Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Každý stát, který ve starých dobách vznikl, bral na sebe úkol ochrany řádu, práva.

Každý stát, který ve starých dobách vznikl, bral na sebe úkol ochrany řádu, práva. Podle stavu majetkové a sociální diferenciace své společnosti pak také přebíral větší či menší míru sociální zodpovědnosti za své občany (vzpomeňme např. pozemkové příděly antických států, římskou státní a městskou péči o chudé, nejpřísnější církevní tresty za utiskování a okrádání chudých v raném franském státě, ale např. i egyptské státní sýpky nebo zásady sociální solidarity ve zdravotnictví starobabylónské říše).
Vzhledem ke vzniku muslimské ummy v době, kdy ve většině případů (výjimkou mohla být velká, z obchodu zbohatlá města) byla rodová a kmenová solidarita značně silná, nepřekvapí, že sociální etika, hlásaná a zpočátku také přísně dodržovaná muslimskou společností byla vysoká a že jí bylo věnováno mnoho pozornosti.
V Koránu najdeme velké množství předpisů, které se zabývají péčí o chudé anebo mají za úkol chránit slabé před silnými. Pilíři péče o sociálně slabé jsou zakát a almužna (sadaka). Zakát je odvozen od slovního kořene, znamenajícího čistotu a je tedy chápán jako očištění nabytého majetku pomocí jeho přerozdělování potřebným. Almužna je zcela v souladu s křesťanským chápáním považována za půjčku Bohu (73/20) a za provinění proti víře bylo pokládáno i rozdávat jenom málo (53/33).
Na bohatství by si ovšem člověk měl počkat raději až do ráje, kde již atlasové ani brokátové šaty a šperky, pohovky, podušky anebo drahé koberce (např. 76/21; 88/13-16) nebudou výrazem modloslužebnictví a nepochopení náboženských principů. Do ráje, v jehož vysněné podobě se jasně obráží přírodní prostředí, v němž Korán vznikl. Tvoří jej dvě temně zelené zahrady, z nichž obou tryskají dva prameny, jsou tu řeky s vodou, jež nezahnívá. Zraje tam ovoce všeho druhu, datle a granátová jablka (55/64-68; 47/15). Tato poměrně prostá představa o nejkrásnějším prostředí je až dojemnou výpovědí o nepřízni přírody, kterou se krajina prvních arabských muslimů vyznačovala.
Výrazem lásky k Bohu je podle Koránu krmení chudáků, sirotků, ale i sycení zajatců anebo výkup otroků, kteří do ummy sice nepatří, představují však slabé, odkázané na cizí milosrdenství (76/8n; 2/177; 107/1-3, 7; 90, 13-18; ). Prorok připomíná, že nic z dobrých skutků se neztratí, a koná-li člověk dobro, pomáhá tak především sobě (17/7 a 46). Muslim byl povinen dávat svým příbuzným, chudým i těm, kteří byli na cestě Boží – např. bojovníkům a poutníkům (30/38), neutiskovat sirotky a žebráky (93, 9-11). Jeho povinností bylo nebrat úroky z půjček, neboť to nepřinese žádný úrok u Boha, zatímco almužna přinese zisk (ibid.). Těm, kteří křivdili, byl souzen věčný trest (52/47).
Lidem se podle Koránu dostává pozemských statků, aby tím byli uváděni v pokušení (20/131) a u Posledního soudu čeká trest na ty, kteří žili v přepychu a chlubili se svou urozeností. Věřící by se však neměl dopouštět ani jiných projevů pýchy a jak by se dnes řeklo, úmyslně se „zviditelňovat“: „Buď umírněný v chůzi své a ztišuj hlas svůj, vždyť nejodpornější z hlasů všech je věru hlas oslů.“ (31/19).
Láska k majetku, v níž jsou lidé zpravidla horliví, je stavěna do příkrého protikladu k lásce a vděčnosti vůči Bohu (23/64 a 101; 100/6nn) a přísně odsuzována: „Však pozor! Vždyť vy sirotky nectíte ani k nakrmení nuzných se navzájem nevybízíte, však dědictví slabých nenasytně pohlcujete a jen bohatství v lásce vášnivé máte.“(89/17-20). Toto odsouzení zaznívá i v souvislosti s jedním z koránských, biblí nepochybně inspirovaných „běda“: „Běda každému pomlouvači, jenž na cti utrhá, který bohatství hromadí a stále je počítá a že jmění jeho jej učiní nesmrtelným se domnívá“. (104/1-3). Lakomci budou prý mít v době zmrtvýchvstání okolo šíje to, s čím lakotili (3/180).

Žádné komentáře:

Okomentovat