Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Některé zajímavé, údajně Prorokovy výroky ohledně chování a postojů věřícího a péče o bližní cituje Mas,údí:

Některé zajímavé, údajně Prorokovy výroky ohledně chování a postojů věřícího a péče o bližní cituje Mas,údí: „Skutečné bohatství je bohatství duše.“ „Je nějaká nemoc horší než lakota?“ „Skromnost je nejlepší na světě.“ „Dej pracujícímu jeho mzdu dříve než oschne jeho pot“. „Dobré slovo je také almužna“. „Nejhorší slepota je slepota srdce“. Tyto výroky patří k proslulým hadíthům.
Pojem srdce, který vedle pojmu fitra zastupuje výraz svědomí, jehož pokoj je podmínkou pro zdraví člověka, se v nich vyskytuje častěji: „Každý král má svou oboru a Boží oborou jsou věci zakázané. Avšak v lidském těle je tělísko, které, je-li zdravé, dává zdraví celému tělu. A kazí-li se, kazí celé tělo. Je to srdce.“ Poněvadž je tu srdce uváděno v souvislosti s „Boží oborou“, je pochopitelné, že nejde o radu kardiologickou, ale etickou, podobně jako u jiného hadíthu: „Zbožnost je to, co přináší pokoj duši i srdci“. (Pocházejí ze sbírek Buchárího, Muslima, Nawawího a ibn-Hanbala). Důraz na individuální svědomí jasně ukazuje, že přežívání kmenů ve struktuře muslimského státu neznamenalo také stejně dlouhé přežívání typické kmenové morálky, která je kolektivní, pojem individuálního svědomí nepotřebuje a morální kategorie pro ni neplatí globálně, ale pouze v hranicích kmene nebo kmenového svazu. Islámská umma měla být obcí solidarity muslimů, ale usilovala i o prosazení obecných morálních hledisek (péče o zajatce, cizince, propouštění otroků).
Etika společnosti byla ve středu zájmu hadíthů, které se mnohdy velmi podobají výrokům evangelií, od kterých ostatně mohou být odvozeny. Ve sbírce Buchárího se např. nachází tento hadíth: „Nikdo z nás nebude skutečně věřícím, nebude-li svému bratru přát to, co přeje sám sobě.“ Je to vlastně jen obrácený evangelijní výrok: Co nechceš, aby jiní tobě činili, nečiň ty jim. Ze stejné sbírky pochází i výrok: „Kdo vynakládá úsilí kvůli vdově nebo potřebnému, je jako ten, kdo bojuje na stezce Boží. Dále (Prorok) řekl: Je jako ten, kdo neúnavně vstává (k modlitbě) a jako ten, kdo se bez přestání postí.“ Abú Hurajra měl být tradentem obecně přijímaného hadíthu: „Každé ráno za úsvitu sestupují dva andělé. Jeden z nich řekne: Ó Bože! Dej více tomu, kdo dává almužnu. Zatímco druhý řekne: Ó Bože! Znič bohatství toho, kdo nedává.“ Mezi třemi, jimž bude Bůh protivníkem v Den zmrtvýchvstání, je i ten, kdo zaměstnal námezdního dělníka a po vykonání práce mu nedal jeho mzdu (sbírka al-Buchárího). Podle jiného Muhammadova výroku, zachovaného at-Tirmídhím, dělají Bohu největší radost „ti věřící, kteří neoplývají světskými statky, ale zato se hojně modlí, oddaně slouží svému Pánu, pokorně ho poslouchají, jsou tak nenápadní mezi lidmi, že si na ně ostatní neukazují prstem a pro svou obživu mají jen to nejnutnější a trpělivě to snáší.“
Podle hadíthů bylo třeba laskavosti a milosrdenství nejenom k příbuzným, ale i k sousedům, k mladým a stejně tak ke starým příslušníkům ummy. Vůči komukoli bylo přísně zakázáno křivě přísahat, i kdyby šlo o předmět zcela nepatrné hodnoty. Toho, kdo přijímá lichvářský úrok, prý Prorok dokonce proklel (podle sbírky Muslimovy). Naopak získával podle něho Boží milost ten, kdo počkal dlužníkovi se splacením dluhu (at-Tirmídhí). Laskavý měl být člověk i při aktech koupě a prodeje.

Žádné komentáře:

Okomentovat