Nutno také vnímat tu skutečnost, že při výchově, jako součásti procesu socializace jsou znalosti o procesu socializace z psychologie a sociologie. Podstatou a hlavním smyslem socializace pak je postihnout vztah obou zásadních procesů formujících osobnost. Názorně je tento vztah možné chápat jako regulační zásahy výchovného procesu do průběhu socializace. K tomu se pak váží další procesy jako je akulturace, enkulturace, sociální zrání, adaptace, sociálně pedagogické dění. Procesy socializace i výchovy chápeme jako celoživotní procesy probíhající v různých fázích života (dětství, mládí, dospělost, stáří). Důležitou součástí je i úvaha o úloze a významu jednotlivých socializačních faktorů - rodiny, školy a výchovných zařízení, vrstevnických skupin, média z pohledu jednotlivých věkových fází apod.
Východiskem pro pochopení vlivu prostředí a výchovy na proces socializace je analýza úlohy prostředí v životě člověka. Podstatou a hlavním smyslem je pak pochopit vztah prostředí a výchovy jako dvou činitelů podílejících se na utváření osobnosti. Dále je potřebné si uvědomit, že při studiu sociální pedagogiky je nutno zvládnout různé typologie prostředí a dokázat je využít v souvislosti s výchovným procesem. V současnosti nabývá na významu termín „globální prostředí“. Z hlediska úlohy prostředí ve výchovném procesu je důležité uvědomění si dvou základních stránek, které existují v každém konkrétním prostředí: věcně prostorové - materiální a osobnostně vztahové -sociálně psychické. Vyústěním úvah je pak pochopení funkcí prostředí v souvislosti s výchovným procesem. Jedná se o funkce, které lze pojmenovat jako situační (přirozená) a výchovná (formativní).
Žádné komentáře:
Okomentovat