Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

První rusko-turecká válka (1768 - 1774)

Války proti Turecku probíhaly střídavě už několik staletí. Tentokrát šlo hlavně o přístup k Černému moři, o vliv na Balkáně a o rozsáhlá území podél jihozápadní hranice Ruské říše. Postup probíhal pomalu, a tak netrpělivá Kateřina vydala rozkaz, aby ruská armáda přenesla své akce za Dunaj. To však znamenalo zaútočit na pevnosti kolem řeky. Suvorov se v květnu 1773 ohlásil u hlavní divize podléhající přímo Rumiancevovi. Poté byl vyslán, aby provedl průzkumný úkol poblíž pevnosti ve městě Turtukaj. Po několika výpadech a výslechu zajatců se rozhodl, že vezme ztečí všechny turecké tábory ve městě a okolí. To se mu nakonec podařilo, ale hlavní armádní síly jen nečinně přihlížely a Turci během týdne znovu posílili své pozice u Dunaje. Nerozhodnost a rivalita jednotlivých generálů vedla ke všeobecné stagnaci a tato ojedinělá akce poněkud rozčeřila stojaté vody celého bojiště. Byl svolán vojenský soud, aby ztrestal tuto neuváženou iniciativu, ale nakonec byl Suvorov omilostněn a za projevenou statečnost vyznamenán řádem sv. Jiří II. stupně. Maršál Rumiancev brzy pochopil, že Suvorov je člověk, za kterým jdou vojáci s odhodláním a důvěrou. Posty v armádě byly často obsazovány mnoha neschopnými důstojníky, jejichž hlavní kvalifikací bylo příbuzenství s mocnými šlechtickými rodinami. O to více pak mezi nimi vynikali skuteční vojáci, jako byl Suvorov. V červnu zaútočil na Turtukaj podruhé, opět se mu podařilo rozprášit protivníka a oživit skomírající pověst ruských zbraní. Rumiancev byl nadšen a hned začal plánovat další postup. Mezitím došlo k velké ztrátě, kdy při jedné z riskantních operací padl vynikající a chladnokrevný velitel Otto Weissman. Na jeho místo tedy nastoupil Suvorov a ujal se řízení útočných akcí za dunajskou linií. Měl těžkou pozici, neboť žádný z armádních důstojníků nebyl tak oblíben jako jeho předchůdce. Ale Suvorov hned prokázal, že je mužem na správném místě. Už v září se projevuje jeho talent při obraně Hirsové (Girsova), obratnými manévry zatlačuje turecké jednotky zpět a dosahuje důležitého vítězství. Poté dostal dovolenou, odjel do Moskvy a oženil se s Varvarou Ivanovnou Prozorovskou, kterou mu podle soudobého zvyku vybral jeho otec. V březnu 1774 se mu dostalo povýšení na generálporučíka a vrací se na tureckou frontu.
     O pořádný boj nebyla nouze a Suvorov dostával jednu příležitost za druhou. V červnu slavila jeho taktika úspěch při dobytí pevnosti Kozludji (Kozludža), kde zvítězil nad tureckými a albánskými bojovníky. Tato bitva byla skvěle takticky provedena, 8.000 Rusů na hlavu porazilo asi 40.000 nepřátel a způsobilo jim velké ztráty. Boj byl neobyčejně krutý, většina mohamedánů bojovala kinžály a jatagany (tureckými šavlemi) a vrhala se do boje velmi zuřivě bez ohledu na vlastní ztráty. Suvorov často formoval své muže do tzv. čtverhranů (karé), tj. do klasických čtvercových útvarů s několika řadami vojáků po celém obvodu, kde stáli s naježenými bajonety a lehkými děly v rozích. Po odražení útoku se jednotky znovu rozvinuly do útočné linie. Dosažené vítězství zkalily tradiční spory mezi velícími důstojníky, což vedlo k dalšímu zdržení. Největší ruskou bojovou slabinou byly situace, kdy jeden velitel odmítl v bitvě podpořit druhého, často jen z pouhé žárlivosti a zhrzené ctižádosti. Mnohokrát se tím narušila celková koordinace vítězného postupu. Turci se zatím uchýlili k diplomacii a v Kücüku byla sepsána mírová smlouva, jež pro Rusko znamenala nové územní zisky. Suvorov odcestoval do Moskvy, odpočinek ho tam však nečekal. Území kolem Volhy zrovna zachvátilo ohromné povstání a brzy přišly konkrétní rozkazy.  
     Expanzivní politika carevny Kateřiny přála nadaným vojevůdcům a Suvorov po této stránce splňoval všechna kritéria. Byl sice poněkud menší, vyzáblý a šlachovitý, ale svým společenským chováním a specifickým kouzlem osobnosti zakrátko pronikl mezi dvorní aristokracii. V zásadě však dvorní smetánkou opovrhoval, byl věrný svým mravním ideálům a sám sebe pokládal především za vojáka, jenž má jít ostatním příkladem. Jeho chování bylo sice vybrané, ale často poněkud ironické a teatrální, proto byl všeobecně považován za velkého podivína. Během své kariéry si různými sarkastickými narážkami znepřátelil mnoho dvořanů a jeho postavení se častokrát ocitlo na vážkách. Nakonec ale vždy nastala nějaká kritická situace, která vyžadovala jeho mimořádný talent, a tak se stal jednou z "nepostradatelných" osobností.
     V carské armádě bylo pořád co napravovat a kamkoliv Suvorov přišel, okamžitě zavedl kázeň a pořádek. Vzornou vojenskou disciplínu udržoval neustálým cvičením podle své doktríny. Staral se především o přísné dodržování hygieny, což vedlo k poklesu úmrtnosti nakažlivými chorobami. Osobně dohlížel na to, aby vojáci dostávali včas žold, kvalitní výstroj a stanovené příděly jídla. Morálka jeho jednotek byla proto na vysoké úrovni a vojáci k němu vzhlíželi s úctou. Sám k sobě byl velmi skromný, v některých ohledech až asketický. Spal na otepi slámy, otužoval se ve studené vodě a snažil se být pořád v dobré fyzické kondici. U jeho vojska sloužilo mnoho různorodých jednotek, od kozácké jízdy až po tatarské lučištníky, všichni ale Suvorova respektovali jako příkladného velitele. Zajímavá je i jeho snaha učit se jazyky svých protivníků, aby tak lépe porozuměl lidem, proti kterým bojuje.    
Druhá rusko-turecká válka (1787 - 1792)
     V roce 1787 vypukla nová rusko-turecká válka, kde se Suvorov vyznamenal hned v úvodním střetu u Kinburnu, přímořské pevnosti v ústí Dněpru. Tam došlo k tureckému vylodění a situace byla kritická. Nejprve bylo nutno odrazit nápor turecké flotily, což se zčásti podařilo pomocí brandér (zápalných lodí) a zčásti dělostřelcům v ukrytých bateriích. Poté dal generál rozkaz k mohutnému protiútoku a celá část kinburnského výběžku byla za několik hodin dobyta zpět. Při lítém boji padl i Suvorovův kůň, generál byl však zachráněn před tureckými šavlemi několika duchapřítomnými vojáky, kteří postřehli hrozící nebezpečí. Bitva pokračovala velmi zuřivě, neboť turečtí bojovníci měli velký strach ze sultánova hněvu. Raději volili smrt, než aby přiznali svou porážku. Suvorov byl dvakrát postřelen, přesto vytrval v boji až do konce, dokud jeho vojáci nevyčistili poslední turecký zákop a nezahnali zbytek nepřátel do moře. Hlavní velitel celého tažení kníže Potěmkin pak píše Kateřině: "Suvorov je ve svých bezmála šedesáti letech stejně ctižádostivý, jako dvacetiletý mladík. Jestliže mu Vaše Výsost neudělí nejvyšší vyznamenání, rád bych mu přenechal to svoje." Při obléhání pevnosti Očakov (srpen 1788) utrpěl Suvorov vážné zranění, když odrážel turecký výpad. Poté zahájil s několika jednotkami zteč hradeb, ale k dobytí pevnosti to nestačilo. Polomrtvého ho převezli zpět do Kinburnu, tam ale došlo k výbuchu muniční laboratoře a generál jen zázrakem vyvázl životem. Léčení si vyžádalo několik měsíců. Pevnost Očakov byla dobyta až daleko později, po těžkých ztrátách na obou stranách. Je evidentní, že pokud by první Suvorovovu akci podpořily všechny síly obléhající armády, mohlo by s největší pravděpodobností dojít k okamžitému vítězství. Kníže Potěmkin se však se Suvorovem nepohodl, další průběh obléhání řídil sám, a to za hlučných radovánek v luxusně upraveném velitelském stanu. Zraněný generál se pomalu zotavoval, trpěl pocitem křivdy, ale zároveň byl plný nedočkavosti z dalšího boje. Po uzdravení byl přidělen k armádě maršála Rumianceva, jenž působil se svými jednotkami v Bessarábii a Moldavsku. Tam se mezitím schylovalo k velkým akcím, k nimž patřily zejména polní bitvy. Carevna, jež chtěla poněkud ujasnit celkové kompetence, nakonec rozhodla, že vrchní velení nad všemi armádami bude svěřeno knížeti Potěmkinovi. Suvorov byl přidělen k pěší divizi na pravé křídlo ruské fronty, poblíž spojeneckých rakouských linií. S Potěmkinem se postupně usmířil a možná ani netušil, že ho zde čekají náročné bojové mise, jež mu přinesou nesmrtelnou slávu.
     Než se rozhodlo o celkovém postupu hlavní armády, na Rakušany udeřily mohutné nepřátelské síly. Situace vypadala hrozivě a turecký příval se zdál být nezadržitelný. Suvorov, jenž byl o všem informován, zahájil bleskový přesun k bojišti. K bitvě došlo u Fokšan (Focsani), kde Suvorov zvítězil nad vojskem Osmana Paši (srpen 1789). Hlavní turecké síly poté rozdrtil v bitvě u Rimniku (řeka v dnešním Rumunsku) dne 22. září 1789. V těchto velkolepých střetnutích spolupracoval s rakouskými sbory prince Koburgského a brigádou plukovníka Karaiczaye. Ačkoli byli Turci mnohem silnější, Suvorov sázel na rychlost, odvahu a moment překvapení. Oddíly pěchoty postupovaly chladnokrevně podle jeho rozkazů. Nejprve rozprášily jednotlivé nepřátelské tábory, odrazily tureckou jízdu bodáky (pomocí čtvercových formací) a po celou dobu takto úspěšně vzdorovaly i několikanásobné početní převaze protivníka. Přesuny všech spojeneckých jednotek probíhaly rychle a koordinovaně, takže se bitva odehrála přesně podle generálových předpokladů. Turci byli drtivě poraženi a při útěku jich tisíce rozsekala spojenecká lehká jízda. Válečná kořist byla bohatá. Za tyto skvělé úspěchy je generálu Suvorovovi udělen šlechtický titul "kníže Rimnický" (ekvivalent hraběte) a další vyznamenání za statečnost (řád sv. Jiří 1. stupně). Do erbu dostává šipku v podobě blesku, jež míří na turecký půlměsíc. Přes tyto úspěchy byl celkový postup ruských jednotek velmi pomalý a Turci tak opět posílili své pozice na Dunaji. V roce 1790 se fronta zastavila u pevnosti Izmail a začalo její zdlouhavé obléhání.
     Tuto pevnost krátce před tím zmodernizovali Francouzi a byla považována za nedobytnou. Ruská armáda pod velením knížete Potěmkina se dlouho odhodlávala k útoku a začalo se dokonce uvažovat o ústupu, neboť se blížila zima. S příchodem Suvorova, jemuž byla posléze svěřena odpovědnost za celou operaci, se situace radikálně změnila. Začala intenzívní bojová příprava, nácvik hradební zteče a taktická koordinace s dunajskou flotilou. Po ultimátu, které Turci pyšně odmítli, započal noční útok s 35 tisíci muži. Vojáci postupovali ze tří hlavních směrů (dva po souši a třetí na lodích přes řeku). Za mohutné dělostřelecké palby z obou stran se k hradbám přisunuly oddíly se žebříky, vojáci vyšplhali nahoru a začala nelítostná zteč na šavle a bodáky, která vyvrcholila ještě před rozedněním dobytím hlavních bran. Vzápětí se hlavní ruské síly vrhly do zuřivého útoku na vnitřek pevnosti, kde většinu objektů vypálili. Turci v boji ztratili přes 26 tisíc mužů, k tomu 9.000 zraněných. Rusové měli kolem 4.500 padlých, zraněno bylo dalších 6.000. V takový úspěch nikdo z velitelů nedoufal, i když počáteční pochybnosti trápily i samotného Suvorova. O to více si tohoto vítězství vážil a považoval je za nejskvělejší ve své kariéře. V sázce byla také jeho výborná reputace, která již pronikla do celé Evropy. Dobývání Izmailu je dodnes rozebíráno mnoha vojenskými experty. V nejkritičtějším momentu hradební zteče se osvědčil mimo jiné i oddíl Michaila Illarionoviče Kutuzova, kterého Suvorov povzbudil příslibem, že ho již jmenoval guvernérem dobyté pevnosti. O mnoho let později se tentýž Kutuzov zapsal do válečných dějin při Napoleonově tažení do Ruska.
     Válka s Tureckem se chýlila ke konci, otevřela se cesta k celému Balkánskému poloostrovu a prakticky tak skončila hlavní fáze bojů. Mohutná rakouská armáda v čele s maršálem Laudonem mezitím dobyla Bělehrad a princ Koburgský obsadil Bukurešť, takže turecké pozice byly prolomeny na celé frontě. Nastala velká diplomatická aktivita, i když mírová smlouva byla oficiálně podepsána až za 3 roky. To už byl Suvorov ve Finsku, kam byl vyslán posílit ostrahu švédské hranice. Válku za něj dobojovali jiní. Očekával, že za Izmail dostane přinejmenším maršálskou hůl, to se ale nestalo. Po roztržce s knížetem Potěmkinem, jenž vnímal generálův úspěch jako vlastní porážku, se situace poněkud zkomplikovala. Mezitím, co v Kateřinině paláci probíhal slavnostní ples na počest vítězství u Izmailu, hlavní hrdina Suvorov mrzl v severních končinách, aby tam dohlížel na stavbu hraničních opevnění. Tohoto nevděčného úkolu se však zhostil výborně, zúročil své zkušenosti z Krymu a Kubáně a všechny svěřené práce dokončil s předstihem. V roce 1792 je opět pověřen správou oblastí na jihu Ruska a velí posádce v Chersonu, kde obnovuje kázeň a vysokou bojovou morálku.
     Za zmínku stojí i další vynikající důstojníci, které Suvorov v podstatě vychoval a jejichž slavné časy měly teprve přijít. Kromě Kutuzova to byli např. kníže Bagration, velitel kozáků Platov či nezkrotný Miloradovič. V Suvorovových taženích získali mnoho cenných zkušeností a ovlivnila je především generálova osobnost jako taková. Po tureckých taženích se Suvorovovi začalo přezdívat "generál Vpřed", protože neustále pobízel své vojáky do útoku. Odhodlání mu rozhodně nechybělo a nepřipouštěl si jiný výsledek než vítězství. Jeho oddíly pochodovaly do bitev za doprovodu bubnů, hudby a zpěvu. Věřil, že rychlý a neohrožený postup navzdory palbě a závěrečný útok na bodák dokáže zlomit každého protivníka. Sázel hlavně na psychologický efekt, pevnou vůli a vytrvalost. Tradiční lineární taktiku zdokonalil o další prvky a nevyhýbal se ani novým způsobům, jako byl boj v kolonách. Dispozice měnil vždy až podle aktuální situace v poli, neměl rád šablonovitá schémata ani příliš detailně propracované plány. Možná proto se všeobecně usuzuje, že Suvorovův způsob boje postrádá jakoukoli složitější koncepci. Určité pochyby vyjádřili i někteří jeho současníci a všechna dosažená vítězství přisuzovali pouhým náhodám. Jenže za těmi náhodami stál především kvalitní výcvik, přirozený talent, bohaté zkušenosti, odvaha a obrovské bojové nadšení. Carevna Kateřina dobře znala cenu svých důstojníků, ať už byla jejich pozice u dvora jakákoliv. Nechala dokonce razit mince, na nichž byl portrét knížete Suvorova, což pro něj nepochybně znamenalo velkou čest.





