Běh na lyžích je charakterizován mnohonásobným opakováním pohybových cyklů, které se u jednotlivých běžeckých způsobů odlišují svou pohybovou strukturou, tempem, funkční a metabolickou odezvou. Představuje vytrvalostní zátěž s velkým výdejem energie právě z důvodu, že je do činnosti zapojeno velké množství svalových skupin. Na výsledném pohybu se nejvíc podílí svalstvo dolních končetin: trojhlavý sval lýtkový, čtyřhlavý sval stehenní, svaly hýžďové, velký přitahovač a svaly bedrokyčlostehenní. Ze svalstva horních končetin jsou nejvíce namáhaní: trojhlavý sval pažní, sval deltový a svaly předloktí. Zároveň však jsou zapojeny i svaly břišní a zádové. Nutnost koordinovaného zapojení svalových skupin, které se podílejí na výsledném pohybu při běhu na lyžích, klade zvýšené nároky na regulační činnost nervového systému.
Výdej energie je závislý na délce, profilu a charakteru tratě, dále na rychlosti a technice běhu. Z fyziologických předpokladů je pro výkon rozhodující aerobní kapacita (na uvolnění energie z živin při vytrvalostním výkonu je zapotřebí dostatek kyslíku), svalová síla a funkce nervosvalové koordinace
VO2max/kg vrcholových lyžařů se pohybuje okolo 85 ml kyslíku za minutu na jeden kilogram tělesné hmotnosti, průměr mužské populace je kolem 50 ml.
Biomechanické principy běhu na lyžích
1/ Odraz z plochy lyže
Prvním pohybovým principem je odraz dolní končetiny z plochy zatížené lyže, která se zastavuje. Takto prováděný odraz se uplatňuje u klasických způsobů běh. Klasický proto, že od počátku lyžování až do 70. let našeho století se používala tato technika běhu, t. j. běžecké kroky vycházející z rovnoběžného postavení lyží a odrazu z plochy zatížené lyže. Odraz je odvíjen z plného chodidla nohy zatížené dolní končetiny a veden až do jejího napnutí ve všech kloubech.
2/ Odraz z vnitřní hrany lyže
Druhým pohybovým principem je odraz dolní končetiny z vnitřní hrany lyže, šikmo postavené ke směru jízdy, v odvratu. Lyže se při odrazu nezastavuje.
Tento typ odrazu je uplatňován při všech způsobech bruslení na lyžích, při odšlapování a bez následné skluzové fáze i při způsobech výstupů jednostranným a oboustranný odvratem (stromečkem).
3/ Střídavá práce paží, odpich holemi
Efekt tohoto pohybového principu techniky běhu spočívá v podpoře práce dolních končetin, kdy se hybné síly sčítají.
Střídavá práce paží je prováděna ve velké rozsahu, aby bylo možno působit na hole po co nejdelší dráze.
4/ Soupažná práce paží, odpich holemi
I druhý pohybová princip práce paží podporuje činnost dolních končetin. Při odpich holemi je zapojeno nejen svalstvo paží, ale i velké svalové skupiny trupu. Práci paží je potřeba provádět ve velké rozsahu, aby vyvíjený tlak na hole byl po co nejdelší dráze.
Běh na lyžích jako vytrvalostní činnost má jasné cílové zaměření – účelnost a ekonomičnost pohybu. Abychom si mohli takovouto techniku osvojit, musíme umět pohybovou strukturu běhu na lyžích rozebrat, popsat a vysvětlit. Vystihnout podstatné prvky a fáze pohybu, rozlišit správné a chybné provedení a co je jejich příčinou.
Pohybová struktura běžeckých způsobů má kinematickou a dynamickou část.
Kinematická struktura sleduje formu pohybu v čase a prostoru – jeho vnější projev.
Dynamická struktura se zaobírá vnitřním projevem, který je příčinou a zdrojem pohybu.
Pohybovou strukturu běhu z hlediska prostoru členíme na pohybové prvky a z hlediska času na pohybové fáze.
Pohybové fáze charakterizují průběh pohybu, ukazují sled po sobě jdoucích pohybových prvků ve vzájemné koordinaci celé hmotné soustavy běžce.
Dokonalá koordinace pohybů v běhu na lyžích je velmi důležitá a je předmětem dalšího zdokonalování základní techniky. Při správné koordinaci pohybů se aktivují ve stejných úkonech vždy stejné kombinace svalů v konstantním sledu a se stejnou intenzitou.
Zatím co nekoordinovaný pohyb má charakter pohybu nahodilého se zapojováním více svalů než je potřeba. Taková pohybová činnost je energeticky náročnější, s rychlejším nástupem únavy a tudíž je méně ekonomická. Proto osvojovat si techniku znamená naučit se co nejekonomičtější a nejúčelnější pohyby.
Zformovaná technika, tak jak se k ní dospělo v průběhu jejího vývoje, je v pohybových prvcích a jejich sledu v pohybových fázích stejná a společná pro všechny. Každý jedinec v pohybovém projevu však ještě uplatňuje své individuální vlastnosti. Do naučené a osvojené techniky vkládá svůj určitý osobitý rys – vytváří svou individuální techniku, svůj styl. Individualizace techniky, která vytváří styl neznamená, že se jedná o chybné technické provedení. Naopak styl můžeme definovat jako kvalitativně vyšší stupeň zvládnutí techniky.
Žádné komentáře:
Okomentovat