Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

DIDAKTICKÁ ANALÝZA UČIVA

- základním činitelem řízení výuky je její obsah, resp. struktura obsahu výuky
- proto řešení všech otázek výchovně vzdělávacího procesu musí vycházet z všestranné analýzy obsahu vyučování, tedy z učiva
- s ohledem na účinné řízení výchovně vzdělávacího procesu je účelné při analýze rozlišit v učivu tyto prvky:
1. vědomosti:
- fakta
- pojmy
2. dovednosti
3. návyky
4. myšlenkové operace
5. postoje

- analýza struktury učiva by měla vždy předcházet dlouhodobému plánování výuky, protože bez podrobného utřídění učiva a bez učitelova rozhodnutí, které prvky učiva jsou pro danou skupinu žáků vhodné a které nikoli, není možno plánovitě dosahovat požadovaných výsledků


 STRUKTURACE UČIVA
- je dána návazností v učivu
- v učebních osnovách se setkáváme s pojmy:
• kmenové učivo (základní): Měl by ho znát každý kulturní člověk a měla by si ho proto osvojit převážná většina žáků, tj. všichni s průměrnými schopnostmi a nadáním. Tvoří ucelenou, relativně uzavřenou vzdělávací soustavu, ve které dochází k nejpomalejším změnám.
• rozšiřující učivo: Je určeno talentovanějším žákům po zvládnutí kmenového učiva, je zařazováno jako učivo doplňkové. Při diferencovanějším přístupu mohou žáci zvládnout za stejnou dobu, v různé kvantitě, kvalitě i hloubce osvojení jednoho učiva.
• orientační učivo: Slouží k vyhledávání, rozvíjení speciálních zájmů a schopností. Bývá spíše zařazováno do předmětů volitelných a nepovinných.
• výběrové (specializované) učivo: To znamená zúžit rozsah, prohloubit osvojení učiva a specializovat se na určitý prvek nebo část učiva. Uplatňuje se spíše při zájmové činnosti než při školní výuce.
• speciální učivo: Je pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami.

OSNOVÁNÍ a OBSAH UČIVA

 OSNOVÁNÍ UČIVA
- učivo je soustava dovedností, poznatků a činností, proto musí být propojeno, a to je možné těmito způsoby:
• cyklicky: K učivu, které bylo již probráno, se neustále cyklicky vracíme, opakujeme. Před novým učivem zopakujeme to probrané. Mělo by tak být docíleno asociačních vztahů mezi starým a novým učivem.
• postupně: Postupujeme od učiva jednoduššímu k obtížnějšímu. Bloky učiva jsou uzavírány kontrolou, zkoušku, a již se k němu nevracíme.
• spirálovitě: To znamená kombinací předchozích dvou způsobů. postupujeme tedy vpřed, ale zároveň se cyklicky vracíme k již probranému učivu.

 OBSAH UČIVA V TV
- základem jsou poznatky a pohybové činnosti, které v praxi vedou k osvojení vědomostí, pohybových dovedností a pohybových, komunikačních, diagnostických, organizačních schopností; dále také k osvojení si bezpečnostních a hygienických návyků.
- osnovy předkládají podrobný popis jednotlivých činností v rámci TV v těchto oblastech:
• pořadová cvičení
• kondiční cvičení, gymnastika, tanec
• atletika
• sportovní hry
• úpoly
• testování všeobecné pohybové výkonnosti
• sezónní činnosti (bruslení, lyžování, plavání, turistika).
- učitel se při výběru učiva řídí především věkovými a vzdělávacími potřebami žáků, jejich zájmy, podmínkami školy a návrhem kmenového učiva; jeho akceptování má zabránit „ohybové negramotnosti“.

5. Výběr obsahu školního vzdělávání- přístupy k tvorbě kurikula (kurikulární dokumenty, didaktická analýza učiva)

VÝBĚR OBSAHU ŠKOLNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ
Základem obsahu školního vzdělávání je učivo.
Obsah školního vzdělávání (vyučování) je to, čím působíme na žáky, co si mají osvojit a čím se působí na jejich vývoj.
Učivo chápeme jako výběr poznatků a činností z kulturního bohatství, který jako nutný předpoklad dosáhnout vyučovacího cíle, tvoří věcný základ vyučování.

VÝBĚR UČIVA:
Učivo vybíráme podle cílů, kterých chceme výukou dosáhnout. Dále také podle žáků a jejich předpokladů (tělesné, pohybové, psychické), potřeb a zájmů – tyto činitelé tvoří vnitřní podmínky.
Vnější podmínky tvoří společenské, organizační, materiální podmínky.
Kompetence učitelů při výběru učiva závisí od druhu dokumentu projektu. Úzká je v tradičních učebních osnovách, široká v rámcových vzdělávacích programech.

MOŽNOSTI VÝBĚRU UČIVA DO OSNOV I DO ROČNÍCH A TEMATICKÝCH PLÁNŮ:
• Výběr utilitární
Klade důraz na základní učivo (kmenové učivo)
• Výběr exemplární
Z příbuzných jevů a činností jsou do osnov vybírány určité příklady, které si žácí mohou osvojit a pochopit. Např. v TV se vybírají příklady některých sportovních her, něco z gymnastiky, atletiky,…)
• Výběr fundamentální
Představuje hlubší základy vědního oboru. Jde o podstatu činnosti, pochopení jejího smyslu na základě poznaných zákonitostí. Takto do hloubky by měli učivo zvládnout učitelé, vědečtí a vysokoškolští pracovníci.

KURIKULÁRNÍ DOKUMENTY

 PROJEKT VZDĚLÁNÍ A VÝCHOVY
- představuje postavení vyuč. předmětu v učebním plánu školy, vyjádřeno počtem vyučovacích hodin, systémem cílů, obsahu (učiva), prostředků a plánovaných podmínek
- může být dokumentem státním, rezortním, lokálním, školním aj. v závislosti na systému řízení různých škol
- vytyčuje základní směr výchovy a vzdělání
- v každém předmětu zahrnuje:
• učební plán, učební osnovy,
• učebnice pro žáky
• metodické příručky pro učitele- vysvětlují celkovou koncepci vyuč.předmětu, cíle tematických celků v ročníku a především rozpracovávají postupy, metody a formy v jednotlivých tématech
• směrnice a metodické pokyny- pro realizaci zvláštních forem výuky ( u TV např. plaveckých a lyžařských kurzů, výletů, školních soutěží, atd.
• obecné směrnice (organizační, inventář školních pomůcek, směrnice pro výstavbu a zřizování školních objektů, atd…)
• školní a klasifikační řád
• bezpečnostní předpisy atd.

- školské dokumenty- učební plány a osnovy- byly dříve pro učitele závazné a proto kompetence učitelů při výběru učiva byla malá, ale díky velkému rozvoji školství a vzdělávání vůbec se dříve direktivní směrnice změnily v rámcové, které předkládají širokou škálu možností a jsou velmi volné; možnost výběru učiva se ponechává i na žákovi

• UČEBNÍ PLÁNY:stanovují učební předměty a jejich časovou dotaci pro jednotlivé druhy škol

• UČEBNÍ OSNOVY:
- vychází z učebního plánu
- vydává jej MŠMT, jsou pro školy závazným dokumentem
- vymezují požadavky na vědomosti a dovednosti v jednotlivých předmětech
- v úvodní části bývá obsažena charakteristika předmětu, vymezeny základní cíle i pokyny k řízení výchovně vzdělávacího procesu; v následující části je obsah učiva

- učitel by měl respektovat mezipředmětové souvislosti tak jak to uvádí Rámcový vzdělávací program (WWW.RVP.CZ) – syntetizující přístup.

Náročnost výukových cílů - K posouzení NÁROČNOSTI výukových cílů slouží tzv. taxonomie:

• Bloomova taxonomie – kognitivní doména. Je to klasifikační model výukových cílů, hierarchicky uspořádaný podle úrovně náročnosti od nejjednodušších (pamětní osvojení) po nejnáročnější (hodnotící posouzení)
(zapamatování – pochopení – aplikace – analýza – syntéza – hodnocení)
• H. Dave – psychomotorická doména (dovednosti)
(nápodoba – cvičení – zpřesňování – koordinace – automatizace)
• Kratwohl a kol. – afektivní doména
(vnímání – reakce – ocenění – organizování – zvnitřnění)

Výukový cíl má 3 základní složky:
1. vzdělávací (poznávací, kognitivní) – vědomosti
2. výcvikovou (psychomotorickou) - dovednosti
3. výchovnou (postojovou, hodnotovou, afektivní) – postoje, vlastnosti
Aby výukové cíle nebyly stanoveny formálně a skutečně umožnovaly regulaci vzdělávacího procesu, měly by být :

Hodnocení by mělo zohledňovat široké spektrum projevů žáka, přičemž každé hodnocení žáka (ať formativní nebo finální) může učitel považovat také za reflexi kvality své práce. Hodnocení by mělo být cílené, systematické, efektivní, informativní (Slavík, 1998), nemělo by tedy zůstat jen u tradičních forem pedagogické diagnostiky – testů, ústního a písemného ověřování znalostí, rozhovorů apod. (srov. Zelinková, 2001). Lze využít např. průběžné diagnostiky žáka, rozhovorů, dotazníků, portfolia (jenž obsahuje sbírku žákových prací, díky čemuž učitel získá názorný přehled o individuálních pokrocích žáka, ale portfolio je také současně významným prostředkem k žákově sebereflexi) nebo si učitel může vést deník, kde si zaznamená úspěšný/neúspěšný aspekt hodiny a jejich příčiny. V současných českých školách však stále převládá normativní hodnocení (ČŠI 2001/2).

