Ve společnosti má tedy podle dosud uvedeného panovat soucit, skromnost, štědrost a spravedlnost.

Ve společnosti má tedy podle dosud uvedeného panovat soucit, skromnost, štědrost a spravedlnost. Zatímco Korán tyto vlastnosti ve shodě s křesťanstvím spojuje s individuálním rozhodnutím člověka pro ráj nebo peklo, v době územního rozvoje chalífátu, kdy se arabské myšlení opět silněji spojilo s myšlením starších civilizací Předního Východu, není spravedlnost brána jen jako podmínka spasení či zatracení jedince, ale též jako podmínka uchování života společnosti vůbec. Závisí na ní přírodní řád (zemědělství). Podobnou myšlenku bychom našli i ve Starém zákoně. Kainovi, jenž zabil svého bratra Abela a tím porušil Boží i lidský řád, odmítne země vydat polní úrodu, ačkoliv je to její vesmírným řádem stanovený úkol. Hadíth ze sbírky Tirmídhího o obětním zvířeti, citovaný výše, se také snaží zbavit věřící obavy z krve, která dopadne na zem (vzpomeňme si na starozákonní obraz, kde země vpije Ábelovu krev a tím se začíná naplňovat akt pomsty za porušení řádu).
Analogicky uvažoval (a tedy byl zřejmě též ovlivněn) i ibn-Chaldún, třebaže žil v podstatě na západě muslimského světa (asi 25 let prožil ovšem v Egyptě, zemi s velmi podobnou staroorientální tradicí, jakou měla Mezopotámie). Podle něho nespravedlnost vede k zániku civilizace a spravedlnost je soulad, jehož pomocí svět trvá. Podle Koránu je náměstkem Boha na Zemi člověk. Chaldún říká, že Božím zástupcem na zemi je lidstvo. Nejenom král, ale každý člověk a lidstvo jako celek je tedy za Boží řád zodpovědné. Islám a jeho učenci přivedli tak doktrínu o světovém řádu, která ve starověku existovala od pradávna, k vyššímu stupni dokonalosti. V pojetí starších orientálních civilizací byl spojnicí mezi bohy a lidstvem král nebo velekněz. Islámská etika nestaví mezi Boha a lidstvo jako celek nic, naopak, úzce je navzájem spojuje zodpovědností za existenci civilizace a světa.
Podobně jako starší, tentokrát zejména antické civilizace, považovala i muslimská obec za velmi důležitou zásadu dodržování míry, střední cesty mezi krajnostmi. Ovlivnění muslimské etiky antickou je ostatně doloženo význačnými prameny. V 10. stol. byl mezi arabskými vzdělanci např. velmi oblíben Galénův spis „Peri ethón (O mravech)“, který je dochován pouze v arabském překladu. Velký arabský filozof al-Fárábí rozebíral Aristotelovu Etiku Níkomachovu a ve své klasifikaci věd zařadil etiku spolu se státovědou a ekonomikou mezi obory praktické filozofie. O smíření islámské etiky a náboženství s řeckou filozofií a etikou se v 11. stol. pokusil al-Miskawajh, který byl knihovníkem v Bagdádu. Mezi jeho zásadami se vyskytuje i požadavek konat dobro jen pro dobro samo.
Řadu děl etického zaměření zanechal al-Muhásibí z Bagdádu (+ 857), muž, který silně ovlivnil tvorbu rovněž eticky velmi zaměřeného autora, jehož mravouka vychází z Koránu, sunny a mystického zanícení, jednoho z největších spisovatelů arabské náboženské prózy al-Ghazzálího (11. stol.)