba - EEG – encefalograf
Pozitivní psychologie - Trenér se na sportovci snaží najít to, co je pozitivní a to podporuje
Spánek
- Naprosto individuální (různé typy lidí – různá potřeba spánku = sovy, skřivani…)
- Souvisí s respektováním individuality sportovce (např. na soustředění nenutit děti po obědě spát, ale v rámci respektování fyziologických zákonitostí trávení vyžadovat odpočinek, klidné činnosti.)
Výživa - Pitný režim (aktivní sportovec cca 5l, sportující děti cca 3,5l)
Psychofarmaka
- Minerální látky a vitamíny (především v přirozené podobě, je pro tělo nejsnáze přijatelná)
- Léky působící na CNS – uklidnění sportovce (pozor, aby nebyly v seznamu zakázaných dopingových látek – WADA)
- Alergik – o užívání léků, které obsahují látky ze seznamu zakázaných látek musí informovat dopingovou komisi minimálně 10 dnů před soutěží (s přesnými informacemi o léku, podávání, dávkování apod.)
• Fyziologické
Rozcvičení
- Švihová rozcvička (postup od hlavy dolů) – vyhovuje spíše impulzivnějším
jedincům; rozcvičení vydrží asi 10 min.; pozor na mikrotraumata – mikrotrhlinky svalových vláken
- Strečink (postup od nohou nahoru) – protahovací cvičení; rozcvičení vydrží asi 40 min.
Dechová cvičení - tzv. „jogínská dechová vlna“
Kompenzační cvičení - na konci tréninku
- Snažíme se udržet celé tělo v rovnováze (svaly, které byly při tréninku posilovány, protahovat, svaly, které neměly výraznou zátěž posilovat)
Aromaterapie (terapie prostřednictvím vůně)
Masáže
- Sportovní masáž aktivační, regenerační
- Automasáž, masáž druhou osobou
- Sprcha – masážní nástavce, masážní vany apod.
- Sauna, koupele, …
• Psychologické
Slovní působení - Prostřednictvím rozhovoru
- Nejvyšší metodou je psychodrama (sehrání určité situace a podle reakce sportovce ho psycholog dokáže zařadit)
Náhradní činnost - Trenér se snaží odvést sportovcovu pozornost od aktuálního stavu (vtipy, veselé historky, dotazy na rodinu, dovolenou apod.)
Regulace snížení požadavků- Pro lepší motivaci
Magické prostředky - maskoti, plyšové hračky, růženec atd., můžeme sem zařadit také víru
Mentální trénink - Sebereflexe, sebeprožívání, tzv. ideomotorický trénink – zavřít oči a vidět sám sebe jak ten určitý cvik provádím (krok za krokem)
Relaxace - Základní poloha – leh, paže volně podél těla (úhel asi 30°), vyvětraná místnost,
teplá podložka, bez ostrého světla (zavřít oči), vliv relaxační hudby
Autogenní trénink - Relaxace sama sebe (nejznámější je Schultzův autogenní trénink)
- Vždy se soustředit na dýchání
Psychoregulační trénink
Hypnóza - Nesmí se využívat při sportovním výkonu – soutěži (je možné ji použít před nebo
po výkonu)
Biologická zpětná vazba - EEG – encefalograf
Pozitivní psychologie - Trenér se na sportovci snaží najít to, co je pozitivní a to podporuje
Psychologie koučování
Psychologie koučování
• aplikovaná vědní disciplína psychologie sportu
• vedení sportovce v soutěži, odstraňování příčin psycholog. selhání
• působení trenér (kouč) ↔ sportovec
Trénink / soutěž
• trénink = příprava fyzická, technická, taktická, psychologická
• trénink – zátěž převážně fyzická
soutěž – zátěž převážně psychická
Trenér / kouč
• Trenér zodpovídá za: - fyzickou stránku, technickou stránku, taktickou stránku.
• Kouč zodpovídá za: - psychologickou stránku, taktickou stránku.
Úkoly kouče
• příprava na soutěž
- prevence psychologického selhání
- získání psychické odolnosti
• vedení sportovce v soutěži
- bezprostřední příprava na soutěž (závod, utkání) - regulace předstartovních stavů
- při soutěži (závodě, utkání) - regulace postartovních stavů, - reakce na aktuální situace
- po skončení soutěže (závodu, utkání)- regulace posoutěžních stavů (např. po neúspěšné činnosti)
Činnost kouče
• poznávací činnosti
- vnímání sportovce, soupeře, situace a dalších podmínek
• orientačně hodnotící činnosti
- analýza situace
- analýza činnosti sportovce
- očekávání určitého chování
- citová složka
• přetvářecí činnosti
Článek podporuje:
skateboard shop, sportovní obuv, koloběžky
• aplikovaná vědní disciplína psychologie sportu
• vedení sportovce v soutěži, odstraňování příčin psycholog. selhání
• působení trenér (kouč) ↔ sportovec
Trénink / soutěž
• trénink = příprava fyzická, technická, taktická, psychologická
• trénink – zátěž převážně fyzická
soutěž – zátěž převážně psychická
Trenér / kouč
• Trenér zodpovídá za: - fyzickou stránku, technickou stránku, taktickou stránku.
• Kouč zodpovídá za: - psychologickou stránku, taktickou stránku.
Úkoly kouče
• příprava na soutěž
- prevence psychologického selhání
- získání psychické odolnosti
• vedení sportovce v soutěži
- bezprostřední příprava na soutěž (závod, utkání) - regulace předstartovních stavů
- při soutěži (závodě, utkání) - regulace postartovních stavů, - reakce na aktuální situace
- po skončení soutěže (závodu, utkání)- regulace posoutěžních stavů (např. po neúspěšné činnosti)
Činnost kouče
• poznávací činnosti
- vnímání sportovce, soupeře, situace a dalších podmínek
• orientačně hodnotící činnosti
- analýza situace
- analýza činnosti sportovce
- očekávání určitého chování
- citová složka
• přetvářecí činnosti
Článek podporuje:
skateboard shop, sportovní obuv, koloběžky
Regulace psychických stavů = techniky, prostřednictvím nichž ovlivňujeme sportovce
Prostředky regulace
• Modelování zátěže (modelový trénink)
- Přizpůsobením podmínek tréninku připravit sportovce na podmínky závodu
- Přizpůsobit podmínky tréninku tak, aby co nejvíce odpovídaly podmínkám soutěže
Vnější - Modelování podmínek (prostředí), ve kterých se soutěž uskuteční (nadmořská výška, reliéf trati, přímořské klima, …
Vnitřní - Příprava na taktiku soupeře, styl hry, …
• Stupňování zátěží
- Jeden cvik (sestavu) opakovat několikrát za sebou se stupňující se zátěží tzv. cyklický trénink
• Obměňování zátěží
- Stupňuje se zátěž a do okamžiku, kdy má přijít maximální zátěž, namísto toho však polevíme
• Relaxace
• Regulace aktivace
- Předcházíme, příp. regulujeme stavy přetrénovanosti a nadměrné motivovanosti
• Individualizace
- Vnímání a respektování individuality sportovce, jeho potřeb
• Modelování zátěže (modelový trénink)
- Přizpůsobením podmínek tréninku připravit sportovce na podmínky závodu
- Přizpůsobit podmínky tréninku tak, aby co nejvíce odpovídaly podmínkám soutěže
Vnější - Modelování podmínek (prostředí), ve kterých se soutěž uskuteční (nadmořská výška, reliéf trati, přímořské klima, …
Vnitřní - Příprava na taktiku soupeře, styl hry, …
• Stupňování zátěží
- Jeden cvik (sestavu) opakovat několikrát za sebou se stupňující se zátěží tzv. cyklický trénink
• Obměňování zátěží
- Stupňuje se zátěž a do okamžiku, kdy má přijít maximální zátěž, namísto toho však polevíme
• Relaxace
• Regulace aktivace
- Předcházíme, příp. regulujeme stavy přetrénovanosti a nadměrné motivovanosti
• Individualizace
- Vnímání a respektování individuality sportovce, jeho potřeb
Psychologické regulační prostředky
• Regulace
- Autoregulace
- Regulace sebe sama
- Souvisí s frustrační tolerancí (schopnost odolávat psychickým a fyzickým nárokům)
- Heteroregulace - Regulace trenérem (zodpovídá za fyzickou přípravu) nebo koučem (zodpovídá za psychickou přípravu a soutěž)
• Oblasti respektování
Vnější vlivy
- Prostředí (dané zeměpisnou šířkou, nadmořskou výškou, vlhkostí vzduchu, teplotou vzduchu,...)
- Povrch (umělá tráva, hala, reliéf trati,…)
Vnitřní faktory
- Samostatná studie osobnosti sportovce
Technické faktory
- Nácvik různých regulačních technik
- Důležitou roli hraje zkušenost
Pedagogická oblast
- Zde se uplatňuje především trenér
- Vychází z principů a zásad motorického učení
Psychologické
- Vyplývají ze sportovní personologie
Psychofyziologické
- Vztahy k trenérům, k okolí (např. plavec k vodnímu prostřední apod.)
- Autoregulace
- Regulace sebe sama
- Souvisí s frustrační tolerancí (schopnost odolávat psychickým a fyzickým nárokům)
- Heteroregulace - Regulace trenérem (zodpovídá za fyzickou přípravu) nebo koučem (zodpovídá za psychickou přípravu a soutěž)
• Oblasti respektování
Vnější vlivy
- Prostředí (dané zeměpisnou šířkou, nadmořskou výškou, vlhkostí vzduchu, teplotou vzduchu,...)
- Povrch (umělá tráva, hala, reliéf trati,…)
Vnitřní faktory
- Samostatná studie osobnosti sportovce
Technické faktory
- Nácvik různých regulačních technik
- Důležitou roli hraje zkušenost
Pedagogická oblast
- Zde se uplatňuje především trenér
- Vychází z principů a zásad motorického učení
Psychologické
- Vyplývají ze sportovní personologie
Psychofyziologické
- Vztahy k trenérům, k okolí (např. plavec k vodnímu prostřední apod.)
Zdraví je stav, kdy je člověku naprosto dobře a to jak fyzicky, tak psychicky i sociálně.
Není to jen nepřítomnost nemoci.
Je to stav bio – psycho – socio – spirituální rovnováhy osobnosti (WHO).
Vyrovnání biologických potřeb člověka s duševním klidem, s uspokojivým postavením v kolektivu a ve společnosti a s vírou v životní filozofii ve smyslu kvality života.
Vztah zdraví ke kvalitě života vychází z předpokladu šměřování života. Zdraví je často chápáno jako prostředek k dosažení cíle (Blahutková, Řehulka, Dvořáková 2005)
- fyzické zdraví – zdravé tělo a všechny jeho části i funkce
- psychické zdraví – zdravá duše a odolnost organismu vůči depresím a stresům
- společenské zdraví – interakce osobnosti s kolektivem, její postavení a komunikace
- osobní zdraví – ve vztahu ke smyslu života a jeho naplňování
Podle Křivohlavého (2001) je zdraví představováno různými teoriemi:
- ideální stav člověka, kterému je dobře (welness)
- zdraví jako „fitness“
- zdraví jako zboží
- zdraví je považováno za druh síly
- zdraví je největší bohatství každého člověka --) dovoluje prožívat plnohodnotný, spokojený život.
Je to stav bio – psycho – socio – spirituální rovnováhy osobnosti (WHO).
Vyrovnání biologických potřeb člověka s duševním klidem, s uspokojivým postavením v kolektivu a ve společnosti a s vírou v životní filozofii ve smyslu kvality života.
Vztah zdraví ke kvalitě života vychází z předpokladu šměřování života. Zdraví je často chápáno jako prostředek k dosažení cíle (Blahutková, Řehulka, Dvořáková 2005)
- fyzické zdraví – zdravé tělo a všechny jeho části i funkce
- psychické zdraví – zdravá duše a odolnost organismu vůči depresím a stresům
- společenské zdraví – interakce osobnosti s kolektivem, její postavení a komunikace
- osobní zdraví – ve vztahu ke smyslu života a jeho naplňování
Podle Křivohlavého (2001) je zdraví představováno různými teoriemi:
- ideální stav člověka, kterému je dobře (welness)
- zdraví jako „fitness“
- zdraví jako zboží
- zdraví je považováno za druh síly
- zdraví je největší bohatství každého člověka --) dovoluje prožívat plnohodnotný, spokojený život.