Struktura výuky

Struktura výuky

1. cíl výuky

2. obsah výuky

3. proces výuky

4. výsledky výuky

a) fáze výuky

b) metody výuky

c) organizační formy

d) didaktické prostředky

e) činitelé výuky

f) pedagogická komunikace a interakce

g) pedagogická diagnostika

Vymezení výukových cílů

Výukový cíl = to, co si mají z výuky žáci „odnést“ (nikoli to, co chce učitel „odučit“)
tzn. CÍL musí být formulován „v jazyce žákova výkonu“ – „co má žák umět udělat“.

Měl by vymezovat, které vědomosti musí děti získat, které dovednosti a schopnosti se budou současně rozvíjet a v jakém smyslu se bude formovat žákova osobnost (podle J. Skalkové)

Struktura cílů tématu kopíruje strukturu kompetencí – 3 složky (domény):

 kognitivní (znalosti, vědomosti)
 psychomotorickou (dovednosti – schopnosti)
 afektivní – výchovnou (postoje, potřeby, zájmy, hodnoty, osobnostní rozvoj)

Pozn: Pojem KOMPETENCE budeme chápat jako ZPŮSOBILOST, v níž se integruje
• znalost (vědomosti),
• odpovídající dovednosti a schopnosti a
• příslušné postoje, potřeby a zájmy učícího se

Požadavky na formulaci výukového cíle

Aby stanovený cíl mohl plnit svou funkci při řízení výuky, musí být:
 přiměřený (věku a možnostem dětí)
 kontrolovatelný (vyjádřený jako pozorovatelná činnost dítěte – význam tzv. aktivních sloves – viz Bloomova taxonomie cílů aj.)
 konzistentní (prostupný – nižší cíle směřují k dosažení vyšších a naopak)
 jednoznačný – formulace cíle by neměla připouštět různé interpretace

Příklad přípravy na vyučování - Fyzika – 7. ročník základní školy - II

Písemné zpracování tohoto typu je značně časově náročné. Také zkušení učitelé se připravují touto formou, ale s tím rozdílem, že si všechny body neformulují písemně, ale důkladně je promýšlejí.
Písemná příprava nemusí vypovídat o skutečné kvalitě připravenosti učitele na výuku, tu lze zjistit až na základě vlastního výkonu učitele.

Písemné přípravy si učitelé často píší na volné listy kroužkového sešitu, píší si poznámky na okraj učebnice či do učebnic zakládají volné listy s přípravou.
Důležitá je analýza a hodnocení úspěšnosti vlastní práce učitele srovnáním přípravy a reálné výukové situace – reflexe (jako prostředek růstu pedagogické způsobilosti učitele, odstraňování stereotypů v učitelově činnosti i v přípravě).
Evaluace žákovských činností by měla podléhat předem stanoveným kritériím, podle předem stanovených cílů. Pro posouzení stupně dosahování vytyčených cílů učitelům pomáhá jejich porovnání s písemnými dokumenty (standardy, učební osnovy...), použití předem stanovených kritérií. Očekávané výsledky však nemusí být vždy totožné s dosaženými, neboť zejména hodnoty a postoje jsou těžko postižitelné. Jestliže žáci skutečně pochopí cíle učiva a pokud zpětné prověření jim podá jasnou informaci o rozdílu mezi jejich práce a stanovenými cíli, jsou schopni sami sebe hodnotit. Jakmile jsou žáci zapojeni do vlastního hodnocení, zajímají se také o způsoby, jak zlepšit způsoby své práce. Sebehodnocení s sebou nese schopnost přemýšlivého posouzení své vlastní práce a je nezbytným předpokladem k efektivnímu učení. Dobré hodnocení podporuje sebedůvěru žáků a jejich chuť se učit (Black, 1998, s. 135-136). Hodnocení, tedy kompetence, dovednost může být jedním z cílů učení (Slavík, 1998, s.76).

Neplánovat, znamená plánovaný neúspěch (Petty, 2002, s. 326).

Struktura výuky - Pojmy

Vzdělávání = proces, pomocí něhož se dosahuje určitého stupně vzdělání

Vzdělání = dosažený stupeň (např. ZŠ, SŠ, VŠ)

Výchova (v užším smyslu) = proces záměrného působení na osobnost člověka s cílem dosáhnout pozitivních změn v jejím vývoji.

Vyučování =

a) běžný význam – označuje to, co se každodenně odehrává ve školních třídách v průběhu vyučovací hodiny

b) v didaktických teoriích – druh lidské činnosti, který spočívá v interakci učitele a žáků, základem je záměrné působení na žáky, aby u nich docházelo k učení

Výuka =

a) běžný význam – podobně jako vyučování

b) v didaktických teoriích – se objasňuje šířeji než vyučování, tedy jako systém, který zahrnuje jak proces vyučování, tak především cíle výuky, obsah výuky, podmínky, determinanty a prostředky výuky, typy výuky a výsledky výuky

c) podle J. Maňáka – hlavní forma vzdělávací činnosti, při níž učitel a žáci vstupují do určitých vztahů a jejímž cílem je dosahování stanovených cílů

Příklad přípravy na vyučování

Plán hodiny: Martin Novotný

Předmět: Kancelářské práce I Místnost: 27 Datum: Út 9.4.2004

Téma: Řazení do evidence, kapitola 8.2

Cíl: Žáci by měli umět

· hledat informace v abecedním seznamu

· abecedně třídit informace

Materiál: telefonní seznamy, sady kartiček pro hry, pracovní listy „Řazení do evidence“

ČAS

METODA

OBSAH

Úvod

Stanovit cíle. Zdůraznit důležitost tématu i to, že tyto dovednosti nejsou tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Stručně zopakovat minulou hodinu.

5

Otázky a odpovědi

Má někdo z vás abecedně seřazené desky nebo kazety? Známe všichni dokonale abecedu? (Hra: Co je dříve, m nebo l, t nebo r? atd.)

10

Objevování

Jak jsou sestavovány abecední seznamy? Třída dostane za úkol zjistit pravidla abecedního třídění informací na základě zkoumání telefonního seznamu. Uvést čísla, iniciály, zkratky.

20

Cvičení

Žáci hledají ve Zlatých stránkách telefonní čísla následujících institucí (soutěž na čas): čalounictví v Praze 5, poliklinika Benešov, kadeřnický salon Petra, grandhotel Pupp Karlovy Vary, Ministerstvo kultury.

30

Diskuze

Třída formuluje pravidla.

35

Zápisky

Pravidla jsou shrnuta na tabuli a žáci si je opíší do sešitů.

40

Ukázka

Názorně ukázat na fólii projektoru, jak aplikovat pravidla při třídění informací.

45

Procvičování

Cvičení – vytváření abecední kartotéky (3 sady kartiček). Dvojice obdrží kartičky; soutěží se na čas. Žáci odevzdají seřazené kartotéky ke kontrole.

57

Shrnutí

Shrnout pravidla.

(bude-li čas)

Odpovídání na otázky 1, 3, 4 a 5 z cvičebnice, str. 117, řešení úkolů z pracovního listu č. 2.

Hodnocení hodiny

Hodina proběhla dobře. Stadium objevování zabralo mnohem více času, než jsem předpokládal. Problémem při práci se Zlatými stránkami bylo hledání v rejstříku rubrik, přestože jsem se tomu již několikrát věnoval. Vysvětloval jsem to dostatečně jasně? Soutěže se velmi osvědčily! Rozhodně je zařadit příště.


Příklad přípravy na vyučování - Fyzika – 7. ročník základní školy

Téma: Páka a její užití

Cíl: Na konci hodiny žáci
a) vysvětlí vlastními slovy princip rovnováhy na páce
b) naleznou rovnovážnou polohu páky pokusem i výpočtem
c) uvedou možnosti použití páky v praxi

Obsah učiva:
1. co je to páka – definice
2. popis jejích částí (osa otáčení, ramena)
3. moment síly vzhledem k ose otáčení: M = F.a
F = síla působící na rameno
a = rameno
jednotka momentu síly – newtonmetr (N.m)
4. rovnovážná poloha páky:
M1 = M2
F1.a1 = F2 . a2

Pomůcky: kniha Fyzika pro 7. ročník/A, B (SNP, Praha, 1990), školní stavebnice pro fyziku (sestavení páky), šroubovák a uzavřená plechová krabice.

Metodický postup: Převážně demonstračně problémový výklad.
Motivační úloha – jak otevřít uzavřenou plechovou krabici? Použití šroubováku jako páky. Definice páky.
Žáci ve skupinách sestaví ze stavebnice páku, společně ji popíšeme.
Funkci páky žáci prozkoumají pomocí závaží (síla F), která na páku budou postupně v různých variantách navěšovat. Pokusí se ve skupinách formulovat, k čemu lze páku využít.
Frontální výklad učitele – moment síly vzhledem k ose otáčení.
Žáci ve skupinách nacházejí rovnovážnou polohu páky jak prakticky (se stavebnicí), tak výpočtem (jednoduchá pamětní úloha).