Šestou válku (1787-92) vedla Kateřina II. ve spojení s cís. Josefem II. (viz Rusko, str. 266 a, a Josef, str. 622 b sl.) a po jeho smrti s Leopoldem II. (mír ve Svišťově 14. srp. 1791 se strany císařovy a v Jasích 9. led. 1792 se strany ruské). Srv. Kateřina, str. 77 b. Sedmá válka (1809-12), vedená Alexandrem I. (v. t., str. 796 b, a Rusko, str. 267 a), byla provázena povstáním Srbů (srv. Karadordě, str. 1001) a ukončena, any blížily se zápletky s Napoleonem I., narychlo mírem Bukureštským (28. květ. 1812).

Русско-турецкая война 1787—1792 была безуспешной попыткой Османской империи вернуть себе земли, отошедшие к России в ходе Русско-турецкой войны 1768-1774, в том числе и Крым.
В 1786 императрица Екатерина II совершила триумфальную поездку по Крыму в сопровождении своего союзника, императора Священной Римской империи Иосифа II. Это событие сильно всколыхнуло общественное мнение в Стамбуле, возникли реваншистские настроения, подпитанные заявлением британского посла, что Британия поддержит турок, если они начнут войну против России.
В 1788 была объявлена война России, но турецкие приготовления к ней были неудовлетворительными, а время выбрано неподходящее, так как Россия и Австро-Венгрия незадолго до этого заключили военный союз, о котором турки узнали слишком поздно. Начальные успехи турок против австрийцев в Банате быстро сменились неудачами в военных действиях против России. В Молдавии фельдмаршал Румянцев-Задунайский нанёс турецкой армии ряд тяжёлых поражений, после того, как его предшественник Александр Голицын занял Яссы и Хотин. После долгой осады отрядами Александра Суворова пал Очаков, весь его турецкий гарнизон был вырезан. Новость об этом так шокировала султана Абдул-Гамида I, что он умер от сердечного приступа.


Штурм Очакова. Гравюра А. Берга 1792 г.
Турецкие генералы демонстрировали непрофессиональность, а в армии начались волнения. Походы турков на Бендеры и Аккерман провалились, в одночасье Белград был взят австрийцами. Слывшая неприступной крепость Измаил была в короткие сроки завоёвана гениальным Суворовым, а потеря Анапы стала следующим звеном в серии турецких фиаско.
Несмотря на численное превосходство турецкого флота, Черноморский флот под командованием адмирала Ф. Ф. Ушакова нанёс ему крупные поражения в сражениях у Фидониси (1788), в Керченском морском сражении 1790, у Тендры (1790) и у мыса Калиакрия (1791).
Новому султану Селиму III хотелось восстановить престиж своего государства хотя бы одной победой, прежде чем заключить с Россией мирный договор, но состояние турецкой армии не позволяло надеяться на это. В итоге Османская Империя 9 января 1792 была вынуждена подписать Ясский мирный договор, закрепляющий Крым и Очаков за Россией, а также отодвигавший границу между двумя империями до Днестра.
Русско-турецкая война 1806—1812 была одним из звеньев в серии войн между Российской и Османской империями.
Официально война началась на рубеже 1805 и 1806, когда Османская империя заставила сложить полномочия настроенных дружественно к России господарей Молдавии и Валахии, являвшимися её вассалами. Поначалу, пока отношения с Наполеоном были неясными, Россия не собиралась предпринимать каких-либо военных действий и сосредотачивать большое количество войск на границе, надеясь на мирное урегулирование. Однако, по мере того, как вторжение французов в Россию стало отчётливо вырисовываться в ближайшей перспективе, Россия решилась на быстрое решение проблемы на южных границах. Успешная военная кампания российского фельдмаршала Михаила Илларионовича Кутузова заставила османцев отказаться от Бессарабии в пользу России, что было закреплено Бухарестским договором 16 (28) мая 1812.


V letech 1806-1812 vedlo Rusko válku s Tureckem. Bulhaři stejně jako Srbové, vycítili možnost vytěžit z ní vlastní nezávislost. Skupiny bulharsko-srbských dobrovolníků a povstalců přispěchaly na pomoc Rusům. Turecko oslabené vnitřními rozpory a vzpourou janičářů přišlo o velkou část bulharského území mezi Dunajem a Starou planinou. Do ruských rukou se dostalo Ruse, Pleven, Loveč i Tarnovo. Válka však nakonec skončila pro Bulhary a Srby zklamáním. Rusko stojící na prahu další války s Napoleonem uzavřelo s Turky urychleně mír. Získalo Besarábii, ale Srbové získali namísto slibované samostatnosti jen správní a daňovou samosprávu a Bulhaři nezískali vůbec nic. Bylo však potvrzeno právo ochrany pravoslavných křesťanů ruským carem.
Po sedmiletém povstání Řeků proti Turkům, na němž se podíleli také Bulhaři, v rámci myšlenky na budoucí federaci svobodných balkánských národů, začala další válka mezi Tureckem a Ruskem, které podpořilo Řeky (1828-29). Opět bulharští dobrovolníci pomáhali Rusům, ale žádné jejich nadějě nebyly naplněny. Rusové zvítězili, Řekové získali samostatnost, ale o svobodné Bulharsko nijak zvlášť nestálo Rusko ani západní mocnosti. Nevýhodou Bulharů byla m.j. skutečnost, že jejich osvobozenecký boj byl ryze plebejský, nevedla ho šlechta, neboť tu Bulhaři už dávno neměli. Zklamaní Bulhaři se pak snažili připravovat povstání na vlastní pěst, ale tyto pokusy byly vždy potlačeny už v zárodku.

Russo-turecká válka, 1806-1812
Pozadí a časné nepřátelské akce
Válka vypukla v 1805-1806 proti pozadí napoleonských válek. Osmanská říše, povzbuzený ruskou porážkou u Austerlitz, sesadil Russophile hospodars jeho vazalských států Moldavia (Alexandru Moruzi) a Wallachia (Constantine Ypsilanti). Současně, jejich francouzští spojenci zabírali Dalmácii a hrozili proniknout Danubian knížectví kdykoli. Aby ochránil okraj Rusa proti možném francouzském útoku, 40,000 - silný ruský kontingent postupoval do Moldavia a Wallachia. Sultán působil tím, že blokuje Dardanelles k lodím Rusa a vyhlásené válce na Rusku.
Zpočátku, car byl neochotný soustředit velká působení proti turecké chvíli jeho vztahy s napoleonskou Francií byly ještě nejisté a hlavní část jeho armády byla obsazené bojování proti Napoleonovi v Prusku. Masivní osmanský útok zamířený u Bukurešti byl ihned kontrolován u Obilesti jak nemnoho jak 4,500 vojáků rozkazovalo Michail Miloradovich (2. června 1807). V Arménii, 7,000 - silná skupina Count Gudovich zničila tureckou sílu 20,000 u Arpachai (18. června). Mezitím, ruské námořnictvo pod Dmitry Senyavin zablokovalo Dardanelles a zničilo osmanské loďstvo v bitvě Dardanelles a bitvu Athos, tak získat ruskou převahu na moři.