Psychické selhání
• Prvotní psychické selhání
- Sportovec nedosáhl aspirovaného výsledku, ani přes kvalitní sportovní přípravu
- Tréninková výkonnost vyšší než výkon v soutěži
- Důsledek nadměrného pocitu zodpovědnosti, podcenění soupeře, …
- Ovlivnitelné regulačními prostředky
• Druhotné psychické selhání
- Nedosažení plánovaného výkonu z důvodu nedostatečné sportovní přípravy
- Vědomí nedostatečné přípravy ovlivňuje sebedůvěru sportovce
• Rovnice stresu
Negativní emoce --) stres --) frustrace --) anxiozita (chorobný stav úzkosti) --) krize
- Sportovec nedosáhl aspirovaného výsledku, ani přes kvalitní sportovní přípravu
- Tréninková výkonnost vyšší než výkon v soutěži
- Důsledek nadměrného pocitu zodpovědnosti, podcenění soupeře, …
- Ovlivnitelné regulačními prostředky
• Druhotné psychické selhání
- Nedosažení plánovaného výkonu z důvodu nedostatečné sportovní přípravy
- Vědomí nedostatečné přípravy ovlivňuje sebedůvěru sportovce
• Rovnice stresu
Negativní emoce --) stres --) frustrace --) anxiozita (chorobný stav úzkosti) --) krize
Vývoj psychologie sportu
• Základy ve filozofii a pedagogice
• Velmi mladá disciplína
• 1928 – vědecký kongres u OH v Amsterodamu - poprvé věnován i psychologické problematice sportu
• po II. světové válce – 2 směry
Východní - výkon je o morálce a vůli --) sportovec musel podat výkon za všech podmínek
- Rudik, Zaciorskij,Vvygotskij
Západní --) v centru byla osobnost sportovce - Eysenck, Vaněk
• 1952 – OH Helsinky
- projevují se stavy přetrénovanosti, psychické únavy, sníženého zájmu --) trénink nevede
k výkonnosti, naopak se snižuje odolnost organismu --) diskuze
- psychologie sportu uznána jako samostatná vědní disciplína
• 1973 – PS vyučována na vysokých školách v ČR (především zásluhou Miroslava Vaňka)
• 2004 – OH Atény - prozatím poslední vědecký kongres
• Velmi mladá disciplína
• 1928 – vědecký kongres u OH v Amsterodamu - poprvé věnován i psychologické problematice sportu
• po II. světové válce – 2 směry
Východní - výkon je o morálce a vůli --) sportovec musel podat výkon za všech podmínek
- Rudik, Zaciorskij,Vvygotskij
Západní --) v centru byla osobnost sportovce - Eysenck, Vaněk
• 1952 – OH Helsinky
- projevují se stavy přetrénovanosti, psychické únavy, sníženého zájmu --) trénink nevede
k výkonnosti, naopak se snižuje odolnost organismu --) diskuze
- psychologie sportu uznána jako samostatná vědní disciplína
• 1973 – PS vyučována na vysokých školách v ČR (především zásluhou Miroslava Vaňka)
• 2004 – OH Atény - prozatím poslední vědecký kongres
Ontogeneze člověka se vztahem k pohybové činnosti
• Prenatální období
Do 3. měsíce těhotenství může matka sportovat bez omezení, od 3. měsíce jen rekreačně, výkonnostní sport již ne
Matka by v těhotenství neměla provozovat aktivity, při kterých dochází k nárazům a otřesům (skoky apod.)
Vhodné jsou aktivity vytrvalostního charakteru bez nadměrné zátěže kloubů (chůze, plavání, cyklistika, cvičení na míčích) - důraz na správné dýchání
• Nemluvně (0 – 1 rok)
Doporučuje se, aby matka kojila (není vhodné podávat dítěti pouze umělou výživu)
• Batole (1 – 3 roky)
- Pohyb dítěte by měl vycházet ze spontánní aktivity, nikoli sportovní činnost (nevyvinuté hlavice kyčelních kloubů --) poškození)
• Předškolní věk 3 – 6 let) - Prudký motorický rozvoj
- Začínají některé přípravky – podporovat všestranný rozvoj
• Prepubescence (6 – 11 let)
- Začíná většina přípravek – podporovat všestranný rozvoj, cvičení nezaměřovat příliš specificky
• Adolescence (11 – 26 let)
a) Raná (11 – 16 let) - Reprezentace v juniorských kategoriích
- Maximální rozvoj schopností v moderní gymnastice, krasobruslení aj.
b) Střední (16 – 21 let)- Obvykle vrcholná forma
- Reprezentace na nejvyšších úrovních
c) Pozdní (22 – 26 let)- Pokračuje vrcholná forma
• Mecitma (26 – 30 let)
- Přechod od aktivního vrcholového sportu na rekreační, příp. začíná trenérská dráha,
funkcionáři apod., v některých případech stále přetrvává vrcholná forma
• Životní stabilní vyvrcholení (30 – 45 let)
- Pokračuje přechod od aktivního vrcholového sportu na rekreační, příp. začíná funkcionářská dráha
• Střední věk (45 – 60 let)
- Sport v kategorii veteránů - nutno zajistit: lékařský dozor, od sportovců vyžadovat lékařskou prohlídku a sportovcem podepsané prohlášení, že sportují na vlastní nebezpečí
• Stáří (60 – 75 let) - Pohybová aktivita v tomto věku napomáhá ke zlepšení kvality života
• Kmetství (nad 75 let) - vhodnou pohybovou aktivitou je psychomotorika
- Věda zabývající se touto skupinou lidí – gerontologie
Do 3. měsíce těhotenství může matka sportovat bez omezení, od 3. měsíce jen rekreačně, výkonnostní sport již ne
Matka by v těhotenství neměla provozovat aktivity, při kterých dochází k nárazům a otřesům (skoky apod.)
Vhodné jsou aktivity vytrvalostního charakteru bez nadměrné zátěže kloubů (chůze, plavání, cyklistika, cvičení na míčích) - důraz na správné dýchání
• Nemluvně (0 – 1 rok)
Doporučuje se, aby matka kojila (není vhodné podávat dítěti pouze umělou výživu)
• Batole (1 – 3 roky)
- Pohyb dítěte by měl vycházet ze spontánní aktivity, nikoli sportovní činnost (nevyvinuté hlavice kyčelních kloubů --) poškození)
• Předškolní věk 3 – 6 let) - Prudký motorický rozvoj
- Začínají některé přípravky – podporovat všestranný rozvoj
• Prepubescence (6 – 11 let)
- Začíná většina přípravek – podporovat všestranný rozvoj, cvičení nezaměřovat příliš specificky
• Adolescence (11 – 26 let)
a) Raná (11 – 16 let) - Reprezentace v juniorských kategoriích
- Maximální rozvoj schopností v moderní gymnastice, krasobruslení aj.
b) Střední (16 – 21 let)- Obvykle vrcholná forma
- Reprezentace na nejvyšších úrovních
c) Pozdní (22 – 26 let)- Pokračuje vrcholná forma
• Mecitma (26 – 30 let)
- Přechod od aktivního vrcholového sportu na rekreační, příp. začíná trenérská dráha,
funkcionáři apod., v některých případech stále přetrvává vrcholná forma
• Životní stabilní vyvrcholení (30 – 45 let)
- Pokračuje přechod od aktivního vrcholového sportu na rekreační, příp. začíná funkcionářská dráha
• Střední věk (45 – 60 let)
- Sport v kategorii veteránů - nutno zajistit: lékařský dozor, od sportovců vyžadovat lékařskou prohlídku a sportovcem podepsané prohlášení, že sportují na vlastní nebezpečí
• Stáří (60 – 75 let) - Pohybová aktivita v tomto věku napomáhá ke zlepšení kvality života
• Kmetství (nad 75 let) - vhodnou pohybovou aktivitou je psychomotorika
- Věda zabývající se touto skupinou lidí – gerontologie
8. Psychologie sportu
8. Psychologie sportu
(Ontogeneze motoriky z pohledu sportu, bio-psycho-socio-spirituální rovnováha osobnosti sportovce, regulace sportovce ve vztahu ke sportovním stavům, psychologickému selhání a plató efektu, psychologie koučování)
Literatura:
Blahůtková, M. Pacholík, V. Psychologie sportu
Hošek, V., Macák, I. Psychologie sportu. 1. vyd. Praha: SPN, 1993
Křivohlavý, J. Psychologie zdraví. Praha: Portál, 2003
Slepička, P. Psychologie koučování. 1. vyd. Praha: Olympia, 1988
Psychologie sportu jako vědní disciplína
• specializovaná psychologická vědní disciplína
• mezioborová vědní disciplína
- součástí psychologických věd
- součástí věd o tělesné kultuře
• zkoumá odraz sportovní činnosti
- přímé působení sportovní činnosti (sportovec) X nepřímé působení (zprostředkovaně – např. fanoušek, divák…)
• Součástí psychologie sportu je:
- sportovní personologie – věda o osobnosti sportovce,
- psychologie koučování – zabývá se řízením sportovce v soutěžích
- psychologie zdraví
- psychometrie – měření v psychologii
- psychomotorika – prožitek v tělesné výchově a sportu
- sofrologie – hypnóza ve sportu
• společnosti zabývající se psychologií sportu:
- APA – asociace psychologů sportu (celosvětová)
- FEPSAC – Evropská asociace psychologů sportu
- APS – Asociace psychologů sportu (ČR) - Zaštiťuje činnost psychologů sportu v ČR
- ČMPS – Českomoravská psychologická společnost - Sdružuje veškeré psychology v ČR
Článek podporuje:
hokejová výstroj, inline brusle, snowboard
(Ontogeneze motoriky z pohledu sportu, bio-psycho-socio-spirituální rovnováha osobnosti sportovce, regulace sportovce ve vztahu ke sportovním stavům, psychologickému selhání a plató efektu, psychologie koučování)
Literatura:
Blahůtková, M. Pacholík, V. Psychologie sportu
Hošek, V., Macák, I. Psychologie sportu. 1. vyd. Praha: SPN, 1993
Křivohlavý, J. Psychologie zdraví. Praha: Portál, 2003
Slepička, P. Psychologie koučování. 1. vyd. Praha: Olympia, 1988
Psychologie sportu jako vědní disciplína
• specializovaná psychologická vědní disciplína
• mezioborová vědní disciplína
- součástí psychologických věd
- součástí věd o tělesné kultuře
• zkoumá odraz sportovní činnosti
- přímé působení sportovní činnosti (sportovec) X nepřímé působení (zprostředkovaně – např. fanoušek, divák…)
• Součástí psychologie sportu je:
- sportovní personologie – věda o osobnosti sportovce,
- psychologie koučování – zabývá se řízením sportovce v soutěžích
- psychologie zdraví
- psychometrie – měření v psychologii
- psychomotorika – prožitek v tělesné výchově a sportu
- sofrologie – hypnóza ve sportu
• společnosti zabývající se psychologií sportu:
- APA – asociace psychologů sportu (celosvětová)
- FEPSAC – Evropská asociace psychologů sportu
- APS – Asociace psychologů sportu (ČR) - Zaštiťuje činnost psychologů sportu v ČR
- ČMPS – Českomoravská psychologická společnost - Sdružuje veškeré psychology v ČR
Článek podporuje:
hokejová výstroj, inline brusle, snowboard
7. Motorické schopnosti a dovednosti
7. Motorické schopnosti a dovednosti
Výklad pojmů. Vztahy mezi PS a PD. Dělení MS a PD. Motorické učení.
Motorické schopnosti jsou souborem vnitřních biologických předpokladů pro motorickou činnost. Základem těchto předpokladů jsou vrozené dispozice.
MOTORICKÁ SCHOPNOST je částečně geneticky podmíněný a relativně samostatný soubor vnitřních předpokladů k motorické činnosti
Doba optimálního rozvoje některé z motorických schopností se nazývá senzitivní období.
