Plnění povinností vůči bližním se mělo odrazit i na duševní pohodě člověka:

Plnění povinností vůči bližním se mělo odrazit i na duševní pohodě člověka: „Člověk byl věru stvořen vrtkavý: Když dotkne se ho neštěstí, je ustrašený, když dotkne se jej dobré, je odmítavý. Ne tak ti, kdo se modlí, kdo v modlitbách jsou vytrvalí, kdo stanovili podíl z jmění svého pro žebráka i nešťastného nemajetného“. (70/19-23). Za vnitřní princip, řídící člověka, byla považována tzv. fitra, lidem vrozená a ukazující cestu k Bohu nebo dokonce umožňující přímé vedení člověka Bohem. Islámem nenávidění manichejci by v tomto případě možná mluvili o božském světle, uzavřeném v každém hmotném těle, křesťané o svědomí.
Jednou z nejcennějších etických hodnot Koránu a později i převládající praxe islámské říše byla tolerance. Korán říká: Každý má svůj směr, k němuž se obrací. Snažme se vzájemně překonávat v dobrých skutcích.“ Donucování k určitému náboženství se tu (nikoli ovšem v případě „pohanů“) považuje za nepřípustné (2/256). Podle mého mínění najdeme známku snahy o „globálnost“ a zároveň smířlivost islámu, který si uvědomuje, že čerpá z mnoha pramenů, také v proslulém „Verši světla:“ Světlo Boží je totiž zapalováno „ze stromu požehnaného, stromu olivového, jenž není ani východní, ani západní...“
 Směsice kultur, které se v chalífátu setkaly, vytvořila díky této toleranci díla neobyčejné hodnoty, ať už ve vědecké anebo krásné literatuře, v oblasti myšlení, architektury, či techniky. Chalífát zahrnul civilizace, mající za sebou tisíciletou cestu poznávání a omylů, jako byla např. civilizace perská, navazující na mnohem starší tradice, jdoucí až k Sumeru, ba dokonce za jeho historii (mezopotámská mytologie zachovala povědomí o prekeramickém neolitu, předcházejícím 7. tisíciletí př. n. l.). Příslušníci takovýchto kultur si byli vědomi slabin lidského poznání, přesvědčeného leckdy o absolutní pravdivosti věcí, kterých se dotklo pouze povrchně. Velmi pregnantně vyjadřuje tuto zkušenost báseň perského příslušníka chalífátu ar-Rúmího. Je natolik zajímavá, že zde její část v překladu J. Bejčka ocitujeme, třebaže básník žil až ve 13. století: „Slon stál v místnosti, jež temná byla celá,/ skupina Indů jej tam předváděla./ Přišlo mnoho lidí, poznat si ho přáli,/ a tak do té tmy tu mnozí vstupovali./ Že nebylo možné očima ho zřít,/ chtěli si ho potmě hmatem prověřit./ Jeden sloní chobot nahmatal a v kvapu/ prohlásil: Slon je jak roura od okapu./ Ruka druhého na ucho narazila. /(Slon je jako vějíř, jeho slova byla. Další dohmatal se nohy, sáhl hloub,/ pak řekl, že slon je určitě jak sloup. Jiný přejel dlaní po slonově hřbetu/ a tvrdil: Ten slon je jak ta lavice tu./A tak každý slona jenom za to měl,/ jak ho nahmatal a co mu připomněl.“... Podle básníka je důležité mít v rukou jasnou svíci pravého poznání, v něž tedy také věří. Zároveň jsou však jeho verše vyslovením zkušeností příslušníka prastaré kultury o tom, jak obtížné je najít pravdu a jak směšná může být někdy nesnášenlivost k cizím názorům.