Kampaně 1808-1810
V tomto bodě válka by mohla skončili, jestliže to bylo ne pro mír Tilsit. Alexander já Ruska, omezený Napoleon podepsat příměří s Turky, používal čas míru přenést více ruských vojáků od Pruska k Bessarabia. Po jižní armádě byl rozšířen k 80,000 a nepřátelské akce byly obnoveny, 76-rok-starý vrchní velitel Prozorovsky udělal malý pokrok v víc než rok. V srpnu 1809 on byl nakonec následován tím, že rozbije Princea Bagration, kdo ihned procházel přes Dunaj a zabíral Dobruja. Bagration pokračoval do laického obležení k Silistria ale, na sluchu to 50,000 - silná turecká armáda se blížila k městu, považoval to moudrý evakuovat Dobruja a ustupovat k Bessarabia.
V 1810, nepřátelské akce byly obnoveny Kamensky bratry, kdo porazil osmanské zesílení mířit do Silistria a vyloučil Turky z Pazardzhik (22. května). Pozice Silistria teď vypadala beznadějná a posádka vzdala se na May, 30. O deset dnů později, Kamensky položil obležení k další silné pevnosti, Shumla. Jeho bouře citadely byla odrazena u velké ztráty života a více krveprolití následovalo během vražedné bouře Ruse na Julym, 22. Druhá pevnost neklesala na Rusy dokud ne 9. září, po Kamensky armádě překvapil a porazil obrovské turecké oddělení u Batyn (August, 26). Mladý Kamensky umřel brzy potom a nový velitel, Michail Kutuzov, v souhlasu s jeho opatrným charakterem, evakuoval Silistria a pomalu začínal ustoupit severní.
Závěr a výsledky
Kutuzov je klamný manévr přiměl tureckého velitele, Ahmet Pasha, vést jeho 60,000 mužů proti ruské armádě. Bitva se konala 22. června 1811 blízko lsti. Ačkoli útok byl odrazen, Kutuzov nařídil jeho sílám procházet přes Dunaj zpátky do Bessarabia. Několik měsíců pozdnější, oddělené oddělení tajně zpětný a, překvapovat Ahmeta Pasha v noci, porazil jeho armádu důkladně (říjen, 2). Více než 9,000 pohovek bylo zabito během té noci, vést k Ahmetovi Pasha je kapitulace k Kutuzov na listopadu, 23.
Podle smlouvy Bukurešti, podepsal Kutuzov na May, 28, Turci postoupili Bessarabia k Rusku. Smlouva byla schválena Alexander já Ruska 11. června, jen jeden den před Napoleonovou invazí Ruska zahájil.

Poruchy emotivity

Emoce – vyjadřují v podstatě subjektivní vztah k sobě samému i k okolí, mají hodnotící význam, vyjadřujeme , že je nám něco příjemné nebo nepříjemné, doprovázejí všechny projevy člověka

Dělení emocí:
- podle hierarchie: nižší – vztahují se k běžným potřebám
vyšší – vztahují se k hodnotám morálky, estetické hodnoty, sociální vztahy..
- podle základního přízvuku: libé – radost, láska
Nelibé – vztek, smutek, žel, nenávist
- podle vlivu na osobnost: stenické – mobilizují nás, aktivizují, hněv, zlost
Astenické – demobilizující, smutek – uvádí nás do neaktivity, pasivity
- podle intenzity a časového průběhu:
Afekty
City
Nálady
Vášně

Poruchy afektů
Poruchy nálad
Poruchy struktury emocí
Poruchy vyšších citů
Poruchy vášní


Poruchy afektů

Afekt -  je krátkodobá reakční reakce, která má rychlý nástup, rychle dosahuje vrcholu, rychle odezní, každý efekt má tendenci se vybít
- sám osobě nemusí být patický

zvýšená afektivní dráždivost – všechno ho hned vytočí, souvisí se zvýšenou odolností vůči zátěži, se zvýšenou dráždivostí, MR, demence, poškození CNS na základě alkoholismu, drog, u epileptiků, u poruch osobnosti
přesun afektů – vybiji si zlost na někom jiném
nezvládnutý afekt – jedinec si je vědom situace ale není schopen se ovládnout, riziko násilných činů
patický afekt – liší se od nezvládnutého afektu, že je silnější, zpravidla (ne vždy) má delší trvání, dochází ke krátkodobé kvalitativní poruše vědomí – potom si na to nepamatuje, jeho jednání a chování neodpovídá jeho projevům za obvyklých situací, končí únavou, vyčerpáním a spánkem, je ale poměrně řídký
afektivní stupor – po extrémní, hrůzné, vymykající se události nebo situaci z hlediska osobnosti dotyčného není schopen reagovat, strne, chybí mimické projevy, jakoby se všechno momentálně zastavilo, může to být požár domu, zpráva o úmrtí… v situaci, kdy je ohrožena nějaké z jeho subjektivních hodnot.. odezní po určité chvíli v řádu minut, sekund… - je to v podstatě emoční reakce na šok
afektivní raptus – v nějaké mimořádné situaci člověk reaguje velmi emocionálně – může se projevit jako úzkost, agrese, vztek, má zvýšenou psychomotorickou aktivitu – různě pobíhá…, spojeno s tendencí s násilím – buď k sobě nebo k někomu. V extrémních závažných situacích

Poruchy nálad

Nálada – trvá poměrně dlouho
V čem se liší chorobná od normální nálady: v její intenzitě – je daleko intenzivnější
V trvání – daleko delší
Neodklonitelnost – vlivy ji nedokážou odklonit (např. jedinec s depresí nebude rozveselen divadelní komedií)
Velmi ovlivňuje osobnost člověka
Je podmíněna chorobnými změnami CNS

- zvýšené nálady: euforická nálada – člověk přijímá vše s uspokojením, není ničím
narušeno, nebývá spojena s vyšší aktivitou člověka, u některých onemocnění CNS,
manická nálada – velmi aktivní, rozjařená, srší aktivitou, je podnikavý, např. u maniodepresivní psychózy
expanzivní nálada – zvýšené sebevědomí, člověk je vitálnější, aktivnější, opět se vyskytuje u mánie, také u formy schizofrenie, která propuká v období adolescence
exaltovaná nálada – člověk je tak šťasten, až se ,,chytá hvězd“, spojeno s erotickými nebo náboženskými momenty, u epilepsií, u intoxikací…, hodně vystupňovaná nálada
explozivní nálada – je výbušný, má problémy se sebeovládáním, u alkoholiků
rezonantní nálada – zlobná, zlostná nálada, kdy je člověk nepřátelský, podrážděný, nic mu není vhod, verbálně agresivní.., je vázána na organické poruchy CNS, např. u starších lidí – vše kritizují, vše je špatně…
moria – spojena s různým vtipkováním zejména vulgárního charakteru, spojeno opět s organickými poruchami CNS
dysforie (rozlada) – rozladěn, ale moc to neřeší..
- snížené nálady: depresivní nálada – zpomalený, v popředí je smutek, snížené
sebevědomá, pesimismus, šeď, plačtivost, významné riziko sebevražd – riziková nálada, neměla by být proto podceňována, u depresí, u schizofrenie, u pacientů s demencí a epilepsií
bezradná nálada – problémy s rozhodováním, vadí mu to, u demence, deprese, schizofrenie
apatická nálada – lhostejný, o nic se nezajímá, není iniciativní, opravdu apatický, oslabení vůle - ,,nedokáže se k ničemu dokopat“, u depresí, demencí, toxikomanie
anhedonická nálada – nedokáže prožívat radost, štěstí, nedokáže se pro nic nadchnout, u depresí
morózní nálada – depresivně naladěný, mrzutost… riziko sebevražd

- úzkostné nálady (anxiózní): - neklid, nejistota, strach, cítí se nepříjemně, pocit ohrožení, může být doprovázena agitovaností – člověk má zvýšenou motoriku, pohyby jsou neúčelné (když matka má strach o své byť dospělé dítě, nemůže spát, přechází po bytě, narůstá tendence, napětí, uhladí ubrus, posune solničku – od ničeho k ničemu)
paradoxní nálada – může reagovat na veselou náladu smutkem, na smutnou zprávu vesele, typická pro schizofrenii
fobie – je si vědom, čeho se bojí, strach si nedokáže odůvodnit, nedokáže vůlí potlačit, vzrůstá u něj napětí, pocit rozladění, ví o tom, snaží se takovým situací vyhnout, je jich celá řada
klaustrofobie – viz. Šárka a její příběhy výtahového šílenství
agorafobie – patologický strach z velkých prostranství, nemusí se týkat také velkých nákupních center
hydrofobie – z vody
aichnofobie – z ostrých předmětů
arachnofobie – pavouci
mysofobie – ze špíny, mnohokrát se přes den umývají, nejsou schopni to zvládnout, patologické mytí po dotyku všeho možného
xenofobie – z cizinců
nozofobie – strach z toho, že onemocním z choroby


Poruchy struktury emocí
= poruchy, kde do popředí vystupují kvalitativní změny změny
1. emoční labilita – rozkolísanost
velmi rychlé střídání nálad
2. emoční inkontinence
vystupňovanější emoční labilita – dotyčný se nedokáže kontrolovat
starý pán si pustí televizi a při pohledu na někoho se rozpláče a není schopen se zastavit
3. emoční ambivalence
člověk prožívá současně v jednom okamžiku dvě protikladné emoce: radost x smutek
typické u schizofrenie
4. emoční oploštělost
dotyčný nedokáže dostatečně prožívat
v důsledku drogové závislosti, demence, MR, únava,...
5. emoční inkogruence (nepřiléhavost)
emoční prožívání a projev jedince neodpor. myšl. obsah
u schizofrenie
6. emoční tenacita
emoce dlouho přetrvávají – opak lability
u lidí, co trpí poruchou pozornsti
7. katatymie
emoce výrazně ovlivňující  psychické funkce – myšlení, úsudky chování – emoce zkreslují projev člověka
8. idiosynkrasie – emoční přecitlivělost a nebo odpor k nějakým vjemům
př. u zubaře slyším vrtačku, prst po tabuli
9. alexitymie
neschopnost a nebo snížená schopnost rozumět svým vlastním emocím
více náchylní k psychosomatickým chorobám

Poruchy vyšších citů
- vyšší city = naše citové projevy, které směřují k obecně uznávaným hodnotám – oblast
                     sociální,...
1. poruchy estetických citů
součástí úpadku celé osobnosti
MR, demence
přestává dbát o svůj zevnějšek
2. poruchy intelektuálních citů
orgánové postižení CNS – demence
snížená úroveň rozumových schopností
3. poruchy sociálních citů
a. sociální tupost
otupení sociálních citů – problém v navazování kontaktů
poruchy osobnosti, demence
b. anetičnost
nedošlo k rozvoji sociálních citů a nebo dochází ke ztrátě
nemají morální zábrany, protispolečenské jednání
na vznik mají vliv – demence, organické postižení CNS a nebo se jedná o poruchu nesprávným zacházením...
dítě neumí přijímat city a ani dávat
s úrovní IQ nemá co dočinění
c. antisociální city
patří sem i anetičnost – hlavní příznaky: bezcitnost, egoismus, bezohlednost
d. emoční deprivace
člověk ztrácí emoční zábrany – projevují se pudově – otupí se vůči vyšším citům
netaktní, vulgární, ... – u problémů s alkoholem
e. emoční degradace
celkový úpadek vyšších citů, osobnosti
demence, MR

Poruchy vášní
- vášeň – dlouhodobé city
1. Patická vášeň
velmi výrazná, člověka ovládá
nepřiměřené chování – může se dopustit trestného činu
a. gamblerství – jedinec nedokáže hru včas ukončit, neustále se hrou zabývá i když nehraje
b. žárlivost – do určité míry normální
c. kariérismus – podřídí vše postupu v práci

Patopsychologie

Zápočet: - kopie Matějíčkova článku o lehkých mozkových dysfunkcích
- 2 vytištěné (okopírované) texty o modelu (determinantu ovlivňujícím školní vývoj); jeden v českém jazyce, druhý v cizím jazyce

Patopsychologie
- zabývá se psychickými funkcemi, které jsou u řady jedinců mimo normu
norma statická - př. průměrný výkon = 100bodů = IQ100 (normální IQ je 85 – 115)
norma vyskytující se u většiny – př. „5ti leté dítě grimasuje“; normální = biologicky zdravý

- patopsychologie = psychopatologie; obecná pediatrie - zabývá se syndromy a nosologickými jednotkami
- syndrom = řada symptomů (LMD = 100 symptomů – nejčastější dyspraxie=jemná neobratnost prstů)
- nosologická jednotka = užívá se v diagnostice u psychologů, pediatrů,…apod.
- poruchy pozornosti, hyperaktivita

- poradenská psychologie – aplikovaná psychologická disciplína, která se zabývá řešením problémů jednotlivého člověka nebo skupiny v průběhu jeho celé životní dráhy; př.poradenství rodičů křičícího kojence, poradenstvím před početím dítěte,….atd.