MOTORICKÁ DOVEDNOST je učením získaný specifický předpoklad k určité motorické činnosti
- pohybové činnosti (řešení pohybového úkolu
- potencionální dispozice efektivnímu vykonávání a dosahování výkonu Učením získaná (specifická)
Pohotovost k
- pohybové činnosti (řešení pohybového úkolu
- potencionální dispozice efektivnímu vykonávání a dosahování výkonu
Rozlišení - týká se rozsahu kapacity
- částečně vrozená
- generalizovaná
- relativně stabilní a trvalá
- podkládá mnoho různých dovedností a činností
- počet omezený - týká se využití kapacity
- vytvořená praxí
- úkolově specifická
- snadněji modifikovatelná praxí
- závislá na několika schopnostech
- počet nevyčíslitelný
Příklady s. silové, rovnováhové.... d. smečovat, řídit auto....
Základní rozdělení Kondiční - koordinační Otevřené – zavřené
Proces rozvoje Trénink
(tělesná příprava) Nácvik, výcvik
(technická příprava)
STRUKTURA MOTORICKÝCH SCHOPNOSTÍ
Výzkum struktury motorických schopností je předmětem výzkumného zájmu po dlouhou řadu desetiletí, většina autorů se shoduje na členění motorických schopností na
KONDIČNÍ A KOORDINAČNÍ SCHOPNOSTI
Kondiční schopnosti jsou determinovány převážně energetickými procesy.
Koordinační schopnosti jsou determinovány procesy řízení a regulace pohybu.
Schéma rozdělení motorických schopností (Měkota & Blahuš, 1983)
MOTORICKÉ SCHOPNOSTI
Kondiční Koordinační
Silové Reakční
Rytmická Rovnováhová Diferenciační
Orientační
Vytrvalostní
Novější pojetí členění motorických schopností uvádí Bös (1986)
MOTORICKÉ SCHOPNOSTI
KONDIČNÍ KOORDINAČNÍ PASIVNÍ SYSTÉMY
energeticky determinované informačně orientované přenosu energie
VYTRVALOST SÍLA RYCHLOST KOORDINACE POHYBLIVOST
AV AnV SV MS RS AR RR KČ KP ( FLEXIBILITA )
Vysvětlivky:
AV.....aerobní vytrvalost AR.....akční rychlost
AnV...anaerobní vytrvalost RR.....reakční rychlost
SV.....silová vytrvalost KČ.....koordinace pod časovým tlakem
MS....maximální síla KP.....koordinace na přesnost
RS..... rychlá (výbušná) síla
SOUHRN KE STRUKTUŘE MOTORICKÝCH SCHOPNOSTÍ
Většina českých i zahraničních autorů se shoduje v členění motorických schopností na kondiční a koordinační. Mezi kondiční schopnosti, které jsou chápány jako energeticky (popř. i morfologicky) podmíněné, jsou jednoznačně řazeny schopnosti silové a vytrvalostní, na zařazení rychlostních schopností jsou vzhledem k výrazné koordinační podmíněnosti různé názory. V dalším textu budeme užívat členění motorických schopností na kondiční a koordinační s přesahem rychlostních schopností do obou oblastí.
MOTORICKÉ DOVEDNOSTI
Motorické (pohybové) dovednosti lze je definovat jako
„učením získaný předpoklad správně, rychle a úsporně řešit určitý pohybový úkol“ (Čelikovský et al., 1988).
Pod pojmem dovednost si lze obecně představit nějakou značně automaticky prováděnou složku uvědomělé lidské činnosti, která se vytváří především prostřednictvím pohybových cvičení.
Ve sportu se uplatňují motorické dovednosti, které vznikají modifikací tzv. základních dovedností (běh, hod, skok atd.), jejich názvy se potom odvozují od motorických činností (běžecká dovednost, dovednost házet atd.).
STRUKTURA MOTORICKÝCH DOVEDNOSTÍ
Vzhledem k velkému počtu a rozmanitosti motorických dovedností lze uplatnit celou řadu hledisek pro jejich třídění.
1. Z hlediska druhu pohybové činnosti
základní, pracovní, sportovní aj.
2. Z hlediska prostorového rozsahu pohybů
jemné (zajišťované malými svalovými skupinami)
hrubé (zajišťované koordinací velkých svalových skupin).
3. Z hlediska jednotlivých sportovních odvětví
herní, gymnastické, plavecké a další
Někteří zahraniční autoři členění motorické dovedností na
Elementární (jsou to základní motorické procesy a funkce potřebné pro jednoduché pohybové činnosti: např. chůze, běh, skákání, balancování, zdvihání, nošení, tažení, posouvání, věšení, podpírání, šplhání, válení, kutálení, házení a chytání)
Komplexní (sportovněspecifické) dovednosti (jsou budovány na základě elementárních pohybových dovedností a patří sem např. plavecké techniky, gymnastické pohybové struktury, herní techniky, techniky lyžařské, tenisové atd.).
SOUHRN
Problematika taxonomie motorických dovedností je značně různorodá, je používána celá řada kritérií pro jejich členění. Obecně je přijímáno členění na elementární a komplexní (sportovněspecifické) motorické dovednosti, popřípadě členění podle jednotlivých sportovních odvětví.
MOTORICKÉ UČENÍ
Zahrnuje velmi širokou oblast lidské činnosti a svými výsledky sehrává velmi důležitou roli v ontogenezi člověka.
MOTORICKÉ UČENÍ - je déletrvající změna v pohybovém chování, která je získaná jako výsledek praxe nebo zkušeností a je měřená retencí (pamětním chováním) (Cratty 1973, Oxendine 1984)
MOTORICKÉ UČENÍ - specifická forma učení charakterizovaná zejména osvojováním pohybových dovedností, přičemž jsou osvojovány i vědomosti o pohybové činnosti a rozvíjeny pohybové schopnosti.
Hlavním výsledkem motorického učení jsou pohybové dovednosti, pohybové činnosti.
Článek podporuje:
skateboard shop, sportovní obuv, koloběžky
Výklad pojmů. Vztahy mezi PS a PD. Dělení MS a PD. Motorické učení.
Motorické schopnosti jsou souborem vnitřních biologických předpokladů pro motorickou činnost. Základem těchto předpokladů jsou vrozené dispozice.
MOTORICKÁ SCHOPNOST je částečně geneticky podmíněný a relativně samostatný soubor vnitřních předpokladů k motorické činnosti
Doba optimálního rozvoje některé z motorických schopností se nazývá senzitivní období.
MOTORICKÁ DOVEDNOST je učením získaný specifický předpoklad k určité motorické činnosti
- pohybové činnosti (řešení pohybového úkolu
- potencionální dispozice efektivnímu vykonávání a dosahování výkonu Učením získaná (specifická)
Pohotovost k
- pohybové činnosti (řešení pohybového úkolu
- potencionální dispozice efektivnímu vykonávání a dosahování výkonu
Rozlišení - týká se rozsahu kapacity
- částečně vrozená
- generalizovaná
- relativně stabilní a trvalá
- podkládá mnoho různých dovedností a činností
- počet omezený - týká se využití kapacity
- vytvořená praxí
- úkolově specifická
- snadněji modifikovatelná praxí
- závislá na několika schopnostech
- počet nevyčíslitelný
Příklady s. silové, rovnováhové.... d. smečovat, řídit auto....
Základní rozdělení Kondiční - koordinační Otevřené – zavřené
Proces rozvoje Trénink
(tělesná příprava) Nácvik, výcvik
(technická příprava)
STRUKTURA MOTORICKÝCH SCHOPNOSTÍ
Výzkum struktury motorických schopností je předmětem výzkumného zájmu po dlouhou řadu desetiletí, většina autorů se shoduje na členění motorických schopností na
KONDIČNÍ A KOORDINAČNÍ SCHOPNOSTI
Kondiční schopnosti jsou determinovány převážně energetickými procesy.
Koordinační schopnosti jsou determinovány procesy řízení a regulace pohybu.
Schéma rozdělení motorických schopností (Měkota & Blahuš, 1983)
MOTORICKÉ SCHOPNOSTI
Kondiční Koordinační
Silové Reakční
Rytmická Rovnováhová Diferenciační
Orientační
Vytrvalostní
Novější pojetí členění motorických schopností uvádí Bös (1986)
MOTORICKÉ SCHOPNOSTI
KONDIČNÍ KOORDINAČNÍ PASIVNÍ SYSTÉMY
energeticky determinované informačně orientované přenosu energie
VYTRVALOST SÍLA RYCHLOST KOORDINACE POHYBLIVOST
AV AnV SV MS RS AR RR KČ KP ( FLEXIBILITA )
Vysvětlivky:
AV.....aerobní vytrvalost AR.....akční rychlost
AnV...anaerobní vytrvalost RR.....reakční rychlost
SV.....silová vytrvalost KČ.....koordinace pod časovým tlakem
MS....maximální síla KP.....koordinace na přesnost
RS..... rychlá (výbušná) síla
SOUHRN KE STRUKTUŘE MOTORICKÝCH SCHOPNOSTÍ
Většina českých i zahraničních autorů se shoduje v členění motorických schopností na kondiční a koordinační. Mezi kondiční schopnosti, které jsou chápány jako energeticky (popř. i morfologicky) podmíněné, jsou jednoznačně řazeny schopnosti silové a vytrvalostní, na zařazení rychlostních schopností jsou vzhledem k výrazné koordinační podmíněnosti různé názory. V dalším textu budeme užívat členění motorických schopností na kondiční a koordinační s přesahem rychlostních schopností do obou oblastí.
MOTORICKÉ DOVEDNOSTI
Motorické (pohybové) dovednosti lze je definovat jako
„učením získaný předpoklad správně, rychle a úsporně řešit určitý pohybový úkol“ (Čelikovský et al., 1988).
Pod pojmem dovednost si lze obecně představit nějakou značně automaticky prováděnou složku uvědomělé lidské činnosti, která se vytváří především prostřednictvím pohybových cvičení.
Ve sportu se uplatňují motorické dovednosti, které vznikají modifikací tzv. základních dovedností (běh, hod, skok atd.), jejich názvy se potom odvozují od motorických činností (běžecká dovednost, dovednost házet atd.).
STRUKTURA MOTORICKÝCH DOVEDNOSTÍ
Vzhledem k velkému počtu a rozmanitosti motorických dovedností lze uplatnit celou řadu hledisek pro jejich třídění.
1. Z hlediska druhu pohybové činnosti
základní, pracovní, sportovní aj.
2. Z hlediska prostorového rozsahu pohybů
jemné (zajišťované malými svalovými skupinami)
hrubé (zajišťované koordinací velkých svalových skupin).
3. Z hlediska jednotlivých sportovních odvětví
herní, gymnastické, plavecké a další
Někteří zahraniční autoři členění motorické dovedností na
Elementární (jsou to základní motorické procesy a funkce potřebné pro jednoduché pohybové činnosti: např. chůze, běh, skákání, balancování, zdvihání, nošení, tažení, posouvání, věšení, podpírání, šplhání, válení, kutálení, házení a chytání)
Komplexní (sportovněspecifické) dovednosti (jsou budovány na základě elementárních pohybových dovedností a patří sem např. plavecké techniky, gymnastické pohybové struktury, herní techniky, techniky lyžařské, tenisové atd.).
SOUHRN
Problematika taxonomie motorických dovedností je značně různorodá, je používána celá řada kritérií pro jejich členění. Obecně je přijímáno členění na elementární a komplexní (sportovněspecifické) motorické dovednosti, popřípadě členění podle jednotlivých sportovních odvětví.
MOTORICKÉ UČENÍ
Zahrnuje velmi širokou oblast lidské činnosti a svými výsledky sehrává velmi důležitou roli v ontogenezi člověka.
MOTORICKÉ UČENÍ - je déletrvající změna v pohybovém chování, která je získaná jako výsledek praxe nebo zkušeností a je měřená retencí (pamětním chováním) (Cratty 1973, Oxendine 1984)
MOTORICKÉ UČENÍ - specifická forma učení charakterizovaná zejména osvojováním pohybových dovedností, přičemž jsou osvojovány i vědomosti o pohybové činnosti a rozvíjeny pohybové schopnosti.
