Války proti Turecku probíhaly střídavě už několik staletí. Tentokrát šlo hlavně o přístup k Černému moři, o vliv na Balkáně a o rozsáhlá území podél jihozápadní hranice Ruské říše. Postup probíhal pomalu, a tak netrpělivá Kateřina vydala rozkaz, aby ruská armáda přenesla své akce za Dunaj. To však znamenalo zaútočit na pevnosti kolem řeky. Suvorov se v květnu 1773 ohlásil u hlavní divize podléhající přímo Rumiancevovi. Poté byl vyslán, aby provedl průzkumný úkol poblíž pevnosti ve městě Turtukaj. Po několika výpadech a výslechu zajatců se rozhodl, že vezme ztečí všechny turecké tábory ve městě a okolí. To se mu nakonec podařilo, ale hlavní armádní síly jen nečinně přihlížely a Turci během týdne znovu posílili své pozice u Dunaje. Nerozhodnost a rivalita jednotlivých generálů vedla ke všeobecné stagnaci a tato ojedinělá akce poněkud rozčeřila stojaté vody celého bojiště. Byl svolán vojenský soud, aby ztrestal tuto neuváženou iniciativu, ale nakonec byl Suvorov omilostněn a za projevenou statečnost vyznamenán řádem sv. Jiří II. stupně. Maršál Rumiancev brzy pochopil, že Suvorov je člověk, za kterým jdou vojáci s odhodláním a důvěrou. Posty v armádě byly často obsazovány mnoha neschopnými důstojníky, jejichž hlavní kvalifikací bylo příbuzenství s mocnými šlechtickými rodinami. O to více pak mezi nimi vynikali skuteční vojáci, jako byl Suvorov. V červnu zaútočil na Turtukaj podruhé, opět se mu podařilo rozprášit protivníka a oživit skomírající pověst ruských zbraní. Rumiancev byl nadšen a hned začal plánovat další postup. Mezitím došlo k velké ztrátě, kdy při jedné z riskantních operací padl vynikající a chladnokrevný velitel Otto Weissman. Na jeho místo tedy nastoupil Suvorov a ujal se řízení útočných akcí za dunajskou linií. Měl těžkou pozici, neboť žádný z armádních důstojníků nebyl tak oblíben jako jeho předchůdce. Ale Suvorov hned prokázal, že je mužem na správném místě. Už v září se projevuje jeho talent při obraně Hirsové (Girsova), obratnými manévry zatlačuje turecké jednotky zpět a dosahuje důležitého vítězství. Poté dostal dovolenou, odjel do Moskvy a oženil se s Varvarou Ivanovnou Prozorovskou, kterou mu podle soudobého zvyku vybral jeho otec. V březnu 1774 se mu dostalo povýšení na generálporučíka a vrací se na tureckou frontu.
O pořádný boj nebyla nouze a Suvorov dostával jednu příležitost za druhou. V červnu slavila jeho taktika úspěch při dobytí pevnosti Kozludji (Kozludža), kde zvítězil nad tureckými a albánskými bojovníky. Tato bitva byla skvěle takticky provedena, 8.000 Rusů na hlavu porazilo asi 40.000 nepřátel a způsobilo jim velké ztráty. Boj byl neobyčejně krutý, většina mohamedánů bojovala kinžály a jatagany (tureckými šavlemi) a vrhala se do boje velmi zuřivě bez ohledu na vlastní ztráty. Suvorov často formoval své muže do tzv. čtverhranů (karé), tj. do klasických čtvercových útvarů s několika řadami vojáků po celém obvodu, kde stáli s naježenými bajonety a lehkými děly v rozích. Po odražení útoku se jednotky znovu rozvinuly do útočné linie. Dosažené vítězství zkalily tradiční spory mezi velícími důstojníky, což vedlo k dalšímu zdržení. Největší ruskou bojovou slabinou byly situace, kdy jeden velitel odmítl v bitvě podpořit druhého, často jen z pouhé žárlivosti a zhrzené ctižádosti. Mnohokrát se tím narušila celková koordinace vítězného postupu. Turci se zatím uchýlili k diplomacii a v Kücüku byla sepsána mírová smlouva, jež pro Rusko znamenala nové územní zisky. Suvorov odcestoval do Moskvy, odpočinek ho tam však nečekal. Území kolem Volhy zrovna zachvátilo ohromné povstání a brzy přišly konkrétní rozkazy.