- klasický a systémový přístup poradenství:
klasický – primárně se zaměřujeme na jedince a řešíme problémy na jeho úrovni; př. odpovídáme na otázku: „Která z možných příčin selhávání ve škole, které mají vztah k osobnosti dítěte, se uplatní v konkrétním případu?“ ( selhávání při diktátu – co je příčinou?)
systémový – zabýváme se celým systémem; školní selhávání chápeme jako symptom, který plní určitou funkci v rámci narušeného rodinného výzkumu;    
př. O  =  M


D1     D2

  Paradigma = způsob uvažování o problému
- alternativní přístupy – stát - rodina - dítě - oběhový systém apod.; úrovně se vzájemně ovlivňují (nejvyšší státní instituce = Nejvyšší správní soud)
- některé systémové přístupy:
1. navazující na psychoanalytickou tradici (Freud,…)
- jsme svoji rodičovskou rovinou formováni určitým způsobem, který se ukazuje při formování naší rodiny jako nevýhodný, neúčelný, škodlivý. Ze své rodičovské rodiny si přenáším určité postoje, nevyřešené konflikty; př. matka chtěla být učitelkou, ale nepovedlo se jí to, chce, aby se učitelkou stala dcera
- příklady:
o hyperprotektivní matka = moc pečující, moc se starající
- příčiny: matka byla vychovávána, že se v dospělosti postará o své rodiče - vdá se daleko, nemůže se starat - má pocity viny – ty kompenzuje přílišnou, hyperprotektivní péčí o děti = ta se navenek projevuje v dospělosti – zvýrazněna emancipační reakce u dospívajících (útěky z domu apod.)
- náprava: zbavit dítě pocitu viny
o mohou se projevovat negativní stránky sourozenecké konstelace (u rodičů) – hyperprotektivní matkou se stává starší sestra bratra
o pocity viny u žáka – když má pocity viny chce být potrestán (př. matka šla do školy, když si ji zavolala učitelka, kvůli jejímu zlobivému synovi. Po cestě do školy ji srazilo auto a ona zemřela. Chlapec pak dělal ve škole všelijaké problémy a komplikace, často za trest „po škole“ = pocit viny za smrt matky)
2. racionální přístup
- příčina poruchy spočívá v tom, že jedinec nebo dyáda nebo skupina se chová nefunkčně, protože nemá dostatek informací o tom jak se má chovat, o situaci, ve které se nachází
- náprava spočívá v poskytnutí informací
- výhody: časově nenáročný, neklade vysoké nároky na osobnost (učitele, terapeuta)
- nevýhody: je účinný jenom v některých případech
- příklad: žák, kouří za školou - řekneme mu, že za školou nemá kouřit a on už ví a nikdy si nezapálí
3. experimentální (Virginia Satir)
- příčina poruchy je to, že v mé rodičovské rodině bylo zapovězeno sdělování kladných nebo záporných citů, to si přenáším do své založené rodiny
- náprava spočívá v tom, že naučím nebo uvolním schopnosti sdělovat city
- př. Proč jste rádi, že se toto adoptované dítě dostalo právě do vší rodiny?apod.
4. behaviorální
- jedinec, dyáda, skupiny se chová poruchově, protože na základě učení operantním podmiňováním se tomuto chování naučil
- náprava: naučení se žádoucího chování, přeučení, odučení; uplatňování odměn a trestů
- využívá speciální pedagogika
- př. dítě pláče, když nechce něco dělat, necháme plakat, aby se naučilo, že si neprosadí svou)
- chválení posiluje žádoucí chování, motivuje; trest: „toto již příště nedělej“ – tvrdé autokratické metody vychovávají neurotiky
5. systemický
- zakladatelem Američan Jay Haley
- poruchové chování (neúspěch, kázeňské problémy) může plnit udržovací funkci v narušeném rodinném systému
- př. žák je černá ovce rodiny
- náprava: příznak ztrácí svůj význam; techniky: paradoxní příkazy (narušují systém)
6. strukturální
- hranice mezi subsystémem rodičů a subsystémem dětí musí být polopropustná
- „nastavení pravidel hry“



Předpoklady predikce školního výzkumu

- známé vztahy mezi variabilitou školního výzkumu a variabilitou znaků osobnosti a prostředí, které determinují školní výkon (IQ, temperament)
- žáci se liší
- existují vztahy mezi variabilitou a IQ

Trendy vývoje rozumového
V.
IQ  95
   
II.
      75                                                                        
III. I.

6 8 10 let

I. – dosavadní vývoj byl ve všech složkách opožděný
II. – vzestupy a) opožděný vývoj řeči u dítěte
b) když dítě vyrůstalo v nepříznivých podmínkách, které se zlepšily
III. - mírně nepříznivý – když se zhorší prostředí; u somatického postižení
IV. – výrazně negativní trend – u dětí se záchvatovým onemocněním, které není medikamenticky zvládnuto
V. – náhlý vzestup intelektové výkonnosti po 8. roce věku – děti se v 8 letech probudí k vysokému výkonu, děti s disharmonickým vývojem osobnosti astemického infantilního typu. Takových dětí je velice málo, rys temperamentu je konstantní (nemění se) – nároky školy se musí měnit

Modely determinantu školního výkonu

jednofaktorové modely – výsledek v testu inteligence vyjádřený na stupnici IQ označím s diagnózou a na základě 1 údaje fomuluji doporučení
vícefaktorové modely – K. Plotzek: Faktory ovlivňující školní výkon; Kurt A. Heller: Model determinantu (vysokého) akademického výkonu – odvozje se z více faktorů
- determinanta obsažená v modelu musí splňovat podmínky = znak musí mít charakter proměnné; znát vztah mezi variabilitou znaku a výkonu, deficit v tomto u jednotlivého žíka implikuje specifické zacházení s tímto dítětem

K. Plotzek: Výchovně-vzdělávací proces – počet dětí ve třídě, výhled, stěhování, kognitivní předpoklady (poznávací schopnosti) = hledisko kvantitativní
- potencionální – všímáme si celkové úrovně rozumového nadání, celková mentální úroveň – vyjadřuje se písmem; testy skvrn, klinické obrazy; Alfred Binet – sestavil 1. intelekční test pro dítě - zjistil mentální věk, výkon ve výkonové zkoušce, který odpovídá výkonu průměrného dítěte tohoto věku. W. Sternovi se to zdálo nepohodlné, tak mentální věk lomil fyzickým věkem a vynásobil 100.

Stupnice školních známek (vážené skóre) – umožňuje porovnat výkony žáků
Percentilová stupnice (percentil 5 = výkon jedince je lepší než 5% měřené skupiny)
Decilová (kvartylová) – vzorek rozdělený do 10 malých; 10 = jedinec je mezi 10ti nejlepšími)
Stupnice IQ (nejznámější) – průměrný výkon = 100 bodů = 100IQ

Směrodatná odchylka = 15




60%
populace

2% 2%
                     
70 85 100 115 130 IQ

(David Wechsler – 1.IQ test pro dospělé)
- psychologie musí při zadávání testu kontrolovat zda mu dítě rozumí (dobře slyší, vidí apod.), všímat si struktury nadání – školsky významné nedostatky, jako je kognitivní porucha schopností (dyslexie) – psycholog se ptá, co je příčinou (diferenciální diagnostika) – Plotzek: 24 příčin (nízké IQ, dyslektik, neurotik, apod.)
- úroveň grafomotoriky, zručnosti, výkony v subtestech inteligenčního testu sledujeme z hlediska jejich úrovně (subtest = reprezentant dílčího intelektového výkonu); průměrný výkon v 5ti subtestech = IQ100
DYSLEXIE – je tehdy když IQ je o víc než 25 bodů vyšší než ČQ (čtenářský kvocient)
- neuropsychologická dyslexie – zkoumá se mozek dyslektika
DYSORTOGRAFIE = porucha pravopisu
- chyby při psaní
- příčiny: nepozornost, nikdy neuměl, zapomněl, porucha fonematického sluchu – žák nezopakuje nadiktovanou větu
- (psaní: opis; přepis; psaní dle diktátu; slohová práce)
- poruchy řeči u dysgrafiků a dyslektiků: - poruchy artikulace:
1. hláskové asimilace – věty na hláskové asimilace se liší podle ročníku; př. pro 2.třídu: „Žáci cvičí“ („Babička suší švestky“)
2. artikulační neobratnost; př. Matějíček: „Nosorožec je nejnebezpečnější zvíře v Africe“ – dítě  neřekne nejnebezpečnější, ale zlý (Kučera: „V království byla slavena slavná svatba“ – 8 leté dítě by to mělo říct)
DYSGRAFIE = porucha grafické stránky písma
- písmo vždy kostrbaté – třeba rozlišovat výukově zanedbaného žáka (př. neurotický písař škrtá)
- potíže s dolními oblouky u r a z
- „Herečka Tereza Brodská hrála ve filmu princeznu“; „Rezavé roury“ – pro 1.stupeň
DYSPINXIE = poruch kreslení
- pěkně píše, čte, ale nejde mu kresba; potíže při nápodobě geometrických tvarů
- příčina: lehké organické poškození; rozpoznání organicity v kresbě =předběžná diagnóza LMD
- 5 znaků organicity v kresbě lidské postavy dle Ley Švancové (6-15let):
1. sklon postavy od svislice o více jak 5 stupňů
2. přerušované linie
3. nenavazující linie (nenapojí krk k hlavě)
4. dvojité linie (obtahují)
5. roztřesené linie (jemný třes)
- jestliže jsou v kresbě alespoň 2 znaky, lze usoudit organiské poškození v mozku dítěte
DYSKALKULIE
nedostatek ve struktuře nadání, projevující se neschopností manipulovat s čísly
selhává v počtech; viditelné při přechodech přes desítku
náprava prakticky není možná
v Brně cca 5 dyskalkuliků
příčina: snížená celková úroveň rozumového nadání
LATERALITA = funkční převaha jednoho párového orgánu nad druhým
- zjišťuje se zkouškami laterality – u nás užíváme zk. laterality od Zdeňka Matějíčka a Zdeňka Žlaba z r. 1961
- zjišťuje se dominance oka a ruky
- lateralita souhlasná (pravé oko, pravá ruka)
zkřížená (pr. oko, lev. ruka)
neurčitá (nevyhraněnost oka nebo ruky nebo obojího)
- školsky nevýhodné typy laterality – př. dominantní lev. ruka a pr. oko =šk. výkon významně ovlivněn


Fáze rodičů, jejichž dítě nesplňuje jejich očekávání (obdobně: fáze rodičů s dítětem dyslektikem)
- Kuethresová popsala tyto fáze:
1. fáze šoku – v šoku jednáme podle typu temperamentu – stuporované či agitované chování – př. rodič se dozví šokující zprávu ze školy, nejedná racionálně, ale podle temperamentu
2. fáze popření – 1.užil a popsal Freud: (nevědomý) mechanismus obrany proti úzkosti
- chyby ve vnímání – uchovává si ve vědomí chybný obsah, aby neměl ve vědomí obsah, který by byl zdrojem úzkosti
- Bruno Bettelheim – emigroval z Rakouska do USA, kde založil ěkolu pro dyslektiky a zkoumal jejich chyby - 80% chyb ve čtení bylo smysluplných – nepustíme do vědomí informaci způsobující úzkost
- rodina: rodiče se navenek projevují jako že se nezajímají
3. fáze izolace – Langmayer: somatické onemocnění s chronickým průběhem
- rodina nespolupracuje se školou, protože nejde do školy
4. fáze - hněv – rodina projevuje navenek hněv – stěžují si
- nezajímavý výklad učitele = příčina: selhávání žáka ve škole
- rodič si řediteli stěžuje na učitele, psychologa apod.
5. fáze – hledání magického řešení – různé podoby: př. dožadování se nového léku při celkové snížené úrovni rozumového nadání; různé alternativní přístupy
6. fáze – pocitu viny – rodiče hledají viníka (genetické podmínky apod.)
7. fáze - deprese – nemusí u žáka/rodičů dojít až do této fáze, protože každá rodina má svůj terapeutický potenciál (přirozený terapeut v rodině, nebo přátelé, sousedi, kolegové v práci aj.)
- psycholog je vede k realistickému náhledu řešení problému

10bodů mimointelektových osobnostních faktorů
nevyhraněný temperament
extrovert (buduje si postavení ve skupině na tom, že on zná významné osobnosti a oni znají jeho) X introvert (buduje si postavení ve skupině na tom, že něco umí lépe než ostatní)

Hegel

Jeho fil. Rozdělena na několik období
1) BERNSKE OBDOBI
Hovoří o nutnosti zbavit se kř. Náb.systému, (lidé se Boha nemají bát, kritika křestanstvi),
vytváří systém pojem LIDOVÉ NÁB.
Dále říka že fil. Ma byt básníkem, nadřazuje poezii a krasu nad pravdu
PRAVDA – KRASA
FIL. – POEZIE
STAT – SVOBODA

2) FRANKFURTSKÉ OBD.
V tomto obdobikonci publikacni cinnost, tvori dialektickou metodu ma 3 vrstvy, hegelo dialekticka triada
1) teze – pozice, puvodni tvar, kt. ma určitou kvalitu, kt. se uvnitř sebe sama meni, vsechno se neustale meni, vnitrni zmeny prerostou v jinou kvalitu a vznika 2.
2) Antiteze – negace protiklad, vznika nova věc, kt. je protipólem puvodni kvality, napr. Teze cerna antiteze bila
3) Synteza – negace – negace, N-N, spoji se to nejlepší, dulezite s 1 a 2 a vznika synteza.

