Základní rozdíl mezi mez. právem a právem vnitrostátním

je ten, že vnitr. právo je vytvořeno konkrétním zákonodárným orgánem určitého státu.

MP není vytvořeno mezinárodním orgánem, který by měl zákonodárnou moc.

Je adresováno státu a vzniká díky státům. Státy jsou normotvůrci, tedy subjekty práva jsou normotvorci – subjekty jsou jak tvůrci tak i adresáty MP.

Další rozdíl spatřujeme zejména ve vymahatelnosti. Vnitrostátní právo je vydáno parlamentem a každý stát má soustavu orgánů, kterými právo vymáhá, vynucuje.

Trichotomie právní normy = každá p.n. vnitrostátního práva obsahuje hypotézu (podmínky, za kterých se uskutečňuje dispozice), dispozici (samotné pravidlo chování) a sankci.

Pro normy mezinár. práva není tato trichotomie samozřejmostí.

Tvůrci i adresáti jsou samotné subjekty, takže mezinár. právu zejména v minulosti chyběly tzv. sekundární normy, nebo normy, které by obsahovaly sankci. V dnešní době se tyto nedostatky odstraňují. MP existuje v kodifikované podobě a počet smluv mezi státy je mnohem větší, než bývalo zvykem pro tradiční mezinár. právo, lepší se tato třetí část norem – tedy sankce. Mnohem častěji obsahují normy postih.

Centralizovaný donucovací systém se snaží i MP vytvářet. Existují mezinárodní org., které mají zvláštní orgány, kde mohou státy požádat o rozsouzení v případě sporu. Existují mezinárodní tribunály (zřizované ad hoc – pro řešení konkrétních případů), ale i stálé – jako např. Mezinárodní soudní dvůr a tyto mají za cíl vynutit dodržování MP.