Expanzivní politika carevny Kateřiny přála nadaným vojevůdcům a Suvorov po této stránce splňoval všechna kritéria. Byl sice poněkud menší, vyzáblý a šlachovitý, ale svým společenským chováním a specifickým kouzlem osobnosti zakrátko pronikl mezi dvorní aristokracii. V zásadě však dvorní smetánkou opovrhoval, byl věrný svým mravním ideálům a sám sebe pokládal především za vojáka, jenž má jít ostatním příkladem. Jeho chování bylo sice vybrané, ale často poněkud ironické a teatrální, proto byl všeobecně považován za velkého podivína. Během své kariéry si různými sarkastickými narážkami znepřátelil mnoho dvořanů a jeho postavení se častokrát ocitlo na vážkách. Nakonec ale vždy nastala nějaká kritická situace, která vyžadovala jeho mimořádný talent, a tak se stal jednou z "nepostradatelných" osobností.
V carské armádě bylo pořád co napravovat a kamkoliv Suvorov přišel, okamžitě zavedl kázeň a pořádek. Vzornou vojenskou disciplínu udržoval neustálým cvičením podle své doktríny. Staral se především o přísné dodržování hygieny, což vedlo k poklesu úmrtnosti nakažlivými chorobami. Osobně dohlížel na to, aby vojáci dostávali včas žold, kvalitní výstroj a stanovené příděly jídla. Morálka jeho jednotek byla proto na vysoké úrovni a vojáci k němu vzhlíželi s úctou. Sám k sobě byl velmi skromný, v některých ohledech až asketický. Spal na otepi slámy, otužoval se ve studené vodě a snažil se být pořád v dobré fyzické kondici. U jeho vojska sloužilo mnoho různorodých jednotek, od kozácké jízdy až po tatarské lučištníky, všichni ale Suvorova respektovali jako příkladného velitele. Zajímavá je i jeho snaha učit se jazyky svých protivníků, aby tak lépe porozuměl lidem, proti kterým bojuje.
Druhá rusko-turecká válka (1787 - 1792)
V roce 1787 vypukla nová rusko-turecká válka, kde se Suvorov vyznamenal hned v úvodním střetu u Kinburnu, přímořské pevnosti v ústí Dněpru. Tam došlo k tureckému vylodění a situace byla kritická. Nejprve bylo nutno odrazit nápor turecké flotily, což se zčásti podařilo pomocí brandér (zápalných lodí) a zčásti dělostřelcům v ukrytých bateriích. Poté dal generál rozkaz k mohutnému protiútoku a celá část kinburnského výběžku byla za několik hodin dobyta zpět. Při lítém boji padl i Suvorovův kůň, generál byl však zachráněn před tureckými šavlemi několika duchapřítomnými vojáky, kteří postřehli hrozící nebezpečí. Bitva pokračovala velmi zuřivě, neboť turečtí bojovníci měli velký strach ze sultánova hněvu. Raději volili smrt, než aby přiznali svou porážku. Suvorov byl dvakrát postřelen, přesto vytrval v boji až do konce, dokud jeho vojáci nevyčistili poslední turecký zákop a nezahnali zbytek nepřátel do moře. Hlavní velitel celého tažení kníže Potěmkin pak píše Kateřině: "Suvorov je ve svých bezmála šedesáti letech stejně ctižádostivý, jako dvacetiletý mladík. Jestliže mu Vaše Výsost neudělí nejvyšší vyznamenání, rád bych mu přenechal to svoje." Při obléhání pevnosti Očakov (srpen 1788) utrpěl Suvorov vážné zranění, když odrážel turecký výpad. Poté zahájil s několika jednotkami zteč hradeb, ale k dobytí pevnosti to nestačilo. Polomrtvého ho převezli zpět do Kinburnu, tam ale došlo k výbuchu muniční laboratoře a generál jen zázrakem vyvázl životem. Léčení si vyžádalo několik měsíců. Pevnost Očakov byla dobyta až daleko později, po těžkých ztrátách na obou stranách. Je evidentní, že pokud by první Suvorovovu akci podpořily všechny síly obléhající armády, mohlo by s největší pravděpodobností dojít k okamžitému vítězství. Kníže Potěmkin se však se Suvorovem nepohodl, další průběh obléhání řídil sám, a to za hlučných radovánek v luxusně upraveném velitelském stanu. Zraněný generál se pomalu zotavoval, trpěl pocitem křivdy, ale zároveň byl plný nedočkavosti z dalšího boje. Po uzdravení byl přidělen k armádě maršála Rumianceva, jenž působil se svými jednotkami v Bessarábii a Moldavsku. Tam se mezitím schylovalo k velkým akcím, k nimž patřily zejména polní bitvy. Carevna, jež chtěla poněkud ujasnit celkové kompetence, nakonec rozhodla, že vrchní velení nad všemi armádami bude svěřeno knížeti Potěmkinovi. Suvorov byl přidělen k pěší divizi na pravé křídlo ruské fronty, poblíž spojeneckých rakouských linií. S Potěmkinem se postupně usmířil a možná ani netušil, že ho zde čekají náročné bojové mise, jež mu přinesou nesmrtelnou slávu.
