Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

V každém případě máme však jistotu v tom, že vliv obou tzv. abrahámovských náboženských systémů na islám byl obrovský.

V každém případě máme však jistotu v tom, že vliv obou tzv. abrahámovských náboženských systémů na islám byl obrovský. Arabové již v nejstarších dobách, o nichž máme písemné památky, byli přístupni náboženskému synkretismu. I jejich monoteismus se zdá být plodem prostředí, ve kterém žili. Na křižovatce nejenom obchodních, ale i myšlenkových a ideových tras, přitom však poměrně daleko od působení ortodoxní církve.

Zhruba 30 let před Muhammadovým narozením (r. 543) se byzantský císař Justinianus I. pokusil zorganizovat křesťanskou misii mezi Araby v Sýrii a využil k této službě jako misionářů monofyzitů. Takový pokus jistě nebyl ojedinělý a jak píšeme v kapitole o historii, arabští křesťané se tu mohli nacházet podstatně dřív. Tady i v dalších provinciích římského východu nepochybně užívali bible v řečtině nebo jejích syrských překladů, které začaly (nejprve v oblasti severní Mezopotámie) vznikat už ve 2. stol. n. l. V 5. a 6. stol. zde pak byla překladatelská činnost značně intenzivní.
 Bohužel ale nemáme svědectví o tom, že by před Muhammadovým vystoupením došlo k překladu bible do jazyka Arabů. Taková bible se objevila teprve tehdy, když ji potřebovali jazykově arabizovaní křesťané. Do arabštiny byla bible překládána ze syrštiny i řečtiny, Starý zákon též z hebrejštiny. Na území Španělska se objevily překlady Písma z latiny do arabštiny.
Absence této nesmírně důležité pomůcky v době kolem Muhammadova vystoupení mohla mít zásadní vliv na to, že u Arabů v Hidžázu, závislých pouze na cizojazyčných verzích nebo na cizím vysvětlování bible, došlo k některým zkreslením jejího obsahu. Navíc mezi křesťany na východě kolovaly i různé apokryfy. Tím samozřejmě nechceme říci, že islám by byl pouze nedostatečně pochopenou obdobou Starého a Nového zákona. Ani židovství ani křesťanství nebylo v oné době v jejich výkladech jednotné a není dosud. Korán je Písmo pro Araby a v arabštině, využívá obrazů, které jsou jim blízké, reguluje život, jaký v době jeho vzniku žili, reaguje na arabské poměry, ale nevytváří víru v jiného Boha, než je Bůh Abrahamův, Bůh židovských praotců.
Situace zpočátku nevelké hrstky monoteistických Arabů nebyla jednoduchá. Oporu jim nemohlo poskytnout jejich rodné kmenové prostředí, které věřilo v tradiční arabské bohy, bojkotovalo je i pronásledovalo. S křesťany a židy se rozešli v důležitých věroučných otázkách.
Muhammad se v lecčem podobal Peršanu 3. stol. Mánímu, který se prohlásil za posledního proroka, jenž přichází ještě po Ježíšovi, aby dovršil zjevení a pokusil se spojit velká světová náboženství, židovství, křesťanství a zoroastrismus v jedno. Ježíš, Mání ani Muhammad nebyli osvoboditeli, jaké očekávali židé, mesiáši, kteří by právě jim přinesli bývalou slávu a osvobození od cizích nadvlád. Křesťané věřili a věří, že Kristus spasil lidstvo jednou provždycky a přinesl pravou zvěst, na níž není co měnit, ke které není co přidávat.
(Židé, pozdně antičtí a raně středověcí křesťané, muslimové i „pohané“ však všichni společně věřili tomu, že vítězství ve válce je dílem Božím, případně darem silnějšího z bohů. Válečná tažení muslimů, pramenící, jak již bylo poznamenáno, spíše z jejich momentální společenské a politické situace, než z náboženského fanatismu, mohla tak islámu zajistit úctu a sama o sobě být i misií. Nemáme možnost zjistit, kolik z obyvatel dobytých území přestupovalo k islámu kvůli nižším daním a úřadům. Úřady ostatně často zastávali právě židé anebo křesťané, dík svému vzdělání a administrativní praxi. Je to sice jen hypotéza, ale jestliže populace byla už tehdy zvyklá na to, že vítězství dává Bůh, Bůh pravý nebo silný, bylo by alespoň některé konverze k islámu možno vysvětlovat i tímto popudem. Přesvědčením, že islám přináší pravou víru, protože jinak by jeho vyznavači nemohli tak mnoho vítězit.)

Žádné komentáře:

Okomentovat