Povinná obecná část (titulní list, prohlášení, obsah)
Obsahová část:
Úvod
- seznámit s problémem v obecnější rovině
- formulovat výzkumný problém a jeho společenský význam – pro rozvoj vědy a praxe,
-zdůvodnit výběr tématu a jeho aktuálnost
1. Stav dosavadních poznatků (literární rozbor zkoumané problematiky)
1.1 Název podkapitoly ………..
1.2 podkapitoly podle složitosti problému
-uvedou se poznatky, definice základních pojmů, které vědecká komunita a praxe o
výzkumném problému nashromáždila – do jaké míry je předmětu výzkumu věnována
pozornost, v tvořivých výzkumech se zpravidla uzavírá vědeckou otázkou
- za každou podkapitolou, event. kapitolou se uvádí stručné shrnutí (vlastní komentář
např. ke sporným definicím, přiklonění se k jednomu názoru, autoru ...)
2. Cíle, hypotézy a úkoly práce
2.1 Cíle práce
uvádí se co se chce prací dosáhnout – co vyřešit, vypracovat, zkonstruovat, ověřit,
případně v čem více méně známý poznatek potvrdit, event. přispět k rozšíření poznání
2.2 Hypotézy práce
H: hlavní hypotéza – může zastupovat i dílčí hypotézy, může být nahrazena výzkumnou
otázkou
Dílčí hypotézy (pokud je řešení problému vyžaduje)
H1: …………
H2: ………podle složitosti problému
-hypotézy se vyjadřují formou výroku, představují určitou výpověď, vztah mezi
specifikovanými proměnnými, vyslovují se určitá tvrzení (většinou na
pravděpodobnostní úrovni), založená na premisách
- hypotéza se musí dát empiricky zkoumat, její proměnné se musí dát měřit nebo
kategorizovat, tzn., že se formulují jen pro relační a kauzální typy výzkumů
-v případě tvořivých hypotéz se doporučuje zařadit za každou hypotézou její
zdůvodnění
2.3 Úkoly práce
-uvádí se vše, co je potřebné zjistit a vykonat, aby bylo možné vyřešit hypotézy,
ověřit jejich platnost – potvrdit nebo nepotvrdit
-pro logické odpovědi v závěru práce je vyhovující, když počet úkolů odpovídá počtu
hypotéz
3. Metodika práce
3.1 Popis zkoumaného souboru, způsob výběru
-způsob výběru objektu výzkumu v základních anamnestických parametrech –
množství, věk, pohlaví, sociální skupiny, pohybové aktivity, aj.
3.2 Použité metody (intervence měřících procedur)
- empirické a teoretické metody výzkumu použité v práci, popis experimentu,
procedury sběru dat, analýzy dat, způsob zabezpečení výzkumu, metody zpracování
dat
3.3 Organizace práce
-časový plán, strategie výzkumu
4. Výsledky práce, diskuse
-prezentace výsledků se stručným komentářem (tabulky, grafy, fotografie ...)
-diskuse – zhodnocení výsledků vzhledem k zadání, jejich kritické posouzení na
základě dosavadních poznatků, případný nesoulad se vysvětluje, získané poznatky se
začleňují do systému teorií
-upozornění na chyby a nedostatky ve vztahu k interní a externí validitě
-stanovisko k hypotézám
Závěr
-stručné zhodnocení celé práce
- význam pro obor (teorii a praxi)
-doporučení dalšího pokračování nebo směru výzkumu
Seznam použité literatury
-uvádí se seznam použité literatury v práci, v abecedním pořadí, podle platné normy
Přílohy
-uvádí se v případě potřeby fotografie, formuláře dotazníků, dokumentační materiál ..
Resumé
Anotace – volně vložit
Struktura teoreticky zaměřené práce
Povinná obecná část (titulní list, prohlášení, obsah)
Obsahová část:
Úvod
Úvod by měl obsahovat:
-motivaci autora pro výběr tématu, tj. důležitost a aktuálnost tématu, hlavní problém
-hlavní cíl práce
-zvolený způsob dosažení cíle (metody – obvykle studium relevantní odborné
literatury, studium dokumentů, kategorizace, metoda sekundární analýzy a syntézy....)
-stručně obsah, resp. strukturu práce (co se lze dočíst v jednotlivých kapitolách, logika
návazností jednotlivých kapitol).
1. Název první hlavní kapitoly věnované hlavnímu tématu (obvykle bývá více hlavních
celků, ale není podmínkou)
1.1 Podkapitoly (členění závisí na složitosti tématu)
2. Název druhé hlavní kapitoly věnované druhému hlavnímu tématu
2.2 Podkapitoly
atd.
-počet hlavních kapitol (resp. celků) vyplývá z logiky strukturování textu, příbuznosti
a návaznosti témat
Obsah kapitol a hlavní zásady:
-uvést vždy několik vět na úvod tématického celku (nezačínat výčtem apod.)
-vyjasnit základní pojmy
-prezentovat dosavadní poznatky o tématu čerpané z odborné literatury (vždy více
zdrojů k jednomu tématu, nevázat dlouhé celky na jednoho autora, srovnávat pohledy
od více autorů)
-pokusit se o diskusi těchto poznatků, případně o vlastní názor na téma (je třeba jasně
odlišit citace či odkazy na odborné zdroje od vlastních názorů, např. slovy „zdá se, že
...“, „podle mého názoru....“ apod.)
- pokud se v podkapitole nebo v nové hlavní kapitole zpracovává „nové“ téma, je třeba
uvést vztah tohoto tématu k základnímu tématu a opět vysvětlit hlavní pojmy
-v teoreticky pojaté práci je třeba klást důraz na diskuse, pokoušet se o kategorizace či
nové utřídění poznatků, nové definice a nové pohledy na zpracovávané téma
-doplnit závěr každé (i dílčí) kapitoly několika shrnujícími větami, nekončit kapitoly
výčtem (odrážkami).
Závěr
-shrnutí celé práce
-význam pro obor (praxi)
-další otázky k řešení, polemiky, výzvy do budoucnosti
-lze doplnit i o vlastní hodnocení práce (do jakých nesnází se autor při psaní práce
dostal, co bylo nesnadné, co se nejvíce dařilo apod.)
Seznam použité literatury
Přílohy
Resumé
Anotace – volně vložit
Obsahová část:
Úvod
Úvod by měl obsahovat:
-motivaci autora pro výběr tématu, tj. důležitost a aktuálnost tématu, hlavní problém
-hlavní cíl práce
-zvolený způsob dosažení cíle (metody – obvykle studium relevantní odborné
literatury, studium dokumentů, kategorizace, metoda sekundární analýzy a syntézy....)
-stručně obsah, resp. strukturu práce (co se lze dočíst v jednotlivých kapitolách, logika
návazností jednotlivých kapitol).
1. Název první hlavní kapitoly věnované hlavnímu tématu (obvykle bývá více hlavních
celků, ale není podmínkou)
1.1 Podkapitoly (členění závisí na složitosti tématu)
2. Název druhé hlavní kapitoly věnované druhému hlavnímu tématu
2.2 Podkapitoly
atd.
-počet hlavních kapitol (resp. celků) vyplývá z logiky strukturování textu, příbuznosti
a návaznosti témat
Obsah kapitol a hlavní zásady:
-uvést vždy několik vět na úvod tématického celku (nezačínat výčtem apod.)
-vyjasnit základní pojmy
-prezentovat dosavadní poznatky o tématu čerpané z odborné literatury (vždy více
zdrojů k jednomu tématu, nevázat dlouhé celky na jednoho autora, srovnávat pohledy
od více autorů)
-pokusit se o diskusi těchto poznatků, případně o vlastní názor na téma (je třeba jasně
odlišit citace či odkazy na odborné zdroje od vlastních názorů, např. slovy „zdá se, že
...“, „podle mého názoru....“ apod.)
- pokud se v podkapitole nebo v nové hlavní kapitole zpracovává „nové“ téma, je třeba
uvést vztah tohoto tématu k základnímu tématu a opět vysvětlit hlavní pojmy
-v teoreticky pojaté práci je třeba klást důraz na diskuse, pokoušet se o kategorizace či
nové utřídění poznatků, nové definice a nové pohledy na zpracovávané téma
-doplnit závěr každé (i dílčí) kapitoly několika shrnujícími větami, nekončit kapitoly
výčtem (odrážkami).
Závěr
-shrnutí celé práce
-význam pro obor (praxi)
-další otázky k řešení, polemiky, výzvy do budoucnosti
-lze doplnit i o vlastní hodnocení práce (do jakých nesnází se autor při psaní práce
dostal, co bylo nesnadné, co se nejvíce dařilo apod.)
Seznam použité literatury
Přílohy
Resumé
Anotace – volně vložit
Pedagogický experiment
Definice:
V nejobecnějším slova smyslu je to objevování něčeho nového postupným zkoušením, určitá aktivní činnost, druh práce, jíž člověk záměrně působí na objekty svého prostředí. Vědecké experimentování sleduje teoretické obohacení poznání člověka. Počítá s uvědomělým zásahem experimentátora do skutečnosti - chce, aby exp. mohl být opakován, aby mohl systematicky měnit podmínky a zaznamenávat změny ve výsledcích.
Základní rysy experimentu:
-přesný popis objektu exp. před zásahem
-přesný popis zásahu do exp.
-přesný popis objektu exp. po zásahu
Zásady:
teoretické východisko
struktura experimentu - hypotézy, výzkumná otázka, exp. situace, kontrola a registrace průběhu, analýza výsledků
kontrola všech podmínek (závislá a nezávislá proměnná, konstanty)
Experimentální techniky a projekt: technika jedné skupiny
technika paralelních skupin - kontrolní skupina
technika rotace faktorů - práce s více skupinami (křížová výměna exper. činitele)
experimentální projekty - pracuje se s větším počtem nezávislých proměnných
Klasifikace experimentu:
laboratorní exp. přirozený
jednofaktorový (klasický) - jedna nezávislá proměnná)
vícefaktorový - dvě a více nezávislých proměnných školní exp. (nové formy-výuky)
kvaziexperimentální - např. ex post facto (experiment přírody) - dodatečná analýza pozorovaných výsledků
individuální
Nedostatky exp.:
neprůkaznost výsledků,jehož příčinou bývá většinou formalismus (citlivost na vlivy)
efekt novosti (zvyšuje výkon v testu)
tzv. Hawtornův efekt (experimentátor "vyhecuje" probandy) stejně tak placebo efekt
V nejobecnějším slova smyslu je to objevování něčeho nového postupným zkoušením, určitá aktivní činnost, druh práce, jíž člověk záměrně působí na objekty svého prostředí. Vědecké experimentování sleduje teoretické obohacení poznání člověka. Počítá s uvědomělým zásahem experimentátora do skutečnosti - chce, aby exp. mohl být opakován, aby mohl systematicky měnit podmínky a zaznamenávat změny ve výsledcích.
Základní rysy experimentu:
-přesný popis objektu exp. před zásahem
-přesný popis zásahu do exp.
-přesný popis objektu exp. po zásahu
Zásady:
teoretické východisko
struktura experimentu - hypotézy, výzkumná otázka, exp. situace, kontrola a registrace průběhu, analýza výsledků
kontrola všech podmínek (závislá a nezávislá proměnná, konstanty)
Experimentální techniky a projekt: technika jedné skupiny
technika paralelních skupin - kontrolní skupina
technika rotace faktorů - práce s více skupinami (křížová výměna exper. činitele)
experimentální projekty - pracuje se s větším počtem nezávislých proměnných
Klasifikace experimentu:
laboratorní exp. přirozený
jednofaktorový (klasický) - jedna nezávislá proměnná)
vícefaktorový - dvě a více nezávislých proměnných školní exp. (nové formy-výuky)
kvaziexperimentální - např. ex post facto (experiment přírody) - dodatečná analýza pozorovaných výsledků
individuální
Nedostatky exp.:
neprůkaznost výsledků,jehož příčinou bývá většinou formalismus (citlivost na vlivy)
efekt novosti (zvyšuje výkon v testu)
tzv. Hawtornův efekt (experimentátor "vyhecuje" probandy) stejně tak placebo efekt
Cílové kategorie výzkumné práce (cíl, hypotéza, úkoly)
Obsah:
l. Přesné vyjádření řešeného tématu
2. Smysluplnost a logické konstrukce
3. Možnost empirického ověření
Cíl: Vyjádření toho, co se chce výzkumem dosáhnout
1. Jaké poznatky dosáhnout
2. Co vypracovat
3. Co ověřit
Hypotéza:
l.Udává směr výzkumné práce - ideu
2.Představuje zdůvodněný soud., úsude k, výrok o pravděpodobnosti jevu(ů) a procesu{ů)
Hypotéza předpokládá:
l. Najít východisko z teorie a praxe za účelem získání poznatku(ů)
2. Formulovat předmět konkrétního výzkumu
3. Stanovit směr výzkumné práci
4. Nastolit postupy řešení
5. 0rientovat se na podstatné stránky jevů
Druhy hypotéz:
l. Popisná: orientační, hlavní
2. Vysvětlující: reálná, dílčí
Hypotéza obsahuje:
l. Dostatečné zdůvodnění
2. 0bjasňuje podstatu jevů a procesů
3. Vychází ze známých teorií a hypotéz
4. Přihlíží na vztah k ostatním jevům a procesům
5. Logické zdůvodnění
6. Pravděpodobnostní tvrzení
7. Jednoznačné výrokové tvrzení
8. Možnosti ověření
Úlohy výzkumu: Obsahují co je potřebné všechno udělat, zjistit, aby bylo možné řešit hypotézy, potvrdit je resp. nepotvrdit
l. Přesné vyjádření řešeného tématu
2. Smysluplnost a logické konstrukce
3. Možnost empirického ověření
Cíl: Vyjádření toho, co se chce výzkumem dosáhnout
1. Jaké poznatky dosáhnout
2. Co vypracovat
3. Co ověřit
Hypotéza:
l.Udává směr výzkumné práce - ideu
2.Představuje zdůvodněný soud., úsude k, výrok o pravděpodobnosti jevu(ů) a procesu{ů)
Hypotéza předpokládá:
l. Najít východisko z teorie a praxe za účelem získání poznatku(ů)
2. Formulovat předmět konkrétního výzkumu
3. Stanovit směr výzkumné práci
4. Nastolit postupy řešení
5. 0rientovat se na podstatné stránky jevů
Druhy hypotéz:
l. Popisná: orientační, hlavní
2. Vysvětlující: reálná, dílčí
Hypotéza obsahuje:
l. Dostatečné zdůvodnění
2. 0bjasňuje podstatu jevů a procesů
3. Vychází ze známých teorií a hypotéz
4. Přihlíží na vztah k ostatním jevům a procesům
5. Logické zdůvodnění
6. Pravděpodobnostní tvrzení
7. Jednoznačné výrokové tvrzení
8. Možnosti ověření
Úlohy výzkumu: Obsahují co je potřebné všechno udělat, zjistit, aby bylo možné řešit hypotézy, potvrdit je resp. nepotvrdit
Dotazník,Metody studia dokumentů
Dotazník,Metody studia dokumentů
strukturovaný, nestrukturovaný, kombinovaný, sociometrický (technika kritických událostí)
Požadavky na dotazník ve vědeckém výzkumu: má hodně podobného s rozhovorem, ale je ještě náročnější na formulaci otázek, v návodu vysvětlit význam prováděného šetření
nedvojsmyslná formulace otázek
nesmí bát sugestivní, příliš intimní
udělat předvýzkum na 30 resp., počítat s 50 - 60% návratností
Realizace dotazníku
výběr výzkumného vzorku respondentů sestavování dotazníku
vyzkoušení
realizace
zpracování
Tréninkové deníky
Protokoly o soutěži (utkání)
Různé písemné zprávy: publikační, novinové
Zákony, směrnice, zápisy
Sportovní ročenky jiné zprávy
Metody měření
Klasifikace metod: standardizované, nestandardizované, somatometrické, funkční diagnostiky, psychomotorické, biomechanické, antropomotorické
Povaha měřených proměnných: manifestační, latentní
Metody chronometráže
(objekt pozorovaný v časovém snímku)
V tréninkovém procesu: sportovec (zatížení, činnosti, stavy), trenér (řídící činnosti)
V pedagogickém procesu: žák (efektivita hodiny), učitel (řídící, organizační činnosti)
V soutěži: sportovec (činnosti jednotlivce, kolektivu, ve vztahu k soupeři ... )
trenér (řízení sportovce, družstva ... )
Článek podporuje:
hokejky, brusle, hokejové chrániče
strukturovaný, nestrukturovaný, kombinovaný, sociometrický (technika kritických událostí)
Požadavky na dotazník ve vědeckém výzkumu: má hodně podobného s rozhovorem, ale je ještě náročnější na formulaci otázek, v návodu vysvětlit význam prováděného šetření
nedvojsmyslná formulace otázek
nesmí bát sugestivní, příliš intimní
udělat předvýzkum na 30 resp., počítat s 50 - 60% návratností
Realizace dotazníku
výběr výzkumného vzorku respondentů sestavování dotazníku
vyzkoušení
realizace
zpracování
Tréninkové deníky
Protokoly o soutěži (utkání)
Různé písemné zprávy: publikační, novinové
Zákony, směrnice, zápisy
Sportovní ročenky jiné zprávy
Metody měření
Klasifikace metod: standardizované, nestandardizované, somatometrické, funkční diagnostiky, psychomotorické, biomechanické, antropomotorické
Povaha měřených proměnných: manifestační, latentní
Metody chronometráže
(objekt pozorovaný v časovém snímku)
V tréninkovém procesu: sportovec (zatížení, činnosti, stavy), trenér (řídící činnosti)
V pedagogickém procesu: žák (efektivita hodiny), učitel (řídící, organizační činnosti)
V soutěži: sportovec (činnosti jednotlivce, kolektivu, ve vztahu k soupeři ... )
trenér (řízení sportovce, družstva ... )
Článek podporuje:
hokejky, brusle, hokejové chrániče
EMPIRICKÉ METODY VÝZKUMU
1. Pozorováni
2. Metody dotazovací
3. Metody studia dokumentů
4. Metody měření
5. Metody chronometráže
POZOROVÁNÍ
1. Podle rozsahu: Problémové; Tématické
2. Podle programu: Orientační (předběžné;) Základní (standardizované)
3. Podle formy: Vnitřní (sebepozorování); Vnější
4. Podle anonymity: Skryté; neskryté
5. Podle času: Nepřetržité (jednorázové); Přerušované
Definice: objektivní sledování činnosti (např. žáků a učitelů) prostřednictvím pozorovatelných jevů.
Důležitá: objektivita odborná úroveň, zkušenosti, postřeh, osobnostní zaměření, ...
nejen při vlastním pozorování, ale i při interpretaci výsledků
zákl. vlastnosti: vždy je plánovité a systematické
Průběh pozorování:
přípravná fáze (plán, systém záznamu, protokol, ... ,předvýzkum) vlastní pozorování
první etapa - globální percepce (identifikace sledovaného jevu)
druhá etapa - prohlubující se informace mezi pozorovatelem a pozorovaným jevem
třetí etapa - registrace pozorování) jevů (záznam - audio, video,pozorovací archy, protokoly, schématické záznamy různého typu)
čtvrtá etapa - rozbor vzhledem k hypotézám a cílům (co nejdříve po provedení výzkumu)
pátá etapa - interpretace výsledků
Úskalí:
Nedostatečná příprava pozorovatele (nebezpečí povrchnosti, spekulativních závěrů
Nedostatečné zajištění validity a spolehlivosti (procento shody mezi pozorovateli, opakování, analýza rozptylu)
Subjektivní vstup pozorovatele (nedostatečná odbornost, oproštění se od předsudků,pozorovací schopnosti, postřeh)
nedostatečná schopnost dedukce (vysuzování)
Způsoby záznamu pozorováni
Protokolování: psané slovo, stenografování, grafické značeni, symboly, schémata tabulky
Magnetofonový (diktafon) záznam
Fotografie, film, videozáznam
METODY DOTAZOVÁNÍ
Rozhovor:
Standardizovaný
Nestandardizovaný (interview)
Dotazník:
Podle anonymity: anonymní, neanonymní
Podle otázek: uzavřené otázky
otevřené otázky
Rozhovor
Definice: (též interview nebo dotazování) je druhem exploračních metod, při nichž se navozuje přímý komunikační styk se zkoumanými subjekty, které jsou otázkami nebo jinými stimuly podněcovány ke sdělování požadovaných verbálních informací. Je cíleně orientován a připraven.
Druhy rozhovoru:
skupinový rozhovor zjišťuje chování, názory, mínění, postoje ve skupině (opak křížového výslechu)
osobní (individuální) rozhovor umožňuje navázání těsnějšího osobního kontaktu
standardizovaný rozhovor (formální dotazování) umožňuje získat data ke kvantifikaci výsledků
nestandardizovaný rozhovor (hloubkový, otevřený) poskytuje prostor k odpovědím
volný rozhovor - je stanoven pouze cíl
prostý rozhovor - je v hrubých rysech specifikován
Druhy otázek v rozhovoru:
uzavřená otázka - omezuje volnost odpovědi alternativní - ano, ne
výběrová - nabízí několik možností odpovědí otevřená - zcela svobodná (jen stanoví problém)
polootevřená – zachovává kategorizovanou odpověď, ale umožňuje i jinou nepřímá - položím ji skupině, ale hledám odpověď jedince
zvláštní druhy - filtrační, vstupní, kontrolní, kontaktové, ....
Formulář rozhovoru:
Pilotáž .-. příprava na průběh rozhovoru a sled otázek - hledají se vhodné formulace otázek
Pretest - zkušební dotazování podle návrhu z pilotáže
Vytvoření systému otázek - rozlišit otázky vstupní, hlavní, jejich uspořádání (od jednoduchých ke složitějším)
Závěrečná redakce jednotlivých položek - kontrola všech aspektů, uplatnění tzv. psychologické lži (aby se nepoznal cíl výzkumu)
Technika rozhovoru:
tzv. měkké, tvrdé nebo neutrální dotazování - podle ochoty a ovlivnitelnosti dotazovaného
Záznam rozhovoru:
v průběhu (zápis, protokol) - zpomaluje průběh, ale je přesný)
po ukončení - nebezpečí ztráty některých informací
kombinace - nejpřijatelnější
technické provedení záznamu (audio, video)
2. Metody dotazovací
3. Metody studia dokumentů
4. Metody měření
5. Metody chronometráže
POZOROVÁNÍ
1. Podle rozsahu: Problémové; Tématické
2. Podle programu: Orientační (předběžné;) Základní (standardizované)
3. Podle formy: Vnitřní (sebepozorování); Vnější
4. Podle anonymity: Skryté; neskryté
5. Podle času: Nepřetržité (jednorázové); Přerušované
Definice: objektivní sledování činnosti (např. žáků a učitelů) prostřednictvím pozorovatelných jevů.
Důležitá: objektivita odborná úroveň, zkušenosti, postřeh, osobnostní zaměření, ...
nejen při vlastním pozorování, ale i při interpretaci výsledků
zákl. vlastnosti: vždy je plánovité a systematické
Průběh pozorování:
přípravná fáze (plán, systém záznamu, protokol, ... ,předvýzkum) vlastní pozorování
první etapa - globální percepce (identifikace sledovaného jevu)
druhá etapa - prohlubující se informace mezi pozorovatelem a pozorovaným jevem
třetí etapa - registrace pozorování) jevů (záznam - audio, video,pozorovací archy, protokoly, schématické záznamy různého typu)
čtvrtá etapa - rozbor vzhledem k hypotézám a cílům (co nejdříve po provedení výzkumu)
pátá etapa - interpretace výsledků
Úskalí:
Nedostatečná příprava pozorovatele (nebezpečí povrchnosti, spekulativních závěrů
Nedostatečné zajištění validity a spolehlivosti (procento shody mezi pozorovateli, opakování, analýza rozptylu)
Subjektivní vstup pozorovatele (nedostatečná odbornost, oproštění se od předsudků,pozorovací schopnosti, postřeh)
nedostatečná schopnost dedukce (vysuzování)
Způsoby záznamu pozorováni
Protokolování: psané slovo, stenografování, grafické značeni, symboly, schémata tabulky
Magnetofonový (diktafon) záznam
Fotografie, film, videozáznam
METODY DOTAZOVÁNÍ
Rozhovor:
Standardizovaný
Nestandardizovaný (interview)
Dotazník:
Podle anonymity: anonymní, neanonymní
Podle otázek: uzavřené otázky
otevřené otázky
Rozhovor
Definice: (též interview nebo dotazování) je druhem exploračních metod, při nichž se navozuje přímý komunikační styk se zkoumanými subjekty, které jsou otázkami nebo jinými stimuly podněcovány ke sdělování požadovaných verbálních informací. Je cíleně orientován a připraven.
Druhy rozhovoru:
skupinový rozhovor zjišťuje chování, názory, mínění, postoje ve skupině (opak křížového výslechu)
osobní (individuální) rozhovor umožňuje navázání těsnějšího osobního kontaktu
standardizovaný rozhovor (formální dotazování) umožňuje získat data ke kvantifikaci výsledků
nestandardizovaný rozhovor (hloubkový, otevřený) poskytuje prostor k odpovědím
volný rozhovor - je stanoven pouze cíl
prostý rozhovor - je v hrubých rysech specifikován
Druhy otázek v rozhovoru:
uzavřená otázka - omezuje volnost odpovědi alternativní - ano, ne
výběrová - nabízí několik možností odpovědí otevřená - zcela svobodná (jen stanoví problém)
polootevřená – zachovává kategorizovanou odpověď, ale umožňuje i jinou nepřímá - položím ji skupině, ale hledám odpověď jedince
zvláštní druhy - filtrační, vstupní, kontrolní, kontaktové, ....
