Rychlé konverze arabských kmenů v době Muhammadově

Rychlé konverze arabských kmenů v době Muhammadově a jistě i později znamenaly v podstatě podobný problém, jako konverze „barbarů“ ke křesťanství, popsané v knize „Stěhování národů“. Akt přistoupení k islámu nemusel ještě znamenat okamžité pochopení jeho odlišnosti od starých polyteistických náboženství. Korán (49/14) např. o kočovných Arabech praví: „Když říkají...uvěřili jsme, raději řekněte: Přestoupili jste na islám“. Nebo (9/97): „Kočovní Arabové jsou nejhorší v nevěře a v pokrytectví a nejvíce nakloněni přehlížet omezení...“ Někteří mezi nimi dokonce pokládali náboženské příspěvky za pokutu a čekali, kdy se od nich budou moci osvobodit. I mezi těmito Araby však byli skuteční věřící (9/98n). Některé požadavky víry dokonce samy o sobě byly pokračováním polyteistických zvyklostí. Pouť do Mekky měla podle hadíthů magický účinek odpuštění všech hříchů. Srovnejme. např. výrok, jehož tradentem měl být Abú Hurajra: „Kdokoli vykoná pouť, aniž by mluvil neslušně nebo nějak pochybil, vrací se z pouti takový, jaký byl v den, kdy ho jeho matka porodila“. Důležitou součástí kultu zůstávaly zvířecí oběti, pokládané za zvláště bohumilé: „Není Bohu milejšího činu, který by člověk učinil v den obětování, než prolití krve obětního zvířete. V den Posledního soudu přijde obětované zvíře se svými rohy, svou kůží a kopyty (svědčit) ve prospěch člověka. Krev je přijata Bohem, ještě než dopadne na zem. Obětujte tedy obětní zvíře s klidným svědomím.“ (Podle at-Tirmídhího). Rituální sedminásobné obcházení svatyně Kácby, líbání nebo dotýkání se Černého kamene (který měl v průměru asi 30 cm), běhání mezi pahorky al-Marva a as-Safá, cesta do údolí Miná, stání na planině Arafát, vzdálené asi 6 hodin cesty od Mekky, běh ke svatyni Muzdalifě, nový běh do údolí Miná, kde se házelo sedmi kameny, přinesenými z Muzdalify, oběti zvířat, to vše např. podle S. Moscatiho nebo našeho badatele F. Tauera má rovněž starší, předislámský původ. Sedmeré opakování některých úkonů má bezpochyby vztah k polyteistickému uctívání sedmi planet, ale hodilo se i islámu, který číslice sedm též hojně využíval (např. znal sedm stupňů nebes o pekla). Pouť do Mekky byl původně podzimní rituál a Kácba byla původně nejen svatyní, ale i observatoří k pozorování pohybů Měsíce a hvězd. Na základě toho, co víme o boji křesťanských církevních koncilů a z různých raně středověkých i středověkých penitenciářů, může s přežitky polyteismu souviset i rada, zachovaná mezi hadíthy at-Tirmídhího: „Když člověk odchází ze svého domu, řekne: Ve jménu Boha, svěřil jsem se do rukou Božích, není moci ani síly než u Boha. V tom okamžiku mu bude řečeno: Jsi pod ochranou a ďábel se mu zdaleka vyhne.“ V křesťanských pramenech se zase místo zkoumání věšteb před cestou doporučuje věřícímu udělat znamení kříže. Tzv. ochranných súr Koránu (súra 113 a 114) se užívalo k zaříkávání a byly psány do talismanů, což také připomíná zvyk evropských středověkých křesťanů vkládat do nich výroky z bible. Chránit se bylo třeba mj. i „před zlem žen, jež do uzlů prskají“ (tj. čarodějnic: 113/4), nevymizela víra v dobro a zlo, které mohou člověku činit džinnové, ghúlové a další druhy duchů.