Hlavním výsledkem motorického učení jsou pohybové dovednosti, pohybové činnosti.
Článek podporuje:
skateboard shop, sportovní obuv, koloběžky
2. Dětství- předškolní věk (3- 6 let)
- v prvním období druhého dětství ovládá dítě všechny základní motorické úkony, lokomoce je již jistá
- motorika od 3 do 6 let se u různě vychovávaných jedinců již začíná lišit
- ve 4. roce se u dítěte postupně osamostatňuje pohyb končetin od pohybu celého těla
- chůze naprosto jistá až v druhé polovině tohoto období
- předškolní dítě běhá plynuleji, paže často již v běžeckém postavení, kroky krátké a frekvence rychlá
- skok do hloubky snazší než skok přes překážku
- v 6 letech dovede většina dobře spojit běh se skokem
- pořadí obtížnosti skoků je: skok hluboký, skok daleký z místa, skok vysoký z místa, skok daleký z rozběhu, skok vysoký z rozběhu
- házení (u kluků dokonalejší)
- dítě by mělo přijít do styku s dalšími pohybovými činnostmi (jízda na koloběžce, tříkolce, od 5 let jízda na kole = získání dynamické rovnováhy, umožnění zimních sportů, plavání)
Mladší školní věk- prepubescence ( 6- 11 let)
- v 6 letech školní docházka = změna životního režimu (povinnosti, pohybový režim)
- pokračování biologického vývoje
- filipínská míra (dotknout se boltce ucha přes temeno hlavy)
- výskyt chyb v držení těla, protože zakřiveniny páteře v tomto období nejsou ještě trvalého charakteru (klade se velká pozornost a na správný návyk)
- děti se rády pohybují (motorická potřeba)- spontánnost a nepřesnost
- schopnost zvládnout základy sportů a turistiky
- esteticko- koordinační sporty
- vývoj motoriky závislý na funkci nervové soustavy a na růstu svalstva
- různorodost (všestrannost)
- možnosti sportovních zkušeností- rychlejší nárůst nácviku techniky, zdokonalení
- rozdíl u kluků a dívek (u dívek výkonnost kolem 14 roku stagnuje)
- motorika od 3 do 6 let se u různě vychovávaných jedinců již začíná lišit
- ve 4. roce se u dítěte postupně osamostatňuje pohyb končetin od pohybu celého těla
- chůze naprosto jistá až v druhé polovině tohoto období
- předškolní dítě běhá plynuleji, paže často již v běžeckém postavení, kroky krátké a frekvence rychlá
- skok do hloubky snazší než skok přes překážku
- v 6 letech dovede většina dobře spojit běh se skokem
- pořadí obtížnosti skoků je: skok hluboký, skok daleký z místa, skok vysoký z místa, skok daleký z rozběhu, skok vysoký z rozběhu
- házení (u kluků dokonalejší)
- dítě by mělo přijít do styku s dalšími pohybovými činnostmi (jízda na koloběžce, tříkolce, od 5 let jízda na kole = získání dynamické rovnováhy, umožnění zimních sportů, plavání)
Mladší školní věk- prepubescence ( 6- 11 let)
- v 6 letech školní docházka = změna životního režimu (povinnosti, pohybový režim)
- pokračování biologického vývoje
- filipínská míra (dotknout se boltce ucha přes temeno hlavy)
- výskyt chyb v držení těla, protože zakřiveniny páteře v tomto období nejsou ještě trvalého charakteru (klade se velká pozornost a na správný návyk)
- děti se rády pohybují (motorická potřeba)- spontánnost a nepřesnost
- schopnost zvládnout základy sportů a turistiky
- esteticko- koordinační sporty
- vývoj motoriky závislý na funkci nervové soustavy a na růstu svalstva
- různorodost (všestrannost)
- možnosti sportovních zkušeností- rychlejší nárůst nácviku techniky, zdokonalení
- rozdíl u kluků a dívek (u dívek výkonnost kolem 14 roku stagnuje)
Období pubescence (11- 15 let)
- nerovnoměrný vývoj (u děvčat puberta dříve než u chlapců)
- nerovnoměrnost a překotnost v růstu kostry a svalstva, kt. se projevuje i v pohybu
- vznikají již typické ženské a mužské morfologické znaky
- u některých dochází k zhoršení koordinace (odraz v obratnostních dovednostech, pohyby jsou nekoordinované, klátivé)
- zhoršuje se schopnost přesnosti a plynulosti pohybu
- často nepřiměřená kontrakce svalů antagonních (strnulost pohybu)
- pubescent je motoricky neklidný, časté jsou neuvědomělé pohyby, stále zaměstnává ruce, charakteristická je pro ně tzv. nemotivovaná tělesná činnost
- ke konci pubescence specifická mužská a ženská motorika
- u dívek = převládá zaoblenost, plynulost v přechodech mezi jednotlivými fázemi pohybu i mezi jednotlivými pohybovými celky
- u chlapců = větší síla, pohyby nejsou však tak plynulé
- důležité působení tělocvikáře, přitáhnout je k nějaké činnosti, nějak je zaujmout
Období hebetické (15- 30 let)
- výrazné rozdíly mezi motorikou chlapců a děvčat (rozdíly jsou dány anatomickými, funkčními a psychickými odlišnostmi)
- u běžné populace mají ženy nižší výkonnost než muži téhož věku
- u žen lepší projev ohebnosti
Postpubescence- 15- 20 let
- 15- 18 let = starší školní věk (jedinci nejsou ještě plně fyzicky vyvinuti)
- od 16 let vrchol motorické aktivity, lze rozvíjet i speciální trénovanost
- od 14 se vývoj síly zrychluje a po 18 se zpomaluje
- ve 20 letech již typické znaky mužské motoriky
- ke konci dochází k nejvyššímu rozvoji rychlostních a obratnostních schopností
Období mecítma- 20- 30 let
- muž dosahuje nejvyšší úrovně základních pohybových schopností, vysoká sportovní výkonnost
- optimální předpoklady pro získání nejvyšší úrovně silových a vytrvalostních schopností
- také ohebnost,pak ale tato schopnost pozvolně klesá
- nerovnoměrnost a překotnost v růstu kostry a svalstva, kt. se projevuje i v pohybu
- vznikají již typické ženské a mužské morfologické znaky
- u některých dochází k zhoršení koordinace (odraz v obratnostních dovednostech, pohyby jsou nekoordinované, klátivé)
- zhoršuje se schopnost přesnosti a plynulosti pohybu
- často nepřiměřená kontrakce svalů antagonních (strnulost pohybu)
- pubescent je motoricky neklidný, časté jsou neuvědomělé pohyby, stále zaměstnává ruce, charakteristická je pro ně tzv. nemotivovaná tělesná činnost
- ke konci pubescence specifická mužská a ženská motorika
- u dívek = převládá zaoblenost, plynulost v přechodech mezi jednotlivými fázemi pohybu i mezi jednotlivými pohybovými celky
- u chlapců = větší síla, pohyby nejsou však tak plynulé
- důležité působení tělocvikáře, přitáhnout je k nějaké činnosti, nějak je zaujmout
Období hebetické (15- 30 let)
- výrazné rozdíly mezi motorikou chlapců a děvčat (rozdíly jsou dány anatomickými, funkčními a psychickými odlišnostmi)
- u běžné populace mají ženy nižší výkonnost než muži téhož věku
- u žen lepší projev ohebnosti
Postpubescence- 15- 20 let
- 15- 18 let = starší školní věk (jedinci nejsou ještě plně fyzicky vyvinuti)
- od 16 let vrchol motorické aktivity, lze rozvíjet i speciální trénovanost
- od 14 se vývoj síly zrychluje a po 18 se zpomaluje
- ve 20 letech již typické znaky mužské motoriky
- ke konci dochází k nejvyššímu rozvoji rychlostních a obratnostních schopností
Období mecítma- 20- 30 let
- muž dosahuje nejvyšší úrovně základních pohybových schopností, vysoká sportovní výkonnost
- optimální předpoklady pro získání nejvyšší úrovně silových a vytrvalostních schopností
- také ohebnost,pak ale tato schopnost pozvolně klesá
Životní stabilizace a vyvrcholení (adultium 30- 45 let)
Střední věk (intervium 45- 60 let)
Senium (od 60 let)
- v období stabilizace a středním věku možnost se zlepšovat v různých odvětvích Tv
- pokles některých pohybových schopností (rychlostní, obratnostní, ohebnostní)
- silové a vytrvalostní schopnosti se udrží déle
- náhlý pokles ohebnosti až po 60. roce
- aktivity nezatěžující pohybový aparát, ale např. plavání, turistika…
- intenzita (optimum= 180 tep. Frekvence – věk, max= 220 – věk)
- frekvence (optimum je 3x týdně 0,5- 1 hodinu)
Senium (od 60 let)
- v období stabilizace a středním věku možnost se zlepšovat v různých odvětvích Tv
- pokles některých pohybových schopností (rychlostní, obratnostní, ohebnostní)
- silové a vytrvalostní schopnosti se udrží déle
- náhlý pokles ohebnosti až po 60. roce
- aktivity nezatěžující pohybový aparát, ale např. plavání, turistika…
- intenzita (optimum= 180 tep. Frekvence – věk, max= 220 – věk)
- frekvence (optimum je 3x týdně 0,5- 1 hodinu)
Zákony vývoje v ontogenezi:
A Zákon celistvosti a jednoty organismu: změny motorických funkcí jsou v úzké souvislosti s ostatními (síla -hormonální změny).
B Zákon nezvratnosti a neopakovatelnosti: časová posloupnost ireversibilních změn (stadia, fáze, etapy vývoje).
C Zákon diferenciace a specializace: buněčná (svalový průřez), orgánová (plíce), funkční (protaženost) diferenciace vlivem fyzické aktivity (diferenciace roste s věkem).
D Zákon nerovnoměrnosti: přírůstek vývojových změn je v různých obdobích různý (dětství, pubescence).
E Zákon asynchronie: periodicita (střídání období rychlého vývoje a období relativního klidu), alternace (střídání ve vývoji jednotlivých orgánů, funkcí, atd. - viz. Senzitivní období)
F Zákon jednoty organismu a prostředí: vývoj je biologický děj se kterým souvisí socializace (vzájemné působení vnitřních a vnějších vlivů), atmosféra společnosti a rodiny ovlivňuje kvalitu a kvantitu dětské motoriky).
Sekvenční pravidla motorického vývoje (Gessell, 1945):
A Princip kefalokaudální: směr vývoje od hlavy k patě (poměr růstu, motorický vývoj - vztyčení hlavy, sed, ..).
B Princip centrálně periferní: směr vývoje od centra k periferii (kyčel, koleno, kotník, prsty).
C Princip recipročního propojení: současný vývoj protilehlých struktur (flexor - extenzor).
D Princip funkční asymetrie: vyšší stupeň motorického vývoje, tzv.laterální preference (rukovost, nohovost, točivost,)
E Princip individualizace: jedinečnost o neopakovatelnost jedince v celém jeho vývoji
F Princip autoregulační fluktuace: vývoj neprobíhá přímočaře ale osciluje podél spirály, náhodné kolísání (fluktuace) vyrovnává organismus sám pomocí autoregulace
B Zákon nezvratnosti a neopakovatelnosti: časová posloupnost ireversibilních změn (stadia, fáze, etapy vývoje).
C Zákon diferenciace a specializace: buněčná (svalový průřez), orgánová (plíce), funkční (protaženost) diferenciace vlivem fyzické aktivity (diferenciace roste s věkem).
D Zákon nerovnoměrnosti: přírůstek vývojových změn je v různých obdobích různý (dětství, pubescence).
E Zákon asynchronie: periodicita (střídání období rychlého vývoje a období relativního klidu), alternace (střídání ve vývoji jednotlivých orgánů, funkcí, atd. - viz. Senzitivní období)
F Zákon jednoty organismu a prostředí: vývoj je biologický děj se kterým souvisí socializace (vzájemné působení vnitřních a vnějších vlivů), atmosféra společnosti a rodiny ovlivňuje kvalitu a kvantitu dětské motoriky).