Nejobtížnější pro žáky: moment síl: M = F.a (1/4 vyučovací hodiny)

Motivace žáků:
Vnitřní motivace – problémová situace autentického charakteru na počátku hodiny. Další příklady použití páky v běžném životě.
Vnější motivace – zařazení soutěží (kdo první najde rovnovážnou polohu, když na jednu stranu páky zavěsí jedno závaží a na druhou stranu závaží tři).

Hygienické hledisko: Žáci střídají různá činnosti – poslouchají výklad, stručně si zapisují do sešitu, řeší praktické úkoly, bezpečnost při manipulaci s pomůckami.

Výchovný aspekt: Páku lze použít v různých krizových situacích, kdy je třeba někomu pomoci – při nehodách, při vyprošťování apod.

Organizace vyučovací hodiny: Vyučovací hodina bude probíhat ve třídě, kde žáci budou rozděleni do několika skupina po čtyřech až pěti žácích.


Časové rozvržení hodiny:
1. motivace, sestavení a popis páky (5 minut)
2. poznámky do sešitu (5 minut)
3. experimentování žáků se sestavenou pákou za pomoci závaží (5 minut)
4. objasnění momentu síly a stručný zápis do sešitu (10-15 minut)
5. praktická úloha pro nastavení rovnovážné polohy páky (5 minut)
6. početní úloha (5 minut)
7. rekapitulace cílů; shrnutí učiva (5 minut)
8. zadání domácího úkolu (5 minut)
9. domácí příprava žáka na příští hodinu (max. 30 minut)

Studium kurikulárních dokumentů, Zjištění potřeb žáků...

1. Studium kurikulárních dokumentů
a) dříve studium učebních osnov (Vzdělávací program Základní škola, Národní škola, Obecná škola)
b) dnes Rámcové vzdělávací programy

2. Zjištění potřeb žáků
 kurikulární dokumenty je nutné porovnat s potřebami žáků a jejich dosavadními znalostmi
 dříve učili učitelé podle stanovených osnov a podle jedné učebnice, která měla i metodickou příručku – to bylo často pro žáky nevyhovující, často docházelo ke zneužívání totalitními režimy k ideologickým a mocenským cílům
 dnes Rámcový vzdělávací program, resp. Školní vzdělávací program

3. Tematický plán učiva
Tematický plán učiva tvoří konečnou představu o výuce ve školním roce. Jedná se o stanovení tematických celků a počtů hodin, které jim budeme věnovat. Někdy se formulují i hlavní výukové cíle k tematickým celkům (cíl se nemá formulovat jako popis činnosti učitele, ale jako činnost žáka, kterou zvládne na konci výuky). Případně zde lze naplánovat přípravu zvláštních pomůcek, založení dlouhodobějších pokusů (např. v biologii) apod.
Zpracování tematického plánu může být individuální záležitostí učitele, ale může se na něm podílet i tým učitelů (je žádoucí).
Dříve se zpracovával na základě osnov a v souladu s učebnicemi a metodickou příručkou, dnes je větší volnost a lze zohlednit např. podmínky školy, potřeby žáků apod.
Žádoucí je připravit tématické plány pro všechny ročníky, což umožňuje návaznost a mezi vyučujícími nevznikají spory o tom, co měl kdo odučit.

Jakmile máme stanovena témata a časové proporce, připravujeme se na konkrétní vyučovací jednotku.

4. Příprava na vyučování
Pracovní řád předepisuje důkladnou přípravu učitele na výuku, ale nepředepisuje její formu. Obecně se doporučuje udělat si alespoň stručnou písemnou přípravu na hodinu. Příprava je plně záležitostí učitele. Rys (1975) rozlišuje tři typy přípravy:
a) „blesková příprava“ Co? Jak? Učitel vymezí obsah, promyslí metody a prostředky. O výukových cílech předpokládá, že jsou zakomponovány do obsahu učiva v učebnici. V praxi se s takovou přípravou setkáme často, především z nedostatku času.
b) odpovídá na otázky Co již bylo? Čeho chci dosáhnout? Jak a čím toho dosáhnout? Jaké bude mít tato hodina pokračování? Zde již učitel pracuje s cíli, které popisují, čemu se mají žáci naučit a na jaké úrovni, zařazuje vyučovací jednotku do obsahových a časových souvislostí s tím, co bylo, a tím, co bude (prakticky se to projevuje např. opakováním učiva z minulé vyučovací jednotky, zadáním úkolů na příště). Tento typ je nejčastější.
c) nejnáročnější, lze ji charakterizovat takto:
1. cíle – co chci, čeho zamýšlím dosáhnout
• konkretizace některého z obecných cílů (např. žáci dokážou provést kotoul vzad)
2. jakými prostředky chci těchto cílů dosáhnout
• obsah učiva – stručný nástin
• volba vyučovacích metod (důležitá je aktivita žáků), didaktických pomůcek, metodický postup
3. zvláštní didaktická hlediska
• jaké mají žáci o tématu předběžné znalosti, prekoncepty
• co z učiva bude pro žáky nejobtížnější
• jak budu žáky aktivizovat
• jak zajistím časovou a obsahovou kontinuitu obsahu učiva
• jak zajistím diferencovaný a individuální přístup k žákům
• jaké učební úlohy je potřeba připravit k procvičování a k upevňování učiva (včetně domácí úlohy pro žáky)
• jaká jiná hlediska (např. hygienická) je třeba respektovat
4. výchovné možnosti
• jak mohu učivo i průběh vyučování využít výchovně (se zřetelem k celku třídy i k jednotlivcům)
5. organizace vyučovací jednotky
• které pracovní podmínky si musím zabezpečit
• jaký organizační typ vyučování bude pro mou metodickou koncepci nejvhodnější
6. časový projekt vyučovací jednotky
• kolik času mohu věnovat jednotlivým fázím vyučovací jednotky
• kolik času si vyžádá domácí příprava žáků na další vyučovací jednotku
7. k realizaci přípravy
• jak budu zajišťovat pracovní součinnost žáků
• jak budu zajišťovat pracovní výsledky žáků
Jestliže učitel uvažuje výše popsaným způsobem, provádí tzv. didaktickou analýzu učiva.
Struktura vyučovací hodiny se obvykle dělí takto:
1. úvodní část (nástup, navození atmosféry, seznámení s obsahem a cílem hodiny; protahovací cvičení; dynamická část rozcvičení)
2. hlavní část (např. nácvik nových pohybových dovedností, opakování pohybových dovedností nebo rozvoj vytrvalostních schopností zvyšováním aerobní kapacity organismu)
3. závěrečná část (kompenzační cvičení)

Většina učitelů užívá pro všechny své hodiny podobně strukturovaný plán – prázdnou matici, kterou si rozmnoží a vyplní pro každou hodinu. Měla by obsahovat:
• název hodiny, cíle a úkoly, odkaz na to, které části učebních osnov zrovna probíráte, potřebné vyučovací pomůcky, další potřebné prostředky, posouzení průběhu hodiny
• dále zde může být také datum a čas hodiny, místnost, název předmětu, témata zkoušení atd.

4. Projektování výuky – realizace výuky – reflexe (evaluace) výuky (časově-tematické plány, příprava na jednotlivou výuku...

Projektování výuky – realizace výuky – reflexe (evaluace) výuky (časově-tematické plány, příprava na jednotlivou výuku, písemná příprava na výuku, orientace na kognitivní, psychomotorickou a afektivní složku učiva; struktura výuky – cíle, obsah, postupy, organizace a řízení výuky, výsledky a jejich hodnocení).


Projektování (plánování) je prvním krokem pro úspěšnou realizaci vyučování, je to plánování a promýšlení učebních cílů, jejich uspořádání a vzájemné vztahy.
Plán = představa příštího stavu věci, neměl by ho znát jen učitel, ale také žáci – měli by vědět, co se od nich po zvládnutí tematického celku očekává.

Kroky při plánování výuky
Při plánování vychází učitel z různých kurikulárních dokumentů. Na jejich základě učitel zpracovává časově tematický plán učiva a přípravu na konkrétní vyučovací jednotku.

Plánování není jen představou o budoucím stavu věci, ale je to také řada konkrétních činností k zajištění realizace záměrů, tzn. příprava pokusů, technických zařízení, pomůcek, učebních úloh, didaktických testů, ale také učebnice (pozor, dnes nejsou učebnice v některých případech věcně ani didakticky na žádoucí úrovni) a k nim zpracované metodické příručky a v neposlední řadě potřeby a zájmy žáků.

Motivační metody: =záměrné dlouhodobé i situační zásahy do motivační struktury žáků.

Smyslem při utváření optimální motivace žáků k učení je zajistit jejich vyšší aktivitu a osobní zainteresovanost vzhledem k cílům učebního procesu.
Aktivitu žáků přitom můžeme rozdělit do dvou úrovní: motivační (v níž se projevuje vztah žáka k předmětu TV) a operační )v níž jde o orientaci žáka v učivu).
Motivační metody ovlivňují vztah žáka k učení, jeho iniciativu, trvalost a intenzitu volního úsilí v činnosti. Souvisí se snahou uspokojit žákovy potřeby a využívají se incentivy.