1. Zakon
Kazda věc se neustale meni, ikdyz to není videt, věci vznikaji ve trech fazich ( 1 2 3 triádách ),ve spirale, ta je nedokonala, boj protikladu viz. Herakleitos, vítězi jeden vznik nove věci.pokud prestanou věc zanikne

2. Zákon
Zákon N-N kopiruje triadu, 3 stadia
1) pozice
2) negace pozice
3) negace negace

3) JENSKE OBD.
Obd. Spoluprace s schellingem, učitel v Jene, dílo Fenomenologie ducha, ( popis veskerenstva vseho co bylo a bude ),
Na pocatku vseho ex. Absolutni idea, nemela zadny pocatek, je cistym idealem duchovnem, je to nadindividuální duch. , atributem je dynamika, hl. ukolem je poznat sebe sama, přes vlastní prosec poznani, vyviji se 3 stadiich.

1) absolutni idea – popisuje se skrze logicke kategorie, vývoj v pojmech, timto procesem se zabyva ve spisu LOGIKA 1 2
2) prichazi antiteze – stava se PŘIRODOU neboli hmotou, jinobyti AI – duch se meni na materialni? V tomto obd. Nemuzeme pouzivat vyvoj ale pohyb v knizích, objevuji se první souradnice PROSTOR, pohyb a změna v kmizích
1) knih – mechanicky svet
2) fyzikální svet
3) organicko fyzikální svet                       knihy nejsou spojene

na konci druhého stadia se objevuje také clovek, prostor plus clovek
4) stadium N-N vznika lidstvo ( AI se stane lidstvem ) lidstvo ma 2 str. duchovni a materialni, prenasi se prostor a vznika cas, vznikaji dejiny ( vyvoj v prostoru a case ), dialekticke spojeni duchovna a hmoty
AI se stava 1) subjektivnim duchem – stava se nami
 2)tzv. objektivnim duchem ( pravo, moralka, rodina, skrze ne se zjevuje AI )
3) absolutni duch – zjevuje se skrze 3 vrstvy – umeni, nab, fil,

Vrcholem vyvoje je proces SEBEPOZNANI AI
Autor dila DEJINY FIL. 1-3 popisuje vyvoj fil. Od orientu az po schellinga

GLOBALIZACE

- globalizace má mnoho podob
- zapomínáme na ekonomickou podstatu
- pružinou globalizace je ekonomika
- klesající tendence míry zisku
- ekonomika je ovládána vztahy mezi lidmi
- globalizace tuneluje národní stát (sociální stát) => likviduje fenomén společnosti
Zikmund Baumann
- buržoazní společnost 18. a 19. století vytvořila systém kontroly, který byl vnucený (model panoptika), dnes ale podle Baumanna existuje synoptický systém kontroly (chceme sami sebe kontrolovat, být kontrolováni – např. kreditky)
Objevuje se čím dál víc kritických ohlasů vůči globalizaci.

Zikmund Baumann: „Globalizace a důsledky pro člověka“
- proces lokalizace – připoutání k jednomu místu → nemožnost odchodu – známka sociální deprivace
- důležitá je mobilita – výchozí faktor pro vývoj dalších faktorů – ekonomika, hospodářství
- oproti tomu globalizace – rozpad času a rozporu → větší vyhraněnost lidí – nestmeluje je to
- dochází k válkám o prostor – snaha přivlastňovat si → vytváří se pomyslné ploty – gheta – vymezení svého vlastního prostoru
- ochranná funkce měst – už ne ten původní význam → ne ochrana před nepřítelem, ale před sebou samými → xenofobie, strach z lidí
- chudoba – problém hladu
- turisti – z vlastní vůle → potěšení, oproti tomu tuláci – emigranti, nuceni změnit své působiště
- Z. Baumann – emigrace na západ, dočasné zanevření na Polsko
- globalizace – popisuje negativní důsledky, ale nenabízí řešení
- důsledkem globalizace je změna sociálních kultur
- vše řídí ekonomicky nadměrné korporace
Ulrich Beck: „Čo je globalizácia?“
- německý sociolog (hlavní téma je globalizace)
- globalizaci chápe ve smyslu informovanosti → hovoří o informační globalizaci a ekologické globalizaci, ekonomické globalizaci a kulturní globalizaci
- globalizace = bezhraničnost
- důvodem je odstranění vzdáleností
- důsledky: zintenzivnění vzájemné závislosti, práce někde jinde, transkulturní rodina, urbanizace
- výraz McDonaldizace
- ztráta souvislosti mezi chudobou a bohatstvím → globalizace štěpí svět na globalizované (bohaté) a lokalizované (chudé) – nepanuje zde stav pán a rab
- omyly globalismu: jednorozměrnost – prezentováno jako všestrannost, volný trh práce, posílení nadnárodních vztahů, vyzdvihování hospodářské dimenze
- kritika masové nezaměstnanosti

ARISTOTELŮV SPIS "O DUŠI"

 Obsah: 1.1 Význam a dosah spisu "O duši".
1.2 Hrubý nástin dějin psychologie z hlediska  chápání jejího předmětu.
  1.3  Aristotelova návaznost na řeckou  myšlenkovou tradici (presokratici a  Platón).
  1.4  Základní principy Aristotelovy filosofie.
2.1 Rozdělení spisu "O duši" a vytčení postupu  výkladu.
  2.2  "Duše jako první skutečnost (entelechia)  přírodního těla, která má v možnosti  život."
  2.3  Učení o třech složkách duše.
  2.4 Vyživovací a plodivá složka, vyživování a  rozmnožování
2.5 Vnímavá složka a vnímání
  2.6  Obrazivost
  2.7 Žádostivost jako zdroj místního pohybu
  2.8  Rozumová složka duše a myšlení
  3.1 Pojednání, která rozšiřují výklady ze spisu "O  duši" a Aristotelovo psychologické dědictví

