Škola

školní třída – typická formální skupina, vedle rodiny nejvýznamnější soc. prostředí, je modelem společenského života, je přechodem z rodiny do soc. prostředí, kde platí určitá pravidla a normy.

škola (stát) – rodina (rodiče) – žák (dítě) představují vrcholy povětšinou pojímaného modelu vzdělávání.
Trojúhelník vztahů a vazeb: rodina-dítě-učitel(škola) -) žák je ovlivňován právě jimi.

škola


rodina žák

Spolupráce rodiny a školy.
Vzájemné vztahy rodiny a školy byly v našem prostředí před rokem 1989 značně rezervované. Tato skutečnost vyplývala z postavení a charakteru školy a rodiny v tzv. socialistické společnosti, která určovala a posilovala nerovný vztah těchto institucí. Cíle výchovných a vzdělávacích aktivit školy a rodiny se často velmi lišily nebo byly protichůdné. Proklamoval se u nás názor o nevhodnosti zasahování rodičů do práce škol. Převládala oficiální doktrína, že škola má vzdělávat a vychovávat v duchu socialismu, zatímco rodinná výchova byla chápána ve většině případů, jako nutné zlo. Tato situace vedla k dvojkolejnosti a schizofrenii ve výchově dítěte, které bylo ovlivňováno dvěma na sobě nezávislými subjekty.

V současnosti jsou rodiče i škola důležitými edukačními aktéry. Vztah učitel-rodič by měl být plně ambivaletní (rozporný, rozpolcený, rozkolísaný), a proto je jejich komunikace a kooperace naprostou a přirozenou nezbytností.
Protichůdný přístup učitele a rodičů k žákovi, s rozdílným cílem a s rozdílnými výchovnými prostředky totiž vede k dezorientaci dítěte. Děti pod tímto dvojím tlakem začnou být nejisté, neschopné a neochotné spolupracovat.
Nyní začíná být v českém prostředí vhodná doba pro nové pojetí společenských rolí a vzájemných vztahů školy a rodiny.
Spolupráce rodiny a školy při výchovně-vzdělávacím procesu dítěte je determinována mnoha aspekty, jak už osobností učitele, přeplněností tříd, věkového složení učitelstva (54% stávajících učitelů vystudovalo v 70. a 80. letech), tak hlavně penězi, které do školství plynou, respektive neplynou.
Otázek se nabízí hodně:
Je škola vůbec ochotna spolupracovat?
Jak stojí o partnerství rodina?
Jsou obě instituce připraveny vstoupit do tohoto vztahu a cítí jeho potřebu?
Jak chápou jeho obsah?
Může rodič měnit formu i obsah výuky?

Pohled učitelů, ředitelů a rodičů na vztah školy a rodiny v několika kategoriích:
1) Rodiče jako problém – nezájem o výchovu dětí, pochybnosti o kvalitě učitelů.
2) Špatní rodiče – selhávají ve výchově dětí, komunikují jen při problémech.
3) »Snaživí« rodiče – přehnaně dítěti pomáhají, píší za něj úkoly, komunikují se školou o každé maličkosti. Jsou vnímáni jako obtížní.
4) Rodiče jako zákazníci – mají právo volby školy, právo na informace, úskalí v přístupu: »nejsem spokojen, jdu o dům dál«. Vytrácí se partnerství.
5) Občané – škola jako veřejná instituce má být maximálně otevřená – možnost zasahovat (záleží na úrovni občanské společnosti).
6) Rodiče jako partneři výchovní i sociální – ideál spolupráce (rodiče jsou experti na své děti a škola to umí využívat).

M.Rabušicová a M.Pol rozdělují rodiče do tří hlavních skupin.
Kritériem je zájem a aktivita rodičů projevovaná vůči škole (třídě):
1. Rodiče, jež jsou v rámci třídy, kam chodí jejich dítě, aktivní a vůči škole jako celku nápomocni (např. jsou členy Rady školy nebo školu sponzorují). Tvoří asi pouze jednu pětinu všech rodičů.
2. Rodiče, kteří se zajímají pouze o učební výsledky svého dítěte, a proto se jejich aktivita omezuje pouze na rovinu třídy, případně na individuální kontakty s jednotlivými učiteli (přicházejí na třídní schůzky a hovorové hodiny učitelů a většinou jsou to ti, jejichž děti jsou ve škole relativně úspěšné).
3. Rodiče, kteří svůj zájem vůči svému dítěti ve škole a vůči škole jako celku nijak výrazněji neprojevují a do školy většinou nechodí.