Potřeby=vnitřní podmínky v utváření vztahu žáka k vyučovacímu procesu, jsou individuální a jsou determinovány biologicky (potřeba pohybu), sociálně (seberealizace) i vlastní zkušeností (atraktivita apod.).
Incentivy=nabídky,pobídky, důležitý je jejich vhodný výběr (např. vhodná odměna, organizace soutěží (bez vztahu incentivu k potřebě však incentiv není plnohodnotným motivem)

3 základní přístupy učitele při utváření motivace žáků k vyučovacímu procesu:
Individuální (zaměřen na konkrétního žáka, při velkém množství žáků nelze využít)
Typologický (společný motiv pro celou třídu, závisí na homogenitě třídy)
Topologický (více různých motivů, žák si vybírá).

Expoziční metody
Jejich cílem je zajistit předání obsahu učiva žákovi učitelem. Dle Mojžíška (1975) se užívají ve čtyřech základních přístupech:
a) přímý přenos poznatků od učitele na žáka (popis, výklad, vysvětlení atd.),
b) zprostředkovaný přenos pomocí názoru (ukázka, model, vysvětlení aj.),
c) heuristickým přístupem (tvůrčí aktivita žáků, řízená i neřízená učitelem),
d) metody samostatné percepční činnosti žáků.
Fixační metody
Jejich podstatou je procvičování, upevňování a zdokonalování již nacvičeného učiva. Rozdílně se uplatňují při převaze vyučovacího cíle zaměřeného na:
-nácvik nových pohybových dovedností,
-cvičení zaměřená na rozvoj pohybových schopností.

Při nácviku pohybových dovedností je cílem fixačních metod především:
-odstraňování souhybů v nacvičované dovednosti
-zpřesnění rytmu pohybových operací ,nebo dovedností v činnosti,
-zlepšení kinestetické kontroly prováděných pohybů
-aktualizace vztahu mezi vnější a vnitřní zpětnou aferentací,
-optimalizace úsilí při provádění pohybů
-vytváření účinného systému autokontroly nad prováděným pohybem.

Základem všech fixačních metod je podávání zpětných informací a optimalizace počtu opakování a dávkování zátěží. Nároky na poskytování zpětné informace v průběhu nácviku jsou závislé:
-na věku žáků (mladší potřebují info častěji),
-na povaze nacvičovaní dovednosti (složité dovednosti je třeba posilovat častěji),
-na osobnostních vlastnostech (jedince s nízkou sebedůvěrou více podněcovat zpětnou informací).

Při aplikaci fixačních metod může docházet k poklesu motivace (při opakování cvičení), mohou se měnit cíle, proč se žák angažuje (osobní uplatnění->orientace na úkol), při monotonii klesá motivace.

Při zaměření výchovně vzdělávacího procesu na rozvoj pohybových schopností je důležitá vhodná kombinace zatěžování a zotavení (superkompenzace), frekvence, intenzita, trvání, délka a druh odpočinku. Ve školní praxi se využívají metody:
-opakovaných úsilí (při rozvoji rychlosti, pohyblivosti)-je třeba dbát na přiměřenost zátěží a intervalů odpočinku mezi jednotlivými cvičeními a způsobem provádění
-nepřerušované metody (rozvoj vytrvalosti)-nutnost věnovat pozornost přiměřenosti zatížení a délce trvání.

Diagnostické a výchovné metody

Diagnostické metody
-nutnost diagnostiky a hodnocení ve výchovně vzdělávacím procesu. Z hlediska průběhu existují metody:
-vstupní diagnostiky-jejich cílem je zjištění vstupních předpokladů žáků pro nácvik dovedností a činností (na začátku školního roku, tématického celku, před nácvikem nového učiva), např. standardní motorické testy pro testování rozvoje pohybových schopností, nebo o testy k ověření stavu rozvoje dovedností (lyžařský výcvik-dělení do družstev).
-průběžné-prověřují dílčí úspěšnost v učení. Dle průběhu lze sestrojit křivky učení, dle nich můžeme korigovat a měnit učební program. Mají úzký vztah k motivaci žáků.
-finální diagnostiky-vztahují se k uzavřeným cyklům učiva (mají význam v půlroční či roční klasifikaci). Kritéria tohoto hodnocení by měli žáci znát již na začátku vyučovacího cyklu!!!

Výchovné metody
-vyplývají z pedagogických teorií a empirických zkušeností, využívány jsou metody:
Kladení požadavků učitele a jejich zvnitřnění žáky závisí na aspiracích a kontextu pedagogické situace. Účinnost závisí na přiměřenosti. Nutné jsou přiměřené cíle (příliš vysoké ani nízké nestimulují), učitel ovlivňuje aspirační úroveň.
Přesvědčování vychází z teorie utváření postojů (soc. psychologie). Učitel usiluje o zvnitřnění konkrétních a pravdivých podnětů a jejich účinné převedení do vnitřních motivů žáka.
Cvičení-jde o záměrné vytváření pedagogických situací, ve kterých je vyžadována určitá žádoucí reakce žáka (jejich opakování zvyšuje kvalitu výchovného působení).
Odměna a trest- je podstatou sociálního podmiňování-posílení a usměrnění žádoucího chování žáka (pochvala, veřejné hodnocení, cena resp. Vyjádření nesouhlasu, pokárání, odmítnutí..) Při aplikaci odměny je třeba zvážit: druh, velikost, frekvence využití odměny a její stupňování. U trestů respektovat přiměřenost, nezdvojování trestů, povahu trestů a neužívat tělesné či ponižující tresty.
Příklad-příklad učitele stupňuje i snižuje účinky výchovného působení (nesmí být rozpory mezi požadavky a konkrétním jednáním učitele).
Skupinová výchova – atmosféra, vztahy mezi žáky stimulují či nestimulují chování učících se žáků.

Vymezování výukových cílů učitelem, stanovení výukových cílů:

- Pracuje – li uč. s výukovými cíli, uvědomuje si při jejich vyhodnocení , do jaké míry byl splněn cíl hodiny. V opačném případě to nezjistí.
- Jak stanovovat specifické cíle
• Analyzovat obsah učiva ve vztahu k nadřazeným cílům ( plán práce školy, ŠVP, osnovy, předmětové kurikulum, …),
• Vyčlenit učivo základní a učivo rozšiřující
• Vymezit stupně výkonu žáka, kterých by měl v jednotlivých etapách dosáhnout –
vycházet ze ŠVP
• Uč. Vymezí podmínky, za jakých ž. výkonu dosáhne – vyjmenuje zpaměti, pomocí
tabulky, pomocí kalkulačky, pomocí učebnice, …
• Vymezit prostředky, pomocí kterých budeme splnění cílů dosahovat
• Vytýčit způsob součinnosti učitel – žák (samostatná práce, skupinová práce, …)


Práce s výukovým cílem
Výukové cíle jako prostředek pro řízení výuky:
• VC – stanovují se před vyučováním – podřizuje se jim práce učitele v hodině

• Během vyučovací hodiny se k nim učitel vrací, vyhodnocuje jejich průběžné plnění

• Pokud nastávají nečekané situace ( např. učitel předpokládá určité znalosti z nižších ročníků, ale v hodině zjistí, že žáci nemají předpokládané vědomosti), učitel
přehodnocuje VC a operativně je upravuje, nebo i zásadně mění a stanovuje si cíle nové, reálně dosažitelné.

• Podobně musí učitel upravovat a modifikovat VC podle situace, pokud učí určité téma v několika paralelních třídách.

• Systematické plánování cílů není v rozporu s trím, že učitel modifikuje a upravuje VC v souvislosti s tím, že reaguje na odezvu u žáků a vzniklou situaci v každé konkrétní třídě. Naopak chyba je na tyto situace nereagovat a strnule pracovat s cílem stanoveným před vyučovací hodinou.

• Pokud učitel dokáže seznámit žáky s VC a dokáže je zmotivovat pro jeho splnění,
vzájemná spolupráce s aktivním přístupem žáků je velmi efektivní.

• Pokud žáci nevědí, jakého cíle se má dosáhnout, nemůžeme očekávat z jejich strany velkou aktivitu a pomoc při jeho plnění.

• Mělo by platit, že čím jsou žáci mladší, tím by se jim měly předkládat bližší cíle. Před žáky starší můžeme stavět cíle vzdálenější.

• Jestliže učitel konzultuje cíle vyučování se žáky, předejde se situacím, kdy se
subjektivní cíle žáka a cíle učitele diametrálně liší. V takovém případě lze očekávat ze strany žáků nezájem o vyučování i nekázeň. Aby k takovýmto situacím nedocházelo, musí být vytyčované cíle pro žáky dosažitelné, zajímavé, atraktivní, motivující, …

• Cíl musí kromě výše uvedeného být stručně a jasně formulován, aby jej žáci pochopili a aby si v paměti mohli (během jeho plnění) uchovat jeho smysl .

• Během hodiny je vhodné sledovat, jak jsou stanovené cíle plněny a do jaké míry se
jednotliví žáci ke splnění cíle přibližují. V každém případě by mělo platit, že na konci
hodiny učitel se žáky dosažení cíle vyhodnotí.

• Žáci by také měli být vedeni k tomu, aby si dokázali sami vyhodnotit, jestli oni sami
vytýčený cíl splnili, nebo do jaké míry se přiblížili jeho splnění.