Sekvenční pravidla motorického vývoje (Gessell, 1945):
A Princip kefalokaudální: směr vývoje od hlavy k patě (poměr růstu, motorický vývoj - vztyčení hlavy, sed, ..).
B Princip centrálně periferní: směr vývoje od centra k periferii (kyčel, koleno, kotník, prsty).
C Princip recipročního propojení: současný vývoj protilehlých struktur (flexor - extenzor).
D Princip funkční asymetrie: vyšší stupeň motorického vývoje, tzv.laterální preference (rukovost, nohovost, točivost,)
E Princip individualizace: jedinečnost o neopakovatelnost jedince v celém jeho vývoji
F Princip autoregulační fluktuace: vývoj neprobíhá přímočaře ale osciluje podél spirály, náhodné kolísání (fluktuace) vyrovnává organismus sám pomocí autoregulace
Typické motorické projevy v jednotlivých věkových období člověka
Prenatální pohyby plodu
- již osmitýdenní plod se projevuje pohybem (reflektorické pohyby hlavy, trupu, později končetin- jsou pomalé a nerytmické)
- v pátém a šestém týdnu je už svalstvo topograficky uspořádáno, schopné funkce
- ve 14- 16 týdnu plod pohybuje některými ústrojími hlavy, rty, ústy a jazykem (jsou pravidelnější)
- v 5. měsíci i mimické pohyby (zavírání a otvírání očí…)
- vytvářejí se základy motoriky
1. dětství- období kojence (0- 12 měsíců)
(novorozenec –první rok života, pozorujeme různé znaky fylogeneze –jeho páteř tvar mírně zaobleného oblouku.)
- pohyb dítěte má být podněcován od nejranějšího dětství (dobrý základ k pozdějšímu tělesnému a motorickému rozvoji i k rozvoji intelektu)
- vrozené reflexy (sací, polykací = mají životní charakter)
- motorické reflexy (výsledek dlouhodobého fylogenetického vývoje člověka- postnatální reflexy = uchopovací, šplhací- jakmile ucítí dotyk na chodidle, plovací, šíjový- pozorujeme při pohybech hlavičky)- kolem 4. měsíce vyhasínají
- dítě začíná vnímat okolí (úsměv, poznání svých blízkých)
- od 2. měsíce zvedání hlavičky
- 6.- 9. měsíc si dítě sedá
- 10.- 12. měsíc stojí samo
- rozvoj motoriky postupuje směrem od hlavy dolů (kefalokaudální) a od trupu ke končetinám (proximodistální)
1. dětství- období batolete (1- 3 roky)
- stabilizuje se chůze
- kolem 2. roku chůze na špičkách
- 2.- 3. rok chůze ze schodů (přísunná chůze), zrychlená chůze a cupitavý běh
- důležitá je herní činnost (s míčem- házení, chytání)
- skoky (malý odhad vzdálenosti a hloubky), neumí zkoordinovat rozběh a skok dohromady
- pohybová činnost rozvíjí také myšlenkovou činnost
- již osmitýdenní plod se projevuje pohybem (reflektorické pohyby hlavy, trupu, později končetin- jsou pomalé a nerytmické)
- v pátém a šestém týdnu je už svalstvo topograficky uspořádáno, schopné funkce
- ve 14- 16 týdnu plod pohybuje některými ústrojími hlavy, rty, ústy a jazykem (jsou pravidelnější)
- v 5. měsíci i mimické pohyby (zavírání a otvírání očí…)
- vytvářejí se základy motoriky
1. dětství- období kojence (0- 12 měsíců)
(novorozenec –první rok života, pozorujeme různé znaky fylogeneze –jeho páteř tvar mírně zaobleného oblouku.)
- pohyb dítěte má být podněcován od nejranějšího dětství (dobrý základ k pozdějšímu tělesnému a motorickému rozvoji i k rozvoji intelektu)
- vrozené reflexy (sací, polykací = mají životní charakter)
- motorické reflexy (výsledek dlouhodobého fylogenetického vývoje člověka- postnatální reflexy = uchopovací, šplhací- jakmile ucítí dotyk na chodidle, plovací, šíjový- pozorujeme při pohybech hlavičky)- kolem 4. měsíce vyhasínají
- dítě začíná vnímat okolí (úsměv, poznání svých blízkých)
- od 2. měsíce zvedání hlavičky
- 6.- 9. měsíc si dítě sedá
- 10.- 12. měsíc stojí samo
- rozvoj motoriky postupuje směrem od hlavy dolů (kefalokaudální) a od trupu ke končetinám (proximodistální)
1. dětství- období batolete (1- 3 roky)
- stabilizuje se chůze
- kolem 2. roku chůze na špičkách
- 2.- 3. rok chůze ze schodů (přísunná chůze), zrychlená chůze a cupitavý běh
- důležitá je herní činnost (s míčem- házení, chytání)
- skoky (malý odhad vzdálenosti a hloubky), neumí zkoordinovat rozběh a skok dohromady
- pohybová činnost rozvíjí také myšlenkovou činnost
Fylogenetický vývoj = 12 mil let
- tektonické změny v Africe, změny klimatu
- západní oblasti hustě porostly – pohyb po stromech
- východní oblasti – savana – počátky bipedálního pohybu, první anatomické změny pánve a dolních končetin
3,5 mil let
- nejstarší známe zkameněliny hominidů
o cca 4 druhy australopiteků (nejznámější je „Lucy“)
o cca 2-3 druhy Homo – vzpřímená postava
2,5 mil let
- začátek zvětšování mozku (mozkovna – 800cm3)
- první kamenné nástroje s náhodným otvorem (nevyrábí je)
- rozdělení asijští x afričtí lidoopové
o výrazné odlišení funkce horních a dolních končetin
o přesné uchopování
- Ramopithecus
2 mil let
- mozek Homo se stává lidským v součastném slova smyslu
- Homo Erectus
1,4 mil let
- výroba nástrojů se záměrnými tvary –uvědomělá zaměřenost motoriky
- první doklady o stranové preferenci ruky (většina populace byla pravoruká)
200 000 let
- doklady o umění v Africe a Evropě
- Homo Sapiens
60 tisíc let
- doklady o nejstarším pohřbu
- uvědomění si existence
35 tisíc let
- fosilní doklady o používání řeči
- spojení motoriky a řeči
- západní oblasti hustě porostly – pohyb po stromech
- východní oblasti – savana – počátky bipedálního pohybu, první anatomické změny pánve a dolních končetin
3,5 mil let
- nejstarší známe zkameněliny hominidů
o cca 4 druhy australopiteků (nejznámější je „Lucy“)
o cca 2-3 druhy Homo – vzpřímená postava
2,5 mil let
- začátek zvětšování mozku (mozkovna – 800cm3)
- první kamenné nástroje s náhodným otvorem (nevyrábí je)
- rozdělení asijští x afričtí lidoopové
o výrazné odlišení funkce horních a dolních končetin
o přesné uchopování
- Ramopithecus
2 mil let
- mozek Homo se stává lidským v součastném slova smyslu
- Homo Erectus
1,4 mil let
- výroba nástrojů se záměrnými tvary –uvědomělá zaměřenost motoriky
- první doklady o stranové preferenci ruky (většina populace byla pravoruká)
200 000 let
- doklady o umění v Africe a Evropě
- Homo Sapiens
60 tisíc let
- doklady o nejstarším pohřbu
- uvědomění si existence
35 tisíc let
- fosilní doklady o používání řeči
- spojení motoriky a řeči
Předchůdci člověka
Ramapithecus - Nekontroverznější z našich předchůdců, přesto je i nadále za našeho předka označován. Žil v Africe a v Asii zhruba před 13 miliony let. Zubní oblouk lidského typu, mozkovna 350cm3.
Australopithecus - Tento rod se dělí na několik druhů. Jedná se s největší pravděpodobností o slepou vývojovou větev, a pouze u několika druhů se uvažuje jako o možných přímých předchůdcích dnešního člověka. Jako jejich předchůdce a snad první uznávaný předek člověka je druh Ardipithecus ramidus (asi před 4,5 milionu let). Do lidské vývojové větve je řazen A. africanus (140 cm, 45kg, mozkovna asi 500cm3) a v poslední době snad i nově objevený A. garhi. Další druhy: A. afarensis, A. robustus, A. boisei.
Homo habilis (člověk zručný) - První předek, řazený do rodu Homo, žil v Africe v období mezi 2,5 - 1,5 milionu let. Doloženy první vyrobené kamenné nástroje. Mozkovna 700cm3.
Homo erectus (čl. vzpřímený) - Žil v Africe, Asii i Evropě a to v období od 1 milionu do 350 000 let př. n. l. (Evropa) / 100 000 př. n. l. (Jáva - Asie). Výška až 170cm, mozkovna i 1000cm3. Prokazatelně znal oheň. Dříve označován i jako: Pithecanthropus erectus, Maueranthropus heidelbergensis nebo Sinanthropus pekinensis.
Homo sapiens steinheimensis - Pojmenován podle místa nálezu - Steinheim v Německu. Starší předchůdce neandertálského člověka (před 300 000 - 200 000 lety), méně primitivních znaků než neandertálec, mozkovna asi 1200cm3.
Homo sapiens neanderthalensis - Klasičtí neandertálci, kteří vymřeli jako slepá vývojová větev (i když mohlo docházet, a snad i docházelo, ke křížení s prvními zástupci druhu Homo sapiens sapiens). Žil asi 150 000 - 50 000 lety. Výška asi 160cm, mohutný chrup a nadočnicové oblouky (primitivní znaky), mozkovna naopak mohla mít kapacitu v rozmezí od 1400 do 1700cm3, což je více než u soudobého člověka.
Homo sapiens sapiens - Současný člověk, který se fyzicky již téměř neliší od nás. První lidé tohoto typu (označováni jako předvěcí - typ fosilis) žili přibližně v rozmezí mezi 40 - 10 000 lety př. n. l. Za první příslušníky dnešního člověka (typ recens) se považují první zemědělci, opustivší kočovný způsob života.
Australopithecus - Tento rod se dělí na několik druhů. Jedná se s největší pravděpodobností o slepou vývojovou větev, a pouze u několika druhů se uvažuje jako o možných přímých předchůdcích dnešního člověka. Jako jejich předchůdce a snad první uznávaný předek člověka je druh Ardipithecus ramidus (asi před 4,5 milionu let). Do lidské vývojové větve je řazen A. africanus (140 cm, 45kg, mozkovna asi 500cm3) a v poslední době snad i nově objevený A. garhi. Další druhy: A. afarensis, A. robustus, A. boisei.
Homo habilis (člověk zručný) - První předek, řazený do rodu Homo, žil v Africe v období mezi 2,5 - 1,5 milionu let. Doloženy první vyrobené kamenné nástroje. Mozkovna 700cm3.
Homo erectus (čl. vzpřímený) - Žil v Africe, Asii i Evropě a to v období od 1 milionu do 350 000 let př. n. l. (Evropa) / 100 000 př. n. l. (Jáva - Asie). Výška až 170cm, mozkovna i 1000cm3. Prokazatelně znal oheň. Dříve označován i jako: Pithecanthropus erectus, Maueranthropus heidelbergensis nebo Sinanthropus pekinensis.
Homo sapiens steinheimensis - Pojmenován podle místa nálezu - Steinheim v Německu. Starší předchůdce neandertálského člověka (před 300 000 - 200 000 lety), méně primitivních znaků než neandertálec, mozkovna asi 1200cm3.
Homo sapiens neanderthalensis - Klasičtí neandertálci, kteří vymřeli jako slepá vývojová větev (i když mohlo docházet, a snad i docházelo, ke křížení s prvními zástupci druhu Homo sapiens sapiens). Žil asi 150 000 - 50 000 lety. Výška asi 160cm, mohutný chrup a nadočnicové oblouky (primitivní znaky), mozkovna naopak mohla mít kapacitu v rozmezí od 1400 do 1700cm3, což je více než u soudobého člověka.
Homo sapiens sapiens - Současný člověk, který se fyzicky již téměř neliší od nás. První lidé tohoto typu (označováni jako předvěcí - typ fosilis) žili přibližně v rozmezí mezi 40 - 10 000 lety př. n. l. Za první příslušníky dnešního člověka (typ recens) se považují první zemědělci, opustivší kočovný způsob života.