Formulář rozhovoru:
Pilotáž .-. příprava na průběh rozhovoru a sled otázek - hledají se vhodné formulace otázek
Pretest - zkušební dotazování podle návrhu z pilotáže
Vytvoření systému otázek - rozlišit otázky vstupní, hlavní, jejich uspořádání (od jednoduchých ke složitějším)
Závěrečná redakce jednotlivých položek - kontrola všech aspektů, uplatnění tzv. psychologické lži (aby se nepoznal cíl výzkumu)
Technika rozhovoru:
tzv. měkké, tvrdé nebo neutrální dotazování - podle ochoty a ovlivnitelnosti dotazovaného
Záznam rozhovoru:
v průběhu (zápis, protokol) - zpomaluje průběh, ale je přesný)
po ukončení - nebezpečí ztráty některých informací
kombinace - nejpřijatelnější
technické provedení záznamu (audio, video)
VĚDNÍ OBOR KINANTROPOLOGIE
Výzkumné metody
Teoretické postupy: indukce (z konkrétního obecné), dedukce (z obecného konkrétní), analýza, syntéza
a další - verifikace, explanace (vysvětlení), komparace (srovnání), generalizace (zobecnění), modelování (teoretické modely a systémy), .
Empirické postupy:
deskriptivní - záznam a vyhodnocení záměrně vybraných jevů
kauzální - vztahy a příčinné souvislosti vybraných jevů
experimentální - pomocí změn ( záměrných i nezáměrných) podmínek (nezávisle proměnné) zkoumá, jaké změny nastaly u jedné nebo více skupin jedinců (závisle proměnná)
dělí se na : jednoduchý komparativní (s kontrolní skupinou)
Teoretické postupy: indukce (z konkrétního obecné), dedukce (z obecného konkrétní), analýza, syntéza
a další - verifikace, explanace (vysvětlení), komparace (srovnání), generalizace (zobecnění), modelování (teoretické modely a systémy), .
Empirické postupy:
deskriptivní - záznam a vyhodnocení záměrně vybraných jevů
kauzální - vztahy a příčinné souvislosti vybraných jevů
experimentální - pomocí změn ( záměrných i nezáměrných) podmínek (nezávisle proměnné) zkoumá, jaké změny nastaly u jedné nebo více skupin jedinců (závisle proměnná)
dělí se na : jednoduchý komparativní (s kontrolní skupinou)
Učitel v pedagogickém procesu (učitelovo pojetí výuky, styly vyučování). Koncepce
Učitelovo pojetí výuky- významná složka didaktického procesu
iniciační – podněcování žáků, jejich motivace
řídící – učitel je hlavním a řídícím činitelem
výchovná – formování morálně-volních vlastností
organizační činnosti – závisí na nich kvalita hodiny
diagnostická činnost – spravedlivé hodnocení, oprava chyb, návod na jejich odstranění
pozorování – korekce motorického učení žáků
analyticko-syntetická činnost – umět nacvičovanou činnost rozpojit v metodické kroky a včas ji spojit
předcvičování – vyžaduje dostatečnou fyzickou zdatnost samotného učitele
záchrana a dopomoc – specifická činnost učitele, usnadní nácvik dovedností
Spektrum didaktických stylů
1) příkazový – veškerá rozhodnutí provádí sám učitel
2) praktický – úkolové karty, žák pracuje část sám
3) reciproční – cvičí ve dvojicích, učitel opravuje necvičícího, zpětná vazba
4) sebehodnocení – žák cvičí samostatně
5) s nabídkou – podle výkonnosti, učitel nabídne více možností jak lze zvládnout cvik
6) s řízeným objevováním – učitel nabídne 2 možnosti, žák si zvolí jednu z nich
7) s neřízeným objevováním – žák pracuje tak, jak mu to vyhovuje
8) s autonomním rozhodováním – samostatná práce žáků dle jejich zájmové orientace
- styly 1-5 = převládá činnost pedagoga
Výuka
Vyučování je záměrné a systematické působení učitele na žáka. Didaktika jako psychosociální proces. Zahrnuje chování učitele, žáka a kontext, ve kterém se děje.
Konstruktivismus a učení
Zaměření na žáka: učení je aktivní proces, motivace je klíčem k učení, zkušenost má pro učení zásadní význam, lidé jsou kognitivně predisponovaní,
Učení je: probíhá v kontextu, je sociální aktivita, vyžaduje čas, je zaměřeno na…
Role žáka: odpovědnost za vlastní učení, dvojí učení, využívání technologií
Role učitele: facilitátor, průvodce, člověk „otevřené mysli“, kognitivní podpora, posouzení jednotlivých žáků, stanovení hranic.
Cíle konstruktivistické výuky: odůvodňování, kritické myšlení, řešení problémů, obnovování – porozumění – využití znalostí, kognitivní flexibilita, reflexe, sdílení zkušeností.
Teze konstruktivistického vyučování
přejít od vyučování k podpoře samostatného učení se
zaměřit se na procesy – komunikace, dialog, argumentace…
nevyžadovat pamatování si, ale porozumění, vysvětlení postojů, závěrů…
podporovat atmosféru otevřenosti
ptát se na užitečnost/použitelnost
iniciační – podněcování žáků, jejich motivace
řídící – učitel je hlavním a řídícím činitelem
výchovná – formování morálně-volních vlastností
organizační činnosti – závisí na nich kvalita hodiny
diagnostická činnost – spravedlivé hodnocení, oprava chyb, návod na jejich odstranění
pozorování – korekce motorického učení žáků
analyticko-syntetická činnost – umět nacvičovanou činnost rozpojit v metodické kroky a včas ji spojit
předcvičování – vyžaduje dostatečnou fyzickou zdatnost samotného učitele
záchrana a dopomoc – specifická činnost učitele, usnadní nácvik dovedností
Spektrum didaktických stylů
1) příkazový – veškerá rozhodnutí provádí sám učitel
2) praktický – úkolové karty, žák pracuje část sám
3) reciproční – cvičí ve dvojicích, učitel opravuje necvičícího, zpětná vazba
4) sebehodnocení – žák cvičí samostatně
5) s nabídkou – podle výkonnosti, učitel nabídne více možností jak lze zvládnout cvik
6) s řízeným objevováním – učitel nabídne 2 možnosti, žák si zvolí jednu z nich
7) s neřízeným objevováním – žák pracuje tak, jak mu to vyhovuje
8) s autonomním rozhodováním – samostatná práce žáků dle jejich zájmové orientace
- styly 1-5 = převládá činnost pedagoga
Výuka
Vyučování je záměrné a systematické působení učitele na žáka. Didaktika jako psychosociální proces. Zahrnuje chování učitele, žáka a kontext, ve kterém se děje.
Konstruktivismus a učení
Zaměření na žáka: učení je aktivní proces, motivace je klíčem k učení, zkušenost má pro učení zásadní význam, lidé jsou kognitivně predisponovaní,
Učení je: probíhá v kontextu, je sociální aktivita, vyžaduje čas, je zaměřeno na…
Role žáka: odpovědnost za vlastní učení, dvojí učení, využívání technologií
Role učitele: facilitátor, průvodce, člověk „otevřené mysli“, kognitivní podpora, posouzení jednotlivých žáků, stanovení hranic.
Cíle konstruktivistické výuky: odůvodňování, kritické myšlení, řešení problémů, obnovování – porozumění – využití znalostí, kognitivní flexibilita, reflexe, sdílení zkušeností.
Teze konstruktivistického vyučování
přejít od vyučování k podpoře samostatného učení se
zaměřit se na procesy – komunikace, dialog, argumentace…
nevyžadovat pamatování si, ale porozumění, vysvětlení postojů, závěrů…
podporovat atmosféru otevřenosti
ptát se na užitečnost/použitelnost
Kinantropologie,Metodologie,Vědecký jazyk
Kinantropologie,Metodologie,Vědecký jazyk
(Definovat, vysvětlit a uvést příklady na pojmy: předmět výzkumu, metodologie,vědecký jazyk (pojmy, kategorie), systém poznatků (teorie, pravidla, zákonitosti).
Jako každá věda má kinantropologie:
-metodologii výzkumu
-předmět výzkumu
-vědecký jazyk
-teorii
Metodologie: je specifickou metodickou teorií a vědou o strategiích, procedurách, nástrojích, způsobech a postupech bádání jak proniknout do daného problému s cílem: předložit vědecká fakta o motorice člověka a jeho pohybové aktivitě, odhalit pravidla a zákonitosti jejího fungování, vytvořit ucelený vědecký systém o motorice člověka jako jevu a procesu – normální populace
- zdravotně oslabených
- sportovců výkonnostního a vrcholového sportu
Předmětem kin. Je zkoumání
- podstaty jevové stránky motoriky člověka (o jejím vnitřním fungování a vnějších formách projevu)
- procesuální stránky pohybové činnosti člověka, výchovy a vzdělávání. O působení na tělesný, funkční, motorický, psychický a sociální rozvoj člověka prostřednictvím pohybových aktivit
- individuálních a společenských jevů motorické činnosti člověka, v sociálně-kulturním interakčním prostředí
Vědecký jazyk je systém pojmů a kategorií přesně definovaných, které umožnují dorozumění, kterými se vyjadřují poznatky, formulují teorie a zákonitosti
Teorie je systém vědeckých a empirických poznatků o :
- Faktech jevů a procesů předmětu kinan.
- Pravidlech a zákonitostech
- Hypotézách
- Formování vědeckého jazyka
Článek podporuje:
hokejky, brusle, hokejové chrániče
(Definovat, vysvětlit a uvést příklady na pojmy: předmět výzkumu, metodologie,vědecký jazyk (pojmy, kategorie), systém poznatků (teorie, pravidla, zákonitosti).
Jako každá věda má kinantropologie:
-metodologii výzkumu
-předmět výzkumu
-vědecký jazyk
-teorii
Metodologie: je specifickou metodickou teorií a vědou o strategiích, procedurách, nástrojích, způsobech a postupech bádání jak proniknout do daného problému s cílem: předložit vědecká fakta o motorice člověka a jeho pohybové aktivitě, odhalit pravidla a zákonitosti jejího fungování, vytvořit ucelený vědecký systém o motorice člověka jako jevu a procesu – normální populace
- zdravotně oslabených
- sportovců výkonnostního a vrcholového sportu
Předmětem kin. Je zkoumání
- podstaty jevové stránky motoriky člověka (o jejím vnitřním fungování a vnějších formách projevu)
- procesuální stránky pohybové činnosti člověka, výchovy a vzdělávání. O působení na tělesný, funkční, motorický, psychický a sociální rozvoj člověka prostřednictvím pohybových aktivit
- individuálních a společenských jevů motorické činnosti člověka, v sociálně-kulturním interakčním prostředí
Vědecký jazyk je systém pojmů a kategorií přesně definovaných, které umožnují dorozumění, kterými se vyjadřují poznatky, formulují teorie a zákonitosti
Teorie je systém vědeckých a empirických poznatků o :
- Faktech jevů a procesů předmětu kinan.
- Pravidlech a zákonitostech
- Hypotézách
- Formování vědeckého jazyka
Článek podporuje:
hokejky, brusle, hokejové chrániče
Vyrovnávací cvičení
Vyrovnávací cvičení
1. Sed mírně rozkročný na gymballu nebo na lavičce. Upažit poníž, úklony trupu vlevo a vpravo – protažení čtyřhranného bederního svalu.
2. Leh – s výdechem přednožit skrčmo, ruce uchopí kolena, s nádechem koleny zatlačíme do rukou, s výdechem přitáhneme kolena k hrudníku – uvolnění a protažení bederní oblasti.
3. Vzpor klečmo. Ruce jsou posunuté mírně vpřed , hrudník necháme volně klesat podložce. V této poloze chvíli setrváme a dýcháme – protažení prsního svalu.
4. Sed mírně rozkročný na gymballu. Pravá ruka je natažená a drží se míče stále na jednom místě. Levá ve vzpažení pokrčmo uchopí hlavu na spánku a provádí úklon bez rotace – Protažení horních vláken svalu trapézového
5. Sed mírně rozkročný na gymballu. Pravá ruka je natažená a drží se míče stále na jednom místě. Levá ruka předpaží pokrčmo a uchopí hlavu volně na temeni. Hlava se volně pootočí vlevo a provádí úklon, kterým protahuje zdvihač lopatky. Protažení zintenzivníme hlubokým dýcháním. Totéž na druhou stranu.
6. Podřep zánožný levou/pravou, hýždě tlačíme dopředu dolů, protahujeme tak bedrokyčlostehenní sval.
7. Leh na břiše, čelo podložíme rukou, stáhneme hýždě a s výdechem pokrčíme jednu nohu a druhou rukou ji uchopíme za nárt s výdechem se snažíme přitáhnout nohu k hýždi, s nádechem uvolnit, několikrát zopakovat a totéž na druhou nohu – Protažení přímé hlavy kvadricepsu
8. Dvojice – sed naproti sobě, jeden z dvojice táhne druhého za ruce po dobu 7 vteřin a následuje uvolnění a relaxace, cvičení je postizometrické a slouží k protažení zadní strany stehen a lýtkových svalů.
9. Leh, přednožíme pokrčmo, dbáme stále na správné postavení pánve, s výdechem zdviháme pouze hýždě, bedra zůstávají na podložce – Posílení dolních břišních svalů
10. Leh pokrčmo roznožný, levou upažit skrčmo, palec se dotýká spánku, pravou rukou se snažíme dotknout vnější strany levého kolena. Totéž na druhou stranu – posílení šikmého břišního svalstva
11. Podpor na předloktích klečmo zánožný pravou. Při výdechu stáhnout hýždě a zanožit pravou. Provádět totéž co v předešlém cvičení – Posílení velkého svalu hýžďového
12. Dvojice nebo skupina v kruhu: Stoj na nestabilní plošině, cvičenci si přihrávají míč, přičemž se snaží udržet rovnováhu na plošině. Plošiny lze seřadit vedle sebe a přebíhat po nich – posílení hlezenních a kolenních kloubů
13. Klek sedmo, upažit, dlaně směřují vpřed. Při výdechu provedeme hluboký předklon a zároveň zapažíme, při vdechu přecházíme do kleku a vzpřímení, současně s do vzpažení zevnitř. Při vdechu se nadechujeme nejdříve do břicha, pak do plic a na závěr do podklíčkové oblasti. Celý nádech provádíme pomalu s vědomě vedenými pohyby. Při výdechu přecházíme zpět do výchozí polohy – Dechové cvičení a relaxace
14. Leh na boku, nohy a ruce jsou skrčené – poloha
„ klubíčko“. Dýcháme do břicha abychom uvolnili bederní oblast – Závěrečná relaxace.
Článek podporuje:
hokejová výstroj, inline brusle, snowboard
1. Sed mírně rozkročný na gymballu nebo na lavičce. Upažit poníž, úklony trupu vlevo a vpravo – protažení čtyřhranného bederního svalu.
2. Leh – s výdechem přednožit skrčmo, ruce uchopí kolena, s nádechem koleny zatlačíme do rukou, s výdechem přitáhneme kolena k hrudníku – uvolnění a protažení bederní oblasti.
3. Vzpor klečmo. Ruce jsou posunuté mírně vpřed , hrudník necháme volně klesat podložce. V této poloze chvíli setrváme a dýcháme – protažení prsního svalu.
4. Sed mírně rozkročný na gymballu. Pravá ruka je natažená a drží se míče stále na jednom místě. Levá ve vzpažení pokrčmo uchopí hlavu na spánku a provádí úklon bez rotace – Protažení horních vláken svalu trapézového
5. Sed mírně rozkročný na gymballu. Pravá ruka je natažená a drží se míče stále na jednom místě. Levá ruka předpaží pokrčmo a uchopí hlavu volně na temeni. Hlava se volně pootočí vlevo a provádí úklon, kterým protahuje zdvihač lopatky. Protažení zintenzivníme hlubokým dýcháním. Totéž na druhou stranu.
6. Podřep zánožný levou/pravou, hýždě tlačíme dopředu dolů, protahujeme tak bedrokyčlostehenní sval.
7. Leh na břiše, čelo podložíme rukou, stáhneme hýždě a s výdechem pokrčíme jednu nohu a druhou rukou ji uchopíme za nárt s výdechem se snažíme přitáhnout nohu k hýždi, s nádechem uvolnit, několikrát zopakovat a totéž na druhou nohu – Protažení přímé hlavy kvadricepsu
8. Dvojice – sed naproti sobě, jeden z dvojice táhne druhého za ruce po dobu 7 vteřin a následuje uvolnění a relaxace, cvičení je postizometrické a slouží k protažení zadní strany stehen a lýtkových svalů.
9. Leh, přednožíme pokrčmo, dbáme stále na správné postavení pánve, s výdechem zdviháme pouze hýždě, bedra zůstávají na podložce – Posílení dolních břišních svalů
10. Leh pokrčmo roznožný, levou upažit skrčmo, palec se dotýká spánku, pravou rukou se snažíme dotknout vnější strany levého kolena. Totéž na druhou stranu – posílení šikmého břišního svalstva
11. Podpor na předloktích klečmo zánožný pravou. Při výdechu stáhnout hýždě a zanožit pravou. Provádět totéž co v předešlém cvičení – Posílení velkého svalu hýžďového
12. Dvojice nebo skupina v kruhu: Stoj na nestabilní plošině, cvičenci si přihrávají míč, přičemž se snaží udržet rovnováhu na plošině. Plošiny lze seřadit vedle sebe a přebíhat po nich – posílení hlezenních a kolenních kloubů
13. Klek sedmo, upažit, dlaně směřují vpřed. Při výdechu provedeme hluboký předklon a zároveň zapažíme, při vdechu přecházíme do kleku a vzpřímení, současně s do vzpažení zevnitř. Při vdechu se nadechujeme nejdříve do břicha, pak do plic a na závěr do podklíčkové oblasti. Celý nádech provádíme pomalu s vědomě vedenými pohyby. Při výdechu přecházíme zpět do výchozí polohy – Dechové cvičení a relaxace
14. Leh na boku, nohy a ruce jsou skrčené – poloha
„ klubíčko“. Dýcháme do břicha abychom uvolnili bederní oblast – Závěrečná relaxace.
Článek podporuje:
hokejová výstroj, inline brusle, snowboard
Vyrovnávací cvičení
Vyrovnávací cvičení
K udržení kloubní pohyblivosti a jejímu rozvoji si pomáháme vhodným cvičením na suchu nebo v plaveckém tréninku. Zaměříme se na tzv. plavecké klouby, ale i na pohyblivost páteře. Aby nedocházelo k nervosvalovým dysbalancím, je třeba velmi namáhané svaly protahovat a oslabené posilovat. Kromě dysbalancí lze v zájmu předcházení přetížení určitých segmentů praktikovat vyrovnávací cvičení.
Kromě vyrovnávacích cviků lze doporučit doplňkové sporty jako je běh rychlý i na vytrvalost v nerovném terénu, kvůli posílení hlezenního kloubu. Dále je vhodné bruslení , běh na lyžích, lehká atletika (běh, skoky) a sportovní hry pro posílení svalů okolo kolenního kloubu.
K uvolňovacím cvičením bych zařadila především uvolnění bederní páteře, na kterou jsou kladeny vysoké nároky především v plaveckém stylu motýlek. Častý je také pohled na plavce s rameny naklopenými vpřed, kde mohou být zkrácené svaly prsní, elevátory HK a trapézy. Z důvodu možné instability ramenního kloubu se však nedoporučuje nadměrné protahování prsních svalů, ale posilování rotátorů paže a protahování vnitřních rotátorů paže ( m. latissimus dorsi, m. subscapularis). Při plaveckém stylu motýlek je trvale zvýšený sklon pánve, je zde tedy velké prohnutí v bederní páteři. Jako kompenzace se zde nabízí cvičení na zpevnění svalového korzetu trupu, který je ostatně žádaný u všech plaveckých stylů, které vyžadují stabilizaci trupu (při znaku je třeba stále tlačit pánev vzhůru a nepouštět hýždě dolů).
U všech plaveckých stylů jsou namáhané lýtkové svaly, dvojhlavý sval stehenní, flexory kyčle, tyto svaly je třeba protahovat. Značně uvolněné hlezenní klouby se musí naopak posilovat.
Článek podporuje:
hokejky, brusle, hokejové chrániče
K udržení kloubní pohyblivosti a jejímu rozvoji si pomáháme vhodným cvičením na suchu nebo v plaveckém tréninku. Zaměříme se na tzv. plavecké klouby, ale i na pohyblivost páteře. Aby nedocházelo k nervosvalovým dysbalancím, je třeba velmi namáhané svaly protahovat a oslabené posilovat. Kromě dysbalancí lze v zájmu předcházení přetížení určitých segmentů praktikovat vyrovnávací cvičení.
Kromě vyrovnávacích cviků lze doporučit doplňkové sporty jako je běh rychlý i na vytrvalost v nerovném terénu, kvůli posílení hlezenního kloubu. Dále je vhodné bruslení , běh na lyžích, lehká atletika (běh, skoky) a sportovní hry pro posílení svalů okolo kolenního kloubu.
K uvolňovacím cvičením bych zařadila především uvolnění bederní páteře, na kterou jsou kladeny vysoké nároky především v plaveckém stylu motýlek. Častý je také pohled na plavce s rameny naklopenými vpřed, kde mohou být zkrácené svaly prsní, elevátory HK a trapézy. Z důvodu možné instability ramenního kloubu se však nedoporučuje nadměrné protahování prsních svalů, ale posilování rotátorů paže a protahování vnitřních rotátorů paže ( m. latissimus dorsi, m. subscapularis). Při plaveckém stylu motýlek je trvale zvýšený sklon pánve, je zde tedy velké prohnutí v bederní páteři. Jako kompenzace se zde nabízí cvičení na zpevnění svalového korzetu trupu, který je ostatně žádaný u všech plaveckých stylů, které vyžadují stabilizaci trupu (při znaku je třeba stále tlačit pánev vzhůru a nepouštět hýždě dolů).
U všech plaveckých stylů jsou namáhané lýtkové svaly, dvojhlavý sval stehenní, flexory kyčle, tyto svaly je třeba protahovat. Značně uvolněné hlezenní klouby se musí naopak posilovat.
Článek podporuje:
hokejky, brusle, hokejové chrániče
Biomechanická analýza plaveckých stylů
Trénink plavců se soustřeďuje především na posilování svalstva, které zabezpečuje pohyb těla vpřed a stabilizaci trupu.
Při plavání stylem prsa se na pohybu těla podílejí flexory a extenzory horních končetin a svaly ramenního pletence. Ve fázi tahu pracují m. biceps brachii, m. brachialis, m. brachioradialis, flexory ruky i svaly zabezpečující vnější rotaci ruky. Ve fázi zdvižení paže (recovery) se zapojují extenzory a elevátory horní končetiny. Na dolních končetinách zajišťují pohyb flexory kyčelního a kolenního kloubu (mm. ischiocrurales). Rozkročný švih, při kterém dochází k vnitřní rotaci stehna a vnější rotaci bérce, zabezpečuje m.biceps femoris. Extenzi nohy provádí m. tibialis anterior a v druhé fázi pohybu, kdy nastupuje extenze kyčelních a kolenních kloubů, dochází k zapojení m. gluteus maximus, mm. ischiocrurales a m quadriceps femoris. Flexi nohy provádí m. triceps surae. Na stabilizaci trupu se podílejí svaly břicha a zad.
Při plavání stylem kraul se v tahové fázi zapojují flexory hk a flexory ruky, v tlakové fázi extenzory hk a ve fázi vracející se ruky, hlavně m. deltoideus. Pro pohyb dk jsou nejdůležitější flexory a extenzory kyčle.
Plavání motýlkem je podobné kraulu a zatěžuje stejné svalstvo. Jen akce hk a akce dk následují soupažně a sounožně. Dochází tak k výrazným pohybům trupu, což předpokládá zvýšenou pohyblivost v oblasti páteře a dobrou výkonnost břišních a zádových svalů.
Plavání stylem znak lze také srovnat s kraulem, ovšem v opačné poloze. Ve fázi recovery se kladou zvýšené nároky především na přední část deltového svalu. Pohyb dk se uskutečňuje stejnými svaly.
Pokud je jedinec při plaveckém tréninku přetěžován, výsledek se potom ukáže spíše negativní, ať již po stránce výkonové, tak po stránce zachování zdraví.
K fyzickému přetížení může dojít:
- násilným protahováním a zvětšováním rozsahu pohybu v ramenních kloubech ( poškození kloubního pouzdra, luxace a subluxace ram. kloubů, sternoklavikulárních kloubů, hlezenních kloubů, atd.)
- mechanické přetížení orgánů lokomočního aparátu při vrcholovém plavání: svalů, šlach, úponů šlach a vazů, kloubních pouzder, chrupavčitých destiček (menisky kolen, meziobratl. destičky)
- zhoršení proprioceptivních funkcí a pohybových schopností na suchu
Plavecké rameno
Je způsobené trvalým přetížením ramene – při každém záběru dochází k narážení šlach a úponů m.supraspinatus a dlouhé hlavy m. biceps humeri na korakoakromiální vaz nebo přední okraj nadpažkového výběžku a následné zánětlivé reakci. Faktory, které napomáhají rozvoji poškození ramene jsou: instabilita ramene, oslabené svaly a vazy a to vše spolu se špatnou technikou pohybu.
Jako prevenci lze doporučit změnu techniky, dále posilovací cvičení rotátorů paže a protahování vnitřních rotátorů.