• Aktivní práce s VC rovněž stimuluje žáky k tomu, aby se učili sami s cíli také pracovat

– aby si sami stavěli před seme cíle a pak si sami vyhodnotili, jestli vytčeného cíle
dosáhli, nebo do jaké míry jej splnili.

Bloomova taxonomie vzdělávacích cílů (možná trochu zrozumitelnější)

1. Znalost (doslovně opakovat)

2. Pochopení (porozumět termínům
a koncepcím, vysvětlit vlastními
slovy, parafrázovat text)

3. Aplikace (řešit problém na základě
porozumění)

4. Analýza (formulovat teoretické
vysvětlení nebo matematický či
logický model, odvodit zákonitost)

5. Syntéza (na základě zvládnutí
předchozích stupňů vytvořit něco
nového)

6. Vyhodnocení (vybrat a zdůvodnit
nejvhodnější řešení)

3. Výukové metody a jejich klasifikace. Kritéria výběru metod ve vyučovacím procesu.

Vyučovací metoda z pedagogického hlediska znamená záměrné, plánovité uspořádání učiva, vyučovacích činností žáka tak, aby vzhledem k spolupůsobícím podmínkám byl co nejefektivněji dosažen cíl vyučování.

Základem v didaktickém procesu i pedagogicko-psychologickým jádrem vyučovacích metod je vytváření série podmětových, učebních situací, na něž má žák reagovat.
V pojmu vyučovací metoda je z hlediska učitele vyjádřen záměrný výběr učiva, jeho uspořádání, i způsob interakce se žáky.

Vyučovací metody mohou být zaměřeny na různé vyučovací cíle. Jak na utváření optimální motivace žáka, řízení a rozvíjení procesu poznávání nového učiva žákem, tak i k fixaci a kontrole jeho vědomostí a dovedností, tvůrčího uspořádání učiva i efektivní organizaci práce.

Klasifikace metod
-závisí na volbě kritérií.
-často užívaná Mojžíšova klasifikace vyučovacích metod: (motivační, expoziční, fixační a diagnostické)

Dvojice cílů: INDIVIDUÁLNÍ

ADAPTAČNÍ A ANTICIPAČNÍ CÍLE
 adaptační – zaměření výchovy na přítomnost, na přizpůsobení se současnosti
 anticipační – příprava na budoucí realitu
 dnes snaha spojit tyto dvě orientace; rychlý rozvoj vědy a techniky  nutnost předvídat budoucí vývoj

TEORETICKÉ A PRAKTICKÉ CÍLE
 teoretické – těžiště v systému vědomostí
 praktické – základ v dovednostech a návycích
 Moderní pedagogika zdůrazňuje spojení výchovy se životem; kritika teoretismu tradiční výchovy a důraz na praktické aspekty je charakteristický pro většinu směrů 20. století

AUTONOMNÍ A HETERONOMNÍ CÍLE
 autonomní – cíl, který si stanoví sám jedinec
 heteronomní – cíl stanovený jinými činiteli (státem, pedagogem, rodičem,…)

Cíl výchovy je tvořen řadou dílčích cílů. Ve spojení se složkami výchovy se jedná o cíle rozumové, mravní, pracovní, estetické a tělesné výchovy.
Vlastnosti cíle: popsatelnost, vymezení v čase, etapovitost
Konečným cílem výchovy je ideál plného a harmonického rozvoje osobnosti.
Komenský požaduje rozvíjet ″všechny ve všem všestranně″.

Požadavky na výukové cíle - Komplexnost výukových cílů

Cíle kognitivní
• Stanovit, u kterých částí stačí pouze reprodukce, kde vysvětlení, kde aplikace, atd.
• Žák by měl vědět, co a na jaké úrovni se od něj očekává

Cíle afektivní
• Zde se plánuje
- kde ž. dostane prostor pro vyjádření svých myšlenek, zkušeností, …
- Kde je možné očekávat polemiku
- které úkoly a pro kterou skupinu ž. použít, …
• Vhodné je využití nečekaně vzniklých situací

Cíle psychomotorické
- Uč. Stanoví, jaké psychomotorické dovednosti má ž. získat
- Důležité zejména u LP

Konzistentnost (soudržnost) výukových cílů
- Podřízenost nižších cílů vyšším a vzájemná provázanost
- Cíle tématických celků a cíle nižší – viz úvod – je věcí učitele
- Cíle na sebe musejí navazovat
- Uč. Musí neustále korigovat VC podle situace ve třídě
- Není nutné, aby na každou hodinu měl učitel stanovený výukový cíl. Někdy bude plnit jeden VC dvě, nebo i tři VH, někdy bude mít v jediné hodině několik VC.

Kontrolovatelnost výukových cílů

- Požadovaný výkon ž. – vyjádřit pomocí aktivních sloves – dokáže nakreslit, odvodit,
vypočítat, definovat, zapsat, … - tento výkon a tato aktivní slovesa vyplývají z ŠVP
- Podmínky – samostatně provést, odvodit z PSP, za použití kalkulačky, s využitím učebnice
- Norma výkonu – vymezit počet chyb, aby bylo možno považovat cíl za splněný


Druhy cílů
- individuální X sociální
- obecné X specifické
- materiální/informativní X formální/formativní
- adaptační X anticipační
- teoretické X praktické
- autonomní X heteronomní

Dvojice cílů:
INDIVIDUÁLNÍ – SOCIÁLNÍ CÍLE
 Individuální – zaměřené na osobní rozvoj jedince, jeho prospěch a uplatnění; Locke, Rousseau, Spencer, reformní směry 20. století
 Sociální – příprava jedince na prospěšný život ve společnosti, příprava na sociální role; Platón, Aristoteles, středověk, i Komenský, socialistická pedagogika
 jde o to vytvořit harmonii mezi individuálními a sociálními cíly pro šťastný osobní život jedince i pro jeho život ve společnosti

OBECNÉ – SPECIFICKÉ CÍLE
 obecné – společné veškeré výchově
 specifické – spjaté s určitou profesí, sociální fcí, konkrétní vědomosti, dovednosti, návyky, postoje

MATERIÁLNÍ – FORMÁLNÍ CÍLE
 materiální (informativní) – směřují k osvojení určité učební látky
 formální (formativní) – zaměřeny na rozvoj schopností, např. matematické učivo je

1. Stanovení výukových cílů. Výukové cíle jako prostředek pro řízení výuky. Taxonomie cílů podle Blooma.

- edukační cíl = základní ped. kategorie, projektuje výchovně-vzdělávací výsledky, vyjadřuje účel edukace a implikuje směr působení, metody, principy, prostředky, formy atd.; je to konkretizace žádoucího stavu
- historicky a kulturně podmíněná ped. kategorie – mění se; rozdíly mezi jednotlivými ped. koncepcemi jsou právě ve formulaci cílů silné (existencialismus – rozvoj jedince, reformní pedagogika – aktivnost, tvořivost,…; neotomismus – láska k Bohu, pokora; atd.)
- některé ped. směry odmítají formulování cílů (antipedagogika, antiautoritativní výchova, antidirektivní výchova) jako prvek edukační diskriminace
- důležitá je reálnost, splnitelnost cíle, tudíž i správná formulace cílů v tomto smyslu
- problematikou edukačních cílů se zabývá jedna z ped. disciplín – ped. teleologie (telos – řeč. cíl)

- progresivním trendem je charakterizovat cíle v podobě dosahovaných kompetencí žáky (viz Rámcové vzdělávací programy – RVP: cíle jsou formulovány v RVP)
- cíle zahrnují: a) hodnoty a postoje, b) produktivní činnost a praktické dovednosti, c) poznatky a porozumění
- rozlišujeme cíle: vyučovacího předmětu, ročníkové, pro určitá témata, pro výukové situace apod.

Regenerace – nutriční suplementace

Regenerace sil je biologický a společenský proces, který má za úkol vyrovnat a obnovit reverzibilní pokles funkčních schopností organizmu a jednotlivých orgánů. Regenerace je také významnou prevencí poškození z přetížení.
Regenerace je zabezpečována řadou činnosti člověka, které mají odstraňovat únavu a obnovovat schopnost vypořádat se úspěšně s novou zátěží.
Regenerace sil dosud byla a je vázána především na výkonnostní sportovce, kteří směřují svůj tréninkový proces k co nejlepšímu umístění v soutěži. Zde regenerace sil je prostředkem přípravy na sportovní výkon.
Chtěl bych také upozornit na obrácenou situaci, kdy sport by měl být prostředkem regenerace sil běžného člověk. Sportovně – rekreační aktivity by měly být navyklou součástí denního režimu, která se podílí na odstranění pracovní a jiné duševní a fyzické únavy.