6. Fylogeneze a ontogeneze lidské motoriky
Pojem motorika - českým ekvivalentem - hybnost. Z latinského motus=pohyb, nebo též od slova motor=hnací stroj. Motorika biosystémů ( tj.rostlin, živočichů a lidí ) - biomotorika. Forma biomotoriky týkající se pouze člověka je nazývána antropomotorikou.
Ontogeneze (vývoj od narození až po stáří) . Fylogeneze se zabývá vývojem člověka jako druhu.
Fylogeneze motoriky
- motorika člověka se vyvinula na základě dědičnosti – jsou v ní zakódovány základy motoriky přímých předků člověka fylogenetické,
- fylogenetické změny v tělesné stavbě – vzpřímení těla s bipedální chůzí, změna ve stavbě těla 1. páteře (esovité zakřivení). 2. dolních končetin (nožní klenba), 3. rukou (palec se oddělil od ostatních prstů, uchopovací schopnost,…)
Důsledky pro motoriku člověka
A) Bipedální chůze a přímé držení těla
B) Výrazně odlišná funkce dolních a horních končetin
C) Schopnost přesného uchopování rukou
D) Stranová preference (dominance)
Jeden z párových orgánů je řízen lépe (praváctví x leváctví)
E) Spojení motoriky a řeči
F) Velká množina dovednostních pohybů
G) Cílená, uvědomělá a vůlí regulovatelná zaměřenost motoriky
Ontogeneze (vývoj od narození až po stáří) . Fylogeneze se zabývá vývojem člověka jako druhu.
Fylogeneze motoriky
- motorika člověka se vyvinula na základě dědičnosti – jsou v ní zakódovány základy motoriky přímých předků člověka fylogenetické,
- fylogenetické změny v tělesné stavbě – vzpřímení těla s bipedální chůzí, změna ve stavbě těla 1. páteře (esovité zakřivení). 2. dolních končetin (nožní klenba), 3. rukou (palec se oddělil od ostatních prstů, uchopovací schopnost,…)
Důsledky pro motoriku člověka
A) Bipedální chůze a přímé držení těla
B) Výrazně odlišná funkce dolních a horních končetin
C) Schopnost přesného uchopování rukou
D) Stranová preference (dominance)
Jeden z párových orgánů je řízen lépe (praváctví x leváctví)
E) Spojení motoriky a řeči
F) Velká množina dovednostních pohybů
G) Cílená, uvědomělá a vůlí regulovatelná zaměřenost motoriky
Pohyblivostní schopnost
Je to schopnost provést pohyb v daném kloubním systému v určitém rozsahu. Nejvyšší rozsah není vždy nejoptimálnější – hypermobilita. U žen geneticky větší ohebnost v kloubních spojích než u mužů.
Kloubní pohyblivost ovlivňuje:
- rozcvičení – protažení svalů (aktivní cviky = pohyb v kloubu dosažený vlastními silami, pasivní cviky = pohyblivost dosažená cizí silou
- denní doba, věk
- okolní teplota, druh sportovní činnosti
- genetika, pohlaví
Sportovní odvětví vyžadují normální nebo zvýšenou pohyblivost: snaha najít optimální pohyblivost pro dané sportovní odvětví, někde nutná (gymnastika) někde spíše jen zpevnění (cyklistika).
Pohybové (flexibilní) schopnosti také závisí na morfologických funkčních vlastnostech, kvalita kloubních ploch, elasticita kosterního svalstva, vazů a šlach.
Metody rozvoje – protažení fyzického, tonického svalstva – tendence zkrácení (ty které drží tělo)
Nutnost – uvolnění, protažení a posílení antagonisty (který je neustále natahován synergistou) V praxi – odstraňování svalové dysbalance, horní zkřížený syndrom a dolní zkřížený syndrom
Zásady – zahrátí, uvolnění, poloha cvičení (dobrá separace, snížení působení gravitace), mírná bolset, dýchání, výdrže, soustředění, efekt protažení se zvyšuje svalovou kontrakcí antagonisty, postizometrická relaxace
Testování kloubní pohyblivosti
1) terénní testy – pohyb v největších kloubech – kyčel, páteř, …
2) laboratorní testy – měří se úhlová hodnota (goniometry)
Testy kloubní pohyblivosti:
1) hluboký ohnutý předklon – na vyvýšené ploše s dosahem co nejníže měříme dosah prostředních prstů. Test – pohyblivost páteře, v kyčli, svaly zadní strany stehna
2) výkrut s tělovýchovnou tyčí ze vzpažení do zapažení – TO drží tyč a dělá výkrut. Hmat stále zužuje, ruce musí být s napnutými lokty. Měří se vnitřní vzdálenost úchopu v cm. Test – pohyblivosti ramenních kloubů
3) dotyk prstů za zády - + hodnoty – přesah prstů, - hodnoty – nedosáhnutí prstů
4) ten exercises – sed, lýtka od země
Kloubní pohyblivost ovlivňuje:
- rozcvičení – protažení svalů (aktivní cviky = pohyb v kloubu dosažený vlastními silami, pasivní cviky = pohyblivost dosažená cizí silou
- denní doba, věk
- okolní teplota, druh sportovní činnosti
- genetika, pohlaví
Sportovní odvětví vyžadují normální nebo zvýšenou pohyblivost: snaha najít optimální pohyblivost pro dané sportovní odvětví, někde nutná (gymnastika) někde spíše jen zpevnění (cyklistika).
Pohybové (flexibilní) schopnosti také závisí na morfologických funkčních vlastnostech, kvalita kloubních ploch, elasticita kosterního svalstva, vazů a šlach.
Metody rozvoje – protažení fyzického, tonického svalstva – tendence zkrácení (ty které drží tělo)
Nutnost – uvolnění, protažení a posílení antagonisty (který je neustále natahován synergistou) V praxi – odstraňování svalové dysbalance, horní zkřížený syndrom a dolní zkřížený syndrom
Zásady – zahrátí, uvolnění, poloha cvičení (dobrá separace, snížení působení gravitace), mírná bolset, dýchání, výdrže, soustředění, efekt protažení se zvyšuje svalovou kontrakcí antagonisty, postizometrická relaxace
Testování kloubní pohyblivosti
1) terénní testy – pohyb v největších kloubech – kyčel, páteř, …
2) laboratorní testy – měří se úhlová hodnota (goniometry)
Testy kloubní pohyblivosti:
1) hluboký ohnutý předklon – na vyvýšené ploše s dosahem co nejníže měříme dosah prostředních prstů. Test – pohyblivost páteře, v kyčli, svaly zadní strany stehna
2) výkrut s tělovýchovnou tyčí ze vzpažení do zapažení – TO drží tyč a dělá výkrut. Hmat stále zužuje, ruce musí být s napnutými lokty. Měří se vnitřní vzdálenost úchopu v cm. Test – pohyblivosti ramenních kloubů
3) dotyk prstů za zády - + hodnoty – přesah prstů, - hodnoty – nedosáhnutí prstů
4) ten exercises – sed, lýtka od země
Metodika rozvoje koordinačních schopností
Podstatou tréninku KS je rozšířit pohybové zkušenosti vykonáváním nových, stále obtížnějších pohybů a zvládnutí širokého spektra dovedností v mnoha obměnách a v měnících se podmínkách.
Metody rozvoje KS:
Metoda opakovací a různých střídavých režimů
Metoda osvojování pohybových dovedností
Další metody a prostředky:
- od nejjednoduššího k složitějšímu (kotoul – salto)
- od stálých podmínek k proměnlivým
- spojovat osvojené dovednosti
- zvyšovat náročnost a požadavky na přesnost pohybu
- cvičit pod tlakem
- cvičit v různých podmínkách
- pohybové činnosti na různé signály
- změna podmínek cvičení (měníme nářadí v gymnastice, prostředí)
- změna způsobu provedení (provedení cviku z jiného postavení)
- zkvalitňování pohybového aparátu sportovce (rehabilitace, relaxace – udržení elasticity svalů, ..
- při nácviku obratnosti neprovádět cviky ve stavu únavy, pracujeme na principu opakování a trénink je dlouhodobý
Testy obratnostních (koordinačních) schopností:
1) Vertikální skok s rotací – měříme koordinaci těla a explozivní sílu, měříme úhel otočení
2) Přeskok drženého lanka – 60 cm dlouhý špagát, držet v šíři ramen a provádí se přeskok skrčmo. Registruje se počet úspěšných pokusů
3) Překračování tyče – Pavlíkův test – tyč na šířku ramen ve výši kolen. Překroky l, p vpřed, l, p vzad. Cyklus se opakuje 5x, měříme čas. Test koordinace pohybu končetin
4) Stoj na kladince jednonož – na jedné noze, ruce v bok. Měříme od okamžiku, kdy se TO vyváží a zvedne nohu. 2 pokusy, registrujeme ten delší. Alternativa zavřené oči. Rovnováhová schopnost
5) Skok daleký vzad – koordinace celého těla, zaznamenává se lepší ze dvou pokusů
6) Přechod kladinky – ve tvaru 6-ti úhelníku o průměru 1 m. Horní plocha je široká 2 cm. TO jde 1 okruh vpřed, 1 vzad – pozpátku. Měří se čas. Test dynamické rovnováhy
7) Rytmické bubnování – bubnování nohama i rukama
8) Přeskoky švihadla s udržením stejného tempa
9) Iowa – Brace test – test pohybového nadání – testy se provádějí v malých skupinkách a nesmí se předem zkoušet. Test motorické docility
Metody rozvoje KS:
Metoda opakovací a různých střídavých režimů
Metoda osvojování pohybových dovedností
Další metody a prostředky:
- od nejjednoduššího k složitějšímu (kotoul – salto)
- od stálých podmínek k proměnlivým
- spojovat osvojené dovednosti
- zvyšovat náročnost a požadavky na přesnost pohybu
- cvičit pod tlakem
- cvičit v různých podmínkách
- pohybové činnosti na různé signály
- změna podmínek cvičení (měníme nářadí v gymnastice, prostředí)
- změna způsobu provedení (provedení cviku z jiného postavení)
- zkvalitňování pohybového aparátu sportovce (rehabilitace, relaxace – udržení elasticity svalů, ..
- při nácviku obratnosti neprovádět cviky ve stavu únavy, pracujeme na principu opakování a trénink je dlouhodobý
Testy obratnostních (koordinačních) schopností:
1) Vertikální skok s rotací – měříme koordinaci těla a explozivní sílu, měříme úhel otočení
2) Přeskok drženého lanka – 60 cm dlouhý špagát, držet v šíři ramen a provádí se přeskok skrčmo. Registruje se počet úspěšných pokusů
3) Překračování tyče – Pavlíkův test – tyč na šířku ramen ve výši kolen. Překroky l, p vpřed, l, p vzad. Cyklus se opakuje 5x, měříme čas. Test koordinace pohybu končetin
4) Stoj na kladince jednonož – na jedné noze, ruce v bok. Měříme od okamžiku, kdy se TO vyváží a zvedne nohu. 2 pokusy, registrujeme ten delší. Alternativa zavřené oči. Rovnováhová schopnost
5) Skok daleký vzad – koordinace celého těla, zaznamenává se lepší ze dvou pokusů
6) Přechod kladinky – ve tvaru 6-ti úhelníku o průměru 1 m. Horní plocha je široká 2 cm. TO jde 1 okruh vpřed, 1 vzad – pozpátku. Měří se čas. Test dynamické rovnováhy
7) Rytmické bubnování – bubnování nohama i rukama
8) Přeskoky švihadla s udržením stejného tempa
9) Iowa – Brace test – test pohybového nadání – testy se provádějí v malých skupinkách a nesmí se předem zkoušet. Test motorické docility
5. Koordinační motorické schopnosti. Výklad pojmu. Dílčí faktory koordinačních schopností. Pohyblivostní schopnost, příklady testů,
5. Koordinační motorické schopnosti. Výklad pojmu. Dílčí faktory koordinačních schopností. Pohyblivostní schopnost, příklady testů, metodika rozvoje koordinačních schopností.