Prsařské koleno
Projevuje se bolestí na vnitřní straně kolene. Jde o zánětlivou reakci především vnitřního postranního vazu a vazů patelo-femorálního spojení, případně vnitřního menisku v důsledku nadměrného namáhání vbočením kolene. Příčinami je opět instabilita kolene a nesprávná technika kopu – nadměrná abdukce stehen při přitahování nohou.
Prevence spočívá zejména v nácviku správné techniky pohybu, protahovaní ohybačů kolen na zadní straně stehna a izometrické posilování kvadriceps femoris.
Při plavání stylem prsa se na pohybu těla podílejí flexory a extenzory horních končetin a svaly ramenního pletence. Ve fázi tahu pracují m. biceps brachii, m. brachialis, m. brachioradialis, flexory ruky i svaly zabezpečující vnější rotaci ruky. Ve fázi zdvižení paže (recovery) se zapojují extenzory a elevátory horní končetiny. Na dolních končetinách zajišťují pohyb flexory kyčelního a kolenního kloubu (mm. ischiocrurales). Rozkročný švih, při kterém dochází k vnitřní rotaci stehna a vnější rotaci bérce, zabezpečuje m.biceps femoris. Extenzi nohy provádí m. tibialis anterior a v druhé fázi pohybu, kdy nastupuje extenze kyčelních a kolenních kloubů, dochází k zapojení m. gluteus maximus, mm. ischiocrurales a m quadriceps femoris. Flexi nohy provádí m. triceps surae. Na stabilizaci trupu se podílejí svaly břicha a zad.
Při plavání stylem kraul se v tahové fázi zapojují flexory hk a flexory ruky, v tlakové fázi extenzory hk a ve fázi vracející se ruky, hlavně m. deltoideus. Pro pohyb dk jsou nejdůležitější flexory a extenzory kyčle.
Plavání motýlkem je podobné kraulu a zatěžuje stejné svalstvo. Jen akce hk a akce dk následují soupažně a sounožně. Dochází tak k výrazným pohybům trupu, což předpokládá zvýšenou pohyblivost v oblasti páteře a dobrou výkonnost břišních a zádových svalů.
Plavání stylem znak lze také srovnat s kraulem, ovšem v opačné poloze. Ve fázi recovery se kladou zvýšené nároky především na přední část deltového svalu. Pohyb dk se uskutečňuje stejnými svaly.
Pokud je jedinec při plaveckém tréninku přetěžován, výsledek se potom ukáže spíše negativní, ať již po stránce výkonové, tak po stránce zachování zdraví.
K fyzickému přetížení může dojít:
- násilným protahováním a zvětšováním rozsahu pohybu v ramenních kloubech ( poškození kloubního pouzdra, luxace a subluxace ram. kloubů, sternoklavikulárních kloubů, hlezenních kloubů, atd.)
- mechanické přetížení orgánů lokomočního aparátu při vrcholovém plavání: svalů, šlach, úponů šlach a vazů, kloubních pouzder, chrupavčitých destiček (menisky kolen, meziobratl. destičky)
- zhoršení proprioceptivních funkcí a pohybových schopností na suchu
Plavecké rameno
Je způsobené trvalým přetížením ramene – při každém záběru dochází k narážení šlach a úponů m.supraspinatus a dlouhé hlavy m. biceps humeri na korakoakromiální vaz nebo přední okraj nadpažkového výběžku a následné zánětlivé reakci. Faktory, které napomáhají rozvoji poškození ramene jsou: instabilita ramene, oslabené svaly a vazy a to vše spolu se špatnou technikou pohybu.
Jako prevenci lze doporučit změnu techniky, dále posilovací cvičení rotátorů paže a protahování vnitřních rotátorů.
Prsařské koleno
Projevuje se bolestí na vnitřní straně kolene. Jde o zánětlivou reakci především vnitřního postranního vazu a vazů patelo-femorálního spojení, případně vnitřního menisku v důsledku nadměrného namáhání vbočením kolene. Příčinami je opět instabilita kolene a nesprávná technika kopu – nadměrná abdukce stehen při přitahování nohou.
Prevence spočívá zejména v nácviku správné techniky pohybu, protahovaní ohybačů kolen na zadní straně stehna a izometrické posilování kvadriceps femoris.
Biomechanická analýza plaveckých stylů
Trénink plavců se soustřeďuje především na posilování svalstva, které zabezpečuje pohyb těla vpřed a stabilizaci trupu.
Při plavání stylem prsa se na pohybu těla podílejí flexory a extenzory horních končetin a svaly ramenního pletence. Ve fázi tahu pracují m. biceps brachii, m. brachialis, m. brachioradialis, flexory ruky i svaly zabezpečující vnější rotaci ruky. Ve fázi zdvižení paže (recovery) se zapojují extenzory a elevátory horní končetiny. Na dolních končetinách zajišťují pohyb flexory kyčelního a kolenního kloubu (mm. ischiocrurales). Rozkročný švih, při kterém dochází k vnitřní rotaci stehna a vnější rotaci bérce, zabezpečuje m.biceps femoris. Extenzi nohy provádí m. tibialis anterior a v druhé fázi pohybu, kdy nastupuje extenze kyčelních a kolenních kloubů, dochází k zapojení m. gluteus maximus, mm. ischiocrurales a m quadriceps femoris. Flexi nohy provádí m. triceps surae. Na stabilizaci trupu se podílejí svaly břicha a zad.
Při plavání stylem kraul se v tahové fázi zapojují flexory hk a flexory ruky, v tlakové fázi extenzory hk a ve fázi vracející se ruky, hlavně m. deltoideus. Pro pohyb dk jsou nejdůležitější flexory a extenzory kyčle.
Plavání motýlkem je podobné kraulu a zatěžuje stejné svalstvo. Jen akce hk a akce dk následují soupažně a sounožně. Dochází tak k výrazným pohybům trupu, což předpokládá zvýšenou pohyblivost v oblasti páteře a dobrou výkonnost břišních a zádových svalů.
Plavání stylem znak lze také srovnat s kraulem, ovšem v opačné poloze. Ve fázi recovery se kladou zvýšené nároky především na přední část deltového svalu. Pohyb dk se uskutečňuje stejnými svaly.
Pokud je jedinec při plaveckém tréninku přetěžován, výsledek se potom ukáže spíše negativní, ať již po stránce výkonové, tak po stránce zachování zdraví.
K fyzickému přetížení může dojít:
- násilným protahováním a zvětšováním rozsahu pohybu v ramenních kloubech ( poškození kloubního pouzdra, luxace a subluxace ram. kloubů, sternoklavikulárních kloubů, hlezenních kloubů, atd.)
- mechanické přetížení orgánů lokomočního aparátu při vrcholovém plavání: svalů, šlach, úponů šlach a vazů, kloubních pouzder, chrupavčitých destiček (menisky kolen, meziobratl. destičky)
- zhoršení proprioceptivních funkcí a pohybových schopností na suchu
Plavecké rameno
Je způsobené trvalým přetížením ramene – při každém záběru dochází k narážení šlach a úponů m.supraspinatus a dlouhé hlavy m. biceps humeri na korakoakromiální vaz nebo přední okraj nadpažkového výběžku a následné zánětlivé reakci. Faktory, které napomáhají rozvoji poškození ramene jsou: instabilita ramene, oslabené svaly a vazy a to vše spolu se špatnou technikou pohybu.
Jako prevenci lze doporučit změnu techniky, dále posilovací cvičení rotátorů paže a protahování vnitřních rotátorů.
Prsařské koleno
Projevuje se bolestí na vnitřní straně kolene. Jde o zánětlivou reakci především vnitřního postranního vazu a vazů patelo-femorálního spojení, případně vnitřního menisku v důsledku nadměrného namáhání vbočením kolene. Příčinami je opět instabilita kolene a nesprávná technika kopu – nadměrná abdukce stehen při přitahování nohou.
Prevence spočívá zejména v nácviku správné techniky pohybu, protahovaní ohybačů kolen na zadní straně stehna a izometrické posilování kvadriceps femoris.
Při plavání stylem prsa se na pohybu těla podílejí flexory a extenzory horních končetin a svaly ramenního pletence. Ve fázi tahu pracují m. biceps brachii, m. brachialis, m. brachioradialis, flexory ruky i svaly zabezpečující vnější rotaci ruky. Ve fázi zdvižení paže (recovery) se zapojují extenzory a elevátory horní končetiny. Na dolních končetinách zajišťují pohyb flexory kyčelního a kolenního kloubu (mm. ischiocrurales). Rozkročný švih, při kterém dochází k vnitřní rotaci stehna a vnější rotaci bérce, zabezpečuje m.biceps femoris. Extenzi nohy provádí m. tibialis anterior a v druhé fázi pohybu, kdy nastupuje extenze kyčelních a kolenních kloubů, dochází k zapojení m. gluteus maximus, mm. ischiocrurales a m quadriceps femoris. Flexi nohy provádí m. triceps surae. Na stabilizaci trupu se podílejí svaly břicha a zad.
Při plavání stylem kraul se v tahové fázi zapojují flexory hk a flexory ruky, v tlakové fázi extenzory hk a ve fázi vracející se ruky, hlavně m. deltoideus. Pro pohyb dk jsou nejdůležitější flexory a extenzory kyčle.
Plavání motýlkem je podobné kraulu a zatěžuje stejné svalstvo. Jen akce hk a akce dk následují soupažně a sounožně. Dochází tak k výrazným pohybům trupu, což předpokládá zvýšenou pohyblivost v oblasti páteře a dobrou výkonnost břišních a zádových svalů.
Plavání stylem znak lze také srovnat s kraulem, ovšem v opačné poloze. Ve fázi recovery se kladou zvýšené nároky především na přední část deltového svalu. Pohyb dk se uskutečňuje stejnými svaly.
Pokud je jedinec při plaveckém tréninku přetěžován, výsledek se potom ukáže spíše negativní, ať již po stránce výkonové, tak po stránce zachování zdraví.
K fyzickému přetížení může dojít:
- násilným protahováním a zvětšováním rozsahu pohybu v ramenních kloubech ( poškození kloubního pouzdra, luxace a subluxace ram. kloubů, sternoklavikulárních kloubů, hlezenních kloubů, atd.)
- mechanické přetížení orgánů lokomočního aparátu při vrcholovém plavání: svalů, šlach, úponů šlach a vazů, kloubních pouzder, chrupavčitých destiček (menisky kolen, meziobratl. destičky)
- zhoršení proprioceptivních funkcí a pohybových schopností na suchu
Plavecké rameno
Je způsobené trvalým přetížením ramene – při každém záběru dochází k narážení šlach a úponů m.supraspinatus a dlouhé hlavy m. biceps humeri na korakoakromiální vaz nebo přední okraj nadpažkového výběžku a následné zánětlivé reakci. Faktory, které napomáhají rozvoji poškození ramene jsou: instabilita ramene, oslabené svaly a vazy a to vše spolu se špatnou technikou pohybu.
Jako prevenci lze doporučit změnu techniky, dále posilovací cvičení rotátorů paže a protahování vnitřních rotátorů.
Prsařské koleno
Projevuje se bolestí na vnitřní straně kolene. Jde o zánětlivou reakci především vnitřního postranního vazu a vazů patelo-femorálního spojení, případně vnitřního menisku v důsledku nadměrného namáhání vbočením kolene. Příčinami je opět instabilita kolene a nesprávná technika kopu – nadměrná abdukce stehen při přitahování nohou.
Prevence spočívá zejména v nácviku správné techniky pohybu, protahovaní ohybačů kolen na zadní straně stehna a izometrické posilování kvadriceps femoris.
PLAVÁNÍ
PLAVÁNÍ
Plavání je sport, který osobně považuji za jeden z nejšetrnějších sportů. Lze jej využívat od nejútlejšího dětství až do pozdního stáří. Při plavecké činnosti se zapojují sval. skupiny, které jsou v běžném životě zanedbávané, např. klouby v oblasti kyčelního kloubu.
Jde o relativně zdravý sport, je-li provozován přiměřeně stavu a schopnostem sportovce. Minimalizace rizik poškození zdraví přetěžováním ve vrcholovém tréninku by mělo vycházet z přísně individuálního vyšetření stavu každého sportovce (pohybový aparát, včetně svalové dysbalance, stavu kloubů), preventivního kompenzačního cvičení, stavu oběhových a dechových systémů, imunitního systému atd.
Anatomická analýza plavecké techniky KRAUL
Charakteristika: Střídavý pohyb horních končetin s výkyvy těla kolem jeho podélné osy v mírně šikmé horizontální poloze těla , pohyb HK je doprovázený střídavým pohybem dolních končetin.
Lokomoce: Přirozená – quadrupedální
Pohyby segmentů: cyklické
Dolní končetiny mají při této technice funkci stabilizační a vyrovnávací při výkyvech těla do stran (střídání fází práce horních končetin ) a udržení těla v horizontální poloze, která umožňuje co nejmenší odpor při pohybu vpřed.
Horní končetiny tvoří hlavní hnací sílu.
Na jeden záběrový cyklus horních končetin připadá šest záběrů nohama.
Anatomická analýza pohybu horní končetiny
Fáze záběru:
Nejdříve se hladiny dotknou prsty, dlaň, předloktí, poté loket a jako poslední se zanořuje rameno.
Dlaň vytváří tzv. misku a snaží se při pohybu dolů "vyhmátnout" vodu. Dráha ruky pod vodou opisuje tzv. esíčko. Pokračuje směrem dolů vzad, nejdříve se ohýbá v lokti a v druhé polovině záběru se opět natahuje. Záběr končí u stehna nohy, kde by se paže měla začít pomalu vytahovat z vody.
Ramenní kloub
pohyb v kloubu: dorzální flexe, na zač. fáze addukce, na konci fáze vnitřní rotace
hýbající se segment: paže
impuls pohybu: svaly
dorzální flexe:
agonisté: m. latissimus dorsi (široký sval zádový), m. teres major ( velký sval oblý), m. deltoideus (spinální část – část u lopatky)
synergisté: m. triceps – caput longum, m. teres minor (malý sval oblý),
m. subscapularis (sval podlopatkový), m. pectoralis major (velký sval prsní)
antagonisté: m. deltoideus, m.coracobrachialis ( sval hákový- vnitřní sval pažní)
fixátory: m. triceps ( sval trojhlavý pažní ) a m. coracobrachialis zpevňují ramenní kloub, mm. rhomboidei ( svaly rombické) lopatku, břišní svaly a
mm. intercostales (svaly mezižeberní ) fixují žebra, m. erector spinae zpevňuje páteř
neutralizační svaly: m. deltoideus, m. infraspinatus ( sval podhřebenový) a
m. teres minor (malý sval oblý) ruší složku vnitřní rotace
druh kontrakce: koncentrická
addukce:
agonisté: m. pectoralis major (velký sval prsní), m. latissimus dorsi (široký sval zádový), m. teres major (velký sval oblý)
synergisté: m. teres minor ( malý sval oblý ), m. subscapularis ( sval podlopatkový ), m. triceps – caput longum , m. biceps – caput breve
antagonisté: m. deltoideus, m. supraspinatus ( sval nadhřebenový), m. serratus anterior ( přední sval pilovitý)
fixátory: m. serratus anterior (z: 1.-9. žebro laterální stěna hrudníku, ú: margo medialis a angulus interiér scapulae) , m. trapezius – fixace lopatky
neutralizační svaly: zevní a vnitřní rotátory ruší rotační komponenty adduktorů, adduktory ruší svoje rotační tendence navzájem.
kontrakce: koncentrická
interní (vnitřní) rotace:
agonisté: m. subscapularis ( sval podlopatkový ), m. latissimus dorsi, m. teres major
synergisté: m. pectoralis major ( velký sval prsní ), m. deltoideus (klavikulární část - předpažení), m. biceps brachii a m. coracobrachialis
antagonisté: m. infraspinatus ( sval podhřebenový ), m. teres minor
fixátory: m. pectoralis major, m. serratus anterior ( fixace lopatky)
neutralizační svaly: m. deltoideus ( klavikulární část ), m. coracobrachialis, m. pectoralis major ( klavikul. část ), ruší extenční složku, m. latissimus dorsi a m. teres major
kontrakce: excentrická
Kloub loketní
pohyb v kloubu: první pol. fáze flexe v loket. kloubu + supinace předloktí, 2. polovina fáze pronace + extenze
hýbající se segment: předloktí
impuls pohybu: svaly
flexe:
agonisté: m. biceps brachii ( dvojhlavý sval pažní ), m. brachialis ( sval hluboký pažní ), m. brachioradialis ( sval vřetenní )
synergisté: svaly začínající z caput commune ulnare , m. extensor carpiradialis longus
( dlouhý zevní natahovač zápěstí )
antagonisté: m. triceps brachii ( trojhlavý sval pažní ), m. anconeus
fixátory: m. pectoralis major ( velký sval prsní ), m. deltoideus – klavikulární část, m. coracobrachialis ( sval hákový – vnitřní sval pažní )- udržují humerus
neutralizační svaly: m. biceps brachii a m. pronator teres ( pronující sval oblý) vzájemně ruší rotační účin na předloktí
druh kontrakce: koncentrická
supinace předloktí:
agonisté: m. biceps brachii, m. supinator ( sval supinující)
synergisté: m. brachioradialis ( sval vřetenní ) – z pronace
antagonisté: m. pronator teres ( pronující sval oblý), m. pronator quadratus ( pronující sval čtyřhranný )
fixátory: m. triceps brachii, m. anconeus a m. biceps brachii – zpevňují loket
neutralizační svaly: m. triceps brachii a m. anconeus ruší flekční účin bicepsu
kontrakce: excentrická
extenze:
agonisté: m. triceps brachii, m. anconeus
synergisté: svaly dorsální skupiny předloktí začínající nad loketním kloubem
antagonisté: m. biceps brachii ( dvojhlavý sval pažní ), m. brachialis ( sval hluboký pažní ), m. brachioradialis ( sval vřetenní )
fixátory: m. pectoralis major (velký sval prsní), m. latissimus dorsi,
m. teres major ( velký sval oblý)
neutralizační svaly: -
kontrakce: koncentrická
pronace předloktí:
agonisté: m. pronator teres, m. pronator quadratus
synergisté: m. flexor carpi radialis, m. palmaris longus, m. extensor carpi radialis longus, m. brachioradialis ( z krajní pupinace )
antagonisté: m. biceps brachii, m. supinator
fixátory: m. brachialis, m. triceps brachii, m. anconeus a m. pronator teres zpevňující loketní kloub
neutralizační svaly: m. triceps brachii. a m. anconeus ruší flekční účinek
m. pronator teres
kontrakce: koncentrická
Fáze uvolnění:
Fáze uvolnění začíná v momentu kdy záběr končí u stehna nohy, kde by se paže měla začít pomalu vytahovat z vody. Loket v této fázi směřuje vzhůru. Po přenesení paže nad hladinou, se ruka opět ponoří do vody.
Lopatka
Pohyb: elevace
Hýbající se segment: paže
Impuls pohybu: setrvačnost
elevace:
agonisté: m. trapezius ( horní – sestupné snopce ), m. levator scapulae ( zdvihač lopatky )
synergisté: mm. rhomboidei, m. sternokleidomastoideus
antagonisté: m. trapezius, mm. rhomboidei
fixátory: mm. scaleni – stabilizují při jednostranné akci krční páteř ( svaly kloněné )
neutralizační svaly: m. serratus anterior ( přední sval pilovitý – ruší složku
retrakční ) , mm. rhomboidei, m. trapezius
kontrakce: koncentrická
Ramenní kloub
Pohyb v kloubu: abdukce,
Hýbající se segment: paže
Impuls pohybu: setrvačnost
abdukce:
agonisté: m. deltoideus ( akromiální část ), m. supraspinatus
( sval nadhřebenový ), m. serratus anterior při abdukci nad horizontálu
synergisté: m. deltoideus ( ostatní části ), m. infraspinatus (sval podhřebenový ), m. pectoralis major, m. biceps – caput longum
antagonisté: m. pectoralis major, m. latissimus dorsi, m. teres major ( velký sval oblý )
fixátory: m. trapezius, m. subclavius ( fixace pletence )
neutralizační svaly: m. infraspinatus ( sval podhřebenový ), m. teres minor ( ruší složku vnitřní rotace )
kontrakce: koncentrická
Loketní kloub
Pohyb: 1/3 fáze flexe, 2/3fáze neúplné natažení – extenze
Hýbající se segment: předloktí
Impuls pohybu: flexe – gravitace, extenze – svaly
flexe:
agonisté: m. biceps brachii ( dvojhlavý sval pažní ), m. brachialis ( sval hluboký pažní ), m. brachioradialis ( sval vřetenní )
synergisté: svaly začínající z caput commune ulnare , m. extensor carpiradialis longus
( dlouhý zevní natahovač zápěstí )
antagonisté: m. triceps brachii ( trojhlavý sval pažní ), m. anconeus
fixátory: m. pectoralis major ( velký sval prsní ), m. deltoideus – klavikulární část, m. coracobrachialis ( sval hákový – vnitřní sval pažní )- udržují humerus
neutralizační svaly: m. biceps brachii a m. pronator teres ( pronující sval oblý) vzájemně ruší rotační účin na předloktí
kontrakce: koncentrická
extenze:
agonisté: m. triceps brachii, m. anconeus
synergisté: svaly dorsální skupiny předloktí začínající nad loketním kloubem
antagonisté: m. biceps brachii ( dvojhlavý sval pažní ), m. brachialis ( sval hluboký pažní ), m. brachioradialis ( sval vřetenní )
fixátory: m. pectoralis major (velký sval prsní), m. latissimus dorsi,
m. teres major ( velký sval oblý)
neutralizační svaly: -
kontrakce: koncentrická
Článek podporuje:
hokejky, brusle, hokejové chrániče
Plavání je sport, který osobně považuji za jeden z nejšetrnějších sportů. Lze jej využívat od nejútlejšího dětství až do pozdního stáří. Při plavecké činnosti se zapojují sval. skupiny, které jsou v běžném životě zanedbávané, např. klouby v oblasti kyčelního kloubu.
Jde o relativně zdravý sport, je-li provozován přiměřeně stavu a schopnostem sportovce. Minimalizace rizik poškození zdraví přetěžováním ve vrcholovém tréninku by mělo vycházet z přísně individuálního vyšetření stavu každého sportovce (pohybový aparát, včetně svalové dysbalance, stavu kloubů), preventivního kompenzačního cvičení, stavu oběhových a dechových systémů, imunitního systému atd.
Anatomická analýza plavecké techniky KRAUL
Charakteristika: Střídavý pohyb horních končetin s výkyvy těla kolem jeho podélné osy v mírně šikmé horizontální poloze těla , pohyb HK je doprovázený střídavým pohybem dolních končetin.
Lokomoce: Přirozená – quadrupedální
Pohyby segmentů: cyklické
Dolní končetiny mají při této technice funkci stabilizační a vyrovnávací při výkyvech těla do stran (střídání fází práce horních končetin ) a udržení těla v horizontální poloze, která umožňuje co nejmenší odpor při pohybu vpřed.
Horní končetiny tvoří hlavní hnací sílu.
Na jeden záběrový cyklus horních končetin připadá šest záběrů nohama.
Anatomická analýza pohybu horní končetiny
Fáze záběru:
Nejdříve se hladiny dotknou prsty, dlaň, předloktí, poté loket a jako poslední se zanořuje rameno.
Dlaň vytváří tzv. misku a snaží se při pohybu dolů "vyhmátnout" vodu. Dráha ruky pod vodou opisuje tzv. esíčko. Pokračuje směrem dolů vzad, nejdříve se ohýbá v lokti a v druhé polovině záběru se opět natahuje. Záběr končí u stehna nohy, kde by se paže měla začít pomalu vytahovat z vody.
