Vliv Starého zákona na Korán a islám je velmi podstatný.

Vliv Starého zákona na Korán a islám je velmi podstatný. Objevuje se tu řada starozákonních postav a příběhů. Významnou roli v Koránu má samozřejmě postava Abrahámova a Izmaelova (podle muslimských představ dostal Abrahám příkaz obětovat právě tohoto syna), Izákova, Jákobova, ale i Adam, první z náměstků Boha na Zemi, a jeho manželka Eva, často Noe a příběh potopy, příběh Josefa a jeho bratří, velmi oblíbený, protože v něm vystupují také Arabové (Izmaelité), objevuje se tu blíže neidentifikovatelný Nimród (snad jeden z asyrských králů, v bibli líčený jako mocný lovec), samozřejmě Mojžíš, ale i jeho bratr Imrám, dále Áron, Ezra, proroci Jonáš, Eliáš, Eliša, Henoch, Jetro, Bileám, spravedlivý Lot a osud Sodomy a Gomory, apokalyptické národy Gog a Magog. Hovoří se tu o tom, jak se trůn (ale nikoli Duch) Boží vznášel nad vodami, o stvoření světa v šesti dnech, o tom, že Bohu náleží království nebes i Země, o stvoření člověka z hlíny (vliv Starého Orientu mimo hebrejský okruh je ovšem patrný v dodatku „a z kapky semene vystříknuté“ – např. 53/46). Vzpomínáni jsou židovští vládcové Saul, David, Šalomoun, ale i nepřátelé lidu staré smlouvy, nejvíce faraón nebo také Haman. Z andělů vystupují Gabriel a Michael.
Abrahám nebyl podle Koránu žid ani křesťan, ale hanífa, odevzdaný do vůle jediného Boha (Korán 3/67). Po Adamovi byl první, s kterým Bůh uzavřel smlouvu, již pak obnovil s Mojžíšem. Prvním chrámem, založeným pro lidstvo již Adamem a Abrahámem obnoveným, měl být právě chrám v Mekce (3/96). Podstatnými látkami ze Starého zákona jsou pro muslimy ty, které zdůrazňují, že Bůh ke svému lidu opětovně promlouvá, ale také jej za neposlušnost trestá. Ze židovského náboženství převzali Arabové rovněž zvyk obřízky a patrně i vzývání sakkiny – Boží přítomnosti ve světě.
Novým zákonem byla inspirována též řada koránských veršů a v důsledku působené Starého i Nového zákona na islám Jeruzalém zůstával pro muslimy trvale posvátným městem hned po Mekce a Medíně. Původně byl i modlitební směr stanoven k Jeruzalému, když se však Muhammad nesetkal s očekávanou ochotou „Lidí knihy“ konvertovat, nařídil stavět se při modlitbě směrem k Mekce.