Výklad pojmu
Komplex schopností lehce a účelně koordinovat pohyby, přizpůsobovat je měnícím se podmínkám. Provádět složitou poh. činnost a rychle si osvojovat nové pohyby.
Jsou úzce spjaty s dovednostmi a mohou působit pouze a mohou působit v jednotě s kondičními schopnostmi. KS jsou tréninkem značně ovlivnitelné! KS umožňují učení se pohybovým dovednostem a ovlivňují jejich projev – dominuje přesnost, rychlost, složitost, čas, ekonomičnost, ..
Kvalita koordinace je v podstatě závislá na procesech řízení pohybu a s tím spojenými neuromuskulárními procesy.
Pohybová koordinace - vyjadřuje aspekt silového, časového a prostorového řízení pohybových činností (regulace pohybu).
Dílčí faktory (struktura) KS:
Kinesteticko-diferenciační – schopnosti jemně rozlišovat a nastavovat silové, prostorové a časové parametry pohybového průběhu (např. pocit vody, míče,…)
Prostorově-orientační – schopnost určovat a měnit poohu pohyb těla v prostoru a čase, a to vzhledem k definovanému akčnímu poli (hřišti, ringu, parketu) nebo pohybujícímu se objektu. Základem je příjem a zpracování především optických, ale i kinestetických informací
Rovnováhová – schopnost udržovat celé tělo ve stavu rovnováhy, respektive rovnovážný stav obnovovat i při napjatých rovnováhových poměrech a proměnlivých podmínkách prostředí. Rozlišuje se statická RS, dynamická RS, balancování předmětu
Rytmická – schopnost vystihnout a pohybově vyjádřit rytmus z vnějšku daný nebo v samotné pohybové činnosti obsažený (časové a dynamické parametry pohybu)
Reakční – schopnost zahájit (účelný) pohyb na daný podnět v co nejkratším čase (indikátorem je roční doba)
Spojování pohybu – schopnost navzájem propojovat dílčí pohyby těla (končetin, hlavy, trupu) do prostorově, časově a dynamicky sladěného celkového pohybu, zaměřeného na splnění cíle pohybového jednání. Při plnění všech složitých úkolů (např. v gymnastice, sport. hrách)
Přestavby pohybu – schopnost situačně přizpůsobit pohybovou činnost vnějším i vnitřním podmínkám. Např. měnící se terén při lyžování, činnost soupeře, povětrnostní situace, ale i podmínky vnitřní, např. únava
Článek podporuje:
hokejová výstroj, inline brusle, snowboard
Výklad pojmu
Komplex schopností lehce a účelně koordinovat pohyby, přizpůsobovat je měnícím se podmínkám. Provádět složitou poh. činnost a rychle si osvojovat nové pohyby.
Jsou úzce spjaty s dovednostmi a mohou působit pouze a mohou působit v jednotě s kondičními schopnostmi. KS jsou tréninkem značně ovlivnitelné! KS umožňují učení se pohybovým dovednostem a ovlivňují jejich projev – dominuje přesnost, rychlost, složitost, čas, ekonomičnost, ..
Kvalita koordinace je v podstatě závislá na procesech řízení pohybu a s tím spojenými neuromuskulárními procesy.
Pohybová koordinace - vyjadřuje aspekt silového, časového a prostorového řízení pohybových činností (regulace pohybu).
Dílčí faktory (struktura) KS:
Kinesteticko-diferenciační – schopnosti jemně rozlišovat a nastavovat silové, prostorové a časové parametry pohybového průběhu (např. pocit vody, míče,…)
Prostorově-orientační – schopnost určovat a měnit poohu pohyb těla v prostoru a čase, a to vzhledem k definovanému akčnímu poli (hřišti, ringu, parketu) nebo pohybujícímu se objektu. Základem je příjem a zpracování především optických, ale i kinestetických informací
Rovnováhová – schopnost udržovat celé tělo ve stavu rovnováhy, respektive rovnovážný stav obnovovat i při napjatých rovnováhových poměrech a proměnlivých podmínkách prostředí. Rozlišuje se statická RS, dynamická RS, balancování předmětu
Rytmická – schopnost vystihnout a pohybově vyjádřit rytmus z vnějšku daný nebo v samotné pohybové činnosti obsažený (časové a dynamické parametry pohybu)
Reakční – schopnost zahájit (účelný) pohyb na daný podnět v co nejkratším čase (indikátorem je roční doba)
Spojování pohybu – schopnost navzájem propojovat dílčí pohyby těla (končetin, hlavy, trupu) do prostorově, časově a dynamicky sladěného celkového pohybu, zaměřeného na splnění cíle pohybového jednání. Při plnění všech složitých úkolů (např. v gymnastice, sport. hrách)
Přestavby pohybu – schopnost situačně přizpůsobit pohybovou činnost vnějším i vnitřním podmínkám. Např. měnící se terén při lyžování, činnost soupeře, povětrnostní situace, ale i podmínky vnitřní, např. únava
Článek podporuje:
hokejová výstroj, inline brusle, snowboard
Reakční rychlost a její stimulace -
reakční rychlost - schopnost reagovat na určitý podnět, vyjadřuje se dobou reakce mezi počátkem působení podnětu a zahájením pohybu. Může jít o jednodušší nebo složitější reakce ve stabilních či proměnlivých podmínkách - starty, reakce na herní situace, úkoly v úpolových sportech aj. Doba reakce závisí: na věku, rozcvičení, vnější teplotě, druhu podnětu. Ovlivňuje ji kvalita nervových drah, citlivost receptorů aj.
Konkrétní reakce může být: jednoduchá (na očekávaný nebo nečekaný signál) nebo výběrová (spojená s rozhodováním a následnou volbou řešení ze dvou nebo více řešení).
Z hlediska druhu lze volit: signál optický (pohyb, situaci nebo její změnu, světlo), signál akustický, taktilní (dotek).
Další podmínky účinné stimulace: mimořádnou důležitost má psychický stav sportovce, optimální "naladění", stupeň vzrušivosti, dráždivost a svěžest, "agresivita", chuť vyvinout maximální intenzitu, chuť soutěžit atd. Lze toho dosáhnout, pokud nepřetrvává únava. Tréninku rychlosti proto nemají předcházet činnosti vyvolávající větší únavu.
Rychlostní schopnosti v ročním tréninkovém cyklu - nelze účinně stimulovat rychlostní schopnosti bez určité úrovně silových a vytrvalostních schopností. Časově má stimulace silových a vytrvalostních schopností jednak předcházet soustředěnému ovlivňování rychlostních schopností a jednak v některých úsecích probíhat paralelně. V souladu s ostatními úkoly kondiční přípravy se rychlostní trénink zařazuje přibližně od druhé třetiny přípravného období. Prakticky paralelně probíhá rychlostně silový a rychlostně vytrvalostní trénink. V závodním období má rychlostní trénink význam převážně udržovací. Rychlostní zatížení by nemělo v žádném období zcela vymizet. Za přiměřené se považuje plánovat jednu tréninkovou jednotku nebo její část na rozvoj rychlosti i v době, kdy rychlostní stimulace nepatří ke stěžejním tréninkovým úkolům. Rychlostní trénink představuje zatížení vysoké intenzity, proto nemůže být objemově příliš rozsáhlý.
Konkrétní reakce může být: jednoduchá (na očekávaný nebo nečekaný signál) nebo výběrová (spojená s rozhodováním a následnou volbou řešení ze dvou nebo více řešení).
Z hlediska druhu lze volit: signál optický (pohyb, situaci nebo její změnu, světlo), signál akustický, taktilní (dotek).
Další podmínky účinné stimulace: mimořádnou důležitost má psychický stav sportovce, optimální "naladění", stupeň vzrušivosti, dráždivost a svěžest, "agresivita", chuť vyvinout maximální intenzitu, chuť soutěžit atd. Lze toho dosáhnout, pokud nepřetrvává únava. Tréninku rychlosti proto nemají předcházet činnosti vyvolávající větší únavu.
Rychlostní schopnosti v ročním tréninkovém cyklu - nelze účinně stimulovat rychlostní schopnosti bez určité úrovně silových a vytrvalostních schopností. Časově má stimulace silových a vytrvalostních schopností jednak předcházet soustředěnému ovlivňování rychlostních schopností a jednak v některých úsecích probíhat paralelně. V souladu s ostatními úkoly kondiční přípravy se rychlostní trénink zařazuje přibližně od druhé třetiny přípravného období. Prakticky paralelně probíhá rychlostně silový a rychlostně vytrvalostní trénink. V závodním období má rychlostní trénink význam převážně udržovací. Rychlostní zatížení by nemělo v žádném období zcela vymizet. Za přiměřené se považuje plánovat jednu tréninkovou jednotku nebo její část na rozvoj rychlosti i v době, kdy rychlostní stimulace nepatří ke stěžejním tréninkovým úkolům. Rychlostní trénink představuje zatížení vysoké intenzity, proto nemůže být objemově příliš rozsáhlý.
Časový průběh obnovy CP při opakované aktivaci ATP-CP systému
Volba pohybového obsahu cvičení - bez ohledu na specializaci stimulovat všechny druhy rychlostních schopností. Rychlostně zatěžovat širší spektrum svalových skupin, tj. nohy, paže, trup. Používat širší okruh cvičení, založených na pohybech cyklických, acyklických a vyžadujících rychlou reakci (pohybové a sportovní hry, odrazová a skokanská cvičení, hody a vrhy, atletická běžecká cvičení, starty z různých poloh, překážkové dráhy, štafety aj.). Mimořádnou důležitost má takový trénink zvláště v přípravě dětí a mladších věkových kategorií, stává se tak základem pozdějšího specializovaného tréninku.
Silový základ cyklické a acyklické rychlosti - účinným se jeví doplňkový trénink rychlé a výbušné síly. Vhodné metody posilování jsou především metoda rychlostní a plyometrická, zaměřené na posílení pracujících svalových skupin. Při zvyšování výbušné síly se zvyšuje zejména rychlost jednotlivého pohybu. Sílu je nutné stimulovat v pohybech, v nichž se chce dosáhnout vysoké rychlosti. Např.:
• cvičení s hmotnostním pásem, vestou či manžetami
• tažení břemene různé velikosti (možné je použít speciálního brzdícího zařízení)
• lokomoce do svahu, proti větru
• použití hydrobrzdy, přídatného závaží do lodě, větší list pádla či vesla,
• těžší náčiní (koule, míče, míčky aj.).
Velikost odporu by měla být taková, aby umožnila dostatečnou rychlost a nevedla k podstatnému narušení struktury. Rychlost provedení by neměla klesnout pod 50 % rychlosti téhož pohybu bez odporu. Cvičení tohoto typu nejsou vhodná pro děti, zejména nemají-li dostatečně osvojenou a zpevněnou techniku.
Zatížení ve zlehčených podmínkách: "nadmaximální rychlost" - další možnost vhodné stimulace rychlostních schopností spočívá ve zlehčení vnějších podmínek a využívání sil urychlujících pohyb. Tím se dosahuje "nadmaximální rychlosti". Konkrétní formy mohou být např.: lokomoce (běh či jízda) po nakloněné dráze (2 -3 % ) nebo za vodičem, tažení vodičem (motocyklem, motorovým člunem, tažným zařízením, po větru), nižší hmotnost náčiní, úprava nářadí či náčiní (např. pádla, vesla), zvukové či světelné stimulátory rychlosti jako vodiče. Efekt pro rychlostní trénink se očekává především v dokonalejší koordinaci a řízení pohybu.
Silový základ cyklické a acyklické rychlosti - účinným se jeví doplňkový trénink rychlé a výbušné síly. Vhodné metody posilování jsou především metoda rychlostní a plyometrická, zaměřené na posílení pracujících svalových skupin. Při zvyšování výbušné síly se zvyšuje zejména rychlost jednotlivého pohybu. Sílu je nutné stimulovat v pohybech, v nichž se chce dosáhnout vysoké rychlosti. Např.:
• cvičení s hmotnostním pásem, vestou či manžetami
• tažení břemene různé velikosti (možné je použít speciálního brzdícího zařízení)
• lokomoce do svahu, proti větru
• použití hydrobrzdy, přídatného závaží do lodě, větší list pádla či vesla,
• těžší náčiní (koule, míče, míčky aj.).