Ramenní kloub
pohyb v kloubu: dorzální flexe, na zač. fáze addukce, na konci fáze vnitřní rotace
hýbající se segment: paže
impuls pohybu: svaly
dorzální flexe:
agonisté: m. latissimus dorsi (široký sval zádový), m. teres major ( velký sval oblý), m. deltoideus (spinální část – část u lopatky)
synergisté: m. triceps – caput longum, m. teres minor (malý sval oblý),
m. subscapularis (sval podlopatkový), m. pectoralis major (velký sval prsní)
antagonisté: m. deltoideus, m.coracobrachialis ( sval hákový- vnitřní sval pažní)
fixátory: m. triceps ( sval trojhlavý pažní ) a m. coracobrachialis zpevňují ramenní kloub, mm. rhomboidei ( svaly rombické) lopatku, břišní svaly a
mm. intercostales (svaly mezižeberní ) fixují žebra, m. erector spinae zpevňuje páteř
neutralizační svaly: m. deltoideus, m. infraspinatus ( sval podhřebenový) a
m. teres minor (malý sval oblý) ruší složku vnitřní rotace
druh kontrakce: koncentrická
addukce:
agonisté: m. pectoralis major (velký sval prsní), m. latissimus dorsi (široký sval zádový), m. teres major (velký sval oblý)
synergisté: m. teres minor ( malý sval oblý ), m. subscapularis ( sval podlopatkový ), m. triceps – caput longum , m. biceps – caput breve
antagonisté: m. deltoideus, m. supraspinatus ( sval nadhřebenový), m. serratus anterior ( přední sval pilovitý)
fixátory: m. serratus anterior (z: 1.-9. žebro laterální stěna hrudníku, ú: margo medialis a angulus interiér scapulae) , m. trapezius – fixace lopatky
neutralizační svaly: zevní a vnitřní rotátory ruší rotační komponenty adduktorů, adduktory ruší svoje rotační tendence navzájem.
kontrakce: koncentrická
interní (vnitřní) rotace:
agonisté: m. subscapularis ( sval podlopatkový ), m. latissimus dorsi, m. teres major
synergisté: m. pectoralis major ( velký sval prsní ), m. deltoideus (klavikulární část - předpažení), m. biceps brachii a m. coracobrachialis
antagonisté: m. infraspinatus ( sval podhřebenový ), m. teres minor
fixátory: m. pectoralis major, m. serratus anterior ( fixace lopatky)
neutralizační svaly: m. deltoideus ( klavikulární část ), m. coracobrachialis, m. pectoralis major ( klavikul. část ), ruší extenční složku, m. latissimus dorsi a m. teres major
kontrakce: excentrická
Kloub loketní
pohyb v kloubu: první pol. fáze flexe v loket. kloubu + supinace předloktí, 2. polovina fáze pronace + extenze
hýbající se segment: předloktí
impuls pohybu: svaly
flexe:
agonisté: m. biceps brachii ( dvojhlavý sval pažní ), m. brachialis ( sval hluboký pažní ), m. brachioradialis ( sval vřetenní )
synergisté: svaly začínající z caput commune ulnare , m. extensor carpiradialis longus
( dlouhý zevní natahovač zápěstí )
antagonisté: m. triceps brachii ( trojhlavý sval pažní ), m. anconeus
fixátory: m. pectoralis major ( velký sval prsní ), m. deltoideus – klavikulární část, m. coracobrachialis ( sval hákový – vnitřní sval pažní )- udržují humerus
neutralizační svaly: m. biceps brachii a m. pronator teres ( pronující sval oblý) vzájemně ruší rotační účin na předloktí
druh kontrakce: koncentrická
supinace předloktí:
agonisté: m. biceps brachii, m. supinator ( sval supinující)
synergisté: m. brachioradialis ( sval vřetenní ) – z pronace
antagonisté: m. pronator teres ( pronující sval oblý), m. pronator quadratus ( pronující sval čtyřhranný )
fixátory: m. triceps brachii, m. anconeus a m. biceps brachii – zpevňují loket
neutralizační svaly: m. triceps brachii a m. anconeus ruší flekční účin bicepsu
kontrakce: excentrická
extenze:
agonisté: m. triceps brachii, m. anconeus
synergisté: svaly dorsální skupiny předloktí začínající nad loketním kloubem
antagonisté: m. biceps brachii ( dvojhlavý sval pažní ), m. brachialis ( sval hluboký pažní ), m. brachioradialis ( sval vřetenní )
fixátory: m. pectoralis major (velký sval prsní), m. latissimus dorsi,
m. teres major ( velký sval oblý)
neutralizační svaly: -
kontrakce: koncentrická
pronace předloktí:
agonisté: m. pronator teres, m. pronator quadratus
synergisté: m. flexor carpi radialis, m. palmaris longus, m. extensor carpi radialis longus, m. brachioradialis ( z krajní pupinace )
antagonisté: m. biceps brachii, m. supinator
fixátory: m. brachialis, m. triceps brachii, m. anconeus a m. pronator teres zpevňující loketní kloub
neutralizační svaly: m. triceps brachii. a m. anconeus ruší flekční účinek
m. pronator teres
kontrakce: koncentrická
Fáze uvolnění:
Fáze uvolnění začíná v momentu kdy záběr končí u stehna nohy, kde by se paže měla začít pomalu vytahovat z vody. Loket v této fázi směřuje vzhůru. Po přenesení paže nad hladinou, se ruka opět ponoří do vody.
Lopatka
Pohyb: elevace
Hýbající se segment: paže
Impuls pohybu: setrvačnost
elevace:
agonisté: m. trapezius ( horní – sestupné snopce ), m. levator scapulae ( zdvihač lopatky )
synergisté: mm. rhomboidei, m. sternokleidomastoideus
antagonisté: m. trapezius, mm. rhomboidei
fixátory: mm. scaleni – stabilizují při jednostranné akci krční páteř ( svaly kloněné )
neutralizační svaly: m. serratus anterior ( přední sval pilovitý – ruší složku
retrakční ) , mm. rhomboidei, m. trapezius
kontrakce: koncentrická
Ramenní kloub
Pohyb v kloubu: abdukce,
Hýbající se segment: paže
Impuls pohybu: setrvačnost
abdukce:
agonisté: m. deltoideus ( akromiální část ), m. supraspinatus
( sval nadhřebenový ), m. serratus anterior při abdukci nad horizontálu
synergisté: m. deltoideus ( ostatní části ), m. infraspinatus (sval podhřebenový ), m. pectoralis major, m. biceps – caput longum
antagonisté: m. pectoralis major, m. latissimus dorsi, m. teres major ( velký sval oblý )
fixátory: m. trapezius, m. subclavius ( fixace pletence )
neutralizační svaly: m. infraspinatus ( sval podhřebenový ), m. teres minor ( ruší složku vnitřní rotace )
kontrakce: koncentrická
Loketní kloub
Pohyb: 1/3 fáze flexe, 2/3fáze neúplné natažení – extenze
Hýbající se segment: předloktí
Impuls pohybu: flexe – gravitace, extenze – svaly
flexe:
agonisté: m. biceps brachii ( dvojhlavý sval pažní ), m. brachialis ( sval hluboký pažní ), m. brachioradialis ( sval vřetenní )
synergisté: svaly začínající z caput commune ulnare , m. extensor carpiradialis longus
( dlouhý zevní natahovač zápěstí )
antagonisté: m. triceps brachii ( trojhlavý sval pažní ), m. anconeus
fixátory: m. pectoralis major ( velký sval prsní ), m. deltoideus – klavikulární část, m. coracobrachialis ( sval hákový – vnitřní sval pažní )- udržují humerus
neutralizační svaly: m. biceps brachii a m. pronator teres ( pronující sval oblý) vzájemně ruší rotační účin na předloktí
kontrakce: koncentrická
extenze:
agonisté: m. triceps brachii, m. anconeus
synergisté: svaly dorsální skupiny předloktí začínající nad loketním kloubem
antagonisté: m. biceps brachii ( dvojhlavý sval pažní ), m. brachialis ( sval hluboký pažní ), m. brachioradialis ( sval vřetenní )
fixátory: m. pectoralis major (velký sval prsní), m. latissimus dorsi,
m. teres major ( velký sval oblý)
neutralizační svaly: -
kontrakce: koncentrická
Článek podporuje:
hokejky, brusle, hokejové chrániče
Zásady vyrovnávacího procesu,Speciální zdravotní úkoly TV oslabených cvičenců
Zásady vyrovnávacího procesu,Speciální zdravotní úkoly TV oslabených cvičenců
Ve vyrovnávacím procesu se plní speciální zdravotní úkoly TV oslabených cvičenců. Jsou to především cvičení, kterými pomáháme odstranit oslabení nebo je alespoň stabilizovat, aby nedocházelo ke zhoršení. V širším slova smyslu jsou to i cvičení, kterými odstraňujeme i drobné nedostatky, které se týkají rozvoje fyzické (pohybové), psychické a společenské stránky osobnosti oslabeného jedince
Patří sem základní cvičební polohy a vyrovnávací cvičení:
- uvolňovací
- protahovací
- posilovací
- dechová
- relaxační
- vytrvalostní
- rovnovážná
Než začneme se speciálními cvičeními, provádíme kineziologický rozbor, při kterém zjišťujeme jednotlivé dysbalance. Zde využíváme zásady vědeckosti, uvědomělosti a aktivnosti, přiměřenosti, postupnosti, soustavnosti a trvalosti. Zvláště se vyžaduje individuální přístup ke cvičencům
Obsah cvičební jednotky a jejích jednotlivých částí se přizpůsobuje:
- druhu oslabení
- zdravotnímu stavu
- biologickému věku
- pohlaví
- pohybovému rozvoji cvičenců a jejich předcházející pohybové průpravě
- funkční zdatnosti cvičenců
- zájmu cvičenců
Cvičební jednotka:
Úvod
Přestavení hodiny,atd. Následuje rušná část – příprava srdečně cévního a dýchacího systému a také svalů a kloubů.
Vyrovnávací část
Obsahuje všechna vyrovnávací cvičení včetně dechových, relaxačních, rovnovážných, smyslových a speciálních cvičení pro jednotlivé druhy oslabení
Rozvíjející (kondiční) část
Plní základní úkol, daný názvem jednotky, může obsahovat i cvičení vyrovnávací c náročnějších obměnách, např. s náčiním, využitím nářadí, tanců, her, pro zpestření a abychom se přesvědčili, do jaké míry jsou pohybové návyky upevněny. Odstraňujeme v ní též nedostatky v pohybových dovednostech, umožňujeme osvojení základních technických dovedností některých sportů, dále také dle zájmu cvičenců.
Závěrečná část
Zaměřuje se na psychické a fyzické uvolnění, psychickou pohodu a rovnováhu
Jsou to cvičení dýchací a relaxační, klidné tance, hry, cvičení nervosvalové koordinace, psychomotorická cvičení. Tato část je vhodná pro kontrolu a zadání domácích cvičení.
Článek podporuje:
hokejky, brusle, hokejové chrániče
Ve vyrovnávacím procesu se plní speciální zdravotní úkoly TV oslabených cvičenců. Jsou to především cvičení, kterými pomáháme odstranit oslabení nebo je alespoň stabilizovat, aby nedocházelo ke zhoršení. V širším slova smyslu jsou to i cvičení, kterými odstraňujeme i drobné nedostatky, které se týkají rozvoje fyzické (pohybové), psychické a společenské stránky osobnosti oslabeného jedince
Patří sem základní cvičební polohy a vyrovnávací cvičení:
- uvolňovací
- protahovací
- posilovací
- dechová
- relaxační
- vytrvalostní
- rovnovážná
Než začneme se speciálními cvičeními, provádíme kineziologický rozbor, při kterém zjišťujeme jednotlivé dysbalance. Zde využíváme zásady vědeckosti, uvědomělosti a aktivnosti, přiměřenosti, postupnosti, soustavnosti a trvalosti. Zvláště se vyžaduje individuální přístup ke cvičencům
Obsah cvičební jednotky a jejích jednotlivých částí se přizpůsobuje:
- druhu oslabení
- zdravotnímu stavu
- biologickému věku
- pohlaví
- pohybovému rozvoji cvičenců a jejich předcházející pohybové průpravě
- funkční zdatnosti cvičenců
- zájmu cvičenců
Cvičební jednotka:
Úvod
Přestavení hodiny,atd. Následuje rušná část – příprava srdečně cévního a dýchacího systému a také svalů a kloubů.
Vyrovnávací část
Obsahuje všechna vyrovnávací cvičení včetně dechových, relaxačních, rovnovážných, smyslových a speciálních cvičení pro jednotlivé druhy oslabení
Rozvíjející (kondiční) část
Plní základní úkol, daný názvem jednotky, může obsahovat i cvičení vyrovnávací c náročnějších obměnách, např. s náčiním, využitím nářadí, tanců, her, pro zpestření a abychom se přesvědčili, do jaké míry jsou pohybové návyky upevněny. Odstraňujeme v ní též nedostatky v pohybových dovednostech, umožňujeme osvojení základních technických dovedností některých sportů, dále také dle zájmu cvičenců.
Závěrečná část
Zaměřuje se na psychické a fyzické uvolnění, psychickou pohodu a rovnováhu
Jsou to cvičení dýchací a relaxační, klidné tance, hry, cvičení nervosvalové koordinace, psychomotorická cvičení. Tato část je vhodná pro kontrolu a zadání domácích cvičení.
Článek podporuje:
hokejky, brusle, hokejové chrániče
SVALOVÉ SKUPINY
SVALOVÉ SKUPINY
Posturální svaly
§ fylogeneticky starší
§ nižší práh dráždivosti
§ menší únavnost
§ lepší cévní zásobení
§ větší odolnost vůči škodlivým vlivům a infekcím
§ lepší regenerační schopnosti
§ lépe a více se zapínají ve stereotypech
§ zabezpečují polohu těla v prostoru
§ tendence: zkracování
Fázické svaly
§ fylogeneticky mladší
§ vyšší práh dráždivosti
§ větší únavnost
§ horší cévní zásobení
§ menší odolnost vůči škodlivým vlivům a infekcím
§ horší regenerační schopnosti
§ méně se zapínají ve stereotypech, jsou štíhlejší
§ zabezpečují pohyb vpřed a jemnou koordinaci
§ tendence: hypotonie, oslabení
Následky
§ nefyziologické zatížení jednotlivých částí kloubů; blokády, přetížení svalů, šlach, vazů; degenerativní změny
§ neekonomické pohybové stereotypy
limitace výkonnosti
§ nedokonalá pohybová koordinace
§ vadné držení těla
§ dřívější nástup únavy
Prostředky k odstranění následků svalových dysbalancí
1. Relaxační (uvolňovací) cvičení; dechová cvičení.
2. Prevence kloubních poruch včetně páteře (Javůrek).
3. Postizometrická relaxace (Lewit).
4. Antigravitační relaxace (Zbojan).
5. Strečink (Anderson, Solveborn).
6. Posilovací cvičení fázických svalů.
7. Využití (průpravných) jógových cvičení.
8. Regenerační pohybová aktivita (doplňkové sporty).
9. Komplexní regenerace.
Posturální svaly
dolní končetina
svaly bérce
§ trojhlavý sval lýtkový
svaly kloubu kolenního
§ přímý sval stehenní
§ dvojhlavý sval stehenní
§ sval pološlašitý
§ sval poloblanitý
svaly kloubu kyčelního
§ sval bedrokyčlostehenní
§ napínač stehenní povázky
§ sval hřebenový
§ dlouhý, krátký, velký přitahovač
§ štíhlý sval stehenní
svaly kmene tělního (dorzální-zádové)
§ vzpřimovače trupu a jeho systémy, zejména sakrospinální
(ventrální)
čtyřhranný sval bederní
svaly ramene
§ velký sval prsní
§ zdvihač lopatky
§ sval trapézový (horní část)
pozn.: systematická anatomie je řadí ke svalům hrudníku-zad, s přihlédnutím k hlavní funkci patří ke svalům horní končetiny
svaly kloubu ruky
§ ohybači (flexory) zápěstíohybači (flexory) prstů
Fázické svaly
dolní končetina
svaly bérce
§ přední sval holenní
svaly kloubu kolenního
§ prostřední, vnitřní, a zevní hlava čtyřhlavého svalu stehenního
svaly kloubu kyčelního
§ velký sval hýžďový
§ střední sval hýžďový
§ malý sval hýžďový
svaly kmene tělního (ventrální – přední)
§ přímý sval břišní,
§ zevní sval břišní,
§ vnitřní sval břišní,
§ příčný sval břišní
svaly krku (předpáteřní)
§ dlouhý sval krku
§ dlouhý sval hlavy
svaly krku (kloněné, skaleny)
§ kloněný sval přední, střední, zadní
svaly ramene
§ pilovitý sval přední
§ sval rombický
§ široký sval zádový
§ sval deltovýsval trapézový (střední a dolní část)
Článek podporuje:
hokejky, brusle, hokejové chrániče
Posturální svaly
§ fylogeneticky starší
§ nižší práh dráždivosti
§ menší únavnost
§ lepší cévní zásobení
§ větší odolnost vůči škodlivým vlivům a infekcím
§ lepší regenerační schopnosti
§ lépe a více se zapínají ve stereotypech
§ zabezpečují polohu těla v prostoru
§ tendence: zkracování
Fázické svaly
§ fylogeneticky mladší
§ vyšší práh dráždivosti
§ větší únavnost
§ horší cévní zásobení
§ menší odolnost vůči škodlivým vlivům a infekcím
§ horší regenerační schopnosti
§ méně se zapínají ve stereotypech, jsou štíhlejší
§ zabezpečují pohyb vpřed a jemnou koordinaci
§ tendence: hypotonie, oslabení
Následky
§ nefyziologické zatížení jednotlivých částí kloubů; blokády, přetížení svalů, šlach, vazů; degenerativní změny
§ neekonomické pohybové stereotypy
limitace výkonnosti
§ nedokonalá pohybová koordinace
§ vadné držení těla
§ dřívější nástup únavy
Prostředky k odstranění následků svalových dysbalancí
1. Relaxační (uvolňovací) cvičení; dechová cvičení.
2. Prevence kloubních poruch včetně páteře (Javůrek).
3. Postizometrická relaxace (Lewit).
4. Antigravitační relaxace (Zbojan).
5. Strečink (Anderson, Solveborn).
6. Posilovací cvičení fázických svalů.
7. Využití (průpravných) jógových cvičení.
8. Regenerační pohybová aktivita (doplňkové sporty).
9. Komplexní regenerace.
Posturální svaly
dolní končetina
svaly bérce
§ trojhlavý sval lýtkový
svaly kloubu kolenního
§ přímý sval stehenní
§ dvojhlavý sval stehenní
§ sval pološlašitý
§ sval poloblanitý
svaly kloubu kyčelního
§ sval bedrokyčlostehenní
§ napínač stehenní povázky
§ sval hřebenový
§ dlouhý, krátký, velký přitahovač
§ štíhlý sval stehenní
svaly kmene tělního (dorzální-zádové)
§ vzpřimovače trupu a jeho systémy, zejména sakrospinální
(ventrální)
čtyřhranný sval bederní
svaly ramene
§ velký sval prsní
§ zdvihač lopatky
§ sval trapézový (horní část)
pozn.: systematická anatomie je řadí ke svalům hrudníku-zad, s přihlédnutím k hlavní funkci patří ke svalům horní končetiny
svaly kloubu ruky
§ ohybači (flexory) zápěstíohybači (flexory) prstů
Fázické svaly
dolní končetina
svaly bérce
§ přední sval holenní
svaly kloubu kolenního
§ prostřední, vnitřní, a zevní hlava čtyřhlavého svalu stehenního
svaly kloubu kyčelního
§ velký sval hýžďový
§ střední sval hýžďový
§ malý sval hýžďový
svaly kmene tělního (ventrální – přední)
§ přímý sval břišní,
§ zevní sval břišní,
§ vnitřní sval břišní,
§ příčný sval břišní
svaly krku (předpáteřní)
§ dlouhý sval krku
§ dlouhý sval hlavy
svaly krku (kloněné, skaleny)
§ kloněný sval přední, střední, zadní
svaly ramene
§ pilovitý sval přední
§ sval rombický
§ široký sval zádový
§ sval deltovýsval trapézový (střední a dolní část)
Článek podporuje:
hokejky, brusle, hokejové chrániče
Funkční poruchy pohybového aparátu
- hlavními příznaky jsou poruchy pohybových stereotypů, víceméně se jedná o posturální vady v podobě špatného držení těla – je velmi špatně ovlivnitelné
Poruchy funkce svalu:
- vlivy z CNS a z periferních struktur (kloub, vazivo, vnitřní orgány) i vlivy zevního prostředí se ve svalovém systému sbíhají a nutí jej k adaptaci
- takto dochází ke svalové nerovnováze, mluvíme o syndromech (např. horní a dolní zkřížený syndrom)
- mikrotraumata se vyskytují při intenzivnější pohybové činnosti, ve svalech dochází k drobným rupturám, činnost postižených svalů nahrazují synergisté, mění se i funkce antagonistů a vznikají tak předpoklady ke svalovým dysbalancím a celkové funkční poruše, pro prevenci mikrotraumat je nezbytná připravenost organizmu, postupná zátěž co do kvality i kvantity, bez přetěžování, zařazování kompenzačních cvičení, dostatek regenerace
-
Poruchy funkce kloubu.
- jsou dvojí – nadměrná pohyblivost čili hypermobilita a omezená pohyblivost kloubu čili hypomobilita
- hypermobilita – větší rozsah pohybů v kloubech než je normální – poškozují se okraje kloubních chrupavek, které nejsou tak odolné na tlak, reflexní cestou dojde ke spasmu svalů, který se projeví blokádou kloubu a bolestí
Poruchy funkce svalu:
- vlivy z CNS a z periferních struktur (kloub, vazivo, vnitřní orgány) i vlivy zevního prostředí se ve svalovém systému sbíhají a nutí jej k adaptaci
- takto dochází ke svalové nerovnováze, mluvíme o syndromech (např. horní a dolní zkřížený syndrom)
- mikrotraumata se vyskytují při intenzivnější pohybové činnosti, ve svalech dochází k drobným rupturám, činnost postižených svalů nahrazují synergisté, mění se i funkce antagonistů a vznikají tak předpoklady ke svalovým dysbalancím a celkové funkční poruše, pro prevenci mikrotraumat je nezbytná připravenost organizmu, postupná zátěž co do kvality i kvantity, bez přetěžování, zařazování kompenzačních cvičení, dostatek regenerace
-
Poruchy funkce kloubu.
- jsou dvojí – nadměrná pohyblivost čili hypermobilita a omezená pohyblivost kloubu čili hypomobilita
- hypermobilita – větší rozsah pohybů v kloubech než je normální – poškozují se okraje kloubních chrupavek, které nejsou tak odolné na tlak, reflexní cestou dojde ke spasmu svalů, který se projeví blokádou kloubu a bolestí
Chybné pohybové stereotypy (na příkladu chůze –bederní hyperlordóza)
Chybné pohybové stereotypy (na příkladu chůze –bederní hyperlordóza)
Správné zapojení svalstva ve správném pořadí už dnes není samozřejmostí.
Trup by měl být napřímen, hlava svírá s trupem pravý úhel, ramena jsou volně svěšena dolů, lopatky nevyčnívají, ale jsou tisknuty směrem k páteři, břišní svalstvo je pevné, protože pomáhá udržovat trup vzpřímeně; hýžďové svalstvo je pevné, protože se podílí na pohybu chůze. Při chůzi dochází k flexi v kyčli ( přednožení) a po následném odrazu dochází k extenzi ( zanožení). Tato část nás z hlediska správné chůze zajímá nejvíce a proto je třeba si uvědomit, které svaly vlastně tento pohyb vykonávají:
Při zanožení se nejprve zapojuje velký sval hýžďový, potom hamstringy a nakonec vzpřimovače páteře.
Špatný stereotyp, tedy zapojení svalů v jiném pořadí je opět následkem dnešního způsobu života. Člověk vykonává většinu prací ve statických polohách a večer místo protažení těla po náročném dni sedí u televize, u počítače, v restauraci atd. Z toho plynou svalové dysbalance v podobě zkrácených lýtkových svalů, svalů na zadní straně stehna, ohýbačů kyčle (bedrokyčlostehenního svalu), přitahovačů stehna a zkrácení bederního svalstva. Tyto svaly jelikož jsou mohutnější (o jejich typologii již řeč byla) vykonávají pohyby za svaly, které jsou ochablé a nepracují vůbec. Jsou to svaly břišní, hýžďové. Člověk s takovými dysbalancemi má špatný pohybový stereotyp.
pokud je hýžďový sval oslabený a má provádět při chůzi zanožení, samozřejmě ho nahradí jiný silnější sval. Extenze tedy neproběhne jen v kyčelním kloubu, ale v dalším kloubním spojení, což představuje bederní páteř. Kosterní svalstvo se upíná na kosti a pohybuje s nimi pomocí tahu a tlaku, pokud jsou však tyto svaly zkrácené, změní kostra vlivem svalových dysbalancí svoje postavení. Bedrostehenní sval se upíná na bederní páteř a na stehenní kost, kyčlostehenní sval na kyčel a na stehenní kost, zrovna tak se na kyčel upíná velká hlava kvadricepsu. Jsou to ohýbače kyčle, takže právě tyto svaly určují pánevní sklon. Jsou-li zkrácené, sklon se zvětšuje, což způsobuje prohnutí v bedrech. Na druhé straně svaly břišní a hýžďové, které by měli tento sklon svým napětím korigovat, jsou při svém oslabení plně vyloučeni ze hry, čímž je narušena rovnováha.
V tomto případě tedy dochází k nefyziologickému rozsahu pohybu bederní páteře, což často způsobuje bolest. Tento pohyb je vykonáván ve směru předozadním, při chůzi je však jedna noha opěrná. Stoj na jedné noze umožňují malý a střední sval hýžďový, jsou- li oslabené, dochází k našikmení pánve, přičemž se navíc zvyšuje pohyblivost bederní páteře. K přetížení lumbosakrálních segmentů dochází ve dvou směrech: v předozadním, a v pravolevém.
Bolest, která při zatížení vzniká nutí člověka k jiným hybným stereotypům. Pokud není funkční onemocnění vyrovnáváno cvičením, dochází k bolestem a některým omezením pohybu atd.
Běžně existující typy vadného držení těla:
Kulatá záda – jsou výsledkem svalové nerovnováhy mezi zkracujícími se prsními svaly a ochabujícími mezilopatkovými svaly a dolní částí trapézového svalu
Hyperlordóza – bederní je způsobena zkrácenými vzpřimovači páteře v bederní oblasti na straně jedné a ochablými břišními svaly na straně druhé
Vysazené hýždě – jsou dány svalovou dysbalancí mezi bedrokyčlostehenním svalem s tendencí ke zkracování a ochablým velkým hýžďovým svalem
Předsunuté držení hlavy – mají na svědomí zkrácené šíjové svaly a ochablé hluboké ohybače hlavy a krku
Plochá záda – jsou charakterizována absencí fyziologických zakřivení. Při ohnutí se na zádech střídají vodorovné pásy stažených svalů a svalů ochablých (tzv. vrstvový syndrom)
Článek podporuje:
inline hokej, nordic skating, helmy levně
Správné zapojení svalstva ve správném pořadí už dnes není samozřejmostí.