1.1 Význam a dosah spisu "O duši".
 Uvážíme-li, jak zásadním a nesmazatelným způsobem ovlivnil Aristotelův spis Peri psychés perspektivu pohledu na zkoumání duševního života, po jakou dobu mělo toto dílo v danné problematice výlučné postavení, a že i dnes se těší stálé pozornosti odborníků, měli bychom se cítit téměř povinni, se k němu stále vracet a snažit se o jeho pochopení. Avšak pokusit se o skromný komentář k psycholgickému pojednání Alexandra Velikého řecké filosofie, toť úkol nelehký. A že vskutku nejde jen o povzdech z falešné skromnosti, to může potvrdit také Jan Patočka, který v úvodu své knihy " Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové " předesílá, že " studium Aristotela je nejklasičtější terén dějin filosofie, ovšem jeden z nejtrnitějších. Spoustou literatury komentářové, filosofickými problémy, které jsou neméně složité než vlastní filosofický výklad, patří toto studium k nejnáročnějším ".
 1.2 Hrubý nástin dějin psychologie z hlediska  chápání jejího předmětu.
 Ve vývoji psychologie můžeme mluvit zhruba o třech základních fázích, určovaných tím, co bylo v psycholgii považováno za její předmět. V první fázi, která trvá od starověku až k R. Descartovi, je oním předmětem psyché. Obecně lze říci, že psyché je považována nejen za princip myšlení, vnímání a ostatních psychických procesů, jak to dnes převážně chápeme my, nýbrž i za zdroj života a pohybu vůbec. "Úvahy o psyché u řeckých filosofů zasahují do problematiky, která spíše odpovídá předmětu dnešní biologie ( i fyziky ), přičemž oni sami ji chápou jako nedílnou součást celkového filosofického výkladu přírody (M.Mráz: Úvod ke spisu "O duši" in: Aristoteles: Člověk a příroda, Praha 1984, Svoboda)." René Descartes staví tuto tradici na nový základ svým objevem pojmu vědomí. Psychické se zužuje na vědomé a východiskem zkoumání se stává vědomí, totiž subjektivní vědomí a prožívání. To je druhá fáze vývoje psychologie, která končí na sklonku 19.století, kdy se psychologie odděluje od filosofie a stává se samostatnou vědou. Zhruba lze říci, že vědomé je doplněné nevědomým a předmětem se stává osobnost jako jednota vědomé a nevědomé složky. Tuto drobnou skicu vývoje psychologie je dobré mít před očima nejen proto, abychom zdůraznili, že v první a druhé fázi je psychologická problematika součástí filosofie, že půda, po níž chceme kráčet, je prosta mnohých pojmů, vzniklých až v následujících etapách vývoje myšlení, a které jsou námi hojně používány právě při interpretaci děl, jimž jsou tyto pojmy a jejich významy cizí, nýbrž nám umožňuje zahlédnout i to, že rámec vymezený řeckými mysliteli formulováním a částečným rozpracováním problémů, týkajících se duševního života, zůstává přítomný i v našem myšlení v podobě pojmů a metodologických zásad, s nimiž dnes tak samozřejmě pracujeme.
1.3 Aristotelova návaznost na řeckou myšlenkovou tradici  (presokratici a Platón).
 Aristotelovo chápání psyché navazuje na celou předchozí řeckou myšlenkovou tradici, jejíž porozumění tomu, co to je psyché, jsme již výše zhruba charakterisovali, zvláště pak na řecké prvomyslitele tzv. presokratiky a nejtěsněji, navzdory vší kritice, pak na Platóna, v jehož Akademii strávil 20 let. Lze říci, že Aristoteles na presokratiky více než navazuje. Je téměř pravidlem, že v mnoha svých spisech po vytčení problému, o němž chce pojednat, v úvodu referuje a kriticky hodnotí některé názory starších myslitelů, týkající se právě jejich příspěvku k onomu jím řešenému problému ( nám to zní známě, neboť je to vlastně typický postup pro vědecké pojednání ) a co je důležité, tímto kritickým zachycením názorů starších myslitelů nám jejich myšlenky, jednak zachovává, jednak ovšem i zakrývá. Aristoteles své pochopení filosofie promítá do starší doby a v tomto svém rámci chápe a interpretuje myšlenky předchozích myslitelů ( Theofrastovo dílo "Názory fyziků " bylo po řadu století hlavním pramenem povědomí o myšlení archaické doby ). Jakkoli problematické se nám toto zakrytí staršího myšlení aristotelským pochopením zdá, je nepochybná Aritotelova zásluha na tom, že o myšlení řeckých prvomyslitelů vůbec něco víme, včetně jejich názorů o psyché. Co se týče Aristotelova navázání na Platónovo chápání psyché, o němž se budeme dílčím způsobem u konkrétních otázek zmiňovat, jde o problematiku tak širokou a bohatou, že nám nezbývá nic jiného než na tomto místě odkázat na např. práce Jana Patočky, Gurthieho, Jaegra a další, usilující o zachycení platonských názorů na povahu psyché a jejich významu pro Aristotela.
 1.4 Základní principy Aristotelovy filosofie
 Tak jako Aristotelovo chápání duše navazuje na řeckou myšlenkovou sféru, tak se též nutně pojí s jeho vlastními základními principy filosofie, k nimž patří především pojmové dvojice látky a tvaru (hylé-morfé), možnosti a skutečnosti (dynamis-energeia, entelechia) a též pojmy podstaty (usiá) a bytnosti (to ti én einai). Jedná se v zásadě o základní pojmy Aristotelovy " první filosofie ". Připomeňme si je tedy, neboť nám to bude nezbytným předpokladem pro porozumění výměru psyché a vůbec celému širšímu výkladu Aristotelovy psychologie. V I.knize 6. kap. Met. Aristoteles píše : " Když pak Sokrates, pomíjeje otázky týkající se celé přírody, pojednával o otázkách mravního života a hledal tu to, co jest obecné, a první svoje přemýšlení zaměřil k pojmovému vymezování, souhlasil s ním (Platón) a na základě takového názoru měl za to, že při vymezování pojmů běží o něco jiného než o předměty smyslového vnímání. Soudil totiž, že je nemožné obecně platné určení některého předmětu smyslového světa, poněvadž se stále mění. A tak onen druh jsoucna nazval ideami a mínil, že věci smyslové oblasti jsou mimo ně a že všechny mají jméno od nich. Neboť mnohost věcí soujmenných s ideami má prý jsoucnost tím, že má v nich účast. " tento úryvek z Met. nám ilustruje, jak Aristoteles chápe Platónovu nauku o idejích. Platón prý rozeznává dvě sféry, jednak říši empirické reality, kde vše vzniká a zaniká (zde je odkaz na Herakleita , který tvrdí, že je pouze dění a pevné bytí je pouhým zdáním) a říši metafyzické reality neboli svět ideí, který je věčný, nehybný, trvalý a nutný, jenž je pravým jsoucnem (zde je naproti tomu návaznost na Parmenida, tvrdícího, že je jen neměnné bytí a všechno dění, svět zjevů je pouze zdáním). Vedou se spory do jaké míry je toto Aristotelovo pochopení teorie idejí správné, když nelze jednoznačně říci, že by i sám Platón byl o oddělené existenci idejí zcela přesvědčen, jak to naznačuje jeho pozdější dialog Parmenides. Nicméně, ač Aristoteles tuto oddělenost idejí od smyslového světa u Platóna kritizuje, sám na ní zásadním způsobem navazuje. W. Jaeger (Aristoteles : Grundlegung einer Geschichte seiner Entwicklung .Berlin 1923, str. 405) k tomu říká, že Aristotelovým cílem bylo očištění filosofického snažení od mýtických a metaforických složek a vypracování přísně vědeckých základů světového názoru v hlavních rysech převzatého právě od Platóna. Aristoteles totiž přijímá Platónovu tezi, že je rozdíl mezi ideami, které vyjadřují bytnosti věcí (pravé poznání je zachycení obecného a neměnného; toto platí opět jak pro Platóna, tak pro Aristotela) a jejich smyslovými a měnícími se podobami, které se zjevují ve světě. Na rozdíl od Platóna, ač i to není zcela nesporné, jak jsme uvedli výše, však ideám jakožto bytnostem nepřisuzuje oddělenou jsoucnost, nýbrž je vkládá do věcí samých. Idea se proměňuje v imanentní podstatu věci, v bytnost, která je rovněž neměnná; idea se stává tvarem (eidos, morfé). " Tvarem nazývám bytnost a první podstatu. " (Met. VII., 7). Že je tvar bytností znamená, že je tím, co věc činí tou věcí, kterou jest, kterou má být; a jestliže můžeme za vlastní podstatu prohlásit pouze tvar a celek, tj. tvar a látku, pak je dle priority, času, hodnoty a pojmu tvar jako bytnost a uskutečnění první podstatou. Aristoteles prohlašuje tvary věcí, obsahující jejich bytnosti, za podstaty, které však již svou povahou směřují k tomu, aby se spojily s látkou (hylé) a vytvořily ze sebe podstatu, která je celkem (látkou a tvarem), t.j. podstatnou skladbou obou.
Látka, která je podkladem (hypokeimenon) všech tvarů, vznikajících a zanikajících ve smyslovém světě, která je sama o sobě neurčitá a beztvará, se teprve tvarem stává určitým bytím, tímto zde (tode ti), neboť tvar je o sobě něco určitého, je uzavřeným a dokonalým celkem. Látka je tedy možností (dynamis), možností do sebe přijmout tvar či přejít z jednoho tvaru v druhý, ač v této změně trvá, tvar pak skutečností (energeia, entelecheia) věci. Možnost (dynamis) znamená všechno to, co se může, ovšem také nemusí, něčím stát, ale ještě tím není (např. semeno je v možnosti klasem). Důležité je, že možnost (potencialita klasu v semenu) je něčím reálným, nejde o nějaký dohad či chiméru. Z možnosti se stává skutečnost pouze působením skutečnosti (člověk plodí člověka) samé, jen činností (energeia) může být převedena v činnost. Skutečnost je tudíž činností (energeia), uskutečněním (entelechia) a zároveň účelem (telos); vytváří přirozený stav (fysis) a dokonalost. Energeia tedy označuje činnost a potom i jsoucno samo (to einai ti), které je jako dovršení, uskutečnění entelechií. Energeia a entelecheia jsou synonyma a znamenají vlastně účelnou činnost, která pracuje k dovršení a udržení bytosti svého druhu. Látka tedy jako možnost směřuje k tvaru, ve kterém dochází skutečnosti, dovršení, dokonalosti a cíle (enrgeia, entelechia, telos). Tvar je dokončením každé věci, je účelem a cílem všeho, k čemu směřuje všechen pohyb (kinesis), vznik a vývoj (genesis). Tím se také tvar stává vysvětlujícím principem pro pohyb. Pohyb je přechod z možnosti do skutečnosti ("pohyb má ontologickou povahu, nikoli empirickou: pohyb není něco vnějšího, co se s bytostí děje jako pouhá změna jejích vztahů, nýbrž cosi vnitřního, co vytváří a buduje bytost v jejím jsoucnu (J. Patočka: Aristoteles jeho předchůdci a dědicové, Praha 1965, ČSAV, str.5)"), od látky k tvaru. Od tvaru dostává pak pohyb směr. V plné skutečnosti je dosaženo cíle pohybu, proto pohyb není neomezený, nýbrž má konec, omezení. Tvar vzhledem k pohybu se nazývá en-tel-echia, tj. udržuje v účelu, pokud každá věc má v tvaru uskutečněný účel a cíl. Tak Aristoteles rozšiřuje působnost platónské teleologie do celé oblasti svého světa tvarů, účelnost se projevuje v celém vesmíru a životě. Tvary jsou, podobně jako platónské ideje, tvořivým principem, který ve všem působí dění. Tolik tedy ve stručnosti k základním principům Aristotelovy filosofie a k jeho teleologickému pochopení a výkladu světa.  2.1 Rozdělení spisu "O duši" a vytčení postupu výkladu.
 Na základě 1.3 a 1.4 můžeme vlastní výklad Aristotelovy psychologie začít tím, že si připomeneme strukturu spisu tak, jak je tradičně rozdělena aristotelskými badateli:
1. Úvod a pokus o vymezení oblasti psychologie (1.kapitola  I.knihy).
2. Shrnutí a kritické zhodnocení názorů předchůdců  (2.-5.kapitola I. knihy).
3. Výklad vlastního pojetí duše jako principu života,  pojednání o jejích složkách a pěti smyslech (II.kniha a  první tři kapitoly III.knihy).
4. O rozumu, myšlení a poznání (4.-8.kapitola III.knihy)
5. O příčinách pohybu živých bytostí (9.-11.kapitola III.  knihy).
6. Dodatečné poznámky k problematice smyslů (12.až 13.  kapitola III. knihy).
Toto rozčlenění spisu nám umožní, abychom se nyní zaměřili na výklad témat, která budou důležitá z hlediska obecně psychologického. Tzn., že nás bude zajímat především to, jak Aristoteles chápe jednotlivé psychické funkce (víme již 1.2, že je chápe šířeji než my dnes po Descartovi) - vnímání, obrazivost, myšlení a další. Bylo by ovšem chybou začít na tomto místě s analýzou psychických funkcí, jak je chápe Aristoteles, ač na to budeme později klást důraz. Musíme si znovu uvědomit, že pro Aristotela je hlavním předmětem psychologického zkoumání psyché. Určitým způsobem duši definuje a dále rozlišuje na tři složky, které odpovídají třem stupňům organických bytostí. Náš výklad tedy začneme definicí duše, jejím osvětlením (2.2) a poté si připomeneme "učení o třech" složkách duše (2.3). Teprve potom se dostaneme k interpretaci vlastních psychických (životních) funkcí: vyživování a rozmnožování (2.4), vnímání (2.5), obrazivosti (2.6), žádostivosti (2.7) a myšlení (2.8). Nakonec ještě připomeneme další pojednání, v nichž Aristoteles dále rozebírá psychický život (2.9).  2.2 "Duše jako první skutečnost (entelechia)  přírodního těla, které má v možnosti život."
