Muslimské náboženství je na rozdíl od polyteistických kultů značně neobřadní

Muslimské náboženství je na rozdíl od polyteistických kultů značně neobřadní (nepotřebuje také v podstatě tradiční duchovenstvo). O jeho neobřadnosti vypovídá velmi hezky verš Koránu, v němž se píše, že „Bůh je člověku blíže, než jeho tepna krční“ (50/16) anebo hadíth ze sbírky Buchárího, který praví: „Od toho, kdo se neodříká lži a podvodného jednání, nemá Bůh zapotřebí půstu od jídla a pití,“ stejně tak jako: „Smířit dva soky je cennější, než všechny modlitby a posty.“ Ačkoliv zemřelý má nejdříve pronést šahádu a bude dotázán na to, jak se modlil, přece jen bude v den Posledního soudu podle hadíthu, uchovaného at-Tirmídhím, zkoumáno to, jak strávil svůj život, jaké měl znalosti a jak jich použil, jak získal své bohatství a jak s ním naložil i na to, čím unavil své tělo. Islám směřoval velmi jednoznačně k ortopraxi, snažil se, aby náboženské zásady vcházely do života a ovlivňovaly jej. Z posledně citovaného výroku vyplývá i úcta, již muslimská společnost prokazovala vědění.

Vliv starověkého Předního Východu se odrážel v etice, související se světovým řádem, daným božstvy či jediným Bohem. V Koránu se v súře 55 (1-12) stvoření řádu popisuje takto: „ Milosrdný! Korán naučil, člověka stvořil, vysvětlení jej naučil. Slunce i Měsíc své počty obsahují a traviny a stromy se před ním sklánějí. Nebe tu vyzvedl a váhy stanovil – na váze nepodvádějte.... A zemi, tu pro lidstvo rozprostřel, na ní ovoce a palmy s obaly plodů zrají, i obilí na stéblech a rostliny, jež vůni libou mají.“ (...) Jakési opačné pořadí (ve většině mýtů o stvoření světa je nejprve odděleno nebe od země, planetám jsou vytčeny dráhy, zemi určena plodnost a teprve později dochází ke stvoření člověka) ukazuje na úctu, která byla v islámu prokazována nejenom Koránu, ale i lidské bytosti (na počátku se uvádějí nikoli nejstarší, ale nejdůležitější činy Boha).

Podle Mas,údího zemědělství nemůže vzkvétat bez spravedlnosti. Ta se podobá váze, kterou Bůh postavil mezi svá stvoření a jejíž strážcem je král. Obraz spravedlnosti v podobě váhy může mít svůj vzor v představách Starého Egypta (egyptský Poslední soud), ve Starém zákoně (mene, mene, tekel ufarsin), ale koresponduje rovněž s častými přirovnáními Koránu, pocházejícími z obchodnického prostředí Mekky a Medíny. Vzhledem k významu obchodu v muslimském světě patřila k důležitým etickým snahám snaha o vytvořené jednotek hmotnosti a měr, založených na objektivních a souměřitelných hodnotách, jako bylo např. obilné zrno, horčičné semeno anebo různé části lidského těla (zejména loket).