Súfismus přinesl jedny z nejkrásnějších plodů etického myšlení a hodnot ve světe vůbec. Jedna z jeho představitelek, mystička Rabí,a al-Adawíja z irácké Basry (713-803) vytvořila učení, že jádrem vesmíru je láska. Nezrcadlit ji a neobracet se s ní ke svému okolí znamená zříci se nejvyšší lidské výsady. Údajně prý také kdysi vzala do jedné ruky pochodeň a do druhé vědro s vodou a volala, že chce uhasit plameny pekla s spálit rozkoše ráje, aby lidé jednali dobře jen z čisté lásky k Bohu. Prohlašovala rovněž, že nebeská láska a pozemská hojnost se v jednom srdci nesnášejí. Tato muslimka si získala mnoho stoupenců a úcty.
K největšími rozkvětu islámské mystiky došlo ve 12.-15. stol., která již nepatří k časovému okruhu této práce. Nicméně vzhledem k různým názorům na to, zda si islám váží či neváží člověka, které existují přesto, že již v Koránu byl nikoli pouze král nebo kněz, ale každý člověk prohlášen za Božího chalífu, zástupce na zemi, ocitujme zde ještě dvě ukázky.
Pověst největšího súfijského učitele si získal al-Arábí, pocházející z Andalusie, který zemřel r. 1240 v Damašku. Následující citovaný názor na člověka pochází z jeho knihy „Mekkánské iluminace“ (překlad Karel Petráček): „Člověk v sobě spojuje formu Boží a formu všehomíra. Jen on projevuje Boží podstatu společně s Jeho všemi jmény a atributy. Je zrcadlem, v němž se Bůh zjevuje Sám Sobě, a proto je konečnou příčinou stvoření. Sami jsme atributy, jimiž popisujeme Boha, naše existence je pouhým zpředmětněním jeho bytí. Je-li Bůh pro nás nezbytný, abychom mohli být, my jsme nezbytní Jemu, aby se sám sobě mohl projevit.“ (Tzv. překrásná Boží jména najdeme v Koránu anebo také v I. dílu Knihy tisíce a jedné noci od F. Tauera na str. 280 n, kde je jich vypočteno sto), atributy mohou být milosrdenství, láska, schopnost odpouštět, apod.)
Al-Arábí byl filozofujícím mystikem, ale neméně působivé je i vyjádření jiného z mystiků, Sakábí Asterabádího (překlad K. Petráček): „Mé malé srdce je dnes tak naplněno Tebou (tj. Bohem), že v něm nezbývá místa pro mě samotného, ani místečka pro starost o zítřek.“
Nábožensky zanícení muslimové se sdružovali v klášterech, zvaných taríky (vlastně „cesty“, což byly mystické nauky jednotlivých řádů), které se však v lecčems nepodobají klášterům křesťanským. Většina členů komunit zde žila v odloučení jen po 40 dní v roce a týdně sem docházeli na duchovní cvičení, jinak se ženili a žili se svými rodinami. Existovalo i spojení kláštera a obranné stavby (ribát). Mništví, jak je znali křesťané, Muhammad zakazoval.
Podle ibn-Chaldúna měli ranní muslimové odpor k lesku tohoto světa, ale už v 8. století se světské touhy v prostředí islámu rozšířily. Kdo toužil po službě Bohu, stával se podle tohoto historika právě súfím. který se snaží odstranit závoje smyslového vnímání a hledět přímo na svět Boží.
K projevům islámské etiky je nutno přičíst také to, že podle A. B. Procházky se v mešitách pamatovalo na místa pro tělesně postižené. Chalífové i místodržící, jako byl např. v Sýrii za Abdalmalika al-Valíd, stavěli špitály, útulky pro slepce a invalidy, organizovali péči o malomocné. Nejstarší muslimská nemocnice byla založena v Damašku r. 706 nebo 707, a to podle perských vzorů. Podobné nemocnice vznikaly pak i v dalších městech. Zřizovány byly např. při mešitách, kde byly budovány i chány čili karavanseráje pro cestující.
Žádné komentáře:
Okomentovat