 V 1.kapitole II.kn. Aristoteles říká, že "každé přírodní těleso, které je účastno života, je podstatou, ale podstatou složenou." Z 1.2 víme, že složená podstata (úsia) se skládá z látky (hylé, hypokeimenon) a tvaru (eidos). Tělo, které " neurčuje podklad (hypokeimenon)", neboť má schopnost podléhat změnám, " je spíše samo jako by podkladem a látkou" (412a). Duše je potom definována jako "první skutečnost přírodního těla, které má v možnosti život" (412a), je tedy chápána jako určující neměnný tvar (eidos) živé bytosti, který přírodní tělo, mající život v možnosti, převádí ve skutečnost. Duše je tím, co dělá z přírodního těla - tělo živé. Je to život v živé bytosti. Pro objasnění toho, co je to duše, uvádí Aristoteles krásné příklady. Uveďme jeden z nich: "Kdyby oko bylo živou bytostí, jeho duší by byl zrak; neboť ten je podstatou oka. ...Oko je látkou zraku; jakmile ten zanikne, není to již oko, leč něco stejného jména, jako oko, jež je vytesané z kamene nebo oko namalované (412b)." "Duší" oka není ani čočka, rohovka či oční nerv, ale schopnost vidět, vidění samo. Části , z nichž se oko skládá, jsou nezbytné k tomu, aby mohlo vidění vystoupit, aby oko mělo smysl. Přitom oko je pouze částí těla. "Celé tělo - organismus - je celkem částí (nástrojů), které jsou schopny přijmou jednotný smysl, jako je smyslem oka vidět (J. Patočka, Úvod do fenomenologické filosofie, Praha 1993, OIKOYMENH, str. 25)."
 Aristoteles znovu důsledně aplikuje základní pojmy svojí filosofie na vymezení pojmů duše (tvar, skutečnost) a těla (látka, možnost). V rámci tohoto vymezování řeší jejich vzájemný vztah. V (1.4) jsme již zmínili, že Aristoteles ideám nepřisuzuje oddělenou jsoucnost, jak to zřejmě dělá Platón, nýbrž idea se mu stává, vložena do věci ("Je nějaká koule mimo vnímatelné koule a nebo dům mimo domy z cihel? Jistě ne" Met. 8.kap. VII.kn.), imanentní podstatou jsoucna, stává se tvarem (eidos). Tvar, tvořící princip obecného a látku, která je principem jednotlivého, nejde jakožto části každé jednotlivé živé bytosti ve skutečnosti od sebe vzájemně oddělit a osamostatnit, lze je oddělit pouze v myšlení pomocí abstrakce. Obráceně řečeno: každá jednotlivá živá bytost je neoddělitelnou jednotou tvaru a látky. Dosadíme-li si za tvar duši a za látku tělo, zdálo by se, že Aristoteles chápe duši a tělo, jako dvě neoddělitelné stránky jakékoli živé bytosti. Ovšem v 5.kap. III.knihy píše Aristoteles o tzv. činném rozumu, o němž budeme podrobně hovořit později, že "je oddělen od těla, je neměnnný a nesmíchaný, jeho podstatou je skutečná činnost... Ale jen, je-li oddělen, je činný rozum tím, čím je, a jen tento je nesmrtelný a věčný." Jak rozumět tomu, že rozumná živá bytost je neoddělitelnou jednotou tvaru (duše) a látky (těla), a zároveň je nadána nesmrtelným, oddělitelným činným rozumem, který je částí jeho rozumové duše? Zde je rozpor. který Aristoteles neřeší. Nechává jej dalším myslitelům, kteří jej domýšlejí a interpretují často v duchu svojí vlastní filosofie. Uveďme pro ilustraci, jak protichůdnými směry se tyto výklady mohou ubírat, tři různé starověké a dvě novověké interpretace činného rozumu. Alexandros z Afrodisiady tvrdí, že činný rozum je projevem jednotného "božského rozumu", který je přítomen v celém vesmíru. Nejde tedy o vlastní rozum jednotlivého člověka. Averroes říká, že jde o rozum specificky lidský, ale ne ve smyslu individuálního rozumu jednotlivce, nýbrž kolektivního rozumu celého lidského rodu. Středověcí křesťanští myslitelé pak činný rozum dávali do souvislosti s učením o nesmrtelné duši. Hegel k tomu ve svých Dějinách filosofie píše, že "Klademe-li totiž tělo a duši jako jednotu, asi jako když se dům skládá z množství částí či jako když označujeme za jednotu určitý předmět a jeho vlastnosti, subjekt a predikát atd. - je to materialismus, jenž uvažuje obě stránky jako předměty. Taková totožnost je zcela abstraktním, a proto povrchním a prázdným určením, jež je neudržitelné, neboť forma a látka nemají stejnou hodnotu co do stupně jsoucnosti. Identitu, která má skutečnou hodnotu, je možno pojímat toliko jako takovou entelechii." Současný platónský badatel Gurthrie píše ve svém článku "Platónské názory na povahu duše", že i Aristoteles byl stejně jako Platón přesvědčen o tom, že člověk musí žít v souladu se svojí nejvyšší částí, a tou je nús. Této části platónského dědictví - nesmrtelného, "odjinud" přicházejícího nús - se Aristoeles, přestože uchylovvání se k mýtu považoval za slabost, nemohl vzdát.
 2.3 Učení o třech složkách duše.
 Jak již bylo řečeno v (1.2) Aristoteles chápe duši jako zdroj života a pohybu vůbec, tzn. i všech životních projevů a činností, včetně psychických. A tento obecný princip života - psyché - náleží nejen člověku, nýbrž i zvířatůma rostlinám, neboť "nazýváme živým také to, v čem je i jeden druh života, jako myšlení, smyslové vnímání, pohyb a klid co do místa, dále pohyb ve smyslu vyživování, ubývání a růstu. Proto...i všechny rostliny jsou živé...dostává se jim růstu a ubývání v různých směrech." Princip života, duši, je tedy nutno vymezit podle onoho "druhu života", který je vlastní různým živým bytostem. Na nejnižší stupeň organických bytostí patří rostliny. Náleží jim složka duše, která se projevuje vyživováním, ubýváním, růstem a rozmnožováním. Jde o tzv. duši vyživovací či také plodivou (threptiké, gennetiké), kterou mají všechny organické bytosti, tedy i zvířata a lidé. Zvířatům, druhému stupni organických bytostí přináleží mimo duše vyživovací i tzv. duše vnímavá (aisthétiké), t.j. ta složka duše, která je charakteristická tím, že je schopna vnímat, nebo-li má mohutnost vnímání. Zvířata se tedy od rostlin liší nejen tím, že se, alespoň některá, dokážou pohybovat v prostoru, ale hlavně tím, že jsou s to vnímat. Rozumová složka duše, duše myslící (noetiké, dianoetiké), která přistupuje k oněm dvěma předchozím složkám, je vlastní pouze člověku. Nižší složky jsou zahrnuty ve vyšších a vyšší se bez nich neobejdou. Zvíře nemůže vnímat, aniž by bylo udržováno při životě, člověk nemůže bez vnímání myslet. Nižší složky jsou naopak na vyšších nezávislé. Zvíře může bez myšlení docela dobře žít, jako i rostlina bez smyslového vnímání. Složky duše tedy nejsou od sebe odděleny, bez jakýchkoli vztahů, spíše naopak, jsou vzájemně propojeny, "navzájem se předpokládají a na sobě budují. Vegetativní život, animální život, život inteligence - to je u Aristotela hierarchicky vybudováno (J. Patočka, Úvod do fenomenologické filosofie, Praha 1993, OIKOYMENH, str. 30)." Jde o "různé stupně jednoho a téhož principu", píše M. Mráz v Úvodu ke spisu "O duši". Pro lepší představu a pochopení (která alespoň mně pomohla) si můžeme pomoci analogií z geometrie, kterou naznačuje Hegel ve svých Dějinách filosofie II, i když v trochu jiném smyslu. Trojůhelník - první geometrický obrazec - se nachází ve čtverci či obdélníku, čtverec pak ve víceúhelníku atd. Základní geometrické obrazce jsou nutně zahrnuty ve složitějších, ale přitom nejsou pouze jejich složeninami, nýbrž stojí jako samostatné nové celky. Základní obrazce pak nejsou na složitějších závislé.
 Mluvíme-li o "třech složkách duše", nelze samozřejmě nezmínit Aristotelova velkého učitele, který v Ústavě dělí duši také na tři složky: rozumovou, vznětlivou a žádostivou, které v těle lokalizuje do hlavy, hrudi a podbřišku a dále je charakterizuje a rozebírá. To by ale byla jiná kapitola. Jak se toto učení projevuje téměř v naší době můžeme ukázat u M. Schelera a F. Brentana. M. Scheler se ve své knize Místo člověka v kosmu pokouší nově vymezit podstatu člověka vůči zvířeti a zvláštní metafyzické postavení člověka. Základem je mu přitom myšlenka o odstupňování psychických sil. První stupeň psychiky tvoří nevědomé, pocitové puzení bez počitků a představ, přisuzované rostlině a přítomné i v člověku. Druhým stupněm je instinkt, naprogramovaná a účelná reakce živé bytosti na určité druhově typické struktury v uspořádání možných součástí okolí, vlastní především zvířatům, a znovu opět přítomný i v člověku. Člověka potom od zvířat odlišuje, a to podstatným způsobem, neboť i některá zvířata se dokážou chovat inteligentně, tj. získat vhled do nové situace
(Scheler zmiňuje Köhlerovy pokusy na šimpanzech), duch a
centrum aktů, v němž se duch projevuje; a také sebevědomí,
které dává člověku schopnost "vůle", jež přesahuje momentální vzruchy vyvolané pudy či podněty z okolí a jejíž zaměření přetrvává v proměně nejrůznějších afektivních stavů (podle Malých dějin filosofie, H.J.Störig, Praha 1993, Zvon, str. 452-3). Na myšlenku hierarchické výstavby forem života navazuje také přímo F. Brentano, který ji interpretuje v tom smyslu, že "existují tři základní vztahy k předmětu: představování, souzení, hodnocení - láska a nenávist (J. Patočka, Úvod do fenomenomenologické filosofie, Praha 1993, OIKOYMENH, str.30)."
 Tito dva myslitelé, s ohledem na jejich časovou vzdálenost od Aristotela skoro současní a zároveň vynikající myslitelé, a nejen oni, ale i řada dalších, jsou důkazem toho, že "Aristotelem navržené obrysy soustavy" nejen "prosvítají i v dnes ještě běžných základních rozvrzích látky obecné psychologie, alespoň pokud se konzervativně drží tradiční, možno říci školní soustavy (J. Stavěl: Antická psychologie, Praha 1972, SPN, str. 81)", nýbrž často, nejsou-li právě pouze školsky interpretovány, poskytují inspiraci pro reflexi psychologie (hlavně obecné) nad sebou, nad svými kořeny a svými problémy.
 2.4 Vyživovací a plodivá složka, vyživování a rozmnožování
 Povšimněme si nyní blíže, co Aristoteles říká (4.kap. II.kn) o "první nejobecnější mohutnosti duše, jíž se všem bytostem dostává života (415a)", o tzv. duši vyživovací a plodivé. Tím, že tato složka zajišťuje vyživování (růst, úbytek), podílí se na udržení dané bytosti při životě ("tato základní síla duše je mohutnost, která je schopna udržovat svého nositele jako takového, a potrava přispívá k tomu, aby rozvíjel svou činnost. Proto nemůže být, je-li zbaven potravy (416b)") a na jejím dalším pokračování ("její činnost se projevuje plozením ..., neboť u živých bytostí je nejpřirozenější činností, že plodí bytost svého druhu, tedy zvíře zvíře, rostlina rostlinu ...(415a)"). K jejímu přesnějšímu odlišení od vnímavé složky se dostaneme právě ve výkladu o vnímání a vnímavé složce duše.
 2.5 Vnímavá složka a vnímání
 Aristoteles chápe vnímání (5.kap. II.knihy) jako "jakýsi druh změny kvality (417a)", jež se odehrává v určitém smyslovém orgánu vnímajícího, na který působí vnímaný vnější předmět. Vjem vzniká tak, že daný vnímající smyslový orgán se připodobňuje vnímanému předmětu (Aristoteles nerozlišuje mezi počitkem a komplexním vjemem, pro obojí má výraz aisthéma). Aristoteles to znovu vyjadřuje svými základními pojmy: "To, co je schopné vnímat, je v možnosti takové, jaké je již ve skutečnosti to, co je předmětem vnímání. A tak dokud je ve stavu trpění, není mu podobné, ale jakmile zakusilo jeho působení, zpodobňuje se mu je takové jako on (418a)." Z vnímaných předmětů je pak smyslový orgán schopen vnímat tzv. "vnímatelné tvary" nebo "vnímatelné předměty", tj. určité stránky věci, ale ne věc jako takovou. Ony "vnímatelné předměty", které jsou pro akt vnímání nezbytné, protože "myslet můžeme, kdykoli chceme, vnímat však nikoli; neboť k tomu potřebujeme vnímatelný předmět (417b)", jsou trojí: a) "předměty, jež jsou každému smyslu vlastní (418b)", tj. ty, které může vnímat pouze jeden určitý smysl. Zrak barvu, sluch zvuk, chuť to, co chutná, čich to, co voní, ovšem hmat "je zaměřen na větší počet různých předmětů (418a)". Aristoteles hovoří o těchto pěti smyslech v dalších kapitolách (kap.7-11 II.kn.). Pojednává o jejich předmětech a o působení těchto předmětů na jednotlivé smysly, které se děje vždy dotykem. A to buď dotykem bezprostředním, jako je tomu u hmatu a chuti, nebo dotykem, který je zprostředkován určitým prostředím - médiem - mezi vnímajícím smyslem a vnímaným předmětem, jako je tomu u zbývajících smyslů (např, barva, která je na "vnímatelném předmětu", působí na médium - vodu, vzduch apod. - a to je zase s to dráždit smyslový orgán zraku) Za nejdůležitější ze smyslů pokládá Aristoteles hmat, protože bez ostatních smyslů živočichové žít mohou, ovšem bez hmatu nikoli. b) předměty společné více smyslům, jako jsou