Trup by měl být napřímen, hlava svírá s trupem pravý úhel, ramena jsou volně svěšena dolů, lopatky nevyčnívají, ale jsou tisknuty směrem k páteři, břišní svalstvo je pevné, protože pomáhá udržovat trup vzpřímeně; hýžďové svalstvo je pevné, protože se podílí na pohybu chůze. Při chůzi dochází k flexi v kyčli ( přednožení) a po následném odrazu dochází k extenzi ( zanožení). Tato část nás z hlediska správné chůze zajímá nejvíce a proto je třeba si uvědomit, které svaly vlastně tento pohyb vykonávají:
Při zanožení se nejprve zapojuje velký sval hýžďový, potom hamstringy a nakonec vzpřimovače páteře.
Špatný stereotyp, tedy zapojení svalů v jiném pořadí je opět následkem dnešního způsobu života. Člověk vykonává většinu prací ve statických polohách a večer místo protažení těla po náročném dni sedí u televize, u počítače, v restauraci atd. Z toho plynou svalové dysbalance v podobě zkrácených lýtkových svalů, svalů na zadní straně stehna, ohýbačů kyčle (bedrokyčlostehenního svalu), přitahovačů stehna a zkrácení bederního svalstva. Tyto svaly jelikož jsou mohutnější (o jejich typologii již řeč byla) vykonávají pohyby za svaly, které jsou ochablé a nepracují vůbec. Jsou to svaly břišní, hýžďové. Člověk s takovými dysbalancemi má špatný pohybový stereotyp.
pokud je hýžďový sval oslabený a má provádět při chůzi zanožení, samozřejmě ho nahradí jiný silnější sval. Extenze tedy neproběhne jen v kyčelním kloubu, ale v dalším kloubním spojení, což představuje bederní páteř. Kosterní svalstvo se upíná na kosti a pohybuje s nimi pomocí tahu a tlaku, pokud jsou však tyto svaly zkrácené, změní kostra vlivem svalových dysbalancí svoje postavení. Bedrostehenní sval se upíná na bederní páteř a na stehenní kost, kyčlostehenní sval na kyčel a na stehenní kost, zrovna tak se na kyčel upíná velká hlava kvadricepsu. Jsou to ohýbače kyčle, takže právě tyto svaly určují pánevní sklon. Jsou-li zkrácené, sklon se zvětšuje, což způsobuje prohnutí v bedrech. Na druhé straně svaly břišní a hýžďové, které by měli tento sklon svým napětím korigovat, jsou při svém oslabení plně vyloučeni ze hry, čímž je narušena rovnováha.
V tomto případě tedy dochází k nefyziologickému rozsahu pohybu bederní páteře, což často způsobuje bolest. Tento pohyb je vykonáván ve směru předozadním, při chůzi je však jedna noha opěrná. Stoj na jedné noze umožňují malý a střední sval hýžďový, jsou- li oslabené, dochází k našikmení pánve, přičemž se navíc zvyšuje pohyblivost bederní páteře. K přetížení lumbosakrálních segmentů dochází ve dvou směrech: v předozadním, a v pravolevém.
Bolest, která při zatížení vzniká nutí člověka k jiným hybným stereotypům. Pokud není funkční onemocnění vyrovnáváno cvičením, dochází k bolestem a některým omezením pohybu atd.
Běžně existující typy vadného držení těla:
Kulatá záda – jsou výsledkem svalové nerovnováhy mezi zkracujícími se prsními svaly a ochabujícími mezilopatkovými svaly a dolní částí trapézového svalu
Hyperlordóza – bederní je způsobena zkrácenými vzpřimovači páteře v bederní oblasti na straně jedné a ochablými břišními svaly na straně druhé
Vysazené hýždě – jsou dány svalovou dysbalancí mezi bedrokyčlostehenním svalem s tendencí ke zkracování a ochablým velkým hýžďovým svalem
Předsunuté držení hlavy – mají na svědomí zkrácené šíjové svaly a ochablé hluboké ohybače hlavy a krku
Plochá záda – jsou charakterizována absencí fyziologických zakřivení. Při ohnutí se na zádech střídají vodorovné pásy stažených svalů a svalů ochablých (tzv. vrstvový syndrom)
Článek podporuje:
inline hokej, nordic skating, helmy levně
Zdravotní poruchy související s nedostatkem pohybové aktivity
Objektivní změny - nemoci Subjektivní potíže - zdravotní komplikace
Poruchy pohybové soustavy
řídnutí kostí
bolesti, zvýšená křehkost a lomivost, zlomeniny
oslabení svalů
svalová dysbalance; bolesti zad, krku, hlavy; špatná funkce
zkrácení svalů
menší pohyblivost kloubů
oslabení meziobratlových plotének
bolesti zad, častější výhřezy plotének
Poruchy látkové výměny a hormonální soustavy
ukládání tukových zásob - obezita
přetížení velkou hmotností
porucha glukózového metabolismu - horší využití cukrů jako zdrojů energie - cukrovka (diabetes mellitus II. typu)
méně rychle využitelných zdrojů energie,nemoc srdce, cév, ledvin, nervů, kůže, ..rychlejší a větší únava, smrt
ateroskleróza – porucha prokrvení srdce, mozku, dolních končetin aj.
bolesti, dušnost a jiné – viz níže uvedené poruchy krevního oběhu
Hormonální a metabolická nerovnováha – porucha a současná přítomnost toxických a alergizujících látek
poruchy imunity – hyperreakce, alergie, atopie
Poruchy krevního oběhu
ischemická choroba srdce s poruchami jeho funkcí
bolesti hrudníku (angina pectoris dušnost,únavnost, malá výkonnost, smrt
ischemická choroba mozku s poruchami jeho funkcí
ztráta hybnosti, únavnost, malá výkonnost, smrt
ischemická choroba dolních končetin
bolesti dolních končetin při pohybu - klaudikace únavnost, malá výkonnost
žilní městky, záněty žil
bolesti dolních končetinúnavnost, malá výkonnost
vmetky krevní staženiny ze žil dolních končetin do plic – plicní embolie
bolesti hrudníku dušnost,únavnost, malá výkonnost, smrt
poruchy regulace krevního tlaku – hypertenze, kolísavý tlak nebo hypotenze
únavnost, malá výkonnost, slabost, závratě, poruchy vědomí, smrt
Poruchy nervové soustavy
snížený ochranný vliv parasympatiku,zvýšený vliv sympatikunestabilita a nerovnováha vlivu sympatiku a parasympatiku
přetížení srdcehormonální poruchymetabolické poruchy
poruchy regulace krevního tlaku
poruchy spánku
nižší výkonnost, častější migrény
neuróza
nižší výkonnost
cévní mozková příhoda
nízká výkonnost, poruchy vědomí, obrna, smrt
Poruchy trávicí soustavy
poruchy mechanického zpracování potravy v trávicí rouře, poruchy trávení a vstřebávání živin
bolesti břicha, nadýmání, zácpy
častější výskyt vředové choroby žaludku a dvanáctníku
bolesti břicha, nadýmání, zácpy, krvácení, …
Poruchy imunity
častější a závažnější záchvaty astmatiků
dušnost, psychická frustrace z omezení pracovních, školních a volnočasových aktivit, strach ze smrti
výskyt rakoviny prsu a tlustého střeva
Bolesti, funkční poruchy, psychosociální komplikace, metastázy, smrt
Drogové závislosti
akutní a chronické projevy intoxikace různými drogami, nikotinem, alkoholem
duševní a tělesné poruchy, poruchy chování (agresivita, kriminalita)
Poruchy pohybové soustavy
řídnutí kostí
bolesti, zvýšená křehkost a lomivost, zlomeniny
oslabení svalů
svalová dysbalance; bolesti zad, krku, hlavy; špatná funkce
zkrácení svalů
menší pohyblivost kloubů
oslabení meziobratlových plotének
bolesti zad, častější výhřezy plotének
Poruchy látkové výměny a hormonální soustavy
ukládání tukových zásob - obezita
přetížení velkou hmotností
porucha glukózového metabolismu - horší využití cukrů jako zdrojů energie - cukrovka (diabetes mellitus II. typu)
méně rychle využitelných zdrojů energie,nemoc srdce, cév, ledvin, nervů, kůže, ..rychlejší a větší únava, smrt
ateroskleróza – porucha prokrvení srdce, mozku, dolních končetin aj.
bolesti, dušnost a jiné – viz níže uvedené poruchy krevního oběhu
Hormonální a metabolická nerovnováha – porucha a současná přítomnost toxických a alergizujících látek
poruchy imunity – hyperreakce, alergie, atopie
Poruchy krevního oběhu
ischemická choroba srdce s poruchami jeho funkcí
bolesti hrudníku (angina pectoris dušnost,únavnost, malá výkonnost, smrt
ischemická choroba mozku s poruchami jeho funkcí
ztráta hybnosti, únavnost, malá výkonnost, smrt
ischemická choroba dolních končetin
bolesti dolních končetin při pohybu - klaudikace únavnost, malá výkonnost
žilní městky, záněty žil
bolesti dolních končetinúnavnost, malá výkonnost
vmetky krevní staženiny ze žil dolních končetin do plic – plicní embolie
bolesti hrudníku dušnost,únavnost, malá výkonnost, smrt
poruchy regulace krevního tlaku – hypertenze, kolísavý tlak nebo hypotenze
únavnost, malá výkonnost, slabost, závratě, poruchy vědomí, smrt
Poruchy nervové soustavy
snížený ochranný vliv parasympatiku,zvýšený vliv sympatikunestabilita a nerovnováha vlivu sympatiku a parasympatiku
přetížení srdcehormonální poruchymetabolické poruchy
poruchy regulace krevního tlaku
poruchy spánku
nižší výkonnost, častější migrény
neuróza
nižší výkonnost
cévní mozková příhoda
nízká výkonnost, poruchy vědomí, obrna, smrt
Poruchy trávicí soustavy
poruchy mechanického zpracování potravy v trávicí rouře, poruchy trávení a vstřebávání živin
bolesti břicha, nadýmání, zácpy
častější výskyt vředové choroby žaludku a dvanáctníku
bolesti břicha, nadýmání, zácpy, krvácení, …
Poruchy imunity
častější a závažnější záchvaty astmatiků
dušnost, psychická frustrace z omezení pracovních, školních a volnočasových aktivit, strach ze smrti
výskyt rakoviny prsu a tlustého střeva
Bolesti, funkční poruchy, psychosociální komplikace, metastázy, smrt
Drogové závislosti
akutní a chronické projevy intoxikace různými drogami, nikotinem, alkoholem
duševní a tělesné poruchy, poruchy chování (agresivita, kriminalita)
Hypokineze,Desadaptace
Způsob života, který sebou přinesla civilizace (nedostatek pohybu, hypoaktivita), přivádí každého jednotlivce k výraznému konfliktu mezi jeho vrozenou dispozicí k pohybu a skutečným pohybovým režimem. Každý člověk se narodil pro pohyb. My se však vozíme v různých motorových dopravních prostředcích. Většinu školní a pracovní doby i volného času trávíme vsedě, případně vstoje. Máme výrazně omezenu aktivní svalovou práci a činnost dalších orgánů a systémů, bez nichž by pohyb nebyl možný, a které vlastně tvoří pohybový systému v nejširším slova smyslu (muskuloskeletální aparát, neuromuskulární řídící systém, neuroendokrinní systém, energetický metabolizmus, transportní systém - oběhový a dýchací systém, metabolismus vody a minerálů aj.).
Desadaptace
Nedostatek pohybové aktivity při „sedavém“ způsobu života je snížuje úroveň přizpůsobení se tělesné zátěži (opak adaptace). Desadaptace se projevuje ve všech subsystémech lidského organizmu:
Neuroendokrinní regulace: Zvýšená sekrece katecholaminů (adrenalinu a noradrenalinu) a stimulace sympatické části neurovegetativního systém; pokles produkce beta-endorfinů při tělesné zátěži, které tlumí bolest a přinášejí příjemný pocit; pokles parasympatikotonie v klidu; snížená účinnost inzulínu při práci
Transportní systém: snížení jeho kapacity; snížení dechového objemu, zvýšení dechové frekvence, nížší provzdušnění plicních sklípků a prokrvení plic (perfuze), nižší příjem kyslíku a výdej oxidu uhličitého, nižší saturace krve kyslíkem; nižší kapilarizace svalů; hypotrofie a nižší stažlivost (kontraktilita) srdečního svalu.
Metabolizmus: nižší kapacita, horší využití tuků jako zdrojů energie, větší podíl anaerobního hrazení energetických potřeb při pohybu; nižší endogenní antioxidační kapacita, např. superoxiddismutázy (pro likvidaci volných kyslíkových radikálů); omezení kapacity pro hospodaření s vodou a minerály a termoregulační kapacity.
Pohybový systém: snížení svalové síly i stavby; oslabení struktury a odolnosti šlach, vazů, a kostí; omezení pohybové výkonnosti.
Desadaptace – funkční a morfologické změny člověka, jako výraz snížené odolnosti vůči zevním podnětům, je přítomna jak u lidí se sedavým způsobem života tak u lidí, kteří museli svoji pohybovou aktivitu z nějakých důvodů výrazně omezit. Pak se dá hovořit o detréninku.
Desadaptace
Nedostatek pohybové aktivity při „sedavém“ způsobu života je snížuje úroveň přizpůsobení se tělesné zátěži (opak adaptace). Desadaptace se projevuje ve všech subsystémech lidského organizmu:
Neuroendokrinní regulace: Zvýšená sekrece katecholaminů (adrenalinu a noradrenalinu) a stimulace sympatické části neurovegetativního systém; pokles produkce beta-endorfinů při tělesné zátěži, které tlumí bolest a přinášejí příjemný pocit; pokles parasympatikotonie v klidu; snížená účinnost inzulínu při práci
Transportní systém: snížení jeho kapacity; snížení dechového objemu, zvýšení dechové frekvence, nížší provzdušnění plicních sklípků a prokrvení plic (perfuze), nižší příjem kyslíku a výdej oxidu uhličitého, nižší saturace krve kyslíkem; nižší kapilarizace svalů; hypotrofie a nižší stažlivost (kontraktilita) srdečního svalu.
Metabolizmus: nižší kapacita, horší využití tuků jako zdrojů energie, větší podíl anaerobního hrazení energetických potřeb při pohybu; nižší endogenní antioxidační kapacita, např. superoxiddismutázy (pro likvidaci volných kyslíkových radikálů); omezení kapacity pro hospodaření s vodou a minerály a termoregulační kapacity.
Pohybový systém: snížení svalové síly i stavby; oslabení struktury a odolnosti šlach, vazů, a kostí; omezení pohybové výkonnosti.
Desadaptace – funkční a morfologické změny člověka, jako výraz snížené odolnosti vůči zevním podnětům, je přítomna jak u lidí se sedavým způsobem života tak u lidí, kteří museli svoji pohybovou aktivitu z nějakých důvodů výrazně omezit. Pak se dá hovořit o detréninku.
Fyziologická odezva organismu na dynamické činnosti
a) dýchací ústrojí
zvýšení dechové frekvence, prohloubení dýchání, zvýšení ventilace, sympatikus vyvolá bronchodialataci (rozšíření průdušek), při intenzivním dýchání se zapojují pomocné výdechové svaly, výdech se stává aktivní.
Limitujícím faktorem bývají chorobné změny v dýchacím systému, nedostatečná ventilace, únava dýchacích svalů při překonávání statických i dynamických odporů
b) oběhové ústrojí
zrychluje se srdeční frekvence srdce musí vypudit velké množství krve v kratší době, je nutná rychlá myokardiální relexace. Předpokladem pro náročnější činnost je dostatek energetických zdrojů.
V důsledku zvýšení systolického vypuzení krve dochází ke zvýšení systolického krevního tlaku, diastolický tlak spíše klesá (dilatace cévního řečiště), tepový objem je podstatným faktorem transportní kapacity a ukazatelem ekonomiky srdeční práce.
Při dynamické svalové činnosti střední intenzity probíhá převážně aerobní metabolismus, do 20ti minut jsou zdrojem energie sacharidy, při dlouhodobější zátěži jsou využívány tuky
Intenzita metabolismu a výběr zdrojů energie jsou řízeny metabolickými hormony, především katecholaminy (hormony dřeně nadledvin-adrenalin a noradrenalin).
Organismus má vždy tendenci k dynamické úpravě vnitřního prostředí-změny vznikající na začátku zátěže se postupně vyrovnávají na nově vytvořené úrovni a obnovuje se rovnováha - rovnovážný stav nastává po 2-3 minutách při zátěži do 60% max.spotřeby kyslíku.
Rovnovážný stav = stabilizace různých fyziolog.funkcí na úrovni potřebné k plnění zvýšených nároků kladených fyzickou činností.
Tělesná zátěž klade nároky na regulační mechanismy - na začátku vzniká vychýlení organismu z klidového stavu - regulační mechanismy zajistí návrat do rovnovážného stavu.
Závisí na intenzitě, druhu zátěže a na stupni adaptace.
Dynamická svalová činnost má nároky převážně objemové (velký minutový srdeční výdej).
Statická svalová činnost má nároky převážně tlakové (zvýšení STK i DTK)
Zátěž psychická
Člověk musí v dnešním přetechnizovaném, uspěchaném, chaotickém a náročném světě čelit celé řadě stresových situací. Zdravý člověk reaguje přiměřeně situaci na všechny podněty vnějšího i vnitřního prostředí, pokud je jeho organismus na takovou zátěž adaptovaný.
Podle Selyeho teorie se soubor adaptačních změn nazývá adaptační syndrom = soubor příznaků přizpůsobení organismu.
ETAPA = POPLACHOVÁ REAKCE (organismus reaguje ve větším rozsahu než je účelné, kvantita stresu je vyjádřena hladinou katecholaminů v krvi, zvláště adrenalinu)
ETAPA = ADEKVÁTNÍ ADAPTACE na zevní stres (zátěžový stres – organismus odpovídá účelově)
zvýšení dechové frekvence, prohloubení dýchání, zvýšení ventilace, sympatikus vyvolá bronchodialataci (rozšíření průdušek), při intenzivním dýchání se zapojují pomocné výdechové svaly, výdech se stává aktivní.
Limitujícím faktorem bývají chorobné změny v dýchacím systému, nedostatečná ventilace, únava dýchacích svalů při překonávání statických i dynamických odporů
b) oběhové ústrojí
zrychluje se srdeční frekvence srdce musí vypudit velké množství krve v kratší době, je nutná rychlá myokardiální relexace. Předpokladem pro náročnější činnost je dostatek energetických zdrojů.
V důsledku zvýšení systolického vypuzení krve dochází ke zvýšení systolického krevního tlaku, diastolický tlak spíše klesá (dilatace cévního řečiště), tepový objem je podstatným faktorem transportní kapacity a ukazatelem ekonomiky srdeční práce.
Při dynamické svalové činnosti střední intenzity probíhá převážně aerobní metabolismus, do 20ti minut jsou zdrojem energie sacharidy, při dlouhodobější zátěži jsou využívány tuky
Intenzita metabolismu a výběr zdrojů energie jsou řízeny metabolickými hormony, především katecholaminy (hormony dřeně nadledvin-adrenalin a noradrenalin).
Organismus má vždy tendenci k dynamické úpravě vnitřního prostředí-změny vznikající na začátku zátěže se postupně vyrovnávají na nově vytvořené úrovni a obnovuje se rovnováha - rovnovážný stav nastává po 2-3 minutách při zátěži do 60% max.spotřeby kyslíku.
Rovnovážný stav = stabilizace různých fyziolog.funkcí na úrovni potřebné k plnění zvýšených nároků kladených fyzickou činností.
Tělesná zátěž klade nároky na regulační mechanismy - na začátku vzniká vychýlení organismu z klidového stavu - regulační mechanismy zajistí návrat do rovnovážného stavu.
Závisí na intenzitě, druhu zátěže a na stupni adaptace.
Dynamická svalová činnost má nároky převážně objemové (velký minutový srdeční výdej).
Statická svalová činnost má nároky převážně tlakové (zvýšení STK i DTK)
Zátěž psychická
Člověk musí v dnešním přetechnizovaném, uspěchaném, chaotickém a náročném světě čelit celé řadě stresových situací. Zdravý člověk reaguje přiměřeně situaci na všechny podněty vnějšího i vnitřního prostředí, pokud je jeho organismus na takovou zátěž adaptovaný.
Podle Selyeho teorie se soubor adaptačních změn nazývá adaptační syndrom = soubor příznaků přizpůsobení organismu.
ETAPA = POPLACHOVÁ REAKCE (organismus reaguje ve větším rozsahu než je účelné, kvantita stresu je vyjádřena hladinou katecholaminů v krvi, zvláště adrenalinu)
ETAPA = ADEKVÁTNÍ ADAPTACE na zevní stres (zátěžový stres – organismus odpovídá účelově)
Vliv jednostranné zátěže (fyzické a psychické) na funkční stav pohybového aparátu
Základní princip biologické dynamiky fungující na základě harmonie střídání napětí a uvolnění, námahy a odpočinku je současným způsobem života narušen a odráží se na kvalitě života. Vezměme si jako příklad ploténku, která se zásobuje stlačováním a nasátím tekutiny; nebo rovnováha posturálních a fázických svalů; nebo rovnováha psychického napětí a uvolnění. Jsou-li tyto protipóly v nerovnováze, vyvstává vždy problém v podobě fyzických a následně i psychických potíží a naopak.
Je všeobecně známé, že radost, smutek nebo bolest stimulují např. srdeční činnost. Hněv, strach a napětí ovlivňují trávicí ústrojí. U žádného orgánu se psychický stav neodráží tak výrazně jako u páteře. Člověk moderní doby je ovšem pod neustálým tlakem – nesmí projevit slabost, má strach z chyb, selhání, která mohou zapříčinit pocit existenčního ohrožení a to nejen na poli pracovním, ale i sociálním či dokonce rodinném. Je dokázáno, že psychicky labilní lidé onemocní častěji poškozením ploténky než nervově stabilní jedinci.
Na vzniku trvalého statického napětí se značnou měrou podílí již výše popisovaný stres. Svaly jaksi představují paměťový prvek v cestě patologického působení stresové informace, kdy svalová hmota akumuluje tyto informace zvýšenou úrovní svalového tonu. Při zvýšené četnosti stresů se tak dostáváme do stavu zvýšeného svalového napětí a aniž bychom si toto svalové napětí uvědomovali, transformujeme ho zpět do psychické oblasti. Takto dochází k řetězové reakci všech negativních autonomních reakcí našeho těla ve smyslu uzavřeného kruhu: psychické napětí svalové napětí.
Při stresu jsou svaly napjaté z toho důvodu, že organismus očekává moment, kdy bude muset rychle zareagovat. Je proto v napětí, díky kterému je schopen okamžitě řešit daný problém. Toto napětí způsobuje sympatický nervový systém, jehož výrazná aktivace je součástí poplachové reakce čili stresu. Sympatikus se nachází v míše, přičemž jednotlivé provazce vystupují mezi obratli. Jak už bylo řečeno, stará se o rychlou mobilizaci energie v těle, když je třeba zvládnout složitou situaci: například uvolněním stresových hormonů adrenalinu a noradrenalinu, které mají zase vliv na stavy svalového napětí a uvolnění.
Napětí svalů sice způsobuje menší bolesti v postižené oblast, ale mohou také způsobit onemocnění spjaté s tímto napětím:
„ Nedostatečné prokrvení na základě zvýšeného tonu zádového svalstva a z toho odvozené stavy únavy a slabosti, které vedou k vleklým, často přetrvávajícím nepříjemným pocitům v zádech, zvláštní svalová zatvrdnutí v oblasti přechodu mezi bederními obratli a kostí křížovou, která snadno vyvolávají bolest, omezení osmotického metabolického zásobování ploténky v důsledku trvalého tlaku, a tím nebezpečí zúžení meziobratlového prostoru, příp. uskřinutí nervových provazců, které po stranách vystupují z obratlů.“
Je všeobecně známé, že radost, smutek nebo bolest stimulují např. srdeční činnost. Hněv, strach a napětí ovlivňují trávicí ústrojí. U žádného orgánu se psychický stav neodráží tak výrazně jako u páteře. Člověk moderní doby je ovšem pod neustálým tlakem – nesmí projevit slabost, má strach z chyb, selhání, která mohou zapříčinit pocit existenčního ohrožení a to nejen na poli pracovním, ale i sociálním či dokonce rodinném. Je dokázáno, že psychicky labilní lidé onemocní častěji poškozením ploténky než nervově stabilní jedinci.
Na vzniku trvalého statického napětí se značnou měrou podílí již výše popisovaný stres. Svaly jaksi představují paměťový prvek v cestě patologického působení stresové informace, kdy svalová hmota akumuluje tyto informace zvýšenou úrovní svalového tonu. Při zvýšené četnosti stresů se tak dostáváme do stavu zvýšeného svalového napětí a aniž bychom si toto svalové napětí uvědomovali, transformujeme ho zpět do psychické oblasti. Takto dochází k řetězové reakci všech negativních autonomních reakcí našeho těla ve smyslu uzavřeného kruhu: psychické napětí svalové napětí.
Při stresu jsou svaly napjaté z toho důvodu, že organismus očekává moment, kdy bude muset rychle zareagovat. Je proto v napětí, díky kterému je schopen okamžitě řešit daný problém. Toto napětí způsobuje sympatický nervový systém, jehož výrazná aktivace je součástí poplachové reakce čili stresu. Sympatikus se nachází v míše, přičemž jednotlivé provazce vystupují mezi obratli. Jak už bylo řečeno, stará se o rychlou mobilizaci energie v těle, když je třeba zvládnout složitou situaci: například uvolněním stresových hormonů adrenalinu a noradrenalinu, které mají zase vliv na stavy svalového napětí a uvolnění.
