Do Koránu byly přejaty dokonce i některé pozdější křesťanské legendy, jako např. ta o sedmi mladících z Efesu, (v Koránu „lidé jeskyně“),

Do Koránu byly přejaty dokonce i některé pozdější křesťanské legendy, jako např. ta o sedmi mladících z Efesu, (v Koránu „lidé jeskyně“), kteří se za Diocletianova pronásledování křesťanů ukryli v jeskyni a probudili se až za vlády císaře Theodosia Velikého, podporovatele křesťanství. Tato legenda je zaznamenána až z 5. stol. (a příznačné je, že v Sýrii).
Další paralely k evangeliím poskytují hadíthy. Ve sbírce Buchárího a Muslima např. čteme: „Ó Abú Bakře! Co si myslíš o dvou, se kterými je Bůh třetím?“ Připomíná dva shromážděné v Ježíšově jménu, s nimiž je Kristus jako třetí. Abú Hurajra zachoval prý výrok, v kterém se mj. říká: „Cizoložství oka je pohled. Cizoložství jazyka je řeč. Duše si přeje a touží a bedra čin uskuteční či nikoli.“ Podobný názor na touhu po cizí ženě a sám skutek cizoložství má i bible. Stejně tak jako evangelia hadíthy radí navštěvovat nemocné. Objevují se v nich zázraky, které měl vykonat Muhammad a které mají svůj vzor v přeměně vody ve víno při svatbě v městě Káni (zde se zázračně rozmnoží voda na omytí věřících) a v zázraku nakrmení zástupů (zde trochou chleba nasyceno 80 lidí). Vyskytuje se opět i pozměněné podobenství o dělnících najímaných na práci.
Již před Muhammadem přicházeli podle Koránu k arabským kmenům údajně proroci (k Tamúdovcům, Ádovcům (což je mytický kmen), Midjáncům, k nesnadno identifikovatelným „lidem studny“ a „lidu houštin“). Ti je však neposlechli a postihl je trest. O tom, že byla seslána už dvě Písma, prý však Arabové neměli ponětí (6/156). V tomto výroku je možno spatřovat cenné svědectví o tom, že Arabové se o židovství a křesťanství skutečně poučovali spíše pomocí ústního kontaktu, ale Písmo, nepřeložené do jejich jazyka, zůstávalo většině z nich nedostupné (pochopitelně nikoli většině z těch, kteří žili v římských provinciích).
Polyhistor Mas,údí se o Starý i Nový zákon zajímal také. Z jeho díla je možno uvést tvrzení, že Noemova archa přistála v Mosulu (na horním toku Tigridu), nebo že Nimrúd byl vládcem Nabatejců. Překvapivé není uvedení přesného data, kdy se narodil Mesiáš Ježíš (24. prosinec byl jako Den narození Páně slaven už od 4. stol. n. l.), ale přesného dne v týdnu – mělo se to stát ve středu. Lidi, kteří žili mezi vystoupením Ježíšovým a Muhammadovým nazývá Mascúdí lidem přestávky. Přemýšlí totiž v dimenzi celosvětové, zatímco Muhammad, který měl na mysli jen Araby, hovořil o době nevědomosti (džahl). I v tom lze spatřovat důkaz, že kontakt Arabů z Arabského poloostrova s písemnou podobou židovství a křesťanství byl neveliký.
Kromě krátké a jednoduché šahády (vyznání, že Alláh je jediným Bohem a Muhammad jeho prorokem) nebylo v islámu nikdy ustanoveno žádné oficiální krédo, odpovídající nikájsko-konstantinopolskému symbolu křesťanů. Ve všech uznávaných knihách hadíthů se tvrdí, že každý věřící je pastýřem, což koresponduje s tím, že islám vlastně nevytvořil kněžstvo. Každý muslim byl oprávněn komunikovat s Bohem přímo, bez prostředníků. Jeho chování bylo ovšem samozřejmě korigováno Koránem a sunnou. Ortopraxe za těchto okolností pak celkem logicky musela znamenat více než ortodoxie, etika více než obřad.