Zesvětštění víry, které nedlouho po Muhammadově smrti čekalo i muslimskou ummu, nebylo však důvodem k tomu, aby Muhammad popíral místo evangelií v Božím zjevení. „Nechť vlastníci evangelia soudí podle toho, co Bůh v něm seslal.“(5/47) Byla to rada právního charakteru, ovšem vzhledem k muslimskému i obecněji starověkému náhledu na spravedlnost se vztahovala i ke spáse. Muslimům se sice přikazovalo nevolit si přátele mezi křesťany ani mezi židy (5/51 a 56), zlehčovat autoritu předchozích zjevených Písem však Muhammad nechtěl, spíše zdůrazňoval, že židé ani křesťané se jimi neřídí. Pokud ano, nemusejí mít , stejně tak jako sabejci, podle něho žádný strach z Posledního soudu (5/66 a 69; o zaratchuštrovcích se tady ještě nemluví, protože Persie nebyla dosud součástí ummy).
Některé verše Koránu, nesouhlasící s jeho celkovou dikcí, vznikaly pod vlivem konkrétní situace. Např. tvrzení, že největšími nepřáteli věřících jsou židé a nejlepšími přáteli křesťané (5/82), vzniklo podle I. Hrbka v důsledku pletich medínských židů s Mekkánci po bitvě u Badru a před obléháním Medíny silami Mekky, ještě však před r. 631, než se muslimové dostali do konfliktu s křesťany, žijícími v městě Nadžránu.
Medínští židé ovšem také využívali podobnosti, a přesto jiného významu některých slov v arabštině a hebrejštině a volali na Proroka výrazy, které by v arabštině znamenaly „pohleď na nás, dej na nás pozor“, v jejich jazyce ale „náš zlý, nešťastný.“ K islámu jich přestoupil jen nepatrný počet – Korán 4/46). Muhammad jim také vyčítal, že prý jsou lichváři a podvodně pohlcují majetek jiných (4/160n).
Žádné komentáře:
Okomentovat