Napětí svalů sice způsobuje menší bolesti v postižené oblast, ale mohou také způsobit onemocnění spjaté s tímto napětím:
„ Nedostatečné prokrvení na základě zvýšeného tonu zádového svalstva a z toho odvozené stavy únavy a slabosti, které vedou k vleklým, často přetrvávajícím nepříjemným pocitům v zádech, zvláštní svalová zatvrdnutí v oblasti přechodu mezi bederními obratli a kostí křížovou, která snadno vyvolávají bolest, omezení osmotického metabolického zásobování ploténky v důsledku trvalého tlaku, a tím nebezpečí zúžení meziobratlového prostoru, příp. uskřinutí nervových provazců, které po stranách vystupují z obratlů.“
Aspekty zdravotní TV-Zátěž fyzická
Adekvátní pohyb je předpokladem harmonického procesu růstu a vývoje, ale i optimální funkce organizmu obecně. Vztah pohybu a vývoje je oboustranná, pohyb působí na vývoj a vývoj na pohyb.
Proto je důležitá dennodenní pohybová aktivity, nevhodně zvolený cvik však může vést k vytvoření náhradních mechanizmů, které sice umožní jeho zvládnutí, ale naruší svalovou souhru.
Statická funkce se projevuje při udržování stálé polohy těla nebo jeho jednotlivých částí,
Dynamická pak viditelnou změnou polohy těla. Ale i při dynamickém pohybu je zapojena statická složka
Získaná adaptace na pohybovou nebo i jinou zátěž není stav trvalý, regulační funkční změny v organismu musí být biologicky výhodné, pravidelné systematické podněcování tělesnou zátěží musí být prahové, rozděleno do etap se sledováním účinnosti pohybového režimu.
Pohybový stimul ve formě fyzické aktivity musí odpovídat věku, zdravotnímu stavu s přihlédnutím k pohlaví, pohybové aktivitě v období dětství a dospívání s přihlédnutím k vrozeným předpokladům k pohybu, prostředí, ve kterém jedinec vyrůstal a žije, charakteru povolání atd.
Neadaptovaný člověk v důsledku svého oslabení podléhá všem patologickým změnám daleko rychleji než ten, který i přes své oslabení získal a udržel si dobrou fyzickou kondici.
Znalost možností, jak překonávat nejrůznější vlivy okolí bez poškození organismu je výchozím bodem pro cílený trénink zdraví.
Fyzická zátěž:
VYTRVALOSTNÍ ČINNOST - dynamická pohybová aktivita trvající více než 20 minut, pracující svaly jsou prokrveny, střídá se napětí s uvolněním, což podporuje krevní oběh, metabolismus probíhá v rovnovážném stavu za plné dodávky kyslíku, udržuje se vnitřní homeostáza, hypertrofují červená svalová vlákna, zvyšuje se obsah zásobních látek ve svalu, zlepšuje se transport kyslíku z krve do svalového vlákna
ADAPTACE na vytrvalostní trénink se projevuje poklesem srdeční frekvence i krevního tlaku, snížením celkového cholesterolu a zvyšováním frakce HDL cholesterolu
STATICKÁ SILOVÁ POHYBOVÁ ČINNOST - dochází k omezení přítoku krve do svalu, kde se hromadí metabolity, snižuje se prokrvení svalu, hypertrofují bílá svalová vlákna, rozmnožují se kontraktilní bílkoviny, zvyšuje se podíl vláken pracujících anaerobně.
Při statické zátěži dochází ke zvýšení krevního tlaku, což je pro srdečně cévní oslabení nepříznivé (při běžným denních činnostech převažuje statický charakter zátěže – nošení nákupů, zvedání břemen)
RYCHLOSTNÍ ČINNOSTI – záleží na předpokladech v oblasti neuromuskulární interakce (působení nervového a svalového systému), důležité je zdokonalování pohybových stereotypů.
OBRATNOSTNÍ ČINNOSTI – závisí na optimální koordinaci centrálních i periferních řídících mechanismů (výrazný rozvoj této schopnosti je do 15ti let, v pozdějším věku klesá, což si musíme uvědomit při obratnostním cvičení u starších osob)
Proto je důležitá dennodenní pohybová aktivity, nevhodně zvolený cvik však může vést k vytvoření náhradních mechanizmů, které sice umožní jeho zvládnutí, ale naruší svalovou souhru.
Statická funkce se projevuje při udržování stálé polohy těla nebo jeho jednotlivých částí,
Dynamická pak viditelnou změnou polohy těla. Ale i při dynamickém pohybu je zapojena statická složka
Získaná adaptace na pohybovou nebo i jinou zátěž není stav trvalý, regulační funkční změny v organismu musí být biologicky výhodné, pravidelné systematické podněcování tělesnou zátěží musí být prahové, rozděleno do etap se sledováním účinnosti pohybového režimu.
Pohybový stimul ve formě fyzické aktivity musí odpovídat věku, zdravotnímu stavu s přihlédnutím k pohlaví, pohybové aktivitě v období dětství a dospívání s přihlédnutím k vrozeným předpokladům k pohybu, prostředí, ve kterém jedinec vyrůstal a žije, charakteru povolání atd.
Neadaptovaný člověk v důsledku svého oslabení podléhá všem patologickým změnám daleko rychleji než ten, který i přes své oslabení získal a udržel si dobrou fyzickou kondici.
Znalost možností, jak překonávat nejrůznější vlivy okolí bez poškození organismu je výchozím bodem pro cílený trénink zdraví.
Fyzická zátěž:
VYTRVALOSTNÍ ČINNOST - dynamická pohybová aktivita trvající více než 20 minut, pracující svaly jsou prokrveny, střídá se napětí s uvolněním, což podporuje krevní oběh, metabolismus probíhá v rovnovážném stavu za plné dodávky kyslíku, udržuje se vnitřní homeostáza, hypertrofují červená svalová vlákna, zvyšuje se obsah zásobních látek ve svalu, zlepšuje se transport kyslíku z krve do svalového vlákna
ADAPTACE na vytrvalostní trénink se projevuje poklesem srdeční frekvence i krevního tlaku, snížením celkového cholesterolu a zvyšováním frakce HDL cholesterolu
STATICKÁ SILOVÁ POHYBOVÁ ČINNOST - dochází k omezení přítoku krve do svalu, kde se hromadí metabolity, snižuje se prokrvení svalu, hypertrofují bílá svalová vlákna, rozmnožují se kontraktilní bílkoviny, zvyšuje se podíl vláken pracujících anaerobně.
Při statické zátěži dochází ke zvýšení krevního tlaku, což je pro srdečně cévní oslabení nepříznivé (při běžným denních činnostech převažuje statický charakter zátěže – nošení nákupů, zvedání břemen)
RYCHLOSTNÍ ČINNOSTI – záleží na předpokladech v oblasti neuromuskulární interakce (působení nervového a svalového systému), důležité je zdokonalování pohybových stereotypů.
OBRATNOSTNÍ ČINNOSTI – závisí na optimální koordinaci centrálních i periferních řídících mechanismů (výrazný rozvoj této schopnosti je do 15ti let, v pozdějším věku klesá, což si musíme uvědomit při obratnostním cvičení u starších osob)
Vrcholové světové soutěže pro zdravotně postižené sportovce-Paralympiády
Ø vrcholná světová soutěž pro špičkové sportovce s různým druhem postižení
Ø základní filosofie: postižení sportovci mají schopnosti, zkušenosti a potřeby
rovnocenné se sportovci nepostiženými
Ø je potřeba projít přísnou kvalifikací a výběrem do národního týmu
Ø periodicita podle olympijských her, pokud možno ve stejném místě
Ø odlišný je velký počet různých zdravotních kategorií pro jednotlivé disciplíny, a tedy
nižší konkurence, vyšší požadavky na časovou koordinaci her, masivnější nároky na
financování
Ø letní sporty: lukostřelba, atletika, boccia, cyklistika, jezdectví, šerm vozíčkářů,
goalball, judo, vzpírání, jachting, střelba, fotbal, plavání, stolní tenis, tenis vozíčkářů,
basketbal vozíčkářů, rugby vozíčkářů, volejbal
Ø zimní sporty: alpské lyžování (sjezd, super G, obří, speciál), běh na lyžích, biatlon,
sledge hokej, tanec vozíčkářů (latina i standard), curling (www.paralympic.org)
Deaflympiády
Ø vrcholné světové soutěže pro sluchově postižené
Ø zejména vlivem specifického způsobu komunikace se konají odděleně
Ø pořádají se vždy následující rok po paralympiádě
Ø soutěží se bez rozdílu stupně postižení (www.deaflympic.org)
Speciální olympiády
Ø pro mentálně postižené (založeno roku 1968 E. Kennedyovou)
Ø základní ideou je nabídnout mentálně postiženým společenství vzájemné rovnosti,
akceptování a respektu
Ø účast je umožněna všem bez jakýchkoli výkonnostních limitů, nicméně závodníci jsou
rozděleni do skupin po osmi tak, aby každý měl šanci uspět
Ø odměňováni jsou všichni
Ø organizace taktéž v olympijských cyklech
Ø osmnáct letních sportů: atletika, plavání, gymnastika, tenis, badminton, kuželky,
cyklistika, golf, vzpírání, plachetnice, jezdectví, kolečkové bruslení, fotbal, házená, basketbal,
volejbal, softbal
Ø pět zimních sportů: sjezdové lyžování, běh na lyžích, krasobruslení, rychlobruslení,
sálový hokej (www.specialolympic.org)
Mezinárodní organizace sdružující sportovce s postižením
ROK
VZNIKU
NÁZEV
ZAMĚŘENÍ
---------------------------------------------------
1924
CISS – Comité International des Sports desSourds
Neslyšící
1952
ISMGF / ISMWSF -International Stoke Mandeville Wheelchair Sports Federation
Vozíčkáři, paraplegici
1964
ISOD – International Sports Organization for the Disabled
Amputáři, “ostatní“
1978
CP – ISRA – Cerebrál Palsy – International Sports and Recreation Association
Jedinci s centrálním
postižením hybnosti (DMO)
1980
IBSA – International Blind Sports Association
Nevidomí
1986
INAS – FMH – International Sports Federation for Persóna with Mental Handicap
Mentálně handicapovaní
ICC – International Coordination Committee (1982)
Ø celková koordinace a zastřešení federací ve společných otázkách, koordinace soutěží
na vrcholové úrovni, sdílení zkušeností, podpora integrace, tvorba pravidel, financování
Ø v roce 1989 v Düsseldorfu nahrazen IPC
IPC – International Paralympic Committee (Mezinárodní Paralympijský výbor)
Ø sídlo v Bonnu
Ø zadává a koordinuje organizaci paralympijských her a mistrovství světa pro zdravotně
postižené sportovce sdružených mezinárodních federací
Ø prosazuje integraci sportu zdravotně postižených do mezinárodních hnutí
nepostižených sportovců při zachování a chránění bezpečnosti a identity zdravotně
postižených sportovců
Ø podporuje vzdělávací a rehabilitační programy, výzkumy a podpůrné aktivity
Ø prostřednictvím sportu usiluje o rozšiřování příležitostí pro zdravotně postižené osoby
IFAPA – International Federation of Adapted Physical Aktivity
Ø profesní, mezinárodní, mezioborová organizace, sdružující jedince, instituce a
agentury, které prosazují a předávají informace o aplikovaných pohybových aktivitách a
sportu zdravotně postižených
Ø základním cílem je podpořit mezinárodní spolupráci na poli tělesných aktivit,
podporovat a stimulovat výzkum v této oblasti po celém světě a vytvořit vědecky podložené
znalosti a praktické zkušenosti v aplikovaných pohybových aktivitách, aby sloužily všem
zainteresovaným osobám, organizacím a institucím
České sportovní organizace pro zdravotně postižené
Unie zdravotně postižených sportovců ČSTV
Ø Česká federace sportovců s centrálními poruchami hybnosti (Spastic Handicap)
Ø Český svaz mentálně postižených sportovců
Ø Český svaz neslyšících sportovců
Ø Český svaz tělesně postižených sportovců
Ø Český svaz zrakově postižených sportovců
Ø Český svaz vnitřně postižených sportovců
Odvětví Unie zdravotně postižených sportovců: atletika, basketbal, boccia, curling, cyklistika,
fotbal, goalball, házená, kuželky, lední hokej, lukostřelba, lyžování, orientační běh, plavání,
rugby, sálová kopaná, show – down, střelba, stolní tenis, šachy, tanec, tenis, turistika,
volejbal, vzpírání, závěsný kuželník.
Český paralympijský výbor
Ø je paralelou Českého olympijského výboru, založen v prosinci 1993 (Nové Město nad
Metují)
Ø sdružuje sportovní svazy podle jednotlivých druhů postižení
zajišťuje účast sportovců na paralympiádách a deaflympiádách a podílí se na zajišťování
přípravy na tyto světové soutěže (zabezpečení reprezentace ČR).
Článek podporuje:
hokejky, brusle, hokejové chrániče
Ø základní filosofie: postižení sportovci mají schopnosti, zkušenosti a potřeby
rovnocenné se sportovci nepostiženými
Ø je potřeba projít přísnou kvalifikací a výběrem do národního týmu
Ø periodicita podle olympijských her, pokud možno ve stejném místě
Ø odlišný je velký počet různých zdravotních kategorií pro jednotlivé disciplíny, a tedy
nižší konkurence, vyšší požadavky na časovou koordinaci her, masivnější nároky na
financování
Ø letní sporty: lukostřelba, atletika, boccia, cyklistika, jezdectví, šerm vozíčkářů,
goalball, judo, vzpírání, jachting, střelba, fotbal, plavání, stolní tenis, tenis vozíčkářů,
basketbal vozíčkářů, rugby vozíčkářů, volejbal
Ø zimní sporty: alpské lyžování (sjezd, super G, obří, speciál), běh na lyžích, biatlon,
sledge hokej, tanec vozíčkářů (latina i standard), curling (www.paralympic.org)
Deaflympiády
Ø vrcholné světové soutěže pro sluchově postižené
Ø zejména vlivem specifického způsobu komunikace se konají odděleně
Ø pořádají se vždy následující rok po paralympiádě
Ø soutěží se bez rozdílu stupně postižení (www.deaflympic.org)
Speciální olympiády
Ø pro mentálně postižené (založeno roku 1968 E. Kennedyovou)
Ø základní ideou je nabídnout mentálně postiženým společenství vzájemné rovnosti,
akceptování a respektu
Ø účast je umožněna všem bez jakýchkoli výkonnostních limitů, nicméně závodníci jsou
rozděleni do skupin po osmi tak, aby každý měl šanci uspět
Ø odměňováni jsou všichni
Ø organizace taktéž v olympijských cyklech
Ø osmnáct letních sportů: atletika, plavání, gymnastika, tenis, badminton, kuželky,
cyklistika, golf, vzpírání, plachetnice, jezdectví, kolečkové bruslení, fotbal, házená, basketbal,
volejbal, softbal
Ø pět zimních sportů: sjezdové lyžování, běh na lyžích, krasobruslení, rychlobruslení,
sálový hokej (www.specialolympic.org)
Mezinárodní organizace sdružující sportovce s postižením
ROK
VZNIKU
NÁZEV
ZAMĚŘENÍ
---------------------------------------------------
1924
CISS – Comité International des Sports desSourds
Neslyšící
1952
ISMGF / ISMWSF -International Stoke Mandeville Wheelchair Sports Federation
Vozíčkáři, paraplegici
1964
ISOD – International Sports Organization for the Disabled
Amputáři, “ostatní“
1978
CP – ISRA – Cerebrál Palsy – International Sports and Recreation Association
Jedinci s centrálním
postižením hybnosti (DMO)
1980
IBSA – International Blind Sports Association
Nevidomí
1986
INAS – FMH – International Sports Federation for Persóna with Mental Handicap
Mentálně handicapovaní
ICC – International Coordination Committee (1982)
Ø celková koordinace a zastřešení federací ve společných otázkách, koordinace soutěží
na vrcholové úrovni, sdílení zkušeností, podpora integrace, tvorba pravidel, financování
Ø v roce 1989 v Düsseldorfu nahrazen IPC
IPC – International Paralympic Committee (Mezinárodní Paralympijský výbor)
Ø sídlo v Bonnu
Ø zadává a koordinuje organizaci paralympijských her a mistrovství světa pro zdravotně
postižené sportovce sdružených mezinárodních federací
Ø prosazuje integraci sportu zdravotně postižených do mezinárodních hnutí
nepostižených sportovců při zachování a chránění bezpečnosti a identity zdravotně
postižených sportovců
Ø podporuje vzdělávací a rehabilitační programy, výzkumy a podpůrné aktivity
Ø prostřednictvím sportu usiluje o rozšiřování příležitostí pro zdravotně postižené osoby
IFAPA – International Federation of Adapted Physical Aktivity
Ø profesní, mezinárodní, mezioborová organizace, sdružující jedince, instituce a
agentury, které prosazují a předávají informace o aplikovaných pohybových aktivitách a
sportu zdravotně postižených
Ø základním cílem je podpořit mezinárodní spolupráci na poli tělesných aktivit,
podporovat a stimulovat výzkum v této oblasti po celém světě a vytvořit vědecky podložené
znalosti a praktické zkušenosti v aplikovaných pohybových aktivitách, aby sloužily všem
zainteresovaným osobám, organizacím a institucím
České sportovní organizace pro zdravotně postižené
Unie zdravotně postižených sportovců ČSTV
Ø Česká federace sportovců s centrálními poruchami hybnosti (Spastic Handicap)
Ø Český svaz mentálně postižených sportovců
Ø Český svaz neslyšících sportovců
Ø Český svaz tělesně postižených sportovců
Ø Český svaz zrakově postižených sportovců
Ø Český svaz vnitřně postižených sportovců
Odvětví Unie zdravotně postižených sportovců: atletika, basketbal, boccia, curling, cyklistika,
fotbal, goalball, házená, kuželky, lední hokej, lukostřelba, lyžování, orientační běh, plavání,
rugby, sálová kopaná, show – down, střelba, stolní tenis, šachy, tanec, tenis, turistika,
volejbal, vzpírání, závěsný kuželník.
Český paralympijský výbor
Ø je paralelou Českého olympijského výboru, založen v prosinci 1993 (Nové Město nad
Metují)
Ø sdružuje sportovní svazy podle jednotlivých druhů postižení
zajišťuje účast sportovců na paralympiádách a deaflympiádách a podílí se na zajišťování
přípravy na tyto světové soutěže (zabezpečení reprezentace ČR).
Článek podporuje:
hokejky, brusle, hokejové chrániče
Sport zdravotně postižených
Sport zdravotně postižených
Původně byl sport zdravotně postižených pojímán jen jako součást komplexní rehabilitace,
později v souladu s širší koncepcí zdraví se do popředí dostaly širší zdravotní i sociálně -
psychologické aspekty, v návaznosti na moderní pojetí společnosti, které reflektuje, že její
integrální a plnohodnotnou součástí jsou i ti, kteří se liší od „průměru“ či „normy“(Heller,
1996).
U nás se problematice sportu zdravotně postižených věnuje určitý zájem a publicita pouze
několik málo posledních let, snad díky jistým změnám v sociálním vědomí, tak i pro úspěchy
našich sportovců na paraolympiádách a mezinárodních soutěžích. Přesto jsou znalosti o sportu
pro zdravotně postižené i mezi tělovýchovnými odborníky nedostatečné. Jedná se o řadu
sportovních disciplin, které zhruba pokrývají celou oblast sportování osob nepostižených.
Přitom se samostatně hodnotí nejen výsledky v jednotlivých sportovních disciplinách, ale také
odděleně kategorie podle stupně a charakteru postižení tak, aby samo postižení
nezpůsobovalo podstatné znevýhodnění či naopak zvýhodnění jednotlivých závodníků. Do
jisté míry to lze považovat za obdobu váhových kategorií mezi vzpěrači a zápasníky. Ve
sportu pro zdravotně postižené je možno předpokládat poněkud jinou motivaci nežli u
nepostižených sportovců. V řadě případů je zdravotní motivace i u vrcholových sportovců
důležitá, tedy udržování dobré tělesné kondice, zvláště proto, že dosažený vítězný výkon není
naprostým vrcholem v dané disciplině, ale jen nejlepším výsledkem vzhledem ke
konkrétnímu postižení. Naopak, extrémní zátěž u postižených sportovců často představuje
vyšší riziko zhoršení zdravotního stavu (například vznik decubitů u paraplegiků nebo artrózy
u jednostranně amputovaných na dolní končetině). Proto je třeba ve sportu zdravotně
postižených věnovat léčebně preventivní tělovýchovně - lékařské péči zvýšenou pozornost a v
některých případech i tlumit přehnanou snahu o dosažení výkonů za každou cenu.
Významnou motivací ke sportovní aktivitě bývá u postižených snaha o překonání izolace,
závislosti a nízké sebedůvěry (Heller, 1996).
Fyzická, psychická i sociální pozitiva sportu tělesně postižených směřují k tvorbě aktivního
individuálního životního stylu a napomáhají tak integraci, to znamená co možná
plnohodnotnému návratu do společnosti a případně i ke sportu, kterému se jedinec věnoval i
před vznikem vlastního postižení (Heller, 1996).
Článek podporuje:
hokejky, brusle, hokejové chrániče
Původně byl sport zdravotně postižených pojímán jen jako součást komplexní rehabilitace,
později v souladu s širší koncepcí zdraví se do popředí dostaly širší zdravotní i sociálně -
psychologické aspekty, v návaznosti na moderní pojetí společnosti, které reflektuje, že její
integrální a plnohodnotnou součástí jsou i ti, kteří se liší od „průměru“ či „normy“(Heller,
1996).
U nás se problematice sportu zdravotně postižených věnuje určitý zájem a publicita pouze
několik málo posledních let, snad díky jistým změnám v sociálním vědomí, tak i pro úspěchy
našich sportovců na paraolympiádách a mezinárodních soutěžích. Přesto jsou znalosti o sportu
pro zdravotně postižené i mezi tělovýchovnými odborníky nedostatečné. Jedná se o řadu
sportovních disciplin, které zhruba pokrývají celou oblast sportování osob nepostižených.
Přitom se samostatně hodnotí nejen výsledky v jednotlivých sportovních disciplinách, ale také
odděleně kategorie podle stupně a charakteru postižení tak, aby samo postižení
nezpůsobovalo podstatné znevýhodnění či naopak zvýhodnění jednotlivých závodníků. Do
jisté míry to lze považovat za obdobu váhových kategorií mezi vzpěrači a zápasníky. Ve
sportu pro zdravotně postižené je možno předpokládat poněkud jinou motivaci nežli u
nepostižených sportovců. V řadě případů je zdravotní motivace i u vrcholových sportovců
důležitá, tedy udržování dobré tělesné kondice, zvláště proto, že dosažený vítězný výkon není
naprostým vrcholem v dané disciplině, ale jen nejlepším výsledkem vzhledem ke
konkrétnímu postižení. Naopak, extrémní zátěž u postižených sportovců často představuje
vyšší riziko zhoršení zdravotního stavu (například vznik decubitů u paraplegiků nebo artrózy
u jednostranně amputovaných na dolní končetině). Proto je třeba ve sportu zdravotně
postižených věnovat léčebně preventivní tělovýchovně - lékařské péči zvýšenou pozornost a v
některých případech i tlumit přehnanou snahu o dosažení výkonů za každou cenu.
Významnou motivací ke sportovní aktivitě bývá u postižených snaha o překonání izolace,
závislosti a nízké sebedůvěry (Heller, 1996).
Fyzická, psychická i sociální pozitiva sportu tělesně postižených směřují k tvorbě aktivního
individuálního životního stylu a napomáhají tak integraci, to znamená co možná
plnohodnotnému návratu do společnosti a případně i ke sportu, kterému se jedinec věnoval i
před vznikem vlastního postižení (Heller, 1996).
Článek podporuje:
hokejky, brusle, hokejové chrániče
Charakteristika sportu pro zdravotně postižené
Je zřejmé, že i někteří těžce zdravotně postižení se mohou, i když spíše výjimečně, podílet na
vrcholovém sportu spolu s osobami nepostiženými, například ve střelbě, lukostřelbě, šachu a
podobně. Sport pro zdravotně postižené je proto třeba definovat jako sportovní discipliny,
kterých se účastní jen závodníci s určitým a lékařsky ověřeným zdravotním postižením.
Pravidla těchto disciplin a hodnocení dosažených výsledků jsou ve srovnání s obdobnými
disciplínami pro nepostižené osoby modifikovány (například při tenisu vozíčkářů může míč
dopadnout na hřiště dvakrát). Některé druhy sportu jsou pro zdravotně postižené zcela
specifické (závody na vozíku, volejbal vsedě, goalball) nebo se používá speciální výstroj
(například stabilizátory pro jednonohé lyžaře). (Heller, 1996)
Dále existuje sport osob s mentálním postižením, který má v rámci „speciálních olympiád“
spíše nesoutěžní charakter. Konečně se pořádají i soutěže neslyšících (se ztrátou vyšší než 55
decibelů na lépe slyšícím uchu), u nichž však postižení netvoří ve srovnání s nepostiženými
podstatnou překážku a jedná se tedy spíše o běžný sport v určité vymezené sociální skupině
(Heller, 1996).
