Za šich se ovšem nepokládalo jen uctívání starých božstev a jakékoli přidružování k Alláhovi, ale i touha po bohatství, rozkoších, moci a slávě.
Víra v anděly, ba ani v džinny, se za přidružování nepokládala. Důležité bylo, že podobně jako v případě planet byli prohlášeni za Bohem stvořené (džinnové z ohně) a jemu podřízené. Ostatně věřilo se, že někteří z těchto duchů se stali muslimy. Středověký islám dokonce vypracoval i studie o právním statutu džinnů vůči lidem (v právu majetkovém a manželském). Lidová víra, jak ji i my známe např. z Knih tisíce a jedené noci, jim připisovala takřka neomezenou zázračnou moc.
V měsíci muharramu, kterým začínal nový rok a v ramadánu, v němž byl zjeven Korán, měl panovat mír. Posledním měsícem roku byl měsíc poutí do Mekky, v němž bylo zakázáno prolévat krev, a to dokonce i krev zvířat (samozřejmě kromě obětních), všem, kteří byli v poutním zasvěcení (ihrám). V té době nesměli dokonce ani trhat rostliny, v Mekce samotné bylo zakázáno porážet stromy. Posvátnost stromů nebyla ostatně v islámu zřejmě také tak docela zapomenuta. Mezi Buchárího hadíthy se objevuje jeden, který říká, že Prorok nejprve kázával opřený o kmen palmy. Když začal používat kazatelny (minbar), strom sténal. Prorok tehdy přistoupil k palmě a pohladil ji.
Stará svatyně v Mekce byla ponechána a využita pro účely nového náboženství – samozřejmě že zbavena někdejších idolů. Obřady, které se v ní konaly, dostaly islámské vysvětlení a obsah. Např. sedminásobný běh mezi dvěma pahorky v Mekce je vykládán jako památka na to, jak zde Abrahám bezradně hledal vodu pro svého syna Ismaila (poté vytryskl pramen Zamzam), v údolí Miná zahnal údajně Abraham kamenováním ďábla, na pahorku Arafát měl archanděl Gabriel Adama učit uctívat Boha. Uchován zůstal i zvyk přistupovat ke Kácbě v nesešitých šatech. Chtěl zřejmě ukázat a také ukazuje starobylost svatyně. (Můžeme si zde připomenout Tacitovo vyprávění o svatyni Germánů na území kmene Nahanarvalů, kde sloužil kněz v ženském oděvu. Mám to za svědectví, že kult v této svatyni vznikl dříve, než převládl patriarchální ráz germánské společnosti.) Nesešité šaty mohou zase upomínat na dobu, kdy se Arabové odívali jen přehozenými a kolem těla omotanými kusy kůže či látky. Stejně tak jako v posvátných okrscích jiných, i „pohanských“ svatyň zde panoval neporušitelný mír.
Otázky míru a války jsou v arabské etice velmi složité a budeme se jim věnovat v malé samostatné podkapitole. Vztah k nim není v Koránu, sunně ani dalších pramenech tak vyhraněný, jako např. k požadavkům soucitu a štědrosti k bližnímu. Je to celkem pochopitelné, neboť měla být vybudována nová obec, plně nahrazující funkce rodů, které se staraly o všechny své příslušníky nejenom po stránce právní ochrany, ale výrazně i po stránce sociální. Tato obec byla však zpočátku obklopena silnými nepřáteli se zřetelnou převahou.
Žádné komentáře:
Okomentovat