Přesto však věda není zajedno v tom, co bylo nejdůležitějším pramenem muslimské víry. Zda to byly různé heterodoxní křesťanské sekty, vyskytující se na východě římského impéria, v Persii nebo na Arabském poloostrově, či prvotní židokřesťanství (jak míní např. Hans Küng nebo náš Ivan Hrbek), jehož vyhnaní představitelé rovněž mezi Araby žili. Zda nejvíce působil vliv Starého zákona a těch, kteří byli opět přímo mezi Araby či v jejich sousedství jeho vyznavači, jak mnoho se např. na obrazu Ježíše v Koránu podílela apokryfní evangelia. (Jedno z nich, tzv. Barnabášovo, uložené v rakouské Národní knihovně ve Vídni, dokonale pojetí Ježíše v Koránu odpovídá, podle L. Kropáčka bylo však zřejmě sepsáno až pro účely muslimské propagandy v době tažení osmanských Turků). Podle I. Hrbka se značně projevuje také vliv židovského Talmúdu (ale nepřátelství k Ježíšovi, které v něm panuje, se tu prakticky neodrazilo a hlavně není zpochybňováno jeho početí z Ducha), stejně tak jako vlivy gnostické, o nichž se v současnosti rovněž začíná pochybovat. Na původní všelidský pramonoteismus sází např. náš největší, již zemřelý arabista Alois Musil, Angličan T. E. Lawrence nebo M. Cook. Stoupenců této skutečně zajímavé myšlenky přibývá s objevy v poušti Kumrán u Mrtvého moře. Řecky píšící katolický historik 5. stol. Sózomenos ve svých Církevních dějinách tvrdí, že Arabové se od židů dozvěděli, že jsou potomky Izmaelovými a vrátili se k monoteismu, který Izmaelité vyznávali. I on tedy arabské náboženství považoval za původně monoteistické, posléze „zkažené“. Jeho tvrzení je sice možno považovat za stanovisko toho, kdo pevně a doslovně věří bibli. Na druhé straně je však představitelné, že rody nebo kmeny zpočátku uctívali jen jedno božstvo (např. svého totemového předka) a ke vzniku pestrého pantheonu docházelo postupně při stycích a spojování rodů a kmenů. I velké a v podstatě nejednotné, přitom poměrně primitivní etnické společenství, může ale uctívat prakticky jednoho boha či ducha (např. Měsíc u předislámských Arabů, Velký Manitou u Indiánů). Zachované dědictví starých arabských představ reprezentuje např. víra v džinny a šajtány.
Vlivy židovství a křesťanství na islám
Již několikrát jsme narazili na paralely mezi muslimským a křesťanským nebo židovským způsobem myšlení. Arabové, jejichž penetrace, obchodní kontakty i výboje směřovaly do zemí, v nichž bylo mnoho stoupenců těchto náboženství, do zemí, v nichž mnozí z nich žili po mnohá desetiletí nebo dokonce staletí mezi židy a křesťany, nemohli jistě zůstat těmito vyznáními nedotčeni. Židovské, stejně tak jako křesťanské komunity se ostatně nacházely také přímo na Arabském poloostrově, kmeny židovského náboženství sídlily nejen na jihu poloostrova, ale i v Hidžázu, mnoho křesťanů žilo v oblasti Nadždu, stali se jimi Východořímanům přátelští Ghassánovci, jednotlivci křesťanského vyznání, jak víme třeba z životopisů Prorokových, žili i v samotné Mekce, kolébce islámu.
