Arabové si skutečnosti, že s lidmi, jimž byla Písma seslána už před nimi, mají mnoho společného, byli vědomi.

Arabové si skutečnosti, že s lidmi, jimž byla Písma seslána už před nimi, mají mnoho společného, byli vědomi. Nebyli to podle nich nepřátelé Alláha, pouze bloudící, kteří neprohlédli. Muhammad pravil, že tentýž Bůh seslal Tóru, evangelia i Korán (3/3; 5/44n). Proto je chtěli hlavně přesvědčit, nikoli donutit ke konverzi, jak se to stávalo Arabům, neboť k těm přicházela možnost spásy poprvé. Otázka, zda byly nátlakovým prostředkem zvýšené daně, se nedá zodpovědět jednoznačně. Arabové se chovali podle vzorce chování jiných dobyvatelů. Z půdy, která dobyvateli připadá válečným právem a mění tedy vlastníka, je třeba platit daň podle všech starověkých i středověkých právních systémů. Vlastník se stává nájemcem. A daní z hlavy je v podstatě zaplacena ochrana vítězného státu, nahrazena daň náboženská a almužny, které dávali muslimové. Jinak by se muslimům mohlo zdát, že nemuslimské obyvatelstvo ve srovnání s nimi požívá privilegií a příslušný vůdce by mezi svými podřízenými dlouho klid neudržel. Připomeňme např. to, jak dopadla dcera ostrogótského krále Theodericha Velikého Amalaswintha, když se „svému“ gótskému etniku pokusila vzít poslední výsady, jež mělo oproti Římanům.
Mnoho křesťanů ani židů pod arabskou vládou svou víru nezměnilo. Musely tedy existovat odlišnosti, jež pro ně byly nepřekročitelnou překážkou. Pro křesťany snad tou největší bylo muslimské neuznání Mesiáše za syna Božího, nevíra v jeho spasitelnou oběť na kříži a ve Svatou Trojici. O této Trojici však Korán mylně myslí, že ji pro všechny křesťany tvoří Bůh, Ježíš a Panna Maria (9/30n; 5/17; 5/73; 5/75). Mesiáš (Mahdí), je z pohledu muslimů vyvolený, pomazaný Boží, nikoli někdo, kdo je Bohu roven, protože pak se jedná z pozice islámu o největší hřích, který lze spáchat v oblasti víry – přidružování k Bohu, narušování monoteismu. Hřích Adamy a Evy nebyl muslimy považován za hřích dědičný (což mj. činilo nadbytečnou povinnost křtu).