Historie tělesné výchovy a sportu zdravotně postižených
1) Přístupy společnosti ke zdravotně postiženým v historii:
Ø likvidace postižených ihned po narození (Sparta)
Ø likvidace raněných a slabých zajatců, kteří nemohli sloužit jako otroci
Ø schopnost určitých společenstev starat se o své staré a nemocné občany
Ø snaha ovlivnit svůj posmrtný život dobročinností a pomocí invalidům
Ø ve středověku vznik ošetřovatelských řádů a řádů pečujících o druhé
Ø postižení jako trest boží, popřípadě projev posedlosti ďáblem (epilepsie)
Ø podstatnější změny v nazírání na invalidy až koncem sedmnáctého století, vznik péče
o válečné a vojenské invalidy (invalidovny)
Ø péče o zdravotně postižené často církevní , charitativní (Titlz, 1998)
2) Historická východiska pohybu pro zdraví a rekreaci
Ø sedmnácté století, Anglie, první kolečkové křeslo (wheelchair)
Ø konec devatenáctého století, první závody v běhu s účastí amputovaných, sportovní
kluby pro neslyšící v Berlíně
Ø po druhé světové válce mnoho veteránů, první rehabilitační centrum pro těžce tělesně
postižené vojáky (Sir Guttman, Velká Británie)
Ø padesátá léta, školní tělesná výchova by měla být adaptována, aby vyhovovala
individuálním potřebám všech (APE)
Ø od sedmdesátých let, legislativní změny pro zajištění práv pro osoby s postižením
Ø osmdesátá léta, počátky mezinárodní spolupráce (Titzl, 1998)
Z historického hlediska došlo v oblasti aplikovaných pohybových aktivit k základní
změně: od medicínsky orientovaného přístupu (prevence, rehabilitace) zaměřeného na
postižení ke sportovně orientovanému přístupu (soutěž, rekreace). (Titzl, 1998)
vrcholovém sportu spolu s osobami nepostiženými, například ve střelbě, lukostřelbě, šachu a
podobně. Sport pro zdravotně postižené je proto třeba definovat jako sportovní discipliny,
kterých se účastní jen závodníci s určitým a lékařsky ověřeným zdravotním postižením.
Pravidla těchto disciplin a hodnocení dosažených výsledků jsou ve srovnání s obdobnými
disciplínami pro nepostižené osoby modifikovány (například při tenisu vozíčkářů může míč
dopadnout na hřiště dvakrát). Některé druhy sportu jsou pro zdravotně postižené zcela
specifické (závody na vozíku, volejbal vsedě, goalball) nebo se používá speciální výstroj
(například stabilizátory pro jednonohé lyžaře). (Heller, 1996)
Dále existuje sport osob s mentálním postižením, který má v rámci „speciálních olympiád“
spíše nesoutěžní charakter. Konečně se pořádají i soutěže neslyšících (se ztrátou vyšší než 55
decibelů na lépe slyšícím uchu), u nichž však postižení netvoří ve srovnání s nepostiženými
podstatnou překážku a jedná se tedy spíše o běžný sport v určité vymezené sociální skupině
(Heller, 1996).
Historie tělesné výchovy a sportu zdravotně postižených
1) Přístupy společnosti ke zdravotně postiženým v historii:
Ø likvidace postižených ihned po narození (Sparta)
Ø likvidace raněných a slabých zajatců, kteří nemohli sloužit jako otroci
Ø schopnost určitých společenstev starat se o své staré a nemocné občany
Ø snaha ovlivnit svůj posmrtný život dobročinností a pomocí invalidům
Ø ve středověku vznik ošetřovatelských řádů a řádů pečujících o druhé
Ø postižení jako trest boží, popřípadě projev posedlosti ďáblem (epilepsie)
Ø podstatnější změny v nazírání na invalidy až koncem sedmnáctého století, vznik péče
o válečné a vojenské invalidy (invalidovny)
Ø péče o zdravotně postižené často církevní , charitativní (Titlz, 1998)
2) Historická východiska pohybu pro zdraví a rekreaci
Ø sedmnácté století, Anglie, první kolečkové křeslo (wheelchair)
Ø konec devatenáctého století, první závody v běhu s účastí amputovaných, sportovní
kluby pro neslyšící v Berlíně
Ø po druhé světové válce mnoho veteránů, první rehabilitační centrum pro těžce tělesně
postižené vojáky (Sir Guttman, Velká Británie)
Ø padesátá léta, školní tělesná výchova by měla být adaptována, aby vyhovovala
individuálním potřebám všech (APE)
Ø od sedmdesátých let, legislativní změny pro zajištění práv pro osoby s postižením
Ø osmdesátá léta, počátky mezinárodní spolupráce (Titzl, 1998)
Z historického hlediska došlo v oblasti aplikovaných pohybových aktivit k základní
změně: od medicínsky orientovaného přístupu (prevence, rehabilitace) zaměřeného na
postižení ke sportovně orientovanému přístupu (soutěž, rekreace). (Titzl, 1998)
CENTRÁLNÍ PORUCHY HYBNOSTI
CENTRÁLNÍ PORUCHY HYBNOSTI
Mozková obrna je postižení mozku, které je neprogresivní a způsobuje variabilní poruchy
koordinace, svalového tonu a síly svalové činnosti, působící na držení těla a jeho pohyby.
Diagnózou kvalifikovaných účastníků musí být neprogresivní poškození mozku s pohybovou
dysfunkcí jako například mozková obrna, traumatické poranění mozku,mrtvice nebo podobné
stavy. Tyto jedince sjednocuje CP ISRA – Cerebral Palsy International Sport and Receration
Association (sportovci s centrálními poruchami hybnosti)
Klasifikace:
Účel: poskytnout všem sportovcům spravedlivý výchozí bod pro soutěžení a předcházet aby
bylo sportovcům zabráněno v dosažení úspěchu pouze kvůli neurologickému postižení.
Cíl: zajistit, aby rozhodující faktor sportovního výkonu závisel na tréninku, úrovni dovedností
a sportovních zkušeností spíše než na neurologických schopnostech. Hodnotí neurologické
funkce sportovce ve vztahu k jeho sportovní disciplíně způsobem, který mu umožní soupeřit
s jedinci s podobným postižením.
Topografická: plegie – pareza
• Monoplegie (pareza, postižena 1 končetina)
• Diplegie (výrazné postižení obou dolních končetin a menší postižení obou horních
končetin, může být asymetrické)
• Hemiplegie (postižení jedné poloviny těla)
• Paraplegie (postižení obou dolních končetin)
• Triplegie (postižení 3 končetin, někdy nazýváno jako asymetrická kvadruplegie)
• Kvadruplegie (postižení celého těla, tj.hlavy, krku, trupu a všech 4 končetin)
Neuromotorická:
• Spasticita je výsledkem postižení motorických center v mozkové kůře (Cerebrum –
cerebrál spasy) a je charakterizována zvýšeným svalovým tonem s nadměrným počtem
reflexů. Může kolísat v závislosti na různých podmínkách, včetně držení těla, polohy, stresu,
teploty a protahovacích cvičení předcházejícím vlastnímu pohybu. Elasticita obvykle
postihuje svalovou skupinu flexorů /ohybačů) horních končetin a svalovou skupinu extensorů
dolních končetin.
• Hyperkinetický syndrom Atetóza je způsoben postižením basalních ganglií. Většina
osob s atetózou mají kvadruparetické formy DMO. Asi 25 % osob s DMO má tuto formu.
Jeho následkem jsou vůlí neovladatelné svíjivé pohyby, které jsou nekontrolovatelné,
nepravidelné a trhavé. Četnost těchto pohybů často narůstá v závislosti na emocích a stresu.
Dysartrie je na atetózu často vázána.
• Hypotonický syndrom Ataxie je způsoben postižením mozečku (Cerrebellum). Je
charakterizována nedostatkem stability při chůzi, která bývá kompenzována pomocí
nekoordinovaných a prudkých pohybů horních končetin. K vyrovnání někdy slouží ataktická
chůze v širokém rozkročení.
• Smíšený typ je nejběžnějším typem pohybového postižení. Zřídkakdy vykazuje
jednotlivec křečovitost, atetózu či ataxii samostatně. Spastická atetóza je nejčastější formou
smíšeného typu, ale jakákoliv kombinace je možná.
Funkční:
8 klasifikačních tříd CP1 – CP8 (CP1 – CP4 používají při soutěžích ortopedický vozík, CP5 –
CP8 většinou k soutěžím ortopedický vozík nepoužívají.
• CP1 - sportovci s tímto postižením se nemohou pohybovat pomocí mechanického
vozíku a užívají vozík elektrický. Mají výrazně postiženou hybnost horních, dolních končetin
a trupu.
• CP2 – sportovci s velkým omezením hybnosti trupu, horních i dolních končetin, kteří
jsou schopni ovládat mechanický vozík
• CP3 – sportovci s omezenou hybností trupu, kteří se pohybují pomocí mechanických
vozíků převážně silou horních končetin
• CP4 – sportovci s dobrou hybností, ale s omezenou koordinací pohybu horních
končetin a trupu, kteří špatně udržují rovnováhu
• CP5 – sportovci mají problémy s dynamickou rovnováhou. Potřebují oporu při chůzi.
• CP6 – sportovci mají problémy s dynamickou rovnováhou (převážně postiženi
atetózou. Lepší funkce dolních končetin než u CP5, ale zpravidla problémy s kontrolou
horních končetin
• CP7 – sportovci s hemiplegickými postiženími. V dominantní polovině těla mají
sportovci dobré funkční schopnosti
• CP8 - sportovci s minimálním postižením. Projevují se u nich viditelné, přestože
drobné nedostatky v koordinaci. Obvykle nemají problémy s rovnováhou
Pohybová činnost a výkonnost je omezena nejen vlastním ochrnutím, ale i zvýšeným
svalovým napětím (spasticitou) některých nebo všech končetin. Nebo ji limitují naopak
mimovolní pohyby. Volní pohyby bývají často pomalé a neobratné. Menšina osob
postižených DMO mívá i další přidružená postižení, jako epilepsii, mentální deficit či
poruchu sluchu. Obecně lze říci, že u jedinců postižených DMO je zapotřebí pro dosažení
určitého sportovního výkonu vydat podstatně větší množství energie i duševního úsilí, než je
tomu u člověka nepostiženého (Heller, 1996).
Soutěží se jak v individuálních sportech (lukostřelba, bowling, cyklistika, atletika, jezdectví,
plavání, střelba a vzpírání), tak i ve sportovních hrách (fotbal, házená, stolní tenis a boccia).
(Heller, 1996)
Boccia – sportovní disciplína pro sportovce z řad jedinců s DMO, traumatickým poškozením
mozku či po mozkové mrtvici, případně i pro jiná postižení s těžkými pohybovými
dysfunkcemi končetin. Je určena pro nejvíce postižené třídy (C1 a C2) dle klasifikace CPOSRA.
Je to modifikace klasické hry Boccia, která původně vznikla z římských zábav v Itálii,
stejně jako ve Francii (boules a petanque) a v Anglii (lawn bowling). Soutěžní disciplína
Boccia je součástí Speciálních Olympiád pro sportovce s mentálním postižením.
JINÉ HYBNÉ PORUCHY
Jedná se zejména o periferní parézy. V praxi se setkáme nejčastěji s periferními
parézami následkem poranění nervů či ze vzácnějších příčin (polyradiculoneuritida). Ve všech
případech jde o úplné či částečné ochrnutí a atrofii některých svalů. Tím je porušena svalová
rovnováha a sportovec si musí pro určitý pohyb vytvořit náhradní mechanismy. Jindy se jedná
o následky úrazů skeletu, například ztuhnutí kloubů či zkrácení končetin. Omezené možnosti
intenzivního sportování mají jedinci postižení roztroušenou mozkomíšní sklerózou,
muskulární dystrofií, cévní mozkovou příhodou či revmatickou polyartritidou. Přesto jsou i
tito postižení zařaditelní do této kategorie, která se člení na třídy L1 až L6 (Heller, 1996).
• Myopatie – progresivní svalová dystrofie. více typů (progresivní svalová dystrofie –
Duchennenova nemoc, kořenová svalová dystrofie, fasciopulohumorální myopatie)
• Myotonie – porucha svalové dekontrakce
• Myastenie – zvýšená únavnost příčně pruhovaného svalstva
• Myositis – zánětlivé onemocnění svalstva
• Demyelizační onemocnění – onemocnění CNS při němž dochází k poruše myelinových pochev, onemocnění jsou progresivní s dominujícími poruchami hybnosti a to převážně ve smyslu centrální spastické parézy
- roztroušená skleróza mozkomíšní
- leukodystrofie
• Degenerativní onemocnění míšní – skupina chorob, charakterizované pomalým
progresivním vývojem jež postihuje nervové struktury, postihují motorický aparát a to hlavně
buňky předních rohů míšních nebo motorická jádra mozkových nervů.
- Amyotrofická laterální skleróza
- Wilsnova nemoc – porucha metabolismu ukládání mědi
- Huntinktonova chorea
• Fakomatózy – postihují kůži a mozek
• Spina Bifida – rozštěp páteře, nejsou uzavřené obratlové oblouky, mícha a obaly
vystupují z páteřního kanálu (meningokéla – vyhřeznutí plen, meningomyelokéla – vyhřeznutí
plen i míchy, Arnoldův-Chiariho syndrom – kombinace spina bifida a hydrocephalus)
Článek podporuje:
brankářské masky, hokejové lapačky, betony
Mozková obrna je postižení mozku, které je neprogresivní a způsobuje variabilní poruchy
koordinace, svalového tonu a síly svalové činnosti, působící na držení těla a jeho pohyby.
Diagnózou kvalifikovaných účastníků musí být neprogresivní poškození mozku s pohybovou
dysfunkcí jako například mozková obrna, traumatické poranění mozku,mrtvice nebo podobné
stavy. Tyto jedince sjednocuje CP ISRA – Cerebral Palsy International Sport and Receration
Association (sportovci s centrálními poruchami hybnosti)
Klasifikace:
Účel: poskytnout všem sportovcům spravedlivý výchozí bod pro soutěžení a předcházet aby
bylo sportovcům zabráněno v dosažení úspěchu pouze kvůli neurologickému postižení.
Cíl: zajistit, aby rozhodující faktor sportovního výkonu závisel na tréninku, úrovni dovedností
a sportovních zkušeností spíše než na neurologických schopnostech. Hodnotí neurologické
funkce sportovce ve vztahu k jeho sportovní disciplíně způsobem, který mu umožní soupeřit
s jedinci s podobným postižením.
Topografická: plegie – pareza
• Monoplegie (pareza, postižena 1 končetina)
• Diplegie (výrazné postižení obou dolních končetin a menší postižení obou horních
končetin, může být asymetrické)
• Hemiplegie (postižení jedné poloviny těla)
• Paraplegie (postižení obou dolních končetin)
• Triplegie (postižení 3 končetin, někdy nazýváno jako asymetrická kvadruplegie)
• Kvadruplegie (postižení celého těla, tj.hlavy, krku, trupu a všech 4 končetin)
Neuromotorická:
• Spasticita je výsledkem postižení motorických center v mozkové kůře (Cerebrum –
cerebrál spasy) a je charakterizována zvýšeným svalovým tonem s nadměrným počtem
reflexů. Může kolísat v závislosti na různých podmínkách, včetně držení těla, polohy, stresu,
teploty a protahovacích cvičení předcházejícím vlastnímu pohybu. Elasticita obvykle
postihuje svalovou skupinu flexorů /ohybačů) horních končetin a svalovou skupinu extensorů
dolních končetin.
• Hyperkinetický syndrom Atetóza je způsoben postižením basalních ganglií. Většina
osob s atetózou mají kvadruparetické formy DMO. Asi 25 % osob s DMO má tuto formu.
Jeho následkem jsou vůlí neovladatelné svíjivé pohyby, které jsou nekontrolovatelné,
nepravidelné a trhavé. Četnost těchto pohybů často narůstá v závislosti na emocích a stresu.
Dysartrie je na atetózu často vázána.
• Hypotonický syndrom Ataxie je způsoben postižením mozečku (Cerrebellum). Je
charakterizována nedostatkem stability při chůzi, která bývá kompenzována pomocí
nekoordinovaných a prudkých pohybů horních končetin. K vyrovnání někdy slouží ataktická
chůze v širokém rozkročení.
• Smíšený typ je nejběžnějším typem pohybového postižení. Zřídkakdy vykazuje
jednotlivec křečovitost, atetózu či ataxii samostatně. Spastická atetóza je nejčastější formou
smíšeného typu, ale jakákoliv kombinace je možná.
Funkční:
8 klasifikačních tříd CP1 – CP8 (CP1 – CP4 používají při soutěžích ortopedický vozík, CP5 –
CP8 většinou k soutěžím ortopedický vozík nepoužívají.
• CP1 - sportovci s tímto postižením se nemohou pohybovat pomocí mechanického
vozíku a užívají vozík elektrický. Mají výrazně postiženou hybnost horních, dolních končetin
a trupu.
• CP2 – sportovci s velkým omezením hybnosti trupu, horních i dolních končetin, kteří
jsou schopni ovládat mechanický vozík
• CP3 – sportovci s omezenou hybností trupu, kteří se pohybují pomocí mechanických
vozíků převážně silou horních končetin
• CP4 – sportovci s dobrou hybností, ale s omezenou koordinací pohybu horních
končetin a trupu, kteří špatně udržují rovnováhu
• CP5 – sportovci mají problémy s dynamickou rovnováhou. Potřebují oporu při chůzi.
• CP6 – sportovci mají problémy s dynamickou rovnováhou (převážně postiženi
atetózou. Lepší funkce dolních končetin než u CP5, ale zpravidla problémy s kontrolou
horních končetin
• CP7 – sportovci s hemiplegickými postiženími. V dominantní polovině těla mají
sportovci dobré funkční schopnosti
• CP8 - sportovci s minimálním postižením. Projevují se u nich viditelné, přestože
drobné nedostatky v koordinaci. Obvykle nemají problémy s rovnováhou
Pohybová činnost a výkonnost je omezena nejen vlastním ochrnutím, ale i zvýšeným
svalovým napětím (spasticitou) některých nebo všech končetin. Nebo ji limitují naopak
mimovolní pohyby. Volní pohyby bývají často pomalé a neobratné. Menšina osob
postižených DMO mívá i další přidružená postižení, jako epilepsii, mentální deficit či
poruchu sluchu. Obecně lze říci, že u jedinců postižených DMO je zapotřebí pro dosažení
určitého sportovního výkonu vydat podstatně větší množství energie i duševního úsilí, než je
tomu u člověka nepostiženého (Heller, 1996).
Soutěží se jak v individuálních sportech (lukostřelba, bowling, cyklistika, atletika, jezdectví,
plavání, střelba a vzpírání), tak i ve sportovních hrách (fotbal, házená, stolní tenis a boccia).
(Heller, 1996)
Boccia – sportovní disciplína pro sportovce z řad jedinců s DMO, traumatickým poškozením
mozku či po mozkové mrtvici, případně i pro jiná postižení s těžkými pohybovými
dysfunkcemi končetin. Je určena pro nejvíce postižené třídy (C1 a C2) dle klasifikace CPOSRA.
Je to modifikace klasické hry Boccia, která původně vznikla z římských zábav v Itálii,
stejně jako ve Francii (boules a petanque) a v Anglii (lawn bowling). Soutěžní disciplína
Boccia je součástí Speciálních Olympiád pro sportovce s mentálním postižením.
JINÉ HYBNÉ PORUCHY
Jedná se zejména o periferní parézy. V praxi se setkáme nejčastěji s periferními
parézami následkem poranění nervů či ze vzácnějších příčin (polyradiculoneuritida). Ve všech
případech jde o úplné či částečné ochrnutí a atrofii některých svalů. Tím je porušena svalová
rovnováha a sportovec si musí pro určitý pohyb vytvořit náhradní mechanismy. Jindy se jedná
o následky úrazů skeletu, například ztuhnutí kloubů či zkrácení končetin. Omezené možnosti
intenzivního sportování mají jedinci postižení roztroušenou mozkomíšní sklerózou,
muskulární dystrofií, cévní mozkovou příhodou či revmatickou polyartritidou. Přesto jsou i
tito postižení zařaditelní do této kategorie, která se člení na třídy L1 až L6 (Heller, 1996).
• Myopatie – progresivní svalová dystrofie. více typů (progresivní svalová dystrofie –
Duchennenova nemoc, kořenová svalová dystrofie, fasciopulohumorální myopatie)
• Myotonie – porucha svalové dekontrakce
• Myastenie – zvýšená únavnost příčně pruhovaného svalstva
• Myositis – zánětlivé onemocnění svalstva
• Demyelizační onemocnění – onemocnění CNS při němž dochází k poruše myelinových pochev, onemocnění jsou progresivní s dominujícími poruchami hybnosti a to převážně ve smyslu centrální spastické parézy
- roztroušená skleróza mozkomíšní
- leukodystrofie
• Degenerativní onemocnění míšní – skupina chorob, charakterizované pomalým
progresivním vývojem jež postihuje nervové struktury, postihují motorický aparát a to hlavně
buňky předních rohů míšních nebo motorická jádra mozkových nervů.
- Amyotrofická laterální skleróza
- Wilsnova nemoc – porucha metabolismu ukládání mědi
- Huntinktonova chorea
• Fakomatózy – postihují kůži a mozek
• Spina Bifida – rozštěp páteře, nejsou uzavřené obratlové oblouky, mícha a obaly
vystupují z páteřního kanálu (meningokéla – vyhřeznutí plen, meningomyelokéla – vyhřeznutí
plen i míchy, Arnoldův-Chiariho syndrom – kombinace spina bifida a hydrocephalus)
Článek podporuje:
brankářské masky, hokejové lapačky, betony
Tělesná výchova a sport osob na vozíku
Tělesná výchova a sport osob na vozíku
Odhaduje se, že u nás žije přes pět tisíc vozíčkářů, přičemž ročně asi 200 až 300
přibývá. Vozíčkáři jsou sužováni specifickými zdravotními problémy. Mnozí trpí poruchami
kontroly moče a stolice, někteří mají problémy i s příjmem potravy, a proto jsou odkázáni na
pomoc okolí. Tyto základní obtíže jsou komplikovány druhotnými projevy, jako jsou atrofie
ochrnutých svalů, demineralizace kostí, zhoršená cirkulace v ochrnutých dolních končetinách,
která může vyústit v tvoření trombů nebo dekubitálních vředů a všeobecně snížená oxygenace
– okysličování organismu. Připočteme-li k tomu problémy ve sféře sociální a psychologické,
získáváme na osobnost vozíčkáře zcela nový náhled. Ten správný musí být oproštěn od lítosti,
soustrasti, strachu nebo přezírání a naplněn ochotou přijmout realitu postižení a vytvořit
podmínky pro nezávislé zapojení do normálního života (Kábele, 1992).
Zásadní a výchozí význam v komplexní péči o vozíčkáře má léčebná rehabilitace,
která bohatě využívá prostředků tělesné výchovy a sportu. Léčebná rehabilitace je tak prvním
krokem k osvojení pohybových dovedností na invalidním vozíku, což vyúsťuje v zapojení do
pravidelné tělesné výchovy a sportu. Je nesporné, že vozíčkáři potřebují pěstovat tělesnou
výchovu a sport stejně nutně jako zdravá populace, k udržování optimální fyzické a psychické
kondice.
Ke zlepšení, respektive udržení fyzické kondice využívají vozíčkáři všech dostupných forem
a prostředků tělesné výchovy a sportu modifikovaných s ohledem na pohyb v invalidním
vozíku. Pro vozíčkáře je prospěšné zvykat si na fyzické aktivity, a to jak z hlediska
fyziologického, tak psychologického. Tělovýchova se jeví jako jeden ze základních
stavebních prvků celého komplexního rehabilitačního procesu (Kábele, 1992).
Význam tělesné výchovy a sportu pro vozíčkáře
Pravidelná tělovýchovná činnost pozitivně ovlivňuje zdravotní, psychické i sociální
klima vozíčkáře. Kdybychom chtěli vymezit obecný cíl tělesné výchovy a sportu vozíčkářů,
hovořili bychom o kladném vlivu na rozvoj osobnosti, konkrétně o rozvíjení individuálních
schopností, o získávání částečné nebo úplné samostatnosti a soběstačnosti, o naplňování
seberealizačních a aspiračních tendencí, případně o zvládání a odreagování fyziologických a
psychických stresů. Takto zformovaná osobnost je až příliš „ideální“ a v běžném životě
nepříliš reálná. Navíc toto pojetí staví tělesnou výchovu a sport do pozice jediného „spasitele“
vozíčkářů. Svým způsobem tomu tak je, pokud připustíme i pozitivní vliv celé řady dalších
faktorů. Bez nadsazení lze říci, že tělesná výchova a sport přispívají k možnosti žít
plnohodnotný život včetně aktivního zapojení do rodinného života, pracovního procesu a
společenských funkcí (Kábele, 1992).
Cíle tělesné výchovy a sportu vozíčkářů:
• rozvíjení základních pohybových schopností a dovedností, což jsou obratnost, síla,
vytrvalost, udržení rovnováhy, prostorová orientace, rychlost reakce, bravurní
zvládnutí jízdy na vozíku ve smyslu „vozíku jako součásti těla“, manuální zručnost,
hygienické návyky
• osvojení žádoucích regeneračních a kompenzačních metod, psychorelaxační techniky,
automasáž, kompenzační cvičení, posilování, strečink
• formování psychických vlastností, volního úsilí, schopnost koncentrace, zvládání
emocí, adaptace a kooperace, vyrovnávání se s konfliktními situacemi, kompenzace
pocitů méněcennosti
• překonávání sociálních bariér, přijetí sociálních rolí, navazování kontaktů uvnitř
subpopulace zdravotně postižených, společenské kontakty zdravých a postižených,
pozitivní příklad pro dosud nesportující vozíčkáře, možnost výměny zkušeností a
informací, propagace dosažených výsledků, sportovní diváctví
• předcházení vzniku takzvaných civilizačních chorob například z nedostatku pohybu,
nevhodné životosprávy (pití alkoholu, kouření či ignorování racionální výživy),
z časté neurotizace, z vlivu stresogenních faktorů (Kábele, 1992)
Vliv tělesné výchovy a sportu na vozíčkáře
Sledování sportovní zátěže vozíčkářů přineslo řadu poznatků využitelných v rámci
komplexní rehabilitace tělesně postižených. Zvláštní pozornost byla věnována otázce využití
paží k pohybu s ohledem na fyziologické ukazatele. Svaly rukou a paží jsou ve srovnání se
svaly dolních končetin nedostatečně vybaveny kapacitně pro lokomoci celého těla. Proto i
mírný pohyb na vozíku je nutno hodnotit jako značnou fyzickou zátěž, která vyvolává únavu.
