Smyslem při utváření optimální motivace žáků k učení je zajistit jejich vyšší aktivitu a osobní zainteresovanost vzhledem k cílům učebního procesu.
Aktivitu žáků přitom můžeme rozdělit do dvou úrovní: motivační (v níž se projevuje vztah žáka k předmětu TV) a operační )v níž jde o orientaci žáka v učivu).
Motivační metody ovlivňují vztah žáka k učení, jeho iniciativu, trvalost a intenzitu volního úsilí v činnosti. Souvisí se snahou uspokojit žákovy potřeby a využívají se incentivy.
Potřeby=vnitřní podmínky v utváření vztahu žáka k vyučovacímu procesu, jsou individuální a jsou determinovány biologicky (potřeba pohybu), sociálně (seberealizace) i vlastní zkušeností (atraktivita apod.).
Incentivy=nabídky,pobídky, důležitý je jejich vhodný výběr (např. vhodná odměna, organizace soutěží (bez vztahu incentivu k potřebě však incentiv není plnohodnotným motivem)
3 základní přístupy učitele při utváření motivace žáků k vyučovacímu procesu:
Individuální (zaměřen na konkrétního žáka, při velkém množství žáků nelze využít)
Typologický (společný motiv pro celou třídu, závisí na homogenitě třídy)
Topologický (více různých motivů, žák si vybírá).
Expoziční metody
Jejich cílem je zajistit předání obsahu učiva žákovi učitelem. Dle Mojžíška (1975) se užívají ve čtyřech základních přístupech:
a) přímý přenos poznatků od učitele na žáka (popis, výklad, vysvětlení atd.),
b) zprostředkovaný přenos pomocí názoru (ukázka, model, vysvětlení aj.),
c) heuristickým přístupem (tvůrčí aktivita žáků, řízená i neřízená učitelem),
d) metody samostatné percepční činnosti žáků.
Fixační metody
Jejich podstatou je procvičování, upevňování a zdokonalování již nacvičeného učiva. Rozdílně se uplatňují při převaze vyučovacího cíle zaměřeného na:
-nácvik nových pohybových dovedností,
-cvičení zaměřená na rozvoj pohybových schopností.
Při nácviku pohybových dovedností je cílem fixačních metod především:
-odstraňování souhybů v nacvičované dovednosti
-zpřesnění rytmu pohybových operací ,nebo dovedností v činnosti,
-zlepšení kinestetické kontroly prováděných pohybů
-aktualizace vztahu mezi vnější a vnitřní zpětnou aferentací,
-optimalizace úsilí při provádění pohybů
-vytváření účinného systému autokontroly nad prováděným pohybem.
Základem všech fixačních metod je podávání zpětných informací a optimalizace počtu opakování a dávkování zátěží. Nároky na poskytování zpětné informace v průběhu nácviku jsou závislé:
-na věku žáků (mladší potřebují info častěji),
-na povaze nacvičovaní dovednosti (složité dovednosti je třeba posilovat častěji),
-na osobnostních vlastnostech (jedince s nízkou sebedůvěrou více podněcovat zpětnou informací).
Při aplikaci fixačních metod může docházet k poklesu motivace (při opakování cvičení), mohou se měnit cíle, proč se žák angažuje (osobní uplatnění->orientace na úkol), při monotonii klesá motivace.
Při zaměření výchovně vzdělávacího procesu na rozvoj pohybových schopností je důležitá vhodná kombinace zatěžování a zotavení (superkompenzace), frekvence, intenzita, trvání, délka a druh odpočinku. Ve školní praxi se využívají metody:
-opakovaných úsilí (při rozvoji rychlosti, pohyblivosti)-je třeba dbát na přiměřenost zátěží a intervalů odpočinku mezi jednotlivými cvičeními a způsobem provádění
-nepřerušované metody (rozvoj vytrvalosti)-nutnost věnovat pozornost přiměřenosti zatížení a délce trvání.
Žádné komentáře:
Okomentovat