REGENERACE SIL VÝKONNOSTNÍCH SPORTOVCŮ
Úkolem regenerace sil je odstraňovat příčiny únavy. Sportovcům se doporučuje:
• rozumně regulovat tréninkovou tělesnou zátěž, střídat zátěž s odpočinkem, věnovat dostatek času odpočinkové fázi
• nevěnovat se pouze sportu, dostatek času věnovat jiným činnostem, zálibám, hudbě, výtvarnému umění
• naučit se a používat tělesné a duševní uvolnění (relaxaci) – sugesce, autosugesce, jóga, tai-či apod.
• dostatek spánku
• dostatek tekutin, rozumně se stravovat podle potřeb organizmu
• včas odhalovat a řešit zdravotní problémy (průběžné a pravidelně sledovat zdravotní stav, preventivní prohlídky)
• včas odhalovat a řešit psycho-sociální problémy (průběžně sledovat sportovce, komunikovat se sportovcem, zajímat se o jeho společenské potřeby a zájmy)
• využívat fyzioterapeutické procedury (masáže – viz. zvl. kapitola č. 14, voda, chlad, teplo)

SUPLEMENTACE KREATINU

Některé zdroje přinášejí informace o fyziologické funkci kreatinu v energetickém metabolismu svalových buněk. Kreatin se normálně nalézá také v srdeční svalovině, mozku, varlatech.

Mnohé předložené práce dokládají příznivý vliv na regeneraci energetických zdrojů ve svalu při současném sprinterském nebo silově odporovém tréninku. Uvádějí, že lze prodloužit trvání supramaximálně intenzivních výkonů - rychlostní, sprinterské a opakované silové výkony s maximálním úsilím, které trvají minimálně 6-15 a maximálně 60 vteřin (plavání, běh, hokej, fotbal). Nepředpokládá se pozitivní efekt na maximální silové výkony, trvající asi do 6-15 vteřin. Zvyšuje se také množství svalové hmoty. Větší efekt je u mužů než u žen.

V medicíně se užívá jako lék: Creatinolfosfatum natricum (Neoton) jako přídavek do perfúzních kardioplegických roztoků (3g/l roztoku) s pozitivním vlivem na zachování integrity buněčných membrán, tj. určitým kardioprotektivním účinkem. Zkouší se aplikace při akutním IM, nestabilní ICHS, před koronární angioplastikou. Negativní účinky: hypotenze při rychlé aplikaci. Dávkování: 2 g bolus za kontroly TK a pak 4 g/h po dobu 2 h i.v., pak 2x denně 2 g i.v.

Materiály

Nejčastěji využíváme materiály komerčně vyráběné přímo k tomuto účelu. Můžeme však s výhodou využít mnohdy i běžných medicinálních materiálů.

Jako adhezívní lepivá vrstva bývá používán oxid zinečnatý, kaučuk nebo polyakryláty.
Neelastické materiály jsou nejčastěji bavlněné, často bývá využit i jiný materiál jako je hedvábí (zejména u hypoalergenních) nebo syntetický materiál. Nároky jsou kladeny na dobrou adhezi a pevnost v tahu. Materiál by měl být prodyšný a odolný proti vodě. K impregnaci se používá kaučukových resp.latexových bazí. Páska má být dobře trhatelná v podélném i příčném směru. Některé pásky jsou opatřeny okrajovým vroubkováním pro snadné trhání (v běžné praxi při ošetření nestříháme ale trháme jednotlivé segmenty).

Elastické materiály jsou protažitelné v podélném nebo v podélném a příčném směru. Základem bývá bavlněná nebo kombinovaná tkanina. Elasticita se pohybuje v rozmezí 30-60%. Podtape je většinou syntetický materiál - polyamid, polyester někdy v kombinaci s bavlnou. Kohezívní obvazy nepřilnou ke kůži ani k ochlupení, přilnou pouze samy k sobě a mohou mít až 100% eleasticitu. Materiály k podložení promiňujících částí jsou většinou na syntetické bazi polyesterů a latexu.

Pracovní postup

Poloha pacienta
Většinou se tape nakládá v neutrální poloze příslušného kloubu. Před zahájením vlastního postupu pacienta uvedeme do vhodné polohy, která zajisti dobrý přístup k ošetřované oblasti. Tato oblast musí být nejen volná k práci lékaře, ale též příjemná pro ošetřovaného. Využíváme podkládání a opory končetin.
Kožní kryt
Nejprve je třeba připravit ošetřovanou oblast. Zkontrolujeme kůži, zda není postižena, očistime ji a pokud je mastnější, je vhodné ji lehce odmastit benzínem. U pacientů s výraznějším ochlupením doporučujeme lokální epilaci (oholení), což usnadní především pozdější snímání tapu.V případě epilace nezapomenout dezinfikovat kožní povrch. Dalším krokem je aplikace speciálního lepidla pod tape. Lepidlo má hned několik funkcí. Sníží iritaci a riziko alergizace kůže, sníží rizika lokální kožní infekce, zvýší adhezi tapu ke kožnímu povrchu, usnadní naložení neadhezívních materiálů - podtape - na kožní povrch. Při snímání tapu později dochází k odtržení v rozhraní tape - lepidlo a výrazně se šetří kůže a snižuje epilace.
Zkontrolujeme, zdali na místech distálně od budoucího tapu se nenacházejí předměty, které by při drobné venostáze pod tapem mohly působit strangulačně (prstýnky, těsné řetízky. apod.).
Dalším krokem je naložení kotvících tahů. Ty probíhají zpravidla cirkulárně po okrajích. Důležité je jejich volné přiložení na kůži, přitažení by mohlo vést k pozdější strangulaci tapované oblasti. Dalším krokem je podložení promiňujících okrajů.V případě nepodložení dochází v zátěži ke zvýšené tlakové sile proti tuhé promiňující struktuře a ke hmoždění měkkých tkání nad kostěnými povrchy. Obložíme-li tyto struktury, rozložíme tlak tapu na ohroženou oblast rovnoměrně, respektive přeneseme jej i do okolí. K tomuto účelu se hodí velmi dobře tužší pěnová guma. Podkládat budeme i místa kde předpokládáme zvýšené riziko iritace kůže frikčními mechanizmy. V tomto případě aplikujeme na kůži rizikového místa vrstvu vazelíny nebo indiferentního mastného krému, který překryjeme měkkým mulem. Obdobným způsobem postupujeme při cílené lokální aplikaci léčiv.

Postavení končetiny

Většinu obvazů přikládáme v neutrální pozici kloubu. Postavení může modifikovat i výsledný efekt tapu - omezení hybnosti je výraznější na straně opačné, nežli ke které je odklonění v kloubu při zvolené pozici.
Naložení podtape
Základními většinou cirkulárními tůrami (již v korektním postavení končetiny) přikládáme materiál, který má za účel chránit kůži nebo šetrně elasticky zvýšit kompresi ošetřované oblasti. Používáme tenký molitan, netkané měkké textilie, adhezívní elastické materiály nebo kohezívní obinadla (nepřilnou ke kůži, ale pouze samy k sobě).
Tahové pruhy
Přikládáme ve směru postižených struktur, respektive struktur, které mají být odlehčeny. Měly by navazovat na kotvící tahy. Jedná se o základní konstrukci tapu, která zajistí funkční efekt (odlehčení poraněné krajiny, omezení krajní polohy, změnu biomechaniky tejpované oblasti).
Zajišťovací pásky
Nemají cirkulární charakter, jsou kratší délky, mají za úkol dobře fixovat tahové pruhy, zabránit jejich uvolnění nebo posunu v zátěži. Dbáme na to, aby nebyly nakládány pod tahem a aby výsledný obvaz neškrtil.
Doplňkové tahy
Těmito tahy, které mají většinou charakter v prostoru procházející spojky (uzdičky) mezi opačnými póly tapu, výrazně omezujeme rozsah pohybu - resp. přesně jej limitujeme (vymezujeme).
Krycí materiál přikládáme méně často, většinou v případě předpokladu dlouhodobějšího ponechání tapu, jako ochranu před znečištěním.
Doba naložení
Je různá. Ve sportovně medicínské praxi se setkáváme nejčastěji pouze s krátkodobým přiložením na dobu sportovního výkonu (tréninkové jednotky závodu). Z kurativních důvodů může být obvaz naložen déle - většinou několik dní. V indikovaných případech i několik týdnů. V případě dlouhodobého naložení je však nutno pacienta pečlivě poučit a pravidelně tape kontrolovat.
Snímání tapu
Ke snímání užíváme nůžky s tupým hrotem nebo speciální nůž na tape. Kulatou špičku nůžek nebo nože doporučujeme potřít vazelínou, která zajistí hladký posun po kůži a omezí riziko jejího poranění. Po podélném prostřižení film lepidla zaručí hladké oddělení obvazu od kůže bez jejího poškození, respektive bolestivé epilace. Zbytky lepidla a adhezívní vrstvy náplastí odstraníme benzínem. Dále se doporučuje po běžném omytí kůži promazat běžným ochranným krémem nebo tělovým mlékem.
Indikace k neprodlenému sejmutí tapu
Bolestivost narůstající po naložení tapu. Otok objevující se distálně od naloženého tapu stejně jako změna barvy kůže (zbělení nebo lividní až fialový nádech), neurologické komplikace jako parestézie, hypestézie, pocit mrtvění končetiny, výjimečně poruchy hybnosti. O brzském odstranění budeme uvažovat i v případě promočení obvazu.
Rehabilitace
Naložená náplasťová fixace neznemožňuje rehabilitační péči o pacienta. Kromě cílené léčebné pohybové aktivity je možno aplikovat i některé fyzikální léčebné metody zaměřené na urychlení hojení a normalizaci stavu.
Závěr
Metoda náplasťové fixace při lege artis použití urychluje hojení, snižuje bolestivost, zabraňuje přetížení ošetřené krajiny nadlimitním rozsahem pohybu. Zlepšuje žilní návrat a lymfatickou drenáž. Masážním efektem urychluje vstřebávání otoků a hematomů. V některých indikacích nemá terapeutický ekvivalent, jindy ji z indikačního pole vytlačují individuálně či sériově vyráběné ortézy s obdobným indikačním spektrem.