Přesto však věda není zajedno v tom, co bylo nejdůležitějším pramenem muslimské víry. Zda to byly různé heterodoxní křesťanské sekty, vyskytující se na východě římského impéria, v Persii nebo na Arabském poloostrově, či prvotní židokřesťanství (jak míní např. Hans Küng nebo náš Ivan Hrbek), jehož vyhnaní představitelé rovněž mezi Araby žili. Zda nejvíce působil vliv Starého zákona a těch, kteří byli opět přímo mezi Araby či v jejich sousedství jeho vyznavači, jak mnoho se např. na obrazu Ježíše v Koránu podílela apokryfní evangelia. (Jedno z nich, tzv. Barnabášovo, uložené v rakouské Národní knihovně ve Vídni, dokonale pojetí Ježíše v Koránu odpovídá, podle L. Kropáčka bylo však zřejmě sepsáno až pro účely muslimské propagandy v době tažení osmanských Turků). Podle I. Hrbka se značně projevuje také vliv židovského Talmúdu (ale nepřátelství k Ježíšovi, které v něm panuje, se tu prakticky neodrazilo a hlavně není zpochybňováno jeho početí z Ducha), stejně tak jako vlivy gnostické, o nichž se v současnosti rovněž začíná pochybovat. Na původní všelidský pramonoteismus sází např. náš největší, již zemřelý arabista Alois Musil, Angličan T. E. Lawrence nebo M. Cook. Stoupenců této skutečně zajímavé myšlenky přibývá s objevy v poušti Kumrán u Mrtvého moře. Řecky píšící katolický historik 5. stol. Sózomenos ve svých Církevních dějinách tvrdí, že Arabové se od židů dozvěděli, že jsou potomky Izmaelovými a vrátili se k monoteismu, který Izmaelité vyznávali. I on tedy arabské náboženství považoval za původně monoteistické, posléze „zkažené“. Jeho tvrzení je sice možno považovat za stanovisko toho, kdo pevně a doslovně věří bibli. Na druhé straně je však představitelné, že rody nebo kmeny zpočátku uctívali jen jedno božstvo (např. svého totemového předka) a ke vzniku pestrého pantheonu docházelo postupně při stycích a spojování rodů a kmenů. I velké a v podstatě nejednotné, přitom poměrně primitivní etnické společenství, může ale uctívat prakticky jednoho boha či ducha (např. Měsíc u předislámských Arabů, Velký Manitou u Indiánů). Zachované dědictví starých arabských představ reprezentuje např. víra v džinny a šajtány.
Přesto však věda není zajedno v tom, co bylo nejdůležitějším pramenem muslimské víry. Zda to byly různé heterodoxní křesťanské sekty, vyskytující se na východě římského impéria, v Persii nebo na Arabském poloostrově, či prvotní židokřesťanství (jak míní např. Hans Küng nebo náš Ivan Hrbek), jehož vyhnaní představitelé rovněž mezi Araby žili. Zda nejvíce působil vliv Starého zákona a těch, kteří byli opět přímo mezi Araby či v jejich sousedství jeho vyznavači, jak mnoho se např. na obrazu Ježíše v Koránu podílela apokryfní evangelia. (Jedno z nich, tzv. Barnabášovo, uložené v rakouské Národní knihovně ve Vídni, dokonale pojetí Ježíše v Koránu odpovídá, podle L. Kropáčka bylo však zřejmě sepsáno až pro účely muslimské propagandy v době tažení osmanských Turků). Podle I. Hrbka se značně projevuje také vliv židovského Talmúdu (ale nepřátelství k Ježíšovi, které v něm panuje, se tu prakticky neodrazilo a hlavně není zpochybňováno jeho početí z Ducha), stejně tak jako vlivy gnostické, o nichž se v současnosti rovněž začíná pochybovat. Na původní všelidský pramonoteismus sází např. náš největší, již zemřelý arabista Alois Musil, Angličan T. E. Lawrence nebo M. Cook. Stoupenců této skutečně zajímavé myšlenky přibývá s objevy v poušti Kumrán u Mrtvého moře. Řecky píšící katolický historik 5. stol. Sózomenos ve svých Církevních dějinách tvrdí, že Arabové se od židů dozvěděli, že jsou potomky Izmaelovými a vrátili se k monoteismu, který Izmaelité vyznávali. I on tedy arabské náboženství považoval za původně monoteistické, posléze „zkažené“. Jeho tvrzení je sice možno považovat za stanovisko toho, kdo pevně a doslovně věří bibli. Na druhé straně je však představitelné, že rody nebo kmeny zpočátku uctívali jen jedno božstvo (např. svého totemového předka) a ke vzniku pestrého pantheonu docházelo postupně při stycích a spojování rodů a kmenů. I velké a v podstatě nejednotné, přitom poměrně primitivní etnické společenství, může ale uctívat prakticky jednoho boha či ducha (např. Měsíc u předislámských Arabů, Velký Manitou u Indiánů). Zachované dědictví starých arabských představ reprezentuje např. víra v džinny a šajtány.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat