Zakladatel islámu se narodil a žil ve světě vzájemně znepřátelených arabských kmenů, válčících velmocí a stěhujících se etnik, která válčila proti těmto velmocem anebo na jejich straně. Na praporcích byzantského vojska se nalézal Kristův monogram ve vítězném věnci. Válka byla denní skutečností doby trvajícího stěhování národů, náboženství Starého a Nového zákona, které převzal a chtěl dovršit novým zjevením, k ní mělo dvojaký vztah. Vypořádat se s těmito okolnostmi nebylo lehké, a proto zřejmě také Prorokovo učení nemá k válce a míru jednotný postoj.
V Koránu najdeme výzvu „Bojujte proti nevěřícím“ (8/39) i víru, že vůle Boží dává vítězství, život i smrt bojovníkům, která není u Hunů, Germánů nebo dalších kmenů doby stěhování národů, ba ani u Římanů v pozdní antice nijak vzácná. Bůh Prorokovi podle Koránu uložil, aby věřící povzbuzoval k boji, ba Alláh boj přímo předepsal (8/65; 4/77; v těchto pasážích není přitom v žádném případě míněna válka duchovní, ale skutečná). Ty, kteří padli na stezce Boží, uvede Bůh do rajské zahrady a jejich špatné skutky budou zapomenuty (47/4 a 6; 3/142 a 148; 3/195; 4/74; 9/38). Bůh pomohl muslimům u Badru (v boji proti Mekce) a posílil je třemi tisíci andělů, v jiných bitvách seslal vichřici nebo neviditelná vojska (3/123n; srov. i 33/9 nebo 9/26). Člověk nemá s výsledky válek vlastně nic společného. Bůh buďto přijme pokání nepřátel, nebo je potrestá (3/128). Rozdávat majetek a bojovat je počítáno mezi nejzáslužnější skutky (57/10; 61/10). Odpadlíci od islámu měli být zabiti, kdekoli budou nalezeni a v pronásledování nevěřících se nemělo ustávat (4/89; srov. i 4/91; 4/104). Nevěřícími nebyli ovšem Muhammadem míněni křesťané nebo židé, zaratchištrovci ani tzv. sabejci, ale ti, kteří nebyli ochotni přijmout monoteismus. Pobíjet bylo třeba modloslužebníky ((9/5). Někteří židé v Hidžázu byli sice zabíjeni a konverze k islámu je mohla před záhubou zachránit (bylo by to tedy obrácení pod hrozbou násilí), náboženství nebylo ale příčinou jejich napadení.
Pod vlivem Starého zákona zřejmě vzniká napomenutí, že nevytáhnou-li Arabové do boje, Bůh je vystřídá jiným národem. Ti, kterým se podle Muhammada dostalo posledního zjevení, završující všechna předešlá, se mají cítit jako národ vyvolený. I tím lze vysvětlit mnohé. Bojuje vlastně Bůh, jak bylo v Koránu několikráte řečeno, vyvolený národ je pouze jeho nástrojem, zabití nepřátelé nepadají na vrub svědomí arabského bojovníka. (Proto též po válce není potřeba provádět rituální očistu vojska, jako to dělali např. Římané). Bojový a vítězný pokřik muslimských válečníků zněl: Alláhu akbar („Bůh je převeliký“).
Muhammad ovšem také říká, že jsou-li nepřátelé ochotni k míru, mají k němu být ochotni i muslimové (8/61). Ještě zajímavější je pak výrok, že pokud se muslimů jejich nepřátelé straní a nebojují s nimi, Bůh nedává věřícím žádné oprávnění k boji (4/89). Spravedlivou válku s nárokem na pomoc Boží vede ten, jemuž bylo ukřivděno (22/39; 2/120).
Žádné komentáře:
Okomentovat