"pohyb, klid, číslo, podoba a velikost, mající rozlohu (418a)". "Pohyb je totiž možno postřehnout hmatem i zrakem (418a)." c) předměty vnímané "mimotně" - vlastní předměty (viz a) jsou vnímatelné tzv. " o sobě". Tzn., že tyto předměty smyslů jsou "tím, co je vnímatelné ve vlastním smyslu tohoto slova, a jsou takové, že podstata každého smyslu je pro ně přirozeně zařízena (418a)". O proti nim jsou předměty vnímatelné "mimotně" postřehovány jen jaksi náhodně,
ne "o sobě", protože "nepůsobí na smysl jako takový (418a)". "Vnímá se tak např. konkrétní bytost, neboť smysly jsou schopny postřehnout jen její jednotlivé stránky, ale žádný z nich ji nevnímá právě jako bytost, tj. "o sobě" (M.Mráz, Úvod ke spisu "O duši", in: Aristoteles: Člověk a příroda, Praha 1984 , Svoboda, str.180-1)." Josef Stavěl hovoří o tom, že tento druh vnímání zahrnuje také interpretaci vnímaného (viz. J.Stavěl: Antická psychologie, Praha 1972, SPN, str.86-7).
 Vraťme se ale ještě k tomu, jak a čím jsou vnímány
předměty, které jsou společné více smyslům. Jednotlivými smysly jsou vnímány "mimotně", ne "o sobě". "O sobě" jsou vnímány jen tzv. "společným smyslem", který ovšem není nějakým novým smyslovým orgánem pro "společné předměty", nýbrž Aristoteles jej ztotožňuje vnímající složkou, s vnímající duší.
 K charakteristice vnímání jako připodobnění připojuje Aristoteles ještě další důležitou věc. Vnímající smyslový orgán přijímá vnímaný předmět bez látky, přijímán je pouze jeho tvar. Vyživovací duše rostlin dokáže sice "přijímat účinek hmatných předmětů", avšak "účinkku tvaru podléhá jen potud, pokud je s látkou (425b)." Rostlinám totiž chybí " takový počátek, který by umožňoval přijímat tvary věcí vnímatelných tvarů (425b)." Zde je tedy osvětleno ono důležité odlišení složky vyživovací a vnímavé (viz 2.4). Ještě je nutno zeptat se na to, jaký je vztah mezi vnímaným předmětem resp. jeho "vnímatelným tvarem" a jeho pobodou ve vjemu. Aristoteles na to odpovídá tím, že se vyrovnává s pojetím vnímání u Demokrita. Podle Demokrita jsou vjemy smyslových kvalit (barvy, zvuku apod.) pouhými stavy, afekcemi vnímajícího a s opravdovými vlastnostmi věcí nemají žádnou spojitost. Ony vnímané vlastnosti předmětů jsou tedy pouze zdánlivé jevy, a proto je pojmenováváme tzv. "dohodou", tj. platí pro ně určitá konvence, "podle dohody barva, podle dohody sladké, podle dohody kyselé, ve skutečnosti však jsou jen atomy a prázdno (B 125)". Příčina toho je, že naše smysly nejsou ustrojeny k tomu, aby vnímali pravou podobu vlastností věcí, tzn. určité spojení atomů, které ovšem žádné vlastnosti věcí, jak je my vnímáme, nemají. Tento názor na vnímání souvisí s atomistickým a mechanistickým pojetím světa, v němž skutečnou realitu představují pouze atomy, dále nedělitelná tělíska, a prázdno. Pravá skutečnot pak má kvantitativní charakter. Opravdový svět je našim smyslům bezprostředně nepřístupný, je totiž v "hloubce", lze jej uchopit pouze v myšlení. Aristoteles - "bílé nebo černé není ničím bez zraku, nebo chutnatelné bez chuti (426a)" - toto pojetí vnímání nemůže v zásadě přijmout nejen proto, že Démokritos skutečnost světa vykládá kvantitativně (vzpomeňme na Aristotelovo pojetí pohybu jako kvalitativní změny), ale hlavně proto, že by tím byl zproblematizován původ smylových vjemů ve skutečných předmětech. V 2.kap. III.kn. Aristoteles píše: "Skutečná činnost vnímatelného předmětu a skutečná činnost vnímajícího smyslu jsou jednou a touž činností, ale jejich bytí není totéž (425b)." Upozorňuje tím na to, že k vnímání vnímatelného tvaru předmětu dochází při součinnosti, vzájemném působení obou stran, na jedné straně se zde uskutečňuje působení vnímatelného tvaru, na straně druhé se zde uskutečňuje příslušná schopnost vnímajícího. Tzn., že smyslová podoba věci se uskutečňuje teprve v procesu vnímání oné věci. Pokud smysl aktuálně nevnímá určitou vlastnost věci, neznamená to, že ona vlastnost není. "Je" tak, že se může stát aktuálně vnímanou, jakmile se setká se smylem. Vnímatelný tvar předmětu má tedy v možnosti zapříčinit sobě odpovídající vjem, uskutečnit se ve své smyslové podobě v aktu vnímání. Démokritos má tedy, jak říká Aristoteles, ohledně vnímání pravdu jen "podle skutečnosti", ne však již "podle možnosti"; bílá nebo černá není bez zraku ničím, může být vnímána, má v sobě možnost stát se vnímanou.
 2.6. Obrazivost
 S vnímavou složkou duše souvisí také obrazivost (fantasiá). Obrazivost "je něco jiného než vnímání a myšlení, ačkoli není bez vnímání a bez ní zase není mínění (427a)", je "něčím" mezi nimi. Tak jako vnímání je i obrazivost jistým druhem pohybu, tj. kvalitativní změnou. Zatímco však vnímání, jistý pohyb, je vyvolán vnějším předmětem, obrazivost způsobuje "skutečný smyslový vjem (429a)". Při vnímání, kdy se připodobňuje vnímající smysl působícímu předmětu, dochází ke vjemu, který obráží vnímatelný tvar předmětu; u obrazivosti je výsledkem působení smyslového vjemu dané věci představa, která se pak podobá smyslovému vjemu věci. Obrazivost je pak na základě paměti (viz. O paměti a vzpomínání), která představy podržuje, shopna vyvolávat představy smyslových podob věcí, bez jejich bezprostřední přítomnosti, "obrazy viděných předmětů se nám zjevují i tehdy, když oči jsou zavřeny (428a)". To je opět nutné pro možnost myšlení. V jakém smyslu je to nutné bude řečeno v části (2.8).
 2.7 Žádostivost jako zdroj místního pohybu
 Ač patří vnímání k hlavním projevům vnímavé složky duše, řekli jsme výše, že i místní pohyb se k ní nějakým způsobem váže. Aristoteles se ptá po zdroji pohybu živých bytostí. U bytostí bez rozumové složky je vlastní a jedinou příčinou místního pohybu žádostivost (orexis). Je vyvolána věcí, která se stane předmětem žádostivosti. Předpokladem toho, je však vjem či představa onoho předmětu a pocit libosti, který se k němu vztahuje. Je-li předmět vnímání naopak spojen s pocitem nelibosti, není žádán, nýbrž odmítán. Je zde tedy vjem či představa předmětu (poznávací stránka procesu), k němu či k
ní se vztahuje pocit libosti nebo nelibosti z předmětu (citová stránka procesu), a na základě nich zaujetí určitého postoje - žádání nebo odmítání předmětu (snahová stránka procesu), "kde je vnímání, je i libost a nelibost, a tam, kde jsou tyto, je nutně i žádostivost (413b)."
 Člověkem, jako jediným živočichem s rozumovou složkou duše, "hýbe" vposledku sice také žádostivost, ta je ovšem do určité míry korigována rozumem. Aristoteles, chtěje vystihnout podíl rozumu v jednání, rozlišuje (jinak než jak to potom činí v 5.kap. III.kn., viz 2.8) z hlediska cíle rozum: teoretický, směřující k poznání, a praktický, jenž se vzahuje k jednání. Praktický rozum souvisí s praktickou činností především ve vztahu k času. Žádostivost, která není praktickým rozumem nijak usměrňována, jde za předmětem žádostivosti okamžitě, "to totiž, co se jí v přítomném okamžiku jeví příjemným, zdá se jí naprosto příjemným a dobrým, poněvadž nevidí budoucnosti (433b)." Praktický rozum, díky svojí schopnosti uvažovat o dobrém nejen v bezprostřední přítomnosti, nýbrž i vzhledem k budoucnosti, je potom s to usměrnit žádostivost i k vzdálenějším cílům, jenž jsou jsou cenější a ne jen zdánlivě dobré. Ve skutečnosti je tomu ale tak jen v případě "člověka zdrženlivého", neboť ten nenásleduje bezprostředně svoje žádosti, ale poslouchá rozumu, na rozdíl od "člověka nezdrženlivého", u nějž převáží žádost rozumovou úvahu a on se pohybuje "i proti rozumové úvaze (433a)."
 2.8 Rozumová složka a myšlení
 Podstatou myšlení, které je projevem nejvyšší složky duše, je podobně jako u vnímání též jistý způsob připodobnění. Rozum - princip myšlení a poznávání - se připodobňuje ne již "vnímatelným tvarům" věcí, nýbrž "tvarům myslitelným", které jsou ovšem ve "vnímatelných tvarech" obsaženy. Rozumu jsou přístupné v představách, vyvolaných obrazivostí. Podmínkou myšlení je tedy jak vnímání, tak i obrazivost, "bez vnímání nemůže nikdo nic poznat ani chápat; kdykoli přemýšlíme je nutno přemýšlet zároveň s představou (432a)". Podíváme-li se nyní znovu na ony dvě podoby reality, rozlišované jak Platónem, tak i Aristotelem, věčnou, trvalou, nutnou a vpravdě jsoucí sféru idejí (ať už v případě Platóna oddělenou, či v případě Aristotela imanentní věcem) a jevovou, měnící se sféru empirické reality, z hlediska jejich poznávání, lze říci, že trvalou, nutnou a také obecnou realitu, která je objektivně přítomná v "myslitelných tvarech", je možno poznat jen rozumem, sféra jevového, měnínícího se, konkrétního a jednotlivého, obsažená ve "vnímatelných tvarech", je poznatelná již ve vnímání, protože i vnímání je jistý druh poznávání. Pravé poznání je poznání rozumové, neboť jen rozum je schopen za zdánlivou sférou jevů poznat pravé, vskutku jsoucí jsoucno (u Platóna ideje, u Démokrita atomy a prázdno , u Aristotela "pochopení počátečních příčin"). Rozum, neboť je to "tvar tvarů (433a)", má tedy v možnosti připodobnit se, jako smysl "tvaru vnímatelnému", "myslitelnému tvaru". Děje se to abstrakcí, tzn. odhlížením od toho, co je na věci nahodilé, nepodstatné, a zachycením onoho nutného, obecného do pojmu.
 Rozum u Aristotela odpovídá poměru mezi skutečnými předměty, který je rozumem obrážen, či nikoliv: "Tam však, kde je omyl a pravda, je již jakási vazba myšlenek jakoby v jednotu (430a).") (M.Mráz, Úvod ke spisu "O duši" in: Aristoteles: Člověk a příroda, Praha 1984, Svoboda, str.184)." Oba druhy myšlení se navzájem doplňují a nelze je od sebe úplně oddělovat. Rozum se v myšlení ztotožňuje s "myslitelnými tvary", stává se jimi , a tak myslí sám sebe.
 Aristoteles činný rozum přirovnává ke světlu. Tak jako "světlo jistým způsobem činí barvy jen možné barvami skutečnými (430a)", tak i činný rozum činí možné "myslitelné tvary" skutečnými. "Jeho podstatou je skutečná činnost (430a)." O jeho oddělenosti od duše a jejích složek a o jeho původu "zvenčí" jsme se již zmiňovali (viz 2.2.).
 2.9 Pojednání, která rozšiřují výklady ze spisu "O duši"
 a Aristotelovo psychologické dědictví
 Spis "O duši" doplňují další pojednání, v nichž jsou osvětleny další stránky duševního života. Jsou to hlavně tzv. Malá přírodovědná pojednání, kde jsou doplněny, rozšířeny a upřesněny některá, ve spisu "O duši" ne příliš vypracovaná témata - vnímání (O vnímání a vnímatelnosti), paměť (O paměti a vzpomínání). Oblast cítění, jež je ve spisu "O duši" také jen zmíněna, rozvádí Aristoteles úvahami o různých emocích, vášních, dobrých a špatných vlastnostech, často velmi konkrétně, ve spisech jako jsou Rétorika, Poetika, Etika Nikomachova, Etika Eudémova, Velká etika.
 Ve spise "O duši" se Aristoteles, jako první v dějinách řecké filosofie, pokouší vybudovat psychologickou soustavu. Z jeho popisu a klasifikace psychických procesů, z jeho "psychologických nahlédnutí", můžeme dodnes tvůrčím způsobem čerpat. Tedy ještě jednou můžeme s Marxem říci: "Řekové budou provždy našimi učiteli."

Použitá literatura:
Aristoteles: O duši (in: Aristoteles: Člověk a příroda, Praha  1984, Svoboda),
Aristoteles: O duši, Slovník aristotelských pojmů, Praha  1942, Jan Leichter
Aristoteles: Metafyzika, Praha 1946, Jan Leichter
Kratochvíl Z.: Od mýtu k logu, Praha 1994, Hermann a synové
Patočka J.: Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové, Praha  1965, ČSAV
Patočka J.: Úvod do fenomenologické filosofie, Praha 1993,  Oikoymenh
Stavěl J.: Antická psychologie, Praha 1972, SPN
Störig H.J.: Malé dějiny filosofie, Praha 1993, Zvon