Tělesná výchova a sport osob na vozíku

Tělesná výchova a sport osob na vozíku

Odhaduje se, že u nás žije přes pět tisíc vozíčkářů, přičemž ročně asi 200 až 300
přibývá. Vozíčkáři jsou sužováni specifickými zdravotními problémy. Mnozí trpí poruchami
kontroly moče a stolice, někteří mají problémy i s příjmem potravy, a proto jsou odkázáni na
pomoc okolí. Tyto základní obtíže jsou komplikovány druhotnými projevy, jako jsou atrofie
ochrnutých svalů, demineralizace kostí, zhoršená cirkulace v ochrnutých dolních končetinách,
která může vyústit v tvoření trombů nebo dekubitálních vředů a všeobecně snížená oxygenace
– okysličování organismu. Připočteme-li k tomu problémy ve sféře sociální a psychologické,
získáváme na osobnost vozíčkáře zcela nový náhled. Ten správný musí být oproštěn od lítosti,
soustrasti, strachu nebo přezírání a naplněn ochotou přijmout realitu postižení a vytvořit
podmínky pro nezávislé zapojení do normálního života (Kábele, 1992).
Zásadní a výchozí význam v komplexní péči o vozíčkáře má léčebná rehabilitace,
která bohatě využívá prostředků tělesné výchovy a sportu. Léčebná rehabilitace je tak prvním
krokem k osvojení pohybových dovedností na invalidním vozíku, což vyúsťuje v zapojení do
pravidelné tělesné výchovy a sportu. Je nesporné, že vozíčkáři potřebují pěstovat tělesnou
výchovu a sport stejně nutně jako zdravá populace, k udržování optimální fyzické a psychické
kondice.
Ke zlepšení, respektive udržení fyzické kondice využívají vozíčkáři všech dostupných forem
a prostředků tělesné výchovy a sportu modifikovaných s ohledem na pohyb v invalidním
vozíku. Pro vozíčkáře je prospěšné zvykat si na fyzické aktivity, a to jak z hlediska
fyziologického, tak psychologického. Tělovýchova se jeví jako jeden ze základních
stavebních prvků celého komplexního rehabilitačního procesu (Kábele, 1992).

Význam tělesné výchovy a sportu pro vozíčkáře
Pravidelná tělovýchovná činnost pozitivně ovlivňuje zdravotní, psychické i sociální
klima vozíčkáře. Kdybychom chtěli vymezit obecný cíl tělesné výchovy a sportu vozíčkářů,
hovořili bychom o kladném vlivu na rozvoj osobnosti, konkrétně o rozvíjení individuálních
schopností, o získávání částečné nebo úplné samostatnosti a soběstačnosti, o naplňování
seberealizačních a aspiračních tendencí, případně o zvládání a odreagování fyziologických a
psychických stresů. Takto zformovaná osobnost je až příliš „ideální“ a v běžném životě
nepříliš reálná. Navíc toto pojetí staví tělesnou výchovu a sport do pozice jediného „spasitele“
vozíčkářů. Svým způsobem tomu tak je, pokud připustíme i pozitivní vliv celé řady dalších
faktorů. Bez nadsazení lze říci, že tělesná výchova a sport přispívají k možnosti žít
plnohodnotný život včetně aktivního zapojení do rodinného života, pracovního procesu a
společenských funkcí (Kábele, 1992).

