Basketbalové utkání hrají dvě družstva o pěti hráčích. Vítězem utkání je to družstvo, které docílilo větší počet bodů na konci hrací doby čtvrtého období a je-li to potřeba, na konci prodloužení.
Basketbal je sportovní odvětví, které je náročné nejenom po stránce fyzické a psychické, ale i mentální. Rozmanitost činností, kombinací a systémů klade vysoké nároky na teoretické vědomosti hráčů s důrazem na rychlost reakce a volbou optimálního a nejjednoduššího řešení situace. Obsah basketbalu tvoří herní činnosti jednotlivce – HČJ - (útočné a obranné), činnosti skupinové (herní kombinace - HK) a činnosti týmového typu (herní systémy - HS).
Značný význam při nácviku (nácvikem rozumíme proces zaměřený na osvojení dovedností) mají didaktické metody, didaktické formy a řídící činnost trenéra. Nácvik tedy lze provádět pomocí různých metodicko – organizačních forem které se dělí na průpravná, herní cvičení, průpravnou řízenou hru a soutěživou průpravnou hru.
Herní cvičení, která jsou charakterizovaná přítomností soupeře se dělí na cvičení I. typu se stálostí herních situačních podmínek a II. typu, kdy proměnlivost herně situačních podmínek napodobuje do jisté míry utkání (Dobrý, Semiginovský, 1988).
Rozbor herních činností jednotlivce
Herní činnosti jednotlivce (HČJ) představují konkrétně zaměřené pohybové celky pomocí kterých je rozvíjen individuální herní výkon každého hráče. HČJ obsahují tři základní složky (cíl, motiv a způsob realizace) a řeší se jimi střetnutí mezi dvěma soupeři (1/1 – jeden na jednoho).
Herní činnosti jednotlivce jsou druhem sportovních činností, které mají současně kompetitivní i kooperativní charakter. Kompetitivní charakter souvisí se sociálně psychologickou stránkou herních činností (nonverbální pohybová dyadická interakce), kooperativní charakter spočívá ve splnění specifické kooperační role hráče a přispění tak k dosažení cíle celého družstva.
U každé herní činnosti je možno vyčlenit její technickou stránku (způsob provedení herní činnosti) a taktickou stránku (psychické procesy spojené s výběrem řešení, taktické úlohy v herním boji a taktické úkoly vyplývající z kooperativní role hráče v družstvu.
Realizace herních činností jednotlivce závisí na poznání herní situace. Znalost situačních faktorů nám pomáhá tyto situace určovat a vytvářet typové situace. Jejich znalost nám umožňuje navozovat herní podmínky v herních cvičeních (Velenský, 1998)
Rozbor útočných činností jednotlivce
Útočné činnosti jednotlivce jsou souborem individuálních pohybových celků zaměřených k určitému hernímu cíli a jsou základem herních útočných kombinací a posléze systémů hry družstva v útočné fázi. V praxi je nutno k nim přistupovat integrovaně. V herním výkonu jednotlivce spolu nedílně souvisí. Jedna předchází druhou a správné provedení jedné činnosti je podmínkou ke správnému provedení navazující činnosti. Nelze je tedy od sebe oddělovat.Uvádíme následující dělení:
Uvolňování hráče bez míče je HČJ jejímž cílem je získat takové postavení nebo postoj, ve kterém může hráč chytit míč přihrávaný spoluhráčem. Tvoří převážnou část činností jednotlivce v útoku. Není pohybově složitá a náročná. Základem je běh, popřípadě různé obměny běhu. Nutné je také použití rychlostně silových prvků: starty, brždění, náhlá zastavení, změny směru, změny rychlosti, obraty v pohybu, atd. Nácvik je jednoduchý a nejsou nutná specifická cvičení. Můžeme je zařazovat jako součást rozcvičení. Konkrétnější podobu získává činnost až ve spojení s dalšími činnostmi (např. s útočnou herní kombinací “hoď a běž“).
Chytání míče a zastavování s míčem jsou činnosti, které jsou velmi často a neprávem opomíjeny. Představují vlastně poslední fázi uvolnění bez míče a jsou limitující pro provádění následujících činností útočníka s míčem. Obě velmi úzce navazují na pravidlo o krocích. U začátečníků se metodický postup zaměřuje nejprve na zastavení a následné chycení míče, pak chycení míče v pohybu a zastavení, nakonec chycení míče v pohybu a následnou činnost a to jak se zastavením, tak bez zastavení. Tato činnost vyžaduje pozornost na techniku provedení.
Uvolňování hráče s míčem na místě je činnost, jejímž cílem je získat výhodný postoj pro další činnost s míčem – pro střelbu, únik driblinkem a pro přihrávku. Tato činnost je z hlediska nácviku značně zanedbávána, je nutno se jí velmi pečlivě zabývat. Nácvik provádíme pomocí obrátek. Nutno dodržovat správný snížený a stabilní postoj, krýt si míč a využívat různých klamavých pohybů. Důležitá je volba obrátkové nohy. Výhodné je tedy tuto činnost navázat na zastavení skokem, kdy lze jako stojné využít jedné z obou nohou. Nesmí se však zapomínat i na zastavení krokem.
Uvolnění hráče s míčem v pohybu – vedení míče driblinkem. Driblink je limitován pravidly. Nácvik driblinku je třeba začít nejprve na místě, poté v pohybu, kdy zpočátku volíme nižší rychlost, následuje zastavení po driblinku. Tak jako u všech činností dbáme na správnou techniku driblinku. Podobně jako při každém kontaktu s basketbalovým míčem, je ruka v dotyku pouze prsty a „mozoly“. Pohyb vychází z předloktí a plynule přechází do zápěstí. Míč je veden pouze v horní polovině a paže po odrazu od země jde proti míči a jemně jej přijímá. Nutné je dbát na driblink pravou i levou rukou.
Přihrávky jsou komunikativním typem útočných herních činností, při kterých hráč hází, kutálí nebo odbíjí míč spoluhráči. Důležité je, jako při všech ostatních činnostech, dbát na správnou techniku chytání a držení míče. Chyby jsou zejména v nepropínání loktů, nesklápění zápěstí, chytání míče jednou rukou, atd. Nedostatky se projevují i u relativně pokročilých hráčů. Dle různých kritérií známe velké množství přihrávek. V poslední době se na některé zapomíná. Měli bychom naučit správnému provádění co největšího druhu přihrávek, ale s ohledem na jejich praktičnost a efektivitu (někdy jsou zbytečné přihrávky o zem, nedostatečná kontrola míče při přihrávání jednou rukou a atd.). Za přesnost provedení přihrávky je v první řadě zodpovědný přihrávající hráč.
Střelba patří v pohybových strukturách herních činností jednotlivce k nejobtížnějším. Jde o hod nebo odbití míče na koš. Z hlediska koordinace poměrně obtížný pohyb vyžaduje velmi přesné provedení. Jakýkoli nedostatek v technice se okamžitě projeví v úspěšnosti. V popisu techniky se zaměříme na vrchní střelbu jednoruč z místa, která je základem pro střelbu z výskoku odrazem obou nohou i po odrazu z jedné nohy – dvojtaktu. Stabilní postoj, těžiště mírně vpředu, chodidla na šířku ramen, noha střílející paže mírně vpředu, míč je držen nad hlavou tak, aby dlaň střílející ruky byla pod míčem, loket je přirozeně vpřed a nevybočuje z osy, míč spočívá na „mozolech“ a prstech, druhá ruka přidržuje míč pouze ze strany, prsty na míči směřují vzhůru. Kolena jsou mírně pokrčena, hlava vzhůru, míč je umístěn vedle hlavy tak, aby obě oči viděli na koš. Pohyb před střelbou je plynulý, vychází z pokrčených dolních končetin, směřuje vzhůru a propnutí kolen neznatelně předchází propnutí paže v lokti a následující sklopení zápěstí. Poslední jsou s míčem v doteku prsty (prostředníček), které udělí míči zpětnou rotaci. Po střelbě zůstává paže krátkou chvíli propnuta v lokti, zápěstí střílející paže je sklopené. Druhá paže se při střelbě odpojí od míče. Domníváme se, že střelbu lze pravidelným tréninkem podstatně zlepšit.
Útočné doskakování je činnost, při které se hráč snaží dopíchnout míč do koše, uchopit jej do obou rukou nebo odpinknutím přihrát spoluhráči (doporučuje se méně používat). Úspěšným útočným doskokem získává družstvo novou možnost střeleckého pokusu. Jde vlastně o získání zpětné kontroly nad držením míče po neúspěšné střelbě. Dobrým doskokem se zvyšuje sebevědomí družstva a má i pozitivní vliv na střelbu družstva. Mohli bychom určit následující předpoklady úspěšného útočného doskoku:
- schopnost vybojovat si pozici pro doskok
- načasování výskoku
- dobrý výskok
Z uvedeného vyplývá, že se v podstatě jedná o takticko fyzické předpoklady jednotlivce. Z vlastní praxe víme, že je nezbytně nutné nacvičovat tuto činnost velmi precizně. Nestačí pouze říci například v utkání konstatovat „běž doskakovat“. Hráči se musí této činnosti cíleně učit. V moderním basketbalu vedle obranné činnosti považujeme tuto činnost za velmi důležitou.
Clonění je herní činnost, jejímž cílem je zaujmout vhodné postavení a zadržet, v souvislosti s pravidly dovoleně, soupeře v obranné činnosti a narušit, popřípadě znemožnit, splnění jeho obranného úkolu. Nepovažujeme za vhodné tuto činnost učit začátečníky. Prioritní jsou ostatní výše uvedené ÚČJ a s nácvikem clon začít až při jejich dokonalém zvládnutí.
Žádné komentáře:
Okomentovat