Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Mezinárodní smlouvy sjednané v plné formě

považujeme úmluvu, která byla opatřena podpisy zástupců států k vyjádření vůle těchto států být mezinárodní smlouvou vázáni.

Nejrůznější názvy: pakty, úmluvy, dohody, statuty, protokoly…

Sjednocujícím prvkem je to, že jsou opatřeny podpisy zástupců států – to určuje MP přesně; je to ten, kdo předloží řádnou plnou moc k tomuto účelu určenou vládou v mezinárodněprávním slova smyslu. Osobou se tedy rozumí hlava státu nebo předseda vlády nebo ministr zahraničních věcí. Ovšem je věcí vnitrostátní právního řádu určit, která z těchto osob je oprávněna, aby podepsala či vydala plnou moc. Podle české ústavy je touto osobou prezident republiky. Pokud smlouvu podepíše ministr zahr. věcí, nebo předseda vlády, upustí se od řádného předložení plné moci. Ovšem, aby tato smlouva neměla vady týkající se konsensu, pak je zapotřebí, aby tyto osoby měly řádnou plnou moc.

Pokud se jedná o mez. smlouvy velkého významu, nichž se účastní velký počet států, jsou uzavírány na půdě velké mez. organizace nebo konference. Pak je zapotřebí, aby se o znění takové smlouvy hlasovalo; aby smlouva tzv. „prošla“, je zapotřebí 2/3 většina přítomných a hlasujících zástupců státu. Ti, kteří se účastní, ale nehlasují, tak se nezapočítávají. Některé konference probíhají roky.

Dalším krokem k přijetí mez. smlouvy po podpisu je její ratifikace. To je krok, který není vždy nutný. Ratifikace je zapotřebí pouze v případě, že samotná mez. smlouva uvádí další náležitost, a to určitý počet podpisů – ratifikačních listin, potřebných k tomu, aby vstoupila v platnost. V tomto případě je možno říct, že konsensus je podmíněn ratifikací a bez ní nemůže smlouva vstoupit v platnost.

Žádné komentáře:

Okomentovat