Indikace a Kontraindikace

Indikace
Teprve na základě co možno nejexaktněji stanovené diagnózy se rozhodujeme pro náplasťovou fixaci. Je vhodná pro lehká poranění svalů - přetížení, distenze, parciální ruptury a drobné hematomy.U vazů a šlach je metoda vhodná pro distenze, parciální ruptury, výjimečně pro izolované kompletní ruptury drobných vazů. Dále ji s výhodou využijeme u tendinitid a tendovaginitid. Mnohdy zvládneme touto technikou i úporné úponové bolesti. Subluxační postavení s následným poraněním kloubního pouzdra, výjimečně reponované kompletní luxace drobných kloubů, chronická instabilita nebo hyperlaxita. Metoda je využitelná i při přechodu z rigidní fixace (sádra, dlaha) na zátěž běžnou aktivitou. Je vhodná i při chronických a degeneratívních postiženích - počínající osteoartróza, svalová hypotrofie, chronická přetížení statickou nebo opakovanou dynamickou zátěží.

Kontraindikace
Nikdy nenakládáme tape u nejasné diagnózy. Jednoznačnou kontraindikací k naložení náplasťové fixace jsou závažná poranění. V případě svaloviny to jsou velké a kompletní ruptury, zejména v případech podezření na arteriální krvácení s rizikem rozvoje syndromu lože (compartiment sy). Závažná poranění kloubů, hemarthros, nereponované dislokační úrazy, kompletní ligamentózní léze, poranění velkých šlach. Jakékoli zlomeniny nosných kostí a dislokované zlomeniny drobných kostí. Akutně probíhající zánětlivé změny septické i aseptické (dna) zejména s výrazným nitrokloubním výpotkem. Stejně tak závažné formy artrózy a defekty chrupavek nosných kloubních ploch. Kontraindikací jsou i kožní onemocnění a poškození kožního krytu.

Psychika a Kožní kryt

Psychika
Většinou působí na psychiku velmi pozitivně pocit funkční stabilizace, schopnost vyšší nebo i plné a bezbolestné zátěže, umožnění dřívějšího nástupu do rehablilitační resp. sportovní aktivity. Důležité je též vědomí ochrany pohybového aparátu před dalším poškozením. Nelze opomenout ani velmi silný placebo efekt, zejména při „ autotape“, kdy naložená fixace sice nesplňuje žádnou ze základních podmínek správně naloženého tapu, ale jedině tato ( mnohdy až rituálně přesně prováděná) forma umožní sportovci plný výkon.
Daleko méně časté jsou negativní dopady tape na psychiku sportovce, zejména pro omezení pohybu a volnosti končetiny s pocitem zavzatosti a dyskomfortu z důvodu zamezení pohybu do krajní polohy tapované krajiny.
Překážkou naložení tape může být i pocit omezení možností osobní hygieny.

Kožní kryt
Vliv na kůži a podkoží je mechanický, termický a chemický.
Při naložení tapu dochází k lokálnímu zvýšení tlaku na kožní kryt. V místech kde hrozí v důsledku pohybu k vlnění až překládání náplasťové fixace, stejně jako v místě fyziologických prominencí zejména kostěných struktur, může dojít v plné zátěži i k mechanickému poškození kožního krytu. Nešetrným naložením tapu s vysokou adhezí k povrchu těla může dojít k též k porušení kožního krytu zejména snímáním při opakovaném použití. Dochází ke vzniku drobných trhlin zasahujících až do podkoží. Jejich patrnost se následně zvyšuje sekundární iritací. Opakovaným snímáním dochází též k odtrhávání povrchové ochranné hyperkeratotické vrstvy, stratum corneum se zeslabuje, v extrémních případech se obnažuje až stratum lucidum a dochází k prohlubování iritace kůže. Vysokou adhezí a nízkou prodyšnosti může dojít též k omezení evaporace a k lokálnímu přehřívání. Při naložení tapu dochází při funkčním zatížení k proměnnému tahu za kůži ve směrech souhlasných s povrchem těla. Dochází takto k mechanickému rozevírání kožních pórů a zvýšené prostupnosti kožního krytu. Tímto principem lze též vysvětlit i zvýšenou účinnost lokálních aplikací medikamentů pod tape. Obdobným mechanizmem může docházet k pronikání chemických látek z adhezívní vrstvy do podkoží. Navíc překrytí povrchu zamezí možnost běžného odstraňování škodlivin z kožního povrchu. Může dojít k lokálnímu podráždění až k alergizaci. Dalším faktorem, který je nutno brát v úvahu je pocení. Pot vylučovaný kůží pod adhezívní obvaz snižuje jeho přilnavost a klesá fixační schopnosti celého obvazu. Může dojít až k maceraci kůže stagnací potu pod fixací.

Oběhový systém

Pohyb kožního povrchu současně s naloženým tapem má podobný efekt jako klasická masáž - zvyšuje prokrvení podkoží, zlepšuje i lokální lymfatickou cirkulaci.

Tohoto efektu využijeme zejména při resorbci otoků a hematomů a k urychlení hojení.

Tento efekt je velmi důležitý, při ošetření potraumatických stavů, kdy doprovodně dochází vždy k určitému současnému poranění cévního a lymfatického systému.

Masážní efekt se rovněž spolupodílí na zvýšené resobci léčiv (ale i škodlivin) z kožního povrchu.

Po naložení tapu dochází při pohybu ke změnám obvodu ošetřené oblasti a v tomto důsledku k měnícímu se tlaku pod naloženou náplasťovou fixací.

Při svalové aktivitě dochází ke střídavým tlakovým změnám v celé cirkulárně bandážované oblasti a tím i současně změnám zevního tlaku na stěny cév a k výraznému posílení svalové pumpy a zlepšení lymfodrenáže.

TAPING

Taping je fixace postižené struktury pomocí náplasťových tahů. Jedná se o metodu velmi starou, jejíž kořeny spadají do období starého Egypta. Precizní způsob balení mumií nám ukazuje dokonalost tehdejší bandážovací techniky.

Metodu používal i Hippokrates k fixaci zlomenin za současného dlahování. Od roku 1892, kdy byla vynalezena leukoplast se setkáváme již se soudobými fixačními technikami. Poprvé byly popsány A. Hoffou.v Německu a newyorkským chirurgem V.P. Gibneyem. V roce 1930 vychází v Mnichově první atlas fixačních technik pomocí náplastí.

Náplasťová fixace tvoří přechod mezi lehkou elastickou bandáží a rigidní sádrovou fixací. Pevnost tapu může být modifikována - závisí na způsobu naložení a na použitém materiálu. Metoda je velmi často využívána ve sportovní medicíně. Je široce rozšířena a tape je nakládán nejen lékaři, ale i maséry, trenéry a často i samotnými sportovci - mnohdy bez hlubších znalostí principů této techniky. Panuje všeobecná představa, že taping je metodou odlehčující pohybový aparát. Vliv na lidský organizmus a tím pádem i efekt naložené bandáže je však mnohem komplexnější.
Práce předkládá shrnutí mechanizmů působení na lidský organizmus a zamýšlí se nad indikacemi tapingu.

Pohybový aparát a Nervový systém

Pohybový aparát
Pohybový aparát - konkrétně svaly, šlachy, vazy, klouby a kosti jsou základním cílovým systémem efektu tapingu. Účelem vhodně naložené bandáže je maximálně odlehčit, podepřít a ochránit definovanou strukturu. Tape přebírá část silových nároků na bandážovanou oblast, modifikuje biomechaniku a především omezuje cíleně rozsah krajních pohybů. Omezením krajních poloh urychluje i dohojení poraněných struktur. U volných kloubů zamezuje pohybu do extrémních, mnohdy až subluxačních poloh. Řídíme se zásadou zvyšovat stabilitu se zachováním mobility - funkce ošetřené oblasti. Zachování funkce a zatížitelnosti je hlavním motivem pro užívání tape. Zjednodušeně můžeme říct, že z hlediska na pohybového aparátu je funkce tape limitována zejména fyzikálními zákony a rozložením vektorů sil.

Nervový systém
Nervový systém hraje neméně důležitou úlohu v působení tapu na organizmus. Modifikace inervace, zejména proprioceptivní podstatným způsobem zvyšuje „ zájem“ CNS o oblast s naloženou fixací. Trvalé dráždění exteroreceptorů náplastí vyvolá senzorické vzruchy v aferentních neuronech jdoucích do zadních provazců. Interneurony zde vybaví vzruchy v motoneuronech jednoho či více segmentů a dojde k určité reflexní odpovědi. Trvání podnětů pak vede k tonické reflexní odpovědi. Zvýšení svalového tonu je reflexní činnost na úrovni míchy. Jeho zvýšení vede ke zpevnění sledované oblasti a k vyšší připravenosti k reakci na nenadálý - zejména nociceptivní podnět.