Velikost odporu by měla být taková, aby umožnila dostatečnou rychlost a nevedla k podstatnému narušení struktury. Rychlost provedení by neměla klesnout pod 50 % rychlosti téhož pohybu bez odporu. Cvičení tohoto typu nejsou vhodná pro děti, zejména nemají-li dostatečně osvojenou a zpevněnou techniku.
Zatížení ve zlehčených podmínkách: "nadmaximální rychlost" - další možnost vhodné stimulace rychlostních schopností spočívá ve zlehčení vnějších podmínek a využívání sil urychlujících pohyb. Tím se dosahuje "nadmaximální rychlosti". Konkrétní formy mohou být např.: lokomoce (běh či jízda) po nakloněné dráze (2 -3 % ) nebo za vodičem, tažení vodičem (motocyklem, motorovým člunem, tažným zařízením, po větru), nižší hmotnost náčiní, úprava nářadí či náčiní (např. pádla, vesla), zvukové či světelné stimulátory rychlosti jako vodiče. Efekt pro rychlostní trénink se očekává především v dokonalejší koordinaci a řízení pohybu.
A 4 – Hybridní motorické schopnosti
RYCHLOSTNÍ SCHOPNOSTI
Rychlostní schopnosti = vnitřní předpoklady provedení pohybu vysokou až maximální rychlostí. Jde o schopnost zahájit a uskutečnit pohyb v co nejkratším čase. Pohybová činnost je prováděna s maximálním úsilím a intenzitou po dobu maximálně 15 sekund bez překonávání odporu respektive do odporu menšího, než činí 20 % maxima. Při odporu větším se stává dominantní schopností rychlá či explozivní síla. Vzhledem k tomu, že je rychlost determinována úrovní kondičních a koordinačních předpokladů, považujeme ji za schopnost smíšenou (hybridní), tj. kondičně-koordinační.
Úroveň rychlostních schopností je mj. dána
• svalovým systémem – tj. vysokým podílem rychlých FT vláken ve svalech (u sprinterů až 90 %), schopností současné aktivace velkého počtu motorických jednotek, rychlého střídání svalového napětí, elasticitou svalů
• nervovým systémem - rychlostí vedení vzruchů
• energetickým systémem – vysokou zásobou kreatinfosfátu, rychlou resyntézou ATP
• psychickými předpoklady – rychlá a přesná představa o pohybu, koncentrace, emoční stabilita
Na rychlostní výkon má vliv i efektivita a úroveň techniky, úroveň dalších PS, somatotyp aj.
Druhy rychlostí
A) reakční r. – spojená se zahájením pohybu
B) acyklická r. – co nejvyšší rychlost jednotlivých pohybů
C) cyklická r. – daná vysokou frekvencí opakujících se stejných pohybů
D) komplexní r. – daná kombinací cykl. a acykl. pohybů včetně reakce, nejčastěji se vyskytuje jako rychlost lokomoce, přemísťování v prostoru
ad.A) s jednoduchou reakcí, s výběrovou reakcí
ad.B) startovní r., vrhačská r., odrazová r., hráčská r., rychlost jednorázových pohybů (údery)
ad.C) akcelerační r., maximální r.(běžecká), rychlost se změnami směru, frekvenční r.
Ovlivňování rychlostních schopností patří k nejobtížnějším (a dlouhodobým) tréninkovým úkolům. Vyžaduje znalost podmínek, metod cvičení, principů, opatření atd. a hlavně jejich dodržování v tréninkové praxi. V opačném případě se nejedná o cílený trénink rychlostních schopností, ale spíše o zásah do rychlostní vytrvalosti.
Příznivé podmínky pro rozvoj rychlostních schopností se vyskytují už v dětském věku, kdy se ve 12 -13 letech formuje nervový základ rychlostních projevů, tj. především pohyblivost, rychlost nervových procesů. V tomto věku je zaznamenáván větší přirozený nárůst rychlostních a také rychlostně silových předpokladů. Po 14. a 15. roce se přirozená dispozice zvyšování "čisté" rychlosti - především frekvence pohybů - poněkud snižuje. Další přírůstek např. rychlosti lokomoce se objasňuje zlepšením silových schopností, zlepšením techniky a zvýšením anaerobních schopností. Maxima rozvoje rychlostních schopností se většinou dosahuje v 18 -21 letech.
Rychlostní schopnosti = vnitřní předpoklady provedení pohybu vysokou až maximální rychlostí. Jde o schopnost zahájit a uskutečnit pohyb v co nejkratším čase. Pohybová činnost je prováděna s maximálním úsilím a intenzitou po dobu maximálně 15 sekund bez překonávání odporu respektive do odporu menšího, než činí 20 % maxima. Při odporu větším se stává dominantní schopností rychlá či explozivní síla. Vzhledem k tomu, že je rychlost determinována úrovní kondičních a koordinačních předpokladů, považujeme ji za schopnost smíšenou (hybridní), tj. kondičně-koordinační.
Úroveň rychlostních schopností je mj. dána
• svalovým systémem – tj. vysokým podílem rychlých FT vláken ve svalech (u sprinterů až 90 %), schopností současné aktivace velkého počtu motorických jednotek, rychlého střídání svalového napětí, elasticitou svalů
• nervovým systémem - rychlostí vedení vzruchů
• energetickým systémem – vysokou zásobou kreatinfosfátu, rychlou resyntézou ATP
• psychickými předpoklady – rychlá a přesná představa o pohybu, koncentrace, emoční stabilita
Na rychlostní výkon má vliv i efektivita a úroveň techniky, úroveň dalších PS, somatotyp aj.
Druhy rychlostí
A) reakční r. – spojená se zahájením pohybu
B) acyklická r. – co nejvyšší rychlost jednotlivých pohybů
C) cyklická r. – daná vysokou frekvencí opakujících se stejných pohybů
D) komplexní r. – daná kombinací cykl. a acykl. pohybů včetně reakce, nejčastěji se vyskytuje jako rychlost lokomoce, přemísťování v prostoru
ad.A) s jednoduchou reakcí, s výběrovou reakcí
ad.B) startovní r., vrhačská r., odrazová r., hráčská r., rychlost jednorázových pohybů (údery)
ad.C) akcelerační r., maximální r.(běžecká), rychlost se změnami směru, frekvenční r.
Ovlivňování rychlostních schopností patří k nejobtížnějším (a dlouhodobým) tréninkovým úkolům. Vyžaduje znalost podmínek, metod cvičení, principů, opatření atd. a hlavně jejich dodržování v tréninkové praxi. V opačném případě se nejedná o cílený trénink rychlostních schopností, ale spíše o zásah do rychlostní vytrvalosti.
Příznivé podmínky pro rozvoj rychlostních schopností se vyskytují už v dětském věku, kdy se ve 12 -13 letech formuje nervový základ rychlostních projevů, tj. především pohyblivost, rychlost nervových procesů. V tomto věku je zaznamenáván větší přirozený nárůst rychlostních a také rychlostně silových předpokladů. Po 14. a 15. roce se přirozená dispozice zvyšování "čisté" rychlosti - především frekvence pohybů - poněkud snižuje. Další přírůstek např. rychlosti lokomoce se objasňuje zlepšením silových schopností, zlepšením techniky a zvýšením anaerobních schopností. Maxima rozvoje rychlostních schopností se většinou dosahuje v 18 -21 letech.
Rychlostní zatížení , Rychlostní zatížení vymezují jako celek tyto parametry:
Rychlostní zatížení , Rychlostní zatížení vymezují jako celek tyto parametry:
Intenzita cvičení: maximální
Doba cvičení: do 10 -15 s
Interval odpočinku: 2 - 5 minut
Počet opakování: 10 - 15
Způsob odpočinku: aktivní
Intenzita cvičení - musí být maximální nebo téměř maximální, příslušný pohyb je třeba přitom provádět kontrolovaně. Hraniční intenzity se dosahuje nasazením maximálního volního úsilí. Předpokládá to dostatečnou koncentraci a motivaci ke cvičení. Kromě vysvětlení úkolu a přesvědčování je s úspěchem využíván i soutěžní princip: handicapy, soutěže dvojic, postupový klíč, odměny či sankce (úlevy nebo naopak např. úklid sportoviště).
Dobu trvání cvičení - určuje okamžik poklesu maximální intenzity (rychlosti) prováděného cvičení, jinak řečeno doba, po kterou lze požadovanou intenzitu udržet. Energeticky zatížení tohoto typu zajišťuje převážně ATP-CP systém, podle dostupných poznatků to může být do 10-15 s, jen výjimečně déle.
Interval odpočinku - nemůže být libovolný, musí na jedné straně zabezpečit obnovu potřebných energetických zdrojů, včetně jejich superkompenzace, a zčásti likvidovat kyslíkový deficit vyvolaný předchozí anaerobní činností. Na druhé straně musí zachovat dostatečnou aktivaci CNS, podmiňující optimální stav pro rychlostní cvičení. Optimální intervaly odpočinku při rychlostním zatížení by měly být podle individuálních zvláštností a konkrétní délky cvičení 2 až 5 minut.
Počet opakování - má-li zatížení působit jako podnět a vyvolat patřičné adaptační změny, musí být mnohonásobně opakováno a nesmí se snížit intenzita (rychlost) opakování. Když nelze požadovanou intenzitu udržet, měl by to být signál k ukončení tréninku rychlosti. Je možné doporučit asi 10 až 15 opakování ve třech sériích po 4 -5 cvičeních.
Způsob odpočinku - odpočinek by měl být aktivní, tj. přestávky vyplňovat lehkým nenáročným pohybem mírné intenzity (chůzí, volným pohybem, vyklusáváním atd.). Taková aktivita příznivě působí na rychlost zotavných procesů a současně udržuje dráždivost nervosvalového systému na dostatečně vysoké úrovni.
Intenzita cvičení: maximální
Doba cvičení: do 10 -15 s
Interval odpočinku: 2 - 5 minut
Počet opakování: 10 - 15
Způsob odpočinku: aktivní
Intenzita cvičení - musí být maximální nebo téměř maximální, příslušný pohyb je třeba přitom provádět kontrolovaně. Hraniční intenzity se dosahuje nasazením maximálního volního úsilí. Předpokládá to dostatečnou koncentraci a motivaci ke cvičení. Kromě vysvětlení úkolu a přesvědčování je s úspěchem využíván i soutěžní princip: handicapy, soutěže dvojic, postupový klíč, odměny či sankce (úlevy nebo naopak např. úklid sportoviště).
Dobu trvání cvičení - určuje okamžik poklesu maximální intenzity (rychlosti) prováděného cvičení, jinak řečeno doba, po kterou lze požadovanou intenzitu udržet. Energeticky zatížení tohoto typu zajišťuje převážně ATP-CP systém, podle dostupných poznatků to může být do 10-15 s, jen výjimečně déle.
Interval odpočinku - nemůže být libovolný, musí na jedné straně zabezpečit obnovu potřebných energetických zdrojů, včetně jejich superkompenzace, a zčásti likvidovat kyslíkový deficit vyvolaný předchozí anaerobní činností. Na druhé straně musí zachovat dostatečnou aktivaci CNS, podmiňující optimální stav pro rychlostní cvičení. Optimální intervaly odpočinku při rychlostním zatížení by měly být podle individuálních zvláštností a konkrétní délky cvičení 2 až 5 minut.
Počet opakování - má-li zatížení působit jako podnět a vyvolat patřičné adaptační změny, musí být mnohonásobně opakováno a nesmí se snížit intenzita (rychlost) opakování. Když nelze požadovanou intenzitu udržet, měl by to být signál k ukončení tréninku rychlosti. Je možné doporučit asi 10 až 15 opakování ve třech sériích po 4 -5 cvičeních.
Způsob odpočinku - odpočinek by měl být aktivní, tj. přestávky vyplňovat lehkým nenáročným pohybem mírné intenzity (chůzí, volným pohybem, vyklusáváním atd.). Taková aktivita příznivě působí na rychlost zotavných procesů a současně udržuje dráždivost nervosvalového systému na dostatečně vysoké úrovni.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)