Taping je fixace postižené struktury pomocí náplasťových tahů. Jedná se o metodu velmi starou, jejíž kořeny spadají do období starého Egypta. Precizní způsob balení mumií nám ukazuje dokonalost tehdejší bandážovací techniky.
Metodu používal i Hippokrates k fixaci zlomenin za současného dlahování. Od roku 1892, kdy byla vynalezena leukoplast se setkáváme již se soudobými fixačními technikami. Poprvé byly popsány A. Hoffou.v Německu a newyorkským chirurgem V.P. Gibneyem. V roce 1930 vychází v Mnichově první atlas fixačních technik pomocí náplastí.
Náplasťová fixace tvoří přechod mezi lehkou elastickou bandáží a rigidní sádrovou fixací. Pevnost tapu může být modifikována - závisí na způsobu naložení a na použitém materiálu. Metoda je velmi často využívána ve sportovní medicíně. Je široce rozšířena a tape je nakládán nejen lékaři, ale i maséry, trenéry a často i samotnými sportovci - mnohdy bez hlubších znalostí principů této techniky. Panuje všeobecná představa, že taping je metodou odlehčující pohybový aparát. Vliv na lidský organizmus a tím pádem i efekt naložené bandáže je však mnohem komplexnější.
Práce předkládá shrnutí mechanizmů působení na lidský organizmus a zamýšlí se nad indikacemi tapingu.
Žádné komentáře:
Okomentovat