Než se rozhodlo o celkovém postupu hlavní armády, na Rakušany udeřily mohutné nepřátelské síly. Situace vypadala hrozivě a turecký příval se zdál být nezadržitelný. Suvorov, jenž byl o všem informován, zahájil bleskový přesun k bojišti. K bitvě došlo u Fokšan (Focsani), kde Suvorov zvítězil nad vojskem Osmana Paši (srpen 1789). Hlavní turecké síly poté rozdrtil v bitvě u Rimniku (řeka v dnešním Rumunsku) dne 22. září 1789. V těchto velkolepých střetnutích spolupracoval s rakouskými sbory prince Koburgského a brigádou plukovníka Karaiczaye. Ačkoli byli Turci mnohem silnější, Suvorov sázel na rychlost, odvahu a moment překvapení. Oddíly pěchoty postupovaly chladnokrevně podle jeho rozkazů. Nejprve rozprášily jednotlivé nepřátelské tábory, odrazily tureckou jízdu bodáky (pomocí čtvercových formací) a po celou dobu takto úspěšně vzdorovaly i několikanásobné početní převaze protivníka. Přesuny všech spojeneckých jednotek probíhaly rychle a koordinovaně, takže se bitva odehrála přesně podle generálových předpokladů. Turci byli drtivě poraženi a při útěku jich tisíce rozsekala spojenecká lehká jízda. Válečná kořist byla bohatá. Za tyto skvělé úspěchy je generálu Suvorovovi udělen šlechtický titul "kníže Rimnický" (ekvivalent hraběte) a další vyznamenání za statečnost (řád sv. Jiří 1. stupně). Do erbu dostává šipku v podobě blesku, jež míří na turecký půlměsíc. Přes tyto úspěchy byl celkový postup ruských jednotek velmi pomalý a Turci tak opět posílili své pozice na Dunaji. V roce 1790 se fronta zastavila u pevnosti Izmail a začalo její zdlouhavé obléhání.
Tuto pevnost krátce před tím zmodernizovali Francouzi a byla považována za nedobytnou. Ruská armáda pod velením knížete Potěmkina se dlouho odhodlávala k útoku a začalo se dokonce uvažovat o ústupu, neboť se blížila zima. S příchodem Suvorova, jemuž byla posléze svěřena odpovědnost za celou operaci, se situace radikálně změnila. Začala intenzívní bojová příprava, nácvik hradební zteče a taktická koordinace s dunajskou flotilou. Po ultimátu, které Turci pyšně odmítli, započal noční útok s 35 tisíci muži. Vojáci postupovali ze tří hlavních směrů (dva po souši a třetí na lodích přes řeku). Za mohutné dělostřelecké palby z obou stran se k hradbám přisunuly oddíly se žebříky, vojáci vyšplhali nahoru a začala nelítostná zteč na šavle a bodáky, která vyvrcholila ještě před rozedněním dobytím hlavních bran. Vzápětí se hlavní ruské síly vrhly do zuřivého útoku na vnitřek pevnosti, kde většinu objektů vypálili. Turci v boji ztratili přes 26 tisíc mužů, k tomu 9.000 zraněných. Rusové měli kolem 4.500 padlých, zraněno bylo dalších 6.000. V takový úspěch nikdo z velitelů nedoufal, i když počáteční pochybnosti trápily i samotného Suvorova. O to více si tohoto vítězství vážil a považoval je za nejskvělejší ve své kariéře. V sázce byla také jeho výborná reputace, která již pronikla do celé Evropy. Dobývání Izmailu je dodnes rozebíráno mnoha vojenskými experty. V nejkritičtějším momentu hradební zteče se osvědčil mimo jiné i oddíl Michaila Illarionoviče Kutuzova, kterého Suvorov povzbudil příslibem, že ho již jmenoval guvernérem dobyté pevnosti. O mnoho let později se tentýž Kutuzov zapsal do válečných dějin při Napoleonově tažení do Ruska.
