Sociální pedagogika a sociální politika státu

2. Sociální pedagogika a sociální politika státu

Při snahách o charakteristiku sociální politiky v vztahu k sociální pedagogice narážíme na základní problém, tedy jednoznačnou, nebo alespoň do jisté míry určitou a pozitivně pojatou definici – co to je sociální politika.

Sociální politika není jednoznačně definičně vymezena a v zásadě ani jednoznačně vymezitelná být dost dobře nemůže. Její chápání může být totiž velice různé. Je to zapříčiněno celou řadou okolností: např. skutečností, že samotný výraz „sociální“ je různě interpretován, pracuje s ním řada vědních oborů, jako například právo, pedagogika, sociologie, či ekonomie a svoji roli hraje i historická determinace sociální politiky a jejím souvislostem se společenským okolím, jakož i mnohočetnost subjektů, které na ni působí. Sociální politika je také nutně vystavena i určitým tlakům politických a ekonomických sil ve společnosti. To vše způsobuje poměrně velice rozlišné vnímání sociální politiky. Obecně však lze říci, že jde o činnost, která se primárně orientuje k člověku; k rozvoji a kultivaci jeho životních podmínek, dispozic a k rozvoji jeho osobnosti a kvality života.

Sociální politika jako celek představuje určitý systém s vnitřními vazbami i s vazbami na své společenské okolí a jsou jí vlastní i určité společné znaky, které určují její vnitřní skladbu a vnější charakter. Problematikou pojetí sociální politiky se zabývá řada autorů. Ve starší literatuře je možno se setkat s velice rozmanitými vymezeními a charakteristikami sociální politiky. Kupříkladu v Ottově slovníku naučném je sociální politika vymezena jako „praktická snaha, aby společenský celek byl uspořádán co nejideálněji“. Jako nauka (věda) je zde sociální politika chápána jako souhrn zásad směřujících k odstranění nebo zmírnění „vad společenského života“, zejména těch, které lze nazvat sociální otázkou. Zdůrazňuje se, že sociální politika není obdobou jiných politik (např. dopravní, peněžní), ale že jde spíše o souhrn morálních hledisek a jejich uskutečňování. Jako praktická činnost směřuje k řešení sociálních otázek všech tříd a vrstev, nikoli jen dělnictva. Podobný názor na sociální politiku a její charakteristiku má i prof. Karel Engliš. Ten za sociální politiku považuje „…praktické snažení, aby společenský celek byl vypěstěn a přetvořen co nejideálněji. Hybným perem sociální politiky není milosrdenství, nýbrž spravedlnost a společenská účelnost“. Malá česká encyklopedie vymezuje sociální politiku jako „souhrn cílů, aktivit, prostředků a realizací sociálního programu té které společnosti“.