i tento institut je odlišně zpracován, než byl v tradičním mez. právu.
Počínaje r. 1928 (zákaz používání síly v mez. vztazích) není možné používat sílu, zejména v indiv. vztazích (mezi dvěma státy)
Pokud stát delikvent nesplní svou odpovědnost, vzniká státu poškozenému právo přistoupit k tzv. protiopatřením. Aby se došlo až k této úpravě, musely stát odťapat dlouhou cestu. Stát mohl přistoupit až po nevyslyšené výzvě.
Doktrína byla zavedena do praxe a časem nemohlo přistoupit k protiopatřením dříve, než by státy vedly jednání. Aby mohl poškozený stát přistoupit k protiopatřením, je zapotřebí, aby učinil výzvu vůči státu delikventovi a vyzval ho k tomu, aby upustil od jednání, pokud v něm pokračuje a nebo aby reparovat újmu, kterou způsobil.
Pokud stát neuspěje v pokusu přimět delikventa k tomu, aby jednal o narovnání, nemusí svůj nárok o odčinění újmy předkládat stále znovu. Pokud delikvent k jednání nepřistoupí, může poškozený stát přistoupit k protiopatřením. Jejich smyslem je přinutit delikventa k tomu, aby splnil jak svou primární povinnost, tak aby reparoval škody = splnil sekundární odpovědnostní povinnost. Přímé donucení není alternativou odpovědnostní povinnosti, ale prostředkem působení na stát delikvent k tomu, aby splnil odpovědnostní povinnosti.
Nastupuje až tehdy, kdy není splněna odpovědnostní povinnost (smyslem je upustit od proti.pr. jednání a splnit reparační povinnost)
Pokud delikvent odmítá uznat odpovědnost, musí být prokázána přičitatelnost a poškození. Pokud je spor mezi státy, zda byl či nebyl porušen závazek mez. práva, nemůže poškozený přistoupit k protiopatřením, ale musí nejdříve tento spor vyřešit. Buď dvoustranným jednáním mezi státy, pokud to není možné pak je zapotřebí tuto otázku svěřit třetí straně: mezinárodní instituce, nebo mezinárodní arbitráž (většinou). Tato objektivní třetí strana rozhodne o konkrétním případu
Žádné komentáře:
Okomentovat