Válka s Tureckem se chýlila ke konci, otevřela se cesta k celému Balkánskému poloostrovu a prakticky tak skončila hlavní fáze bojů. Mohutná rakouská armáda v čele s maršálem Laudonem mezitím dobyla Bělehrad a princ Koburgský obsadil Bukurešť, takže turecké pozice byly prolomeny na celé frontě. Nastala velká diplomatická aktivita, i když mírová smlouva byla oficiálně podepsána až za 3 roky. To už byl Suvorov ve Finsku, kam byl vyslán posílit ostrahu švédské hranice. Válku za něj dobojovali jiní. Očekával, že za Izmail dostane přinejmenším maršálskou hůl, to se ale nestalo. Po roztržce s knížetem Potěmkinem, jenž vnímal generálův úspěch jako vlastní porážku, se situace poněkud zkomplikovala. Mezitím, co v Kateřinině paláci probíhal slavnostní ples na počest vítězství u Izmailu, hlavní hrdina Suvorov mrzl v severních končinách, aby tam dohlížel na stavbu hraničních opevnění. Tohoto nevděčného úkolu se však zhostil výborně, zúročil své zkušenosti z Krymu a Kubáně a všechny svěřené práce dokončil s předstihem. V roce 1792 je opět pověřen správou oblastí na jihu Ruska a velí posádce v Chersonu, kde obnovuje kázeň a vysokou bojovou morálku.
Za zmínku stojí i další vynikající důstojníci, které Suvorov v podstatě vychoval a jejichž slavné časy měly teprve přijít. Kromě Kutuzova to byli např. kníže Bagration, velitel kozáků Platov či nezkrotný Miloradovič. V Suvorovových taženích získali mnoho cenných zkušeností a ovlivnila je především generálova osobnost jako taková. Po tureckých taženích se Suvorovovi začalo přezdívat "generál Vpřed", protože neustále pobízel své vojáky do útoku. Odhodlání mu rozhodně nechybělo a nepřipouštěl si jiný výsledek než vítězství. Jeho oddíly pochodovaly do bitev za doprovodu bubnů, hudby a zpěvu. Věřil, že rychlý a neohrožený postup navzdory palbě a závěrečný útok na bodák dokáže zlomit každého protivníka. Sázel hlavně na psychologický efekt, pevnou vůli a vytrvalost. Tradiční lineární taktiku zdokonalil o další prvky a nevyhýbal se ani novým způsobům, jako byl boj v kolonách. Dispozice měnil vždy až podle aktuální situace v poli, neměl rád šablonovitá schémata ani příliš detailně propracované plány. Možná proto se všeobecně usuzuje, že Suvorovův způsob boje postrádá jakoukoli složitější koncepci. Určité pochyby vyjádřili i někteří jeho současníci a všechna dosažená vítězství přisuzovali pouhým náhodám. Jenže za těmi náhodami stál především kvalitní výcvik, přirozený talent, bohaté zkušenosti, odvaha a obrovské bojové nadšení. Carevna Kateřina dobře znala cenu svých důstojníků, ať už byla jejich pozice u dvora jakákoliv. Nechala dokonce razit mince, na nichž byl portrét knížete Suvorova, což pro něj nepochybně znamenalo velkou čest.
Šestou válku (1787-92) vedla Kateřina II. ve spojení s cís. Josefem II. (viz Rusko, str. 266 a, a Josef, str. 622 b sl.) a po jeho smrti s Leopoldem II. (mír ve Svišťově 14. srp. 1791 se strany císařovy a v Jasích 9. led. 1792 se strany ruské). Srv. Kateřina, str. 77 b. Sedmá válka (1809-12), vedená Alexandrem I. (v. t., str. 796 b, a Rusko, str. 267 a), byla provázena povstáním Srbů (srv. Karadordě, str. 1001) a ukončena, any blížily se zápletky s Napoleonem I., narychlo mírem Bukureštským (28. květ. 1812).
Русско-турецкая война 1787—1792 была безуспешной попыткой Османской империи вернуть себе земли, отошедшие к России в ходе Русско-турецкой войны 1768-1774, в том числе и Крым.
В 1786 императрица Екатерина II совершила триумфальную поездку по Крыму в сопровождении своего союзника, императора Священной Римской империи Иосифа II. Это событие сильно всколыхнуло общественное мнение в Стамбуле, возникли реваншистские настроения, подпитанные заявлением британского посла, что Британия поддержит турок, если они начнут войну против России.
В 1788 была объявлена война России, но турецкие приготовления к ней были неудовлетворительными, а время выбрано неподходящее, так как Россия и Австро-Венгрия незадолго до этого заключили военный союз, о котором турки узнали слишком поздно. Начальные успехи турок против австрийцев в Банате быстро сменились неудачами в военных действиях против России. В Молдавии фельдмаршал Румянцев-Задунайский нанёс турецкой армии ряд тяжёлых поражений, после того, как его предшественник Александр Голицын занял Яссы и Хотин. После долгой осады отрядами Александра Суворова пал Очаков, весь его турецкий гарнизон был вырезан. Новость об этом так шокировала султана Абдул-Гамида I, что он умер от сердечного приступа.
Штурм Очакова. Гравюра А. Берга 1792 г.
Турецкие генералы демонстрировали непрофессиональность, а в армии начались волнения. Походы турков на Бендеры и Аккерман провалились, в одночасье Белград был взят австрийцами. Слывшая неприступной крепость Измаил была в короткие сроки завоёвана гениальным Суворовым, а потеря Анапы стала следующим звеном в серии турецких фиаско.
Несмотря на численное превосходство турецкого флота, Черноморский флот под командованием адмирала Ф. Ф. Ушакова нанёс ему крупные поражения в сражениях у Фидониси (1788), в Керченском морском сражении 1790, у Тендры (1790) и у мыса Калиакрия (1791).
Новому султану Селиму III хотелось восстановить престиж своего государства хотя бы одной победой, прежде чем заключить с Россией мирный договор, но состояние турецкой армии не позволяло надеяться на это. В итоге Османская Империя 9 января 1792 была вынуждена подписать Ясский мирный договор, закрепляющий Крым и Очаков за Россией, а также отодвигавший границу между двумя империями до Днестра.
Русско-турецкая война 1806—1812 была одним из звеньев в серии войн между Российской и Османской империями.
Официально война началась на рубеже 1805 и 1806, когда Османская империя заставила сложить полномочия настроенных дружественно к России господарей Молдавии и Валахии, являвшимися её вассалами. Поначалу, пока отношения с Наполеоном были неясными, Россия не собиралась предпринимать каких-либо военных действий и сосредотачивать большое количество войск на границе, надеясь на мирное урегулирование. Однако, по мере того, как вторжение французов в Россию стало отчётливо вырисовываться в ближайшей перспективе, Россия решилась на быстрое решение проблемы на южных границах. Успешная военная кампания российского фельдмаршала Михаила Илларионовича Кутузова заставила османцев отказаться от Бессарабии в пользу России, что было закреплено Бухарестским договором 16 (28) мая 1812.
V letech 1806-1812 vedlo Rusko válku s Tureckem. Bulhaři stejně jako Srbové, vycítili možnost vytěžit z ní vlastní nezávislost. Skupiny bulharsko-srbských dobrovolníků a povstalců přispěchaly na pomoc Rusům. Turecko oslabené vnitřními rozpory a vzpourou janičářů přišlo o velkou část bulharského území mezi Dunajem a Starou planinou. Do ruských rukou se dostalo Ruse, Pleven, Loveč i Tarnovo. Válka však nakonec skončila pro Bulhary a Srby zklamáním. Rusko stojící na prahu další války s Napoleonem uzavřelo s Turky urychleně mír. Získalo Besarábii, ale Srbové získali namísto slibované samostatnosti jen správní a daňovou samosprávu a Bulhaři nezískali vůbec nic. Bylo však potvrzeno právo ochrany pravoslavných křesťanů ruským carem.
Po sedmiletém povstání Řeků proti Turkům, na němž se podíleli také Bulhaři, v rámci myšlenky na budoucí federaci svobodných balkánských národů, začala další válka mezi Tureckem a Ruskem, které podpořilo Řeky (1828-29). Opět bulharští dobrovolníci pomáhali Rusům, ale žádné jejich nadějě nebyly naplněny. Rusové zvítězili, Řekové získali samostatnost, ale o svobodné Bulharsko nijak zvlášť nestálo Rusko ani západní mocnosti. Nevýhodou Bulharů byla m.j. skutečnost, že jejich osvobozenecký boj byl ryze plebejský, nevedla ho šlechta, neboť tu Bulhaři už dávno neměli. Zklamaní Bulhaři se pak snažili připravovat povstání na vlastní pěst, ale tyto pokusy byly vždy potlačeny už v zárodku.