CHRONICKÁ POŠKOZENÍ

Měkké struktury pohybového aparátu
Tato chronická poškození jsou většinou ve formě subchronického až chronického zánětu poškozené struktury, který se projevuje dlouhodobou (měsíce, roky) bolestí (na rozdíl od akutního zánětu, který se projevuje otokem a zvýšeným prokrvením a teplotou).
Rozsah:
• chronické záněty vazů a šlach svalů (tendinitis, peritendinitis, myositis)
• chronické záněty tíhových váčků (bursitis)
• chronické záněty úponů šlach na kosti (entezopatia, inzertionitis, tenoperiostitis periostosis) např.: kalcifikace a osifikace hematomu v hloubce svalu po jeho poranění nárazem (myositis ossificans) např. po srážce se soupeřem ve fotbalu apod. a následném pokračování svalové činnosti (stav zhoršuje také masáž a prohřívání)
• úpony dlouhých natahovačů prstů ruky a zápěstí na zevní nadkloubní hrbol pažní kosti ("tenisový loket"; držení tenisové rakety při úderech backhand)
• šlacha kvadricepsu stehna (patelární vaz) a její úpon na drsnatinu holenní kosti ("skokanské koleno", basketbalisti; výskoky a doskoky; extenze kolenního kloubu)
• Achillova šlacha trojhlavého svalu lýtkového a její úpon na hrbol patní kosti, s možným vznikem osteofytu ("horní ostruha") (běžci, fotbalisti, skokani, basketbalisti, tenisti, hráči sqaush a další; výskoky, doskoky na špičky nohou, odrazy), atd...

Příčiny:
Vznikají v důsledku pokračujícího zatěžování již přetížených a akutně zanícených tkání a současného neléčení nebo nedostatečného léčení akutních poškození z přetížení.
používání dopingu, zvl. steroidních anabolik
Následky:
V případě šlach a vazů dochází k jejich nahrazování méněcennou jizevnatou vazivovou tkání (křehčí a méně pevná, zhrubělá) až k odumírání buněk - rozvoji nekrózy. Snadněji pak dojde k natržení či přetržení.
V případě úponů na kost dochází často v různé míře k jejich osifikaci - tvorbě osteofytů (ostruhy na patní kosti apod.), které pak mohou dráždit a poškozovat okolní měkké tkáně.

Poškození kloubů poškození kloubní chrupavky, artróza

Příčiny:
opakované dlouhodobé přetěžování kloubů sportovním tréninkem a soutěžemi
nedostatečná hydratace a nutrice měkkých částí kloubů (chrupavky, menisky, disky)
stavy po úrazech a nemocech kloubů
poruchy statiky a dynamiky kloubů v důsledku poruchy svalového aparátu (svalová dysbalance)


Poškození kostí

zánět kosti - např. osteitis pubis u fotbalistů a běžců
Příčiny: opakované přetěžování úponů adduktorů stehna
plíživé zlomeniny se mohou vyvíjet po delší dobu

Příčiny:
opakované vytrvalostní zátěže u běžců, basketbalistů, chodců (stehenní kosti, kosti bérce, nártní kosti)
oslabená struktura a pevnost kosti, např. po úraze, po dlouhodobější nečinnosti
používání dopingu - steroidní anabolika

Svalová složka:

Síla (schopnost vyvinout mechanický tlak proti odporu – základní kontrakční vlastnost svalových vláken, celého svalu a svalových skupin),
Silový výkon (Pracovní výkon) - účelné vykonávání svalové práce v čase
Vytrvalost - schopnost pokračovat v pracovním výkonu v čase, i přes narůstající únavu. Z energeticko – metabolického pohledu ji lze rozlišit na vytrvalost v převážně aerobním výkonu a vytrvalost v převážně anaerobním výkonu.
Protažení nebo zkrácení svalů - rozsah kloubní pohyblivosti a celkové tělesné ohebnosti souvisí s délkou, příp. zkrácením, svalů). Velký svalový objem může omezit rozsah pohybu v kloubu.
Činnost svalů je spouštěna naší vůlí, řízena nervovými centry a je naprosto závislá na činnosti orgánů a systémů metabolické a transportní složky, na stavbě kostry.


Tělesné orgány a jejich funkce reagují na pohybovou zátěž, dochází v nich k okamžitým změnám. Přetížení je může poškodit (poranění a nemoci) a vést k jejich selhání. Slabý podnět je dostatečně nestimuluje. Opakovaným zatížením se orgány a systémy mohou přizpůsobit – dobře se adaptovat - upevňuje se zdatnost a zdraví. Nedostatek zátěže vede ke snížení míry adaptace (hypo- nebo desadaptace). Opakovaná nadměrná zátěž vede k poškození – maladaptaci.

AKUTNÍ POŠKOZENÍ

Tato poškození hrozí především při nadměrné a extrémní zátěži, v případech zdravotního oslabení nebo při potlačení ochranného mechanismu únavy.
Plíživá poškození struktur pohybového aparátu (mikrotraumata)

Rozsah:
• zlomeniny kostí (stehenní a holenní kosti, nártní a jiné kosti)
• akutní záněty úponů šlach na kostech dolních a horních končetin, na pánvi, na výběžcích obratlů ("entezitis")
• akutní záněty vazů a šlach (tendinitis)
• akutní záněty šlachových pochev (tendovaginitis)
• akutní záněty tíhových váčků (bursitis)
• akutní záněty kloubních pouzder (synovitis)
• akutní záněty svalů (myositis)

Mikrotraumata
Opakovanými drobnými úrazy často i klinicky němými mohou vznikat ve svalu drobné
ruptury, které se hojí jizvou a ve svalu svalová vlákna jsou nahrazována jizvou. V oblasti
mikrotraumat může vznikat heterotopická kalcifikace nebo ossifikace - příklad : adduktory -
přitahovače - u jezdeckého sportu

Příčiny zlomenin kostí:

dlouhodobé opakované přetížení na hranici biologické únosnosti - chůze, běh, výskoky, skoky (ultramaraton, dálkové pochody, basketbal a j.) v průběhu jednoho extrémního vytrvalostního výkonu
oslabení kosti - osteoporóza - po její fixaci, po menopauze, ve vyšším věku, po celkové léčbě kortikoidy
Příčiny ostatních plíživých poškození - zánětů úponů, vazů, šlach, svalů:
dlouhodobé opakované přetížení na hranici biologické únosnosti v průběhu jednoho extrémního vytrvalostního výkonu po mnoha opakovaných vytrvalostních nebo silových výkonech chůze, běh, výskoky, skoky, plavání, údery do míče, vrhy, hody, posilovací cvičení s činkami nebo na posilovacím stroji, vytrvalostní běhy a pochody, basketbal, volejbal, a j.
používání nevhodného sportovního nářadí, výbavy, výstroje atd., např. nevhodná velikost a tvar tenisové rakety, tvrdost výpletu, velikost a tvar bicyklu, velikost a váha hokejové hole, tvar rukojeti lyžařské hole atd.
Příklady mikrotraumat měkkých tkání:
úpony napřimovače páteře na bodcových výběžcích obratlů (vzpěrači, vrhači, kulturisti; posilování zad)
šlachy zevních rotátorů ramenního kloubu a jejich úpony na pažní kost - malý oblý sval, podhřebenový sval (plavci, volejbalisti)
šlachy abduktorů paže - nadhřebenový sval, deltový sval (plavci, basketbalisti, volejbalisti, tyčkaři)
šlachy vnitřních rotátorů ramenního kloubu a jejich úpony na pažní kost - podlopatkový sval, široký sval zádový, velký a malý prsní sval (plavci, volejbalisti) , atd atd...

14. MUSKULOSKELETÁRNÍ SYSTÉM A FYZICKÁ ZÁTĚŽ

musculus – sval, skelet – kostra
Do tohoto systému patří svaly, šlachy a jejich úpony, kosti, zlomeniny kostí, klouby a vazy pohybového aparátu.

Osový skelet
Páteř - 7 obratlů krčních, 12 hrudních, 5 bederních, 5 křížových srostlých v sacrum a 3-4 obratle kostrční srostlé v kostrč.
Na obratlích se rozeznává mohutné tělo - corpus vertebrae, k němu připojený oblouk - arcus vertebrae, oblouk začíná tzv. pediculus vertebrae. Mezi tělem a obloukem se nachází páteřní kanál. Z oblouku odstupují příčné výběžky- processus transversi a výběžek trnový processus spinosus. jednotlivé obratel na sebe nasedají těly, mezi nimiž jsou vloženy intervertebrální disky a obratlovými ploškami na oblouku - processus articularis superior a inferior.

Kost – os
organická a anorganická složka
osteoblasty – tvoří organickou složku matrix, ovlivňují jeho mineralizaci, když je osteoblast obklopen matrix, ořechází do klidového stadia - osteocyty
osteoklasty - zajištují odbourávání kostní matrix
organická složka ossein + kolagen, na ten se ukládá anorganická složkasloučeniny P a Ca
Typy kostní tkáně
kost fibrilární – plsťovitá, embryonálně, nepravidelné uspořádání
lamelosní – vrstevnatá, tvoří lamely a osteony

Svalová tkáň
kontraktilní aparát – aktin-myosin
hladká – jednojaderné buňky, ve stěnách orgánů, není volně ovladatelná
příčně pruhovaná – mnohojaderný útvar tvořící vlákna, splýváním myoblastů, kosterní svaly, volně ovladatelná
myokard – sít vláken spojená plasmatickými můstky(interkalární disky)