Cíle tělesné výchovy a sportu vozíčkářů:
• rozvíjení základních pohybových schopností a dovedností, což jsou obratnost, síla,
vytrvalost, udržení rovnováhy, prostorová orientace, rychlost reakce, bravurní
zvládnutí jízdy na vozíku ve smyslu „vozíku jako součásti těla“, manuální zručnost,
hygienické návyky
• osvojení žádoucích regeneračních a kompenzačních metod, psychorelaxační techniky,
automasáž, kompenzační cvičení, posilování, strečink
• formování psychických vlastností, volního úsilí, schopnost koncentrace, zvládání
emocí, adaptace a kooperace, vyrovnávání se s konfliktními situacemi, kompenzace
pocitů méněcennosti
• překonávání sociálních bariér, přijetí sociálních rolí, navazování kontaktů uvnitř
subpopulace zdravotně postižených, společenské kontakty zdravých a postižených,
pozitivní příklad pro dosud nesportující vozíčkáře, možnost výměny zkušeností a
informací, propagace dosažených výsledků, sportovní diváctví
• předcházení vzniku takzvaných civilizačních chorob například z nedostatku pohybu,
nevhodné životosprávy (pití alkoholu, kouření či ignorování racionální výživy),
z časté neurotizace, z vlivu stresogenních faktorů (Kábele, 1992)

Vliv tělesné výchovy a sportu na vozíčkáře
Sledování sportovní zátěže vozíčkářů přineslo řadu poznatků využitelných v rámci
komplexní rehabilitace tělesně postižených. Zvláštní pozornost byla věnována otázce využití
paží k pohybu s ohledem na fyziologické ukazatele. Svaly rukou a paží jsou ve srovnání se
svaly dolních končetin nedostatečně vybaveny kapacitně pro lokomoci celého těla. Proto i
mírný pohyb na vozíku je nutno hodnotit jako značnou fyzickou zátěž, která vyvolává únavu.
U netrénovaných jedinců může nadměrná kardiopulmonální zátěž omezovat či brzdit
rehabilitační účinky nebo dokonce být rizikovým faktorem pro vozíčkáře, kteří trpí oslabením
srdce či plic. Bezprostřední nevýhoda vozíčkářů je v tom, že mají omezenou schopnost
oxygenace a použití síly horních končetin. Tyto snížené schopnosti jsou dále redukovány
poruchami neuromuskulárními, jakož i sníženou svalovou a kardiopulmonální zdatností, což
je výsledkem života na vozíku a tedy sedavého životního způsobu. Navíc se ukazuje, že
namáhání horních končetin nepřináší odpovídající užitek a přitom je pro oběhový a dýchací
systém zatěžující. Dalšími faktory, které přispívají k malé efektivitě ručního pohonu, je velká
míra statické práce a nepříznivé histochemické poměry svaloviny horních končetin. Ty
obsahují více rychle se smršťujících vláken, které vyžadují více energie k dané práci a rychleji
se unaví ve srovnání se svalstvem dolních končetin (Kábele, 1992).
Další vysoce sledovanou oblastí vlivu tělesné výchovy a sportu na vozíčkáře byla
jejich společenská integrace a socializace. Jednoznačně se prokázalo, že tělovýchovné aktivity
pozitivně ovlivňují plnohodnotné zapojení do společnosti, posilují rodinnou soudržnost a
významně rozšiřují zónu sociálních kontaktů.

Navíc sportovní úspěšnost vhodně kompenzuje pocity méněcennosti a životní zbytečnosti,
poruchy seberealizace. Na základě sociologických studií bylo zjištěno, že tělesná výchova a
sport umožňují společnou participaci zdravých a postižených. Tato skutečnost je zvlášť
čitelná v praxi školní tělesné výchovy, kde vozíčkáři nejsou osvobozováni či nějakým
způsobem zvýhodňováni nebo diskriminováni ve srovnání se zdravými spolužáky. V rámci
hodin tělesné výchovy a činnosti sportovních kroužků společně cvičí a sportují zdraví a
postižení. Šetření zaměřené na sportovní socializaci prokázalo, že na rozdíl od zdravých
sportovců, kde je vliv rodiny velice patrný, nehraje rodina u vozíčkáře významnou roli. Tu
představují naopak učitelé tělesné výchovy, respektive rehabilitační pracovníci a sportovní
terapeuti v rehabilitačních ústavech (Kábele, 1992).


Článek podporuje:
skateboard shop, sportovní obuv, koloběžky