Russo-turecká válka, 1806-1812
Pozadí a časné nepřátelské akce
Válka vypukla v 1805-1806 proti pozadí napoleonských válek. Osmanská říše, povzbuzený ruskou porážkou u Austerlitz, sesadil Russophile hospodars jeho vazalských států Moldavia (Alexandru Moruzi) a Wallachia (Constantine Ypsilanti). Současně, jejich francouzští spojenci zabírali Dalmácii a hrozili proniknout Danubian knížectví kdykoli. Aby ochránil okraj Rusa proti možném francouzském útoku, 40,000 - silný ruský kontingent postupoval do Moldavia a Wallachia. Sultán působil tím, že blokuje Dardanelles k lodím Rusa a vyhlásené válce na Rusku.
Zpočátku, car byl neochotný soustředit velká působení proti turecké chvíli jeho vztahy s napoleonskou Francií byly ještě nejisté a hlavní část jeho armády byla obsazené bojování proti Napoleonovi v Prusku. Masivní osmanský útok zamířený u Bukurešti byl ihned kontrolován u Obilesti jak nemnoho jak 4,500 vojáků rozkazovalo Michail Miloradovich (2. června 1807). V Arménii, 7,000 - silná skupina Count Gudovich zničila tureckou sílu 20,000 u Arpachai (18. června). Mezitím, ruské námořnictvo pod Dmitry Senyavin zablokovalo Dardanelles a zničilo osmanské loďstvo v bitvě Dardanelles a bitvu Athos, tak získat ruskou převahu na moři.
Kampaně 1808-1810
V tomto bodě válka by mohla skončili, jestliže to bylo ne pro mír Tilsit. Alexander já Ruska, omezený Napoleon podepsat příměří s Turky, používal čas míru přenést více ruských vojáků od Pruska k Bessarabia. Po jižní armádě byl rozšířen k 80,000 a nepřátelské akce byly obnoveny, 76-rok-starý vrchní velitel Prozorovsky udělal malý pokrok v víc než rok. V srpnu 1809 on byl nakonec následován tím, že rozbije Princea Bagration, kdo ihned procházel přes Dunaj a zabíral Dobruja. Bagration pokračoval do laického obležení k Silistria ale, na sluchu to 50,000 - silná turecká armáda se blížila k městu, považoval to moudrý evakuovat Dobruja a ustupovat k Bessarabia.
V 1810, nepřátelské akce byly obnoveny Kamensky bratry, kdo porazil osmanské zesílení mířit do Silistria a vyloučil Turky z Pazardzhik (22. května). Pozice Silistria teď vypadala beznadějná a posádka vzdala se na May, 30. O deset dnů později, Kamensky položil obležení k další silné pevnosti, Shumla. Jeho bouře citadely byla odrazena u velké ztráty života a více krveprolití následovalo během vražedné bouře Ruse na Julym, 22. Druhá pevnost neklesala na Rusy dokud ne 9. září, po Kamensky armádě překvapil a porazil obrovské turecké oddělení u Batyn (August, 26). Mladý Kamensky umřel brzy potom a nový velitel, Michail Kutuzov, v souhlasu s jeho opatrným charakterem, evakuoval Silistria a pomalu začínal ustoupit severní.
Závěr a výsledky
Kutuzov je klamný manévr přiměl tureckého velitele, Ahmet Pasha, vést jeho 60,000 mužů proti ruské armádě. Bitva se konala 22. června 1811 blízko lsti. Ačkoli útok byl odrazen, Kutuzov nařídil jeho sílám procházet přes Dunaj zpátky do Bessarabia. Několik měsíců pozdnější, oddělené oddělení tajně zpětný a, překvapovat Ahmeta Pasha v noci, porazil jeho armádu důkladně (říjen, 2). Více než 9,000 pohovek bylo zabito během té noci, vést k Ahmetovi Pasha je kapitulace k Kutuzov na listopadu, 23.
Podle smlouvy Bukurešti, podepsal Kutuzov na May, 28, Turci postoupili Bessarabia k Rusku. Smlouva byla schválena Alexander já Ruska 11. června, jen jeden den před Napoleonovou invazí Ruska zahájil.
Žádné komentáře:
Okomentovat