U netrénovaných jedinců může nadměrná kardiopulmonální zátěž omezovat či brzdit
rehabilitační účinky nebo dokonce být rizikovým faktorem pro vozíčkáře, kteří trpí oslabením
srdce či plic. Bezprostřední nevýhoda vozíčkářů je v tom, že mají omezenou schopnost
oxygenace a použití síly horních končetin. Tyto snížené schopnosti jsou dále redukovány
poruchami neuromuskulárními, jakož i sníženou svalovou a kardiopulmonální zdatností, což
je výsledkem života na vozíku a tedy sedavého životního způsobu. Navíc se ukazuje, že
namáhání horních končetin nepřináší odpovídající užitek a přitom je pro oběhový a dýchací
systém zatěžující. Dalšími faktory, které přispívají k malé efektivitě ručního pohonu, je velká
míra statické práce a nepříznivé histochemické poměry svaloviny horních končetin. Ty
obsahují více rychle se smršťujících vláken, které vyžadují více energie k dané práci a rychleji
se unaví ve srovnání se svalstvem dolních končetin (Kábele, 1992).
Další vysoce sledovanou oblastí vlivu tělesné výchovy a sportu na vozíčkáře byla
jejich společenská integrace a socializace. Jednoznačně se prokázalo, že tělovýchovné aktivity
pozitivně ovlivňují plnohodnotné zapojení do společnosti, posilují rodinnou soudržnost a
významně rozšiřují zónu sociálních kontaktů.
Navíc sportovní úspěšnost vhodně kompenzuje pocity méněcennosti a životní zbytečnosti,
poruchy seberealizace. Na základě sociologických studií bylo zjištěno, že tělesná výchova a
sport umožňují společnou participaci zdravých a postižených. Tato skutečnost je zvlášť
čitelná v praxi školní tělesné výchovy, kde vozíčkáři nejsou osvobozováni či nějakým
způsobem zvýhodňováni nebo diskriminováni ve srovnání se zdravými spolužáky. V rámci
hodin tělesné výchovy a činnosti sportovních kroužků společně cvičí a sportují zdraví a
postižení. Šetření zaměřené na sportovní socializaci prokázalo, že na rozdíl od zdravých
sportovců, kde je vliv rodiny velice patrný, nehraje rodina u vozíčkáře významnou roli. Tu
představují naopak učitelé tělesné výchovy, respektive rehabilitační pracovníci a sportovní
terapeuti v rehabilitačních ústavech (Kábele, 1992).
Článek podporuje:
skateboard shop, sportovní obuv, koloběžky
Odhaduje se, že u nás žije přes pět tisíc vozíčkářů, přičemž ročně asi 200 až 300
přibývá. Vozíčkáři jsou sužováni specifickými zdravotními problémy. Mnozí trpí poruchami
kontroly moče a stolice, někteří mají problémy i s příjmem potravy, a proto jsou odkázáni na
pomoc okolí. Tyto základní obtíže jsou komplikovány druhotnými projevy, jako jsou atrofie
ochrnutých svalů, demineralizace kostí, zhoršená cirkulace v ochrnutých dolních končetinách,
která může vyústit v tvoření trombů nebo dekubitálních vředů a všeobecně snížená oxygenace
– okysličování organismu. Připočteme-li k tomu problémy ve sféře sociální a psychologické,
získáváme na osobnost vozíčkáře zcela nový náhled. Ten správný musí být oproštěn od lítosti,
soustrasti, strachu nebo přezírání a naplněn ochotou přijmout realitu postižení a vytvořit
podmínky pro nezávislé zapojení do normálního života (Kábele, 1992).
Zásadní a výchozí význam v komplexní péči o vozíčkáře má léčebná rehabilitace,
která bohatě využívá prostředků tělesné výchovy a sportu. Léčebná rehabilitace je tak prvním
krokem k osvojení pohybových dovedností na invalidním vozíku, což vyúsťuje v zapojení do
pravidelné tělesné výchovy a sportu. Je nesporné, že vozíčkáři potřebují pěstovat tělesnou
výchovu a sport stejně nutně jako zdravá populace, k udržování optimální fyzické a psychické
kondice.
Ke zlepšení, respektive udržení fyzické kondice využívají vozíčkáři všech dostupných forem
a prostředků tělesné výchovy a sportu modifikovaných s ohledem na pohyb v invalidním
vozíku. Pro vozíčkáře je prospěšné zvykat si na fyzické aktivity, a to jak z hlediska
fyziologického, tak psychologického. Tělovýchova se jeví jako jeden ze základních
stavebních prvků celého komplexního rehabilitačního procesu (Kábele, 1992).
Význam tělesné výchovy a sportu pro vozíčkáře
Pravidelná tělovýchovná činnost pozitivně ovlivňuje zdravotní, psychické i sociální
klima vozíčkáře. Kdybychom chtěli vymezit obecný cíl tělesné výchovy a sportu vozíčkářů,
hovořili bychom o kladném vlivu na rozvoj osobnosti, konkrétně o rozvíjení individuálních
schopností, o získávání částečné nebo úplné samostatnosti a soběstačnosti, o naplňování
seberealizačních a aspiračních tendencí, případně o zvládání a odreagování fyziologických a
psychických stresů. Takto zformovaná osobnost je až příliš „ideální“ a v běžném životě
nepříliš reálná. Navíc toto pojetí staví tělesnou výchovu a sport do pozice jediného „spasitele“
vozíčkářů. Svým způsobem tomu tak je, pokud připustíme i pozitivní vliv celé řady dalších
faktorů. Bez nadsazení lze říci, že tělesná výchova a sport přispívají k možnosti žít
plnohodnotný život včetně aktivního zapojení do rodinného života, pracovního procesu a
společenských funkcí (Kábele, 1992).
Cíle tělesné výchovy a sportu vozíčkářů:
• rozvíjení základních pohybových schopností a dovedností, což jsou obratnost, síla,
vytrvalost, udržení rovnováhy, prostorová orientace, rychlost reakce, bravurní
zvládnutí jízdy na vozíku ve smyslu „vozíku jako součásti těla“, manuální zručnost,
hygienické návyky
• osvojení žádoucích regeneračních a kompenzačních metod, psychorelaxační techniky,
automasáž, kompenzační cvičení, posilování, strečink
• formování psychických vlastností, volního úsilí, schopnost koncentrace, zvládání
emocí, adaptace a kooperace, vyrovnávání se s konfliktními situacemi, kompenzace
pocitů méněcennosti
• překonávání sociálních bariér, přijetí sociálních rolí, navazování kontaktů uvnitř
subpopulace zdravotně postižených, společenské kontakty zdravých a postižených,
pozitivní příklad pro dosud nesportující vozíčkáře, možnost výměny zkušeností a
informací, propagace dosažených výsledků, sportovní diváctví
• předcházení vzniku takzvaných civilizačních chorob například z nedostatku pohybu,
nevhodné životosprávy (pití alkoholu, kouření či ignorování racionální výživy),
z časté neurotizace, z vlivu stresogenních faktorů (Kábele, 1992)
Vliv tělesné výchovy a sportu na vozíčkáře
Sledování sportovní zátěže vozíčkářů přineslo řadu poznatků využitelných v rámci
komplexní rehabilitace tělesně postižených. Zvláštní pozornost byla věnována otázce využití
paží k pohybu s ohledem na fyziologické ukazatele. Svaly rukou a paží jsou ve srovnání se
svaly dolních končetin nedostatečně vybaveny kapacitně pro lokomoci celého těla. Proto i
mírný pohyb na vozíku je nutno hodnotit jako značnou fyzickou zátěž, která vyvolává únavu.
U netrénovaných jedinců může nadměrná kardiopulmonální zátěž omezovat či brzdit
rehabilitační účinky nebo dokonce být rizikovým faktorem pro vozíčkáře, kteří trpí oslabením
srdce či plic. Bezprostřední nevýhoda vozíčkářů je v tom, že mají omezenou schopnost
oxygenace a použití síly horních končetin. Tyto snížené schopnosti jsou dále redukovány
poruchami neuromuskulárními, jakož i sníženou svalovou a kardiopulmonální zdatností, což
je výsledkem života na vozíku a tedy sedavého životního způsobu. Navíc se ukazuje, že
namáhání horních končetin nepřináší odpovídající užitek a přitom je pro oběhový a dýchací
systém zatěžující. Dalšími faktory, které přispívají k malé efektivitě ručního pohonu, je velká
míra statické práce a nepříznivé histochemické poměry svaloviny horních končetin. Ty
obsahují více rychle se smršťujících vláken, které vyžadují více energie k dané práci a rychleji
se unaví ve srovnání se svalstvem dolních končetin (Kábele, 1992).
Další vysoce sledovanou oblastí vlivu tělesné výchovy a sportu na vozíčkáře byla
jejich společenská integrace a socializace. Jednoznačně se prokázalo, že tělovýchovné aktivity
pozitivně ovlivňují plnohodnotné zapojení do společnosti, posilují rodinnou soudržnost a
významně rozšiřují zónu sociálních kontaktů.
Navíc sportovní úspěšnost vhodně kompenzuje pocity méněcennosti a životní zbytečnosti,
poruchy seberealizace. Na základě sociologických studií bylo zjištěno, že tělesná výchova a
sport umožňují společnou participaci zdravých a postižených. Tato skutečnost je zvlášť
čitelná v praxi školní tělesné výchovy, kde vozíčkáři nejsou osvobozováni či nějakým
způsobem zvýhodňováni nebo diskriminováni ve srovnání se zdravými spolužáky. V rámci
hodin tělesné výchovy a činnosti sportovních kroužků společně cvičí a sportují zdraví a
postižení. Šetření zaměřené na sportovní socializaci prokázalo, že na rozdíl od zdravých
sportovců, kde je vliv rodiny velice patrný, nehraje rodina u vozíčkáře významnou roli. Tu
představují naopak učitelé tělesné výchovy, respektive rehabilitační pracovníci a sportovní
terapeuti v rehabilitačních ústavech (Kábele, 1992).
Článek podporuje:
skateboard shop, sportovní obuv, koloběžky
Tělesná výchova a sport osob na vozíku
Tělesná výchova a sport osob na vozíku
Odhaduje se, že u nás žije přes pět tisíc vozíčkářů, přičemž ročně asi 200 až 300
přibývá. Vozíčkáři jsou sužováni specifickými zdravotními problémy. Mnozí trpí poruchami
kontroly moče a stolice, někteří mají problémy i s příjmem potravy, a proto jsou odkázáni na
pomoc okolí. Tyto základní obtíže jsou komplikovány druhotnými projevy, jako jsou atrofie
ochrnutých svalů, demineralizace kostí, zhoršená cirkulace v ochrnutých dolních končetinách,
která může vyústit v tvoření trombů nebo dekubitálních vředů a všeobecně snížená oxygenace
– okysličování organismu. Připočteme-li k tomu problémy ve sféře sociální a psychologické,
získáváme na osobnost vozíčkáře zcela nový náhled. Ten správný musí být oproštěn od lítosti,
soustrasti, strachu nebo přezírání a naplněn ochotou přijmout realitu postižení a vytvořit
podmínky pro nezávislé zapojení do normálního života (Kábele, 1992).
Zásadní a výchozí význam v komplexní péči o vozíčkáře má léčebná rehabilitace,
která bohatě využívá prostředků tělesné výchovy a sportu. Léčebná rehabilitace je tak prvním
krokem k osvojení pohybových dovedností na invalidním vozíku, což vyúsťuje v zapojení do
pravidelné tělesné výchovy a sportu. Je nesporné, že vozíčkáři potřebují pěstovat tělesnou
výchovu a sport stejně nutně jako zdravá populace, k udržování optimální fyzické a psychické
kondice.
Ke zlepšení, respektive udržení fyzické kondice využívají vozíčkáři všech dostupných forem
a prostředků tělesné výchovy a sportu modifikovaných s ohledem na pohyb v invalidním
vozíku. Pro vozíčkáře je prospěšné zvykat si na fyzické aktivity, a to jak z hlediska
fyziologického, tak psychologického. Tělovýchova se jeví jako jeden ze základních
stavebních prvků celého komplexního rehabilitačního procesu (Kábele, 1992).
Význam tělesné výchovy a sportu pro vozíčkáře
Pravidelná tělovýchovná činnost pozitivně ovlivňuje zdravotní, psychické i sociální
klima vozíčkáře. Kdybychom chtěli vymezit obecný cíl tělesné výchovy a sportu vozíčkářů,
hovořili bychom o kladném vlivu na rozvoj osobnosti, konkrétně o rozvíjení individuálních
schopností, o získávání částečné nebo úplné samostatnosti a soběstačnosti, o naplňování
seberealizačních a aspiračních tendencí, případně o zvládání a odreagování fyziologických a
psychických stresů. Takto zformovaná osobnost je až příliš „ideální“ a v běžném životě
nepříliš reálná. Navíc toto pojetí staví tělesnou výchovu a sport do pozice jediného „spasitele“
vozíčkářů. Svým způsobem tomu tak je, pokud připustíme i pozitivní vliv celé řady dalších
faktorů. Bez nadsazení lze říci, že tělesná výchova a sport přispívají k možnosti žít
plnohodnotný život včetně aktivního zapojení do rodinného života, pracovního procesu a
společenských funkcí (Kábele, 1992).
Cíle tělesné výchovy a sportu vozíčkářů:
• rozvíjení základních pohybových schopností a dovedností, což jsou obratnost, síla,
vytrvalost, udržení rovnováhy, prostorová orientace, rychlost reakce, bravurní
zvládnutí jízdy na vozíku ve smyslu „vozíku jako součásti těla“, manuální zručnost,
hygienické návyky
• osvojení žádoucích regeneračních a kompenzačních metod, psychorelaxační techniky,
automasáž, kompenzační cvičení, posilování, strečink
• formování psychických vlastností, volního úsilí, schopnost koncentrace, zvládání
emocí, adaptace a kooperace, vyrovnávání se s konfliktními situacemi, kompenzace
pocitů méněcennosti
• překonávání sociálních bariér, přijetí sociálních rolí, navazování kontaktů uvnitř
subpopulace zdravotně postižených, společenské kontakty zdravých a postižených,
pozitivní příklad pro dosud nesportující vozíčkáře, možnost výměny zkušeností a
informací, propagace dosažených výsledků, sportovní diváctví
• předcházení vzniku takzvaných civilizačních chorob například z nedostatku pohybu,
nevhodné životosprávy (pití alkoholu, kouření či ignorování racionální výživy),
z časté neurotizace, z vlivu stresogenních faktorů (Kábele, 1992)
Vliv tělesné výchovy a sportu na vozíčkáře
Sledování sportovní zátěže vozíčkářů přineslo řadu poznatků využitelných v rámci
komplexní rehabilitace tělesně postižených. Zvláštní pozornost byla věnována otázce využití
paží k pohybu s ohledem na fyziologické ukazatele. Svaly rukou a paží jsou ve srovnání se
svaly dolních končetin nedostatečně vybaveny kapacitně pro lokomoci celého těla. Proto i
mírný pohyb na vozíku je nutno hodnotit jako značnou fyzickou zátěž, která vyvolává únavu.
U netrénovaných jedinců může nadměrná kardiopulmonální zátěž omezovat či brzdit
rehabilitační účinky nebo dokonce být rizikovým faktorem pro vozíčkáře, kteří trpí oslabením
srdce či plic. Bezprostřední nevýhoda vozíčkářů je v tom, že mají omezenou schopnost
oxygenace a použití síly horních končetin. Tyto snížené schopnosti jsou dále redukovány
poruchami neuromuskulárními, jakož i sníženou svalovou a kardiopulmonální zdatností, což
je výsledkem života na vozíku a tedy sedavého životního způsobu. Navíc se ukazuje, že
namáhání horních končetin nepřináší odpovídající užitek a přitom je pro oběhový a dýchací
systém zatěžující. Dalšími faktory, které přispívají k malé efektivitě ručního pohonu, je velká
míra statické práce a nepříznivé histochemické poměry svaloviny horních končetin. Ty
obsahují více rychle se smršťujících vláken, které vyžadují více energie k dané práci a rychleji
se unaví ve srovnání se svalstvem dolních končetin (Kábele, 1992).
Další vysoce sledovanou oblastí vlivu tělesné výchovy a sportu na vozíčkáře byla
jejich společenská integrace a socializace. Jednoznačně se prokázalo, že tělovýchovné aktivity
pozitivně ovlivňují plnohodnotné zapojení do společnosti, posilují rodinnou soudržnost a
významně rozšiřují zónu sociálních kontaktů.
Navíc sportovní úspěšnost vhodně kompenzuje pocity méněcennosti a životní zbytečnosti,
poruchy seberealizace. Na základě sociologických studií bylo zjištěno, že tělesná výchova a
sport umožňují společnou participaci zdravých a postižených. Tato skutečnost je zvlášť
čitelná v praxi školní tělesné výchovy, kde vozíčkáři nejsou osvobozováni či nějakým
způsobem zvýhodňováni nebo diskriminováni ve srovnání se zdravými spolužáky. V rámci
hodin tělesné výchovy a činnosti sportovních kroužků společně cvičí a sportují zdraví a
postižení. Šetření zaměřené na sportovní socializaci prokázalo, že na rozdíl od zdravých
sportovců, kde je vliv rodiny velice patrný, nehraje rodina u vozíčkáře významnou roli. Tu
představují naopak učitelé tělesné výchovy, respektive rehabilitační pracovníci a sportovní
terapeuti v rehabilitačních ústavech (Kábele, 1992).
Článek podporuje:
hokejky, brusle, hokejové chrániče
Odhaduje se, že u nás žije přes pět tisíc vozíčkářů, přičemž ročně asi 200 až 300
přibývá. Vozíčkáři jsou sužováni specifickými zdravotními problémy. Mnozí trpí poruchami
kontroly moče a stolice, někteří mají problémy i s příjmem potravy, a proto jsou odkázáni na
pomoc okolí. Tyto základní obtíže jsou komplikovány druhotnými projevy, jako jsou atrofie
ochrnutých svalů, demineralizace kostí, zhoršená cirkulace v ochrnutých dolních končetinách,
která může vyústit v tvoření trombů nebo dekubitálních vředů a všeobecně snížená oxygenace
– okysličování organismu. Připočteme-li k tomu problémy ve sféře sociální a psychologické,
získáváme na osobnost vozíčkáře zcela nový náhled. Ten správný musí být oproštěn od lítosti,
soustrasti, strachu nebo přezírání a naplněn ochotou přijmout realitu postižení a vytvořit
podmínky pro nezávislé zapojení do normálního života (Kábele, 1992).
Zásadní a výchozí význam v komplexní péči o vozíčkáře má léčebná rehabilitace,
která bohatě využívá prostředků tělesné výchovy a sportu. Léčebná rehabilitace je tak prvním
krokem k osvojení pohybových dovedností na invalidním vozíku, což vyúsťuje v zapojení do
pravidelné tělesné výchovy a sportu. Je nesporné, že vozíčkáři potřebují pěstovat tělesnou
výchovu a sport stejně nutně jako zdravá populace, k udržování optimální fyzické a psychické
kondice.
Ke zlepšení, respektive udržení fyzické kondice využívají vozíčkáři všech dostupných forem
a prostředků tělesné výchovy a sportu modifikovaných s ohledem na pohyb v invalidním
vozíku. Pro vozíčkáře je prospěšné zvykat si na fyzické aktivity, a to jak z hlediska
fyziologického, tak psychologického. Tělovýchova se jeví jako jeden ze základních
stavebních prvků celého komplexního rehabilitačního procesu (Kábele, 1992).
Význam tělesné výchovy a sportu pro vozíčkáře
Pravidelná tělovýchovná činnost pozitivně ovlivňuje zdravotní, psychické i sociální
klima vozíčkáře. Kdybychom chtěli vymezit obecný cíl tělesné výchovy a sportu vozíčkářů,
hovořili bychom o kladném vlivu na rozvoj osobnosti, konkrétně o rozvíjení individuálních
schopností, o získávání částečné nebo úplné samostatnosti a soběstačnosti, o naplňování
seberealizačních a aspiračních tendencí, případně o zvládání a odreagování fyziologických a
psychických stresů. Takto zformovaná osobnost je až příliš „ideální“ a v běžném životě
nepříliš reálná. Navíc toto pojetí staví tělesnou výchovu a sport do pozice jediného „spasitele“
vozíčkářů. Svým způsobem tomu tak je, pokud připustíme i pozitivní vliv celé řady dalších
faktorů. Bez nadsazení lze říci, že tělesná výchova a sport přispívají k možnosti žít
plnohodnotný život včetně aktivního zapojení do rodinného života, pracovního procesu a
společenských funkcí (Kábele, 1992).
Cíle tělesné výchovy a sportu vozíčkářů:
• rozvíjení základních pohybových schopností a dovedností, což jsou obratnost, síla,
vytrvalost, udržení rovnováhy, prostorová orientace, rychlost reakce, bravurní
zvládnutí jízdy na vozíku ve smyslu „vozíku jako součásti těla“, manuální zručnost,
hygienické návyky
• osvojení žádoucích regeneračních a kompenzačních metod, psychorelaxační techniky,
automasáž, kompenzační cvičení, posilování, strečink
• formování psychických vlastností, volního úsilí, schopnost koncentrace, zvládání
emocí, adaptace a kooperace, vyrovnávání se s konfliktními situacemi, kompenzace
pocitů méněcennosti
• překonávání sociálních bariér, přijetí sociálních rolí, navazování kontaktů uvnitř
subpopulace zdravotně postižených, společenské kontakty zdravých a postižených,
pozitivní příklad pro dosud nesportující vozíčkáře, možnost výměny zkušeností a
informací, propagace dosažených výsledků, sportovní diváctví
• předcházení vzniku takzvaných civilizačních chorob například z nedostatku pohybu,
nevhodné životosprávy (pití alkoholu, kouření či ignorování racionální výživy),
z časté neurotizace, z vlivu stresogenních faktorů (Kábele, 1992)
Vliv tělesné výchovy a sportu na vozíčkáře
Sledování sportovní zátěže vozíčkářů přineslo řadu poznatků využitelných v rámci
komplexní rehabilitace tělesně postižených. Zvláštní pozornost byla věnována otázce využití
paží k pohybu s ohledem na fyziologické ukazatele. Svaly rukou a paží jsou ve srovnání se
svaly dolních končetin nedostatečně vybaveny kapacitně pro lokomoci celého těla. Proto i
mírný pohyb na vozíku je nutno hodnotit jako značnou fyzickou zátěž, která vyvolává únavu.
U netrénovaných jedinců může nadměrná kardiopulmonální zátěž omezovat či brzdit
rehabilitační účinky nebo dokonce být rizikovým faktorem pro vozíčkáře, kteří trpí oslabením
srdce či plic. Bezprostřední nevýhoda vozíčkářů je v tom, že mají omezenou schopnost
oxygenace a použití síly horních končetin. Tyto snížené schopnosti jsou dále redukovány
poruchami neuromuskulárními, jakož i sníženou svalovou a kardiopulmonální zdatností, což
je výsledkem života na vozíku a tedy sedavého životního způsobu. Navíc se ukazuje, že
namáhání horních končetin nepřináší odpovídající užitek a přitom je pro oběhový a dýchací
systém zatěžující. Dalšími faktory, které přispívají k malé efektivitě ručního pohonu, je velká
míra statické práce a nepříznivé histochemické poměry svaloviny horních končetin. Ty
obsahují více rychle se smršťujících vláken, které vyžadují více energie k dané práci a rychleji
se unaví ve srovnání se svalstvem dolních končetin (Kábele, 1992).
Další vysoce sledovanou oblastí vlivu tělesné výchovy a sportu na vozíčkáře byla
jejich společenská integrace a socializace. Jednoznačně se prokázalo, že tělovýchovné aktivity
pozitivně ovlivňují plnohodnotné zapojení do společnosti, posilují rodinnou soudržnost a
významně rozšiřují zónu sociálních kontaktů.
Navíc sportovní úspěšnost vhodně kompenzuje pocity méněcennosti a životní zbytečnosti,
poruchy seberealizace. Na základě sociologických studií bylo zjištěno, že tělesná výchova a
sport umožňují společnou participaci zdravých a postižených. Tato skutečnost je zvlášť
čitelná v praxi školní tělesné výchovy, kde vozíčkáři nejsou osvobozováni či nějakým
způsobem zvýhodňováni nebo diskriminováni ve srovnání se zdravými spolužáky. V rámci
hodin tělesné výchovy a činnosti sportovních kroužků společně cvičí a sportují zdraví a
postižení. Šetření zaměřené na sportovní socializaci prokázalo, že na rozdíl od zdravých
sportovců, kde je vliv rodiny velice patrný, nehraje rodina u vozíčkáře významnou roli. Tu
představují naopak učitelé tělesné výchovy, respektive rehabilitační pracovníci a sportovní
terapeuti v rehabilitačních ústavech (Kábele, 1992).
Článek podporuje:
hokejky